Zapojte se
Loading


Zahraniční rozvojová spolupráce ČR

Zahraniční rozvojová spolupráce (ZRS) představuje významnou součást zahraničního působení České republiky a vyjadřuje převzetí odpovědnosti za řešení globálních problémů. Vedle primárního cíle, kterým je omezování chudoby v rozvojových zemích, plní i sekundární cíle: přispívá například k budování dobrých vztahů s rozvojovými zeměmi a napomáhá zajišťovat ekonomické, bezpečnostní a environmentální zájmy České republiky.

Česká republika může vykázat jistou tradici rozvojové spolupráce sahající do období před rokem 1989. Tehdy však byla řízena především logikou studené války. K obnovení pomoci došlo v polovině 90. let v souvislosti se začleňováním České republiky do západních politických a ekonomických struktur. Proces transformace české ZRS přetrvává až do současnosti.

Historie rozvojové pomoci v České republice a Československu

Rozvojová pomoc Československa před rokem 1989

Československo patřilo před rokem 1989 mezi socialistické státy silně angažované v rozvojovém světě, přičemž rozvojová pomoc představovala jednu z nejvýraznějších forem československého působení. Intenzita spolupráce Československa s rozvojovými zeměmi kolísala, po prvním rozmachu koncem 50. let a počátkem 60. let došlo k jistému útlumu, po kterém následovalo posílení československých aktivit ve třetím světě v 70., ale zvláště pak v 80. letech.

Podobně jako u jiných dárců byla československá rozvojová pomoc zásadním způsobem ovlivněna logikou studené války. Tomu odpovídalo i rozdělení rozvojových zemí na „mimoevropské socialistické země“, „země přednostního zájmu“, „země československého zájmu z hlediska rozvoje dlouhodobých politických a hospodářských vztahů“ a ostatní rozvojové země.

Mezi mimoevropské socialistické země patřila Kuba, Mongolsko, Severní Korea, Severní Vietnam/Vietnam, později též Laos a Kambodža. Zeměmi přednostního zájmu byly na počátku 60. let Ghana, Guinea a Mali, v 80. let pak Afghánistán, Angola, Etiopie, Jižní Jemen a Mozambik, ve druhé polovině 80. let též Nikaragua. Mezi státy, s nimiž Československo hodlalo rozvíjet vzájemně výhodné hospodářské vztahy, patřila celá řada rozvojových zemí, které v hospodářské oblasti často uplatňovaly jisté prvky plánovaného hospodářství (v 80. letech například do této kategorie náležela Sýrie, Alžírsko, Libye, Irák, Indie, Kongo, Benin, Mexiko, Venezuela, Guinea-Bissau, ale také Nigérie nebo Írán). Poslední kategorii představovaly „země v područí imperialismu“, tedy rozvojové země, které se politicky jednoznačně orientovaly na západní demokracie a se kterými Československo intenzivní spolupráci nerozvíjelo.

Československá rozvojová spolupráce nabývala řady forem. Jednalo se jednak o hmotnou pomoc, tj. dodávky potravin, léků, pracovního nářadí, pomůcek pro alfabetizační programy a podobně. Tato bezplatná hmotná pomoc se soustředila výlučně na mimoevropské socialistické rozvojové země, na země přednostního zájmu a na vybraná národně osvobozenecká hnutí (například alžírská, angolská, mozambická, zimbabwská, namibijská nebo jihoafrická).

Další formou byla technická pomoc, která spočívala ve vysílání odborníků, zpravidla prostřednictvím podniku Polytechna a za úhradu, ve zřizování výcvikových a učebních zařízení a v přijímání stážistů. Bezplatné poskytování technické pomoci bylo omezeno na mimoevropské socialistické země a země přednostního zájmu. Na druhou stranu experti jevili zpravidla mnohem větší zájem o Alžírsko, Tunisko, Kuvajt nebo Maltu, kde byly podmínky pro jejich práci výrazně výhodnější.

Další významnou formou rozvojové pomoci bylo poskytování stipendií ke studiu na českých a slovenských vysokých školách (ročně se jednalo přibližně o 500 stipendií, v 80. letech pak o 850 stipendijních míst ročně). Celkem do počátku 90. let vystudovalo na československých vysokých školách na dvacet tisíc stipendistů. Od roku 1961 jejich studium organizačně zajišťovala takzvaná Univerzita 17. listopadu.

Celkově bylo na bezplatnou pomoc počátkem 80. let vynakládáno přibližně 200 milionů Kčs ročně, dalších více než 700 milionů Kčs bylo poskytováno ve formě přirážek k cenám dovážených surovin, zvláště pak kubánského cukru. Československo počítalo do rozvojové spolupráce také poskytování dlouhodobých vládních úvěrů na odběr československého zboží a služeb (mimo jiné na dodávky investičních celků). Institucionálně bylo poskytování rozvojové pomoci zajištěno zřízením Komise pro koordinaci poskytování pomoci rozvojovým zemím a národně osvobozeneckým hnutím v roce 1979 a zvláštního odboru pomoci rozvojovým zemím v rámci Federálního ministerstva zahraničního obchodu v roce 1980.(Jelínek, P. aj., 2005, s. 115).

Česká rozvojová spolupráce v 90. letech

Poskytování rozvojové pomoci před rokem 1989 zanechalo jisté pozitivní dědictví, jako je tradice dobrých vztahů s některými zeměmi nebo osobní vazby vyplývající z toho, že občané některých rozvojových zemí studovali na území dnešní České republiky. Ne zcela využitým potenciálem jsou zkušenosti expertů, kteří v rozvojovém světě působili, byť je zapotřebí zdůraznit, že se současné pojetí rozvojové pomoci od pojetí převládajícího v minulosti zásadně liší.

Mnohem závažnější dopad měla ale pomoc poskytovaná minulým režimem na postoje veřejnosti. Nedůvěra občanů ve veškeré mezinárodně politické kroky komunistického režimu vyústila v averzi značné části veřejnosti vůči jakýmkoliv projevům mezinárodní solidarity, zejména ovšem k těm, které byly organizovány státem. Tato apriorně negativní stanoviska občanů vůči rozvojové pomoci do značné míry sdílela i nová politická elita a program rozvojové pomoci tak po roce 1989 zaznamenal výrazný útlum, což rovněž souviselo s objektivním přesunem pozornosti na domácí transformační problémy.

Nový impuls pro rozvojovou spolupráci přišel v souvislosti se začleňováním České republiky do západních politických a ekonomických struktur. S perspektivou vstupu do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) učinila ČR v průběhu roku 1995 kroky k obnovení svého programu rozvojové pomoci. Východiskem se staly Zásady pro poskytování zahraniční pomoci, které v březnu 1995 schválila vláda. ČR se dokumentem přihlásila k postojům mezinárodního společenství vyjádřeným v rezolucích OSN a principech OECD. Zásady stručně definovaly postupy a kompetence resortů a vlády při poskytování rozvojové a humanitární pomoci. Dokument potvrdil dosavadní systém, který se opírá o rozhodující pozici jednotlivých resortů. Jednotlivá ministerstva byla odpovědná za přípravu a realizaci projektů rozvojové pomoci a za nakládání s vyčleněnými finančními prostředky, role koordinátora pomoci připadla ministerstvu zahraničních věcí.

Zásady též stanovily, že pomoc může být poskytována multilaterálně nebo bilaterálně, přičemž příspěvky mezinárodním organizacím mohou být účelově vázány. Jako rozhodující kritéria pro určování priorit bilaterální rozvojové pomoci ČR byla stanovena naléhavost poskytnutí pomoci (tedy potřebnost vyjádřená sociální a ekonomickou úrovní přijímající země), vztah příjemce k ČR, úroveň demokracie a dodržování lidských práv v partnerské zemi a míra efektivního využití pomoci. Ne ve všech případech však úředníci na tato kritéria dbali. Velice nízký podíl nejméně rozvinutých zemí mezi příjemci české zahraniční pomoci nesvědčil o tom, že by se kladl zvláštní důraz na kritérium potřebnosti. O humanitární pomoci měla podle dokumentu rozhodovat vláda nebo v naléhavých případech její předseda.

Ačkoliv měla mít česká rozvojová pomoc podle schválených zásad koncepční charakter, nabývala v následujících letech podoby izolovaných projektů, které byly často generovány nikoliv na základě jasně stanovených priorit, nýbrž vycházely z individuální iniciativy. Důsledkem byla značná teritoriální a sektorová roztříštěnost české rozvojové pomoci. V letech 1996 až 2000 se významnější projekty české zahraniční rozvojové pomoci realizovaly ve čtyřech desítkách států. Tato roztříštěnost v kombinaci s nízkým objemem pomoci znamenala, že většina prostředků plynula na relativně malé projekty, což snižovalo přínos vynaložených prostředků a ztěžovalo řízení celého systému.

Vedle vládní zahraniční pomoci se zvláště v souvislosti s konflikty v bývalé Jugoslávii začaly rozvíjet i aktivity nevládního sektoru. Zpravidla se jednalo o pomoc humanitární, v některých případech ale i s jistým přesahem do oblasti dlouhodobější stabilizace a rozvoje jednotlivých regionů. Nevládním organizacím se v 90. letech lépe než státu dařilo překonávat negativní vnímání zahraniční pomoci veřejností (Jelínek, P. aj., 2005, s. 116).

Koncepce ZRS České republiky na období let 2002 až 2007

Výrazným krokem k reformě systému české rozvojové pomoci se stala Koncepce zahraniční rozvojové pomoci České republiky na období let 2002 až 2007, kterou vláda vzala v lednu 2002 na vědomí. Východiskem pro novou koncepci byla zevrubná Analýza a zhodnocení realizace zahraniční rozvojové pomoci ČR za období let 1996 až 2000 (předložená vládě v září 2001), která konstatovala, že tehdejší systém a praxe rozvojové spolupráce zcela neodpovídají aktuálním mezinárodním trendům ani potřebě efektivního vynakládání veřejných prostředků.

Za hlavní cíl poskytování rozvojové pomoci vláda v koncepci prohlásila omezování chudoby v rozvojových zemích. Přihlásila se plně k Rozvojovým cílům tisíciletí (MDGs) a konstatovala, že poskytování rozvojové pomoci je součástí zahraniční politiky a přispívá k prosazování demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti, k integraci rozvojových zemí do světového hospodářství a k udržitelnému globálnímu rozvoji.

Nová koncepce jednoznačně deklarovala potřebu posílit efektivnost, transparentnost a systémovost české zahraniční rozvojové spolupráce (ZRS). Vyslovila se pro sektorovou i teritoriální koncentraci české ZRS a vymezila proto dvacet prioritních zemí, do kterých se česká pomoc měla přednostně soustředit. Jako prioritní země pro českou ZRS byly tehdy vybrány: Afghánistán, Angola, Bolívie, Bosna a Hercegovina, Burkina Faso, Etiopie, Jemen, Jugoslávie, Kazachstán, Libanon, Makedonie, Mali, Mongolsko, Namibie, Nikaragua, Palestina, Salvador, Ukrajina, Uzbekistán a Vietnam.

Neméně důležitý přínos nové koncepce české rozvojové pomoci představuje zahájení transformace institucionálního rámce poskytování pomoci. V první fázi transformace došlo k ustavení Rozvojového střediska při Ústavu mezinárodních vztahů jako poradního odborného prvku v systému zahraniční rozvojové pomoci. Za hlavní úkoly Rozvojového střediska bylo stanoveno posuzování programů a projektů ZRS, spolupráce s resorty při zajištění realizace projektů, monitoring a vyhodnocování programů a projektů, stejně jako spolupráce s obdobnými institucemi jiných dárcovských zemí. Mezi úkoly Rozvojového střediska též patřila organizace přípravy a vzdělávání expertů rozvojové pomoci a koordinace výzkumu v této oblasti. Koncepce se vyslovila pro následné zřízení Rozvojové agentury, která by na funkce Rozvojového střediska navázala a jeho roli v rámci systému české ZRS dále rozšířila.

Novým prvkem obsaženým v koncepci byla také deklarovaná vstřícnost a otevřenost vůči nestátním subjektům. Vláda v koncepci jednoznačně za své partnery v oblasti rozvojové pomoci označila nevládní organizace, soukromý sektor, odbory, akademickou obec, média a církve.

V návaznosti na novou koncepci došlo v následujících letech k dalším proměnám systému ZRS. Do posuzování návrhů projektů byla na podzim 2002 zapojena tzv. Expertní skupina, ad hoc orgán jmenovaný MZV ze zástupců doporučených jednotlivými resorty. V rámci MZV byl v létě 2003 vytvořen nový odbor rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, který agendu ZRS převzal od odboru vnějších ekonomických vztahů a odboru mezinárodních organizací.

Česká ZRS po vstupu do EU

Dalším impulsem pro přeměnu českého systému rozvojové spolupráce byl vstup ČR do EU v roce 2004. Kromě zapojení do rozvojové spolupráce Evropského společenství (prozatím zejména participací na vnější pomoci zemím Asie, Latinské Ameriky, Středomoří, Balkánu a bývalého SSSR prostřednictvím příspěvku do obecného rozpočtu ES), se do české bilaterální spolupráce promítla především harmonizace českého právního řádu s legislativou ES v oblasti vnitřního trhu. Rozhodující dopad měla zejména harmonizace v oblasti veřejných zakázek, konkrétně schválení nového českého zákona o veřejných zakázkách.

Předchozí norma, zákon č. 199/1994 Sb., stanovila, že se její ustanovení nevztahují na „zakázky související s poskytováním rozvojové a humanitární pomoci vládou České republiky v případech nebezpečí z prodlení.“ Formulace o „nebezpečí z prodlení“ byla poměrně extenzivně interpretována a de facto se tak celý systém české rozvojové spolupráce nacházel mimo rámec uplatňování zákona o veřejných zakázkách. Nový zákon č. 40/2004 Sb. o veřejných zakázkách, který pravidla platná v této oblasti harmonizoval se směrnicemi ES, již žádnou výjimku pro projekty rozvojové spolupráce neobsahoval a systém poskytování rozvojové pomoci byl uveden do souladu s platnou legislativou.

Vláda ČR se svým usnesením č. 302 ze dne 31. března 2004 pod názvem Zásady zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu ČR do EU jednoznačně přihlásila k uplatňování programového přístupu. Ten je – oproti dosavadním izolovaným projektům – založen na ucelené střednědobé rozvojové strategii. Tím se zvýšila předvídatelnost v oblasti rozvojové spolupráce, která umožňuje všem aktérům, ať v ČR nebo v partnerských zemích, lépe plánovat své aktivity. Zásady označily tyto programy s prioritními zeměmi za nosnou součást zahraniční rozvojové spolupráce ČR, přičemž jako dlouhodobé prioritní země byly definovány Angola, Bosna a Hercegovina, Jemen, Moldavsko, Mongolsko, Srbsko a Černá Hora, Vietnam a Zambie. Za střednědobé priority byly usnesením vlády označeny Afghánistán a Irák.

Velkou výzvu pro český soukromý i neziskový sektor představují zakázky a granty vypisované v rámci rozvojové spolupráce EU. Vzhledem k tomu, že ČR přispívá do rozpočtu ES, mají české subjekty možnost účastnit se výběrových řízení vypisovaných Úřadem pro spolupráci EuropeAid (kromě projektů realizovaných v zemích Afriky, Karibské oblasti a Tichomoří, které jsou hrazeny z Evropského rozvojového fondu, do něhož ČR začne přispívat po roce 2008). Uchazeči o zakázky a granty ale musí splňovat náročná kritéria (několikaleté zkušenosti v příslušném regionu s realizací obdobných projektů, dostatečné zajištění finančních a lidských zdrojů apod.) a nelze proto vyloučit, že po nějakou dobu budou příspěvky ČR na rozvojovou spolupráci EU přesahovat hodnotu služeb, zboží a prací poskytovaných v této oblasti českými subjekty. Proto české státní instituce usilují, aby české firmy a nevládní organizace byly ve výběrových řízeních na projekty rozvojové spolupráce EU co nejúspěšnější, zvláště pak včasným zprostředkováním relevantních informací.

Transformace systému rozvojové spolupráce

K dalšímu posunu na cestě k dosažení větší efektivity a transparentnosti českého systému zahraniční rozvojové spolupráce došlo v roce 2007. Vláda v září 2007 schválila dokument Transformace systému zahraniční rozvojové spolupráce, který popisuje jednotlivé kroky vedoucí k dokončení transformace systému zahraniční rozvojové spolupráce České republiky.

Česká republika si pro nové institucionální uspořádání zvolila model, který se vyskytuje v řadě vyspělých dárcovských zemí a který spočívá v soustředění koncepčních úkolů pod Ministerstvo zahraničních věcí a ve vytvoření rozvojové agentury, jejímž hlavním úkolem je zajistit realizaci projektů rozvojové spolupráce. Tento model funguje například v Rakousku, Švédsku nebo Norsku, kde se jednoznačně osvědčil. Další dva modely, které soustřeďují všechny fáze projektového cyklu do jedné instituce, ať už pod ministerstvo zahraničních věcí (jako například v Irsku nebo Finsku) nebo pod samostatně existující instituci (ministerstvo) zaměřenou pouze na rozvojovou spolupráci (jako třeba ve Velké Británii) se pro českou situaci ukázaly jako neprůchozí.

Jednotlivé fáze transformačního procesu, který bude probíhat do roku 2010, by měly přinést postupné sjednocení odpovědnosti a pravomocí v oblasti zahraniční rozvojové spolupráce tím, že většina projektů bude převedena do gesce Ministerstva zahraničních věcí, respektive jeho podřízené agentury. Dále by mělo dojít ke sjednocení rozpočtu na zahraniční rozvojovou spolupráci a jeho zahrnutí do rozpočtové kapitoly Ministerstva zahraničních věcí. Koncepční a expertní role resortních ministerstev by měla zůstat zachována tím, že byla zřízena Rada pro zahraniční rozvojovou spolupráci. Jedním z konkrétních kroků, kterým byl proces transformace již realizován, bylo zřízení České rozvojové agentury od 1. ledna 2008.

Zároveň probíhají přípravy zákona o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí, který bude jako první legislativní akt v této oblasti definovat institucionální a organizační systém pro zahraniční rozvojovou spolupráci.

Mezi další nezbytné koncepční změny české zahraniční rozvojové spolupráce bude v souvislosti s nutností reagovat na mezinárodní úsilí o harmonizaci patřit aktualizace teritoriálních a sektorových priorit. Proto se předpokládá zpracování sektorových strategií a přehodnocení programů spolupráce se stávajícími prioritními zeměmi, což by mělo vyústit do nové Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce na období 2010-2015. Sektorové strategie jsou rovněž nezbytným předpokladem pro efektivní výkon předsednictví České republiky v Radě EU v prvním pololetí 2009.

Priority zahraniční rozvojové spolupráce

V souladu s cíli zahraniční rozvojové spolupráce, zahraničně politickými zájmy ČR a požadavkem na efektivnost zahraniční rozvojové spolupráce jsou pro zahraniční rozvojovou pomoc stanoveny teritoriální a sektorové priority. Ty jsou definovány na základě komparativních výhod ČR a v souladu
s principy koherence, komplementarity a koordinace s ostatními dárcovskými zeměmi.
Stanovení teritoriálních a sektorových priorit posiluje předvídatelnost rozvojové spolupráce a usnadňuje plánování aktivit všem aktérům rozvojové spolupráce. Na základě teritoriálních a sektorových priorit jsou vypracovávány a vládě předkládány ke schválení programy rozvojové spolupráce s prioritními zeměmi.

Teritoriální priority stanovila vláda ČR na návrh MZV na základě následujících kritérií:

  • naléhavost (sociální a ekonomická úroveň přijímající země),
  • vztah přijímající země k České republice (možnost upevnění již existujících nebo vytvoření nových žádoucích politických a ekonomických vazeb),
  • úroveň demokracie a dodržování lidských práv v přijímající zemi,
  • snaha přijímající země svou situaci řešit (existence vlastní rozvojové strategie),
  • míra využití (efektivnost spolupráce přijímající země, dobré vládnutí) včetně možnosti kontroly využití.


Od roku 2006 byla zahraniční rozvojová spolupráce ČR dlouhodobě směřována do následujících prioritních zemí: Angolské republiky, Zambijské republiky, Vietnamské socialistické republiky, Mongolska, Jemenské republiky, Moldavské republiky, Bosny a Hercegoviny a Srbska. Další dvě země (Irák a Afghánistán) byly určeny jako střednědobé priority.

Sektorové priority stanovila vláda ČR na návrh MZV v závislosti na komparativních výhodách České republiky a principu harmonizace s ostatními dárci. Prioritními byly definovány sektory migrace, průmyslové podpory, vzdělávání, zdravotnictví, zemědělství, životního prostředí a udržitelného rozvoje.

Programy rozvojové spolupráce pro období 2006 až 2010

Pro každou z prioritních zemí byl připraven program spolupráce, v němž jsou vymezeny sektorové a geografické oblasti, v nichž by v období 2006 až 2010 měla být podporována rozvojová spolupráce České republiky s danou zemí. Proces přípravy těchto programů rozvojové spolupráce zahrnoval studium příslušných dokumentů, zejména pak národních dokumentů definujících strategii snižování chudoby (tzv. Poverty Reduction Strategy Paper — PRSP), stejně jako analýzu makroekonomické, politické a sociální situace partnerské země. Podrobně byly studovány také rozvojové aktivity ostatních donorů, zvláště pak Evropské komise. Zásadní význam měly konzultace s institucemi partnerských zemí na centrální, regionální i lokální úrovni a se zástupci místní občanské společnosti. Rozvojová spolupráce totiž primárně musí vycházet z potřeb partnerské strany. Důležité je i sdílení zkušeností s bilaterálními a multilaterálními donory, působícími v dané zemi.

Jakkoli programy rozvojové spolupráce s prioritními zeměmi představují stěžejní nástroj rozvojové spolupráce, není přinejmenším ve střednědobé perspektivě zcela vyloučena ani spolupráce ve formě jednotlivých projektů v zemích, které jako prioritní definovány nebyly. Vhodným doplňujícím mechanismem je spolufinancování s nevládními organizacemi, jejichž pravidelný kontakt
s nejpotřebnějšími skupinami obyvatel rozvojového světa a možnost mobilizace dodatečných zdrojů obohacují rozvojovou spolupráci o velmi přínosnou dimenzi. Větší zapojení českého soukromého sektoru (ať již poskytovatelů konzultantských služeb nebo dodavatelů zboží) do rozvojové spolupráce zůstává mimořádně důležitým úkolem.

Současnost

Česká republika projevuje solidaritu s lidmi v málo rozvinutých zemích a cítí svůj díl zodpovědnosti na řešení globálních problémů, které do značné míry souvisejí s chudobou. Zahraniční rozvojová spolupráce (ZRS) je plnohodnotnou součástí zahraniční politiky ČR a přispívá k naplňování jejích cílů.

Strategickým cílem české rozvojové politiky je odstraňování chudoby a podpora bezpečnosti a prosperity prostřednictvím efektivního partnerství, které umožní chudým a málo rozvinutým zemím realizovat jejich rozvojové cíle.

Klíčový stimul pro rozvoj představují demokratické formy vládnutí, udržitelný ekonomický růst, zapojování rozvojových zemí do mezinárodního obchodu, sociální rozvoj a péče o životní prostředí.

Poskytováním rozvojové pomoci přispívá ČR k zajištění bezpečnosti a stability na globální úrovni i k předcházení konfliktů na regionální a lokální úrovni, omezení nežádoucí migrace, bezpečnosti v oblasti životního prostředí, podpoře demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a posilování právního státu, Pařížské deklarace o efektivnosti pomoci (2005) a Akční agendy z Akkry (2008) .

Česká ZRS je založena na partnerství s přijímajícími zeměmi, je vedena poptávkou ze strany partnerských zemí a jejich potřebami.

ČR podporuje posilování systémů a kapacit partnerských zemí (cílem je jejich aktivnější role při formulování a realizaci vlastních rozvojových politik)

S principem partnerství souvisí rovněž vzájemná odpovědnost  (ČR jako dárce i partnerské země mají odpovědnost za výsledky a dopady rozvojových programů vůči svým občanům a vůči sobě navzájem).

ČR se zapojila do úsilí dárcovské komunity koordinovat svoji rozvojovou politiku (harmonizovat rozvojové aktivity teritoriálně i sektorově).

Česká rozvojová politika je transparentní, je otevřena veřejné diskusi, která zahrnuje nestátní neziskové organizace, podnikatelskou sféru, akademickou obec a další složky občanské společnosti.

Zákon o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí a o změně souvisejících zákonů

Hlavní legislativní rámec pro danou oblast představuje zákon o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí, který vstoupil v platnost od 1. července 2010. Schválení zákona je jasným signálem, že ČR má v úmyslu věnovat se rozvojové spolupráci a humanitární pomoci dlouhodobě a předvídatelně.

Dle zákona je zahraniční rozvojová spolupráce definována jako „souhrn činností hrazených ze státního rozpočtu, jejichž cílem je přispět k odstraňování chudoby, k ekonomickému a sociálnímu rozvoji, k ochraně životního prostředí, jakož i k podpoře demokracie, dodržování lidských práv a řádné správy věcí veřejných v rozvojových zemích“.

Zákon:

·         jasně odlišuje a definuje rozvojovou spolupráci a humanitární pomoc;

·         v oblasti humanitární pomoci rozděluje kompetence mezi Ministerstvem zahraničních věcí a Ministerstvem vnitra, slaďuje ji s integrovaným záchranným systémem;  

·         stanovuje pravomoci a působnosti všech subjektů;

·         právně zakotvuje Českou rozvojovou agenturu (ČRA) jako implementační organizaci české ZRS. 

               

Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce ČR na období 2010-2017

Uvedený dokument, schválený vládou usnesením č. 366 ze dne 24. května 2010, určuje směřování české rozvojové spolupráce ve střednědobém horizontu. Koncepce nahradila předcházející dokument z roku 2002 a bere v úvahu změny zahraničněpolitického a ekonomického kontextu, nové závazky ČR v rámci EU a na dalších multilaterálních fórech i obecné trendy v oblasti rozvojové politiky. Aktualizuje základní cíle české rozvojové spolupráce i principy jejího poskytování a stanovuje nové teritoriální a sektorové priority.

Nové teritoriální priority:

Programové země (nejvyšší kategorie partnerských zemí – prioritní země s programem spolupráce):

  • ·         Afghánistán
  • ·         Bosna a Hercegovina
  • ·         Etiopie
  • ·         Moldavsko
  • ·         Mongolsko

Projektové země (země, ve kterých jsou ve střednědobém horizontu potřebné a žádoucí rozsáhlejší rozvojové aktivity ČR):

  • ·         Gruzie
  • ·         Kambodža
  • ·         Kosovo
  • ·         Palestinská autonomní území
  • ·         Srbsko

Dosavadní prioritní země (spolupráce bude pokračovat v jiném rozsahu a zaměření než v předchozím programovém období):

  • ·         Angola
  • ·         Jemen
  • ·         Vietnam
  • ·         Zambie

Nové sektorové priority:

Nově definované sektorové priority berou v úvahu poznatky z předcházejícího období a vycházejí z komparativních výhod ČR, včetně zkušenosti s procesem politické, ekonomické a společenské transformace. Sektorové priority zároveň reflektují obecné priority mezinárodního společenství dané zejména Rozvojovými cíli tisíciletí (MDGs) a zohledňují proces dělby práce s ostatními dárci:

  • ·         životní prostředí
  • ·         zemědělství
  • ·         sociální rozvoj (včetně vzdělávání, sociálních a zdravotnických služeb)
  • ·         ekonomický rozvoj (včetně energetiky)
  • ·         podpora demokracie, lidských práv a společenské transformace

Vedle sektorových priorit se ČR snaží přispět k pozitivnímu vývoji v partnerských zemích prostřednictvím tzv. průřezových principů, které jsou zohledňovány v jednotlivých rozvojových projektech:

  • ·         řádná (demokratická) správa věcí veřejných
  • ·         šetrnost k životnímu prostředí a klimatu
  • ·         dodržování základních lidských, ekonomických, sociálních a pracovních práv příjemců projektů, včetně rovnosti mužů a žen (gender)

 

Formy zahraniční rozvojové spolupráce

Zahraniční rozvojová spolupráce se podle cesty a způsobu, jak je realizována, dělí na dvoustrannou a mnohostrannou. Podíl dvoustranné a mnohostranné rozvojové spolupráce je součástí koncepčního plánování zahraniční rozvojové spolupráce.

Dvoustranná rozvojová spolupráce

Dvoustranná rozvojová spolupráce je klíčovou součástí české zahraniční rozvojové spolupráce. Jejím těžištěm jsou víceleté programy spolupráce s prioritními zeměmi a v prioritních sektorech, v jejichž rámci je lépe možné koncentrovat český přínos a českou expertízu a zvyšovat tak efektivnost pomoci. Dále může být bilaterální spolupráce realizována v ostatních zemích (neprioritních), pokud jsou naplněny cíle, principy a kritéria české zahraniční rozvojové spolupráce a především zohledněna poptávka ze strany přijímající země.

Příkladem dvoustranné rozvojové spolupráce jsou:

  • projekty: v roce 2007 bylo realizováno zhruba 200 projektů v celkové výši cca 560 mil. Kč,
  • vládní stipendia pro studenty z rozvojových a jiných potřebných zemí: v roce 2007 byla poskytnuta stipendia pro cca 250 studentů z 80 zemí v objemu asi 120 mil. Kč,
  • humanitární pomoc: v roce 2007 byla poskytnuta humanitární pomoc do rozvojových zemí ve výši 109 mil. Kč,
  • pomoc uprchlíkům: v roce 2007 byla poskytnuta pomoc uprchlíkům na území ČR ve výši 230 mil. Kč,
  • odpouštění dluhů a řada dalších bilaterálních aktivit.

Mnohostranná rozvojová spolupráce

Mnohostrannou zahraniční spolupráci vyvíjí ČR prostřednictvím mezinárodních organizací systému OSN či mezinárodních finančních institucí a formou příspěvku do EU. Podmínkou pro poskytování této formy pomoci je soulad mezi zaměřením aktivit a prioritami jednotlivých organizací a zájmy ČR.

Příkladem mnohostranné rozvojové spolupráce jsou:

  • příspěvky do mezinárodních organizací (EU, OSN, OECD)
  • zapojení českých expertů do mezinárodních organizací: čeští odborníci realizují aktivity v rámci projektů řady mezinárodních organizací (UNDP, UNEP, UNFPA, FAO, UNIDO, ITU apod.)

Finanční objem zahraniční rozvojové spolupráce

Po vstupu ČR do EU se jedním z cílů české zahraniční politiky stalo postupné sbližování praxe i objemu prostředků na realizaci ZRS s vyspělými dárci, což je rovněž v souladu se závěry mezinárodních konferencí OSN v Monterrey, v Johannesburgu, v New Yorku a se zněním Pařížské deklarace z roku 2005.

V souvislosti s členstvím v EU je ČR pod stoupajícím tlakem na zvyšování podílu finančního objemu na oficiální rozvojovou pomoc (Official Development Assistance, ODA) – závěry zasedání Evropské rady z června 2005 přinesly pro nové členské země EU nutnost usilovat o dosažení podílu ODA/HND ve výši 0,17 procent do roku 2010 a 0,33 procent do roku 2015. Kromě finančních cílů by měla ČR usilovat o plnění tzv. 3C (principy koherence, koordinace a komplementarity), které jsou zmíněny i ve Smlouvě o ES.
Od roku 2002 zaznamenal objem prostředků vyčleňovaných na ZRS významný nárůst a navýšení z 0,065 procent ODA/HND (v roce 2002) na 0,11 procent ODA/HND (v roce 2007). V absolutním vyjádření překročil objem finančních prostředků na ZRS částku 178 milionů dolarů. To ČR řadí na přední místo mezi tzv. novými dárcovskými zeměmi, ale jinak stále zaostáváme za vyspělými dárcovskými zeměmi. Od roku 2000 se zvýšila více než osminásobně, zčásti díky lepšímu výkaznictví, zčásti díky nárůstu některých položek. Od roku 2005 multilaterální pomoc převažuje nad bilaterálními aktivitami, což souvisí především s nárůstem povinných příspěvků ČR do rozpočtu Evropské unie.

Česká republika je však nadále vzdálena cíli, který si pro výši prostředků věnovaných na ZRS stanovily členské státy EU. Na zasedání Evropské rady v červnu 2005 se tzv. nové členské státy zavázaly usilovat o to, že do roku 2010 dosáhnou podílu ODA na hrubém národním důchodu ve výši minimálně 0,17 procent a do roku 2015 minimálně 0,33 procent. Od dlouhodobě stanoveného cíle OSN, aby vyspělé země usilovaly o dosažení 0,7 procent HND na rozvojovou pomoc, dělí ČR ještě dlouhá cesta.

Aktéři české rozvojové spolupráce

Do rozvojové spolupráce České republiky financované ze státního rozpočtu se zapojuje řada státních institucí. Jejich působení by však bylo nemyslitelné bez úzké spolupráce se soukromým a nevládním sektorem.

Hlavní směry zahraniční rozvojové politiky České republiky určuje vláda České republiky. Jako nejvyšší výkonný orgán schvaluje koncepce zahraniční rozvojové spolupráce obsahující sektorové a teritoriální priority, střednědobé programy spolupráce s prioritními zeměmi, roční plány a další klíčové dokumenty české zahraniční rozvojové spolupráce.

Ministerstvo zahraničních věcí ČR je hlavním koordinačním orgánem rozvojové spolupráce, v jehož rámci působí odbor rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. Využívá síť zastupitelských úřadů ČR, které jsou podrobně seznámeny se situací v konkrétní přijímací zemi a mohou proto výrazně napomoci kvalitní rozvojové spolupráci. Zabývá se koncepčními otázkami rozvojové spolupráce, plánuje objem a strukturu financí na její poskytování, připravuje programy spolupráce s prioritními zeměmi, sestavuje roční plány rozvojových projektů, projednává dohody o spolupráci s přijímajícími zeměmi, koordinuje rozvojové aktivity s EU, OECD a dalšími mezinárodními institucemi.

MZV také využívá síť zastupitelských úřadů v jednotlivých partnerských zemích, zejména pokud jde
o identifikaci, plánování a monitorování projektů zahraniční rozvojové spolupráce v dané zemi. Zastupitelské úřady rovněž průběžně komunikují s relevantními institucemi v partnerských zemích, zvláště pak s orgány státní správy odpovědnými za sektory, v nichž jsou v dané zemi realizovány rozvojové aktivity. Úřady v prioritních zemích rozvojové spolupráce zajišťují realizaci malých lokálních projektů.

Spolupráce s dalšími ministerstvy

Od znovuobnovení rozvojové spolupráce v roce 1995 je v této oblasti dosud aktivně zapojeno deset sektorových ministerstev. Každé z nich má ve své gesci určitou část rozpočtu na dvoustranné rozvojové projekty a plně zajišťuje jejich realizaci.To bylo velkým přínosem díky kvalitnímu odbornému zázemí, kterým tato ministerstva disponují, současně to však vedlo ke značné roztříštěnosti celého systému. Proto jedním z hlavních cílů probíhající transformace je centralizace finančních prostředků a sjednocení řízení realizace projektů. Sektorová ministerstva budou až do roku 2010 odpovídat za realizaci pokračujících dvoustranných projektů a řádné spravování finančních prostředků na ně přidělených, avšak nové projekty budou v narůstajícím objemu realizovány v gesci Ministerstva zahraničních věcí, respektive České rozvojové agentury. Oblastí, které se sektorová ministerstva dosud rovněž věnovala a která zůstane v jejich kompetenci i po uskutečnění transformace, je multilaterální rozvojová spolupráce, tedy spolupráce s konkrétními mezinárodními organizacemi.

Po dokončení transformace bude hlavní těžiště zapojení sektorových ministerstev spočívat v jejich účasti na přípravě koncepce zahraniční rozvojové spolupráce, včetně stanovení teritoriálních a sektorových priorit zahraniční rozvojové spolupráce prostřednictvím účasti na práci Koordinační rady pro zahraniční rozvojovou spolupráci.

Důležitým úkolem bude pro sektorová ministerstva rovněž zajištění koherence mezi cíli a prioritami zahraniční rozvojové spolupráce a ostatními vnějšími politikami České republiky, jež mají nebo mohou mít přímý či nepřímý dopad na partnerské země.

Další koordinační orgány

V souvislosti s probíhající transformací systému zahraniční rozvojové spolupráce byla od ledna 2008 zřízena Rada pro zahraniční rozvojovou spolupráci. Rada v souladu s mezinárodními závazky České republiky zajišťuje vzájemný soulad mezi cíli a prioritami zahraniční rozvojové spolupráce a ostatními nástroji vládní politiky, které mají nebo mohou mít přímý či nepřímý dopad na rozvoj partnerských zemí. S tímto cílem předkládá doporučení k uskutečňování rozvojové spolupráce ministru zahraničních věcí, a projednává dokumenty, které v oblasti rozvojové spolupráce schvaluje Rada ministrů EU pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy. Projednává koncepci zahraniční rozvojové spolupráce, včetně stanovení teritoriálních a sektorových priorit a další klíčové materiály zahraniční rozvojové spolupráce, včetně ročních plánů a informací, před jejich předložením vládě České republiky.

Pracovní skupiny Rady pro zahraniční rozvojovou spolupráci jsou zřizovány dle potřeby pro otázky související se specifickými sektory spolupráce, s jednotlivými prioritními zeměmi pro zahraniční rozvojovou spolupráci nebo s průřezovými tématy. Členy pracovních skupin jsou zástupci orgánů státní správy, platforem podnikatelských subjektů a nevládních neziskových organizací a dalších zainteresovaných stran (akademická obec, kraje) při důsledném dodržování principu prevence konfliktu zájmů.

Česká rozvojová agentura

Významným krokem na cestě k zefektivnění rozvojové spolupráce České republiky a zejména k oddělení koncepční a realizační funkce, bylo zřízení České rozvojové agentury, která vznikla v lednu 2008 jako organizační složka státu Ministerstva zahraničních věcí.
Česká rozvojová agentura má následující úkoly:

  • poskytuje informace o zahraniční rozvojové spolupráci České republiky realizátorům a zainteresované veřejnosti,
  • podporuje české subjekty usilující o zapojení do realizace projektů v rámci rozvojové spolupráce ostatních dárců,
  • identifikuje témata rozvojové spolupráce v prioritních zemích na základě vládou schválených programů ve spolupráci se zastupitelskými úřady a ve spolupráci s rezortními ministerstvy,
  • formuluje zadávací dokumentaci pro veřejné zakázky ve spolupráci se zastupitelskými úřady, vypisuje a provádí výběrová řízení,
  • uzavírá smlouvy s realizátory projektů zahraniční rozvojové spolupráce,
  • řídí a průběžně kontroluje realizaci projektů v úzké spolupráci se zastupitelskými úřady,
  • analyzuje sociální a ekonomický rozvoj a působení dalších dárců v prioritních zemích pro rozvojovou spolupráci České republiky,
  • podporuje posílení kapacit nevládních organizací a dalších subjektů aktivních v zahraniční rozvojové spolupráci, včetně organizace školení v dovednostech potřebných pro realizaci rozvojové spolupráce.

Další subjekty zapojené do rozvojové spolupráce

Realizace dvoustranných projektů české zahraniční rozvojové spolupráce by nebyla možná bez úzkého partnerství se soukromými firmami, nevládními neziskovými organizacemi, příspěvkovými a rozpočtovými organizacemi, výzkumnými ústavy či univerzitami.

V roce 2007 měly na realizaci projektů české zahraniční rozvojové spolupráce největší podíl podnikatelské subjekty (45 procent), ovšem značný byl i podíl nestátních neziskových organizací (24 procent). Zbytek tvořily státní příspěvkové a rozpočtové organizace (24 procent) a akademické instituce (7 procent).

Soukromé firmy

Rozvojové aktivity českých firem se zaměřují zejména na oblast průmyslového rozvoje, vodohospodářství, ochrany životního prostředí a zemědělství. Spektrum jejich činností je velmi rozmanité – od modernizace tepelných či jaderných elektráren a zásobování obyvatelstva elektrickou energií, přes rekultivaci skládek a ekologickou modernizaci průmyslové výroby až po ochranu lesních porostů.

Český soukromý sektor zformoval koncem roku 2007 Platformu podnikatelů pro zahraniční rozvojovou spolupráci. Kromě firem organizovaných ve Svazu průmyslu a dopravy jsou jejími dalšími členy subjekty sdružené ve Svazu strojírenské techniky a v asociaci ACRI, tedy celkem více než 1700 podnikatelských subjektů. Hlavním posláním platformy je přispět ke kvalitní prezentaci českých podniků a širší přítomnosti české produkce v rozvojových zemích. Platforma se stala členem Rady pro zahraniční rozvojovou spolupráci a účastí na jejích jednáních zajišťuje Platforma hlas podnikatelských subjektů v otázkách české ekonomické pomoci rozvojovým zemím.

Nevládní organizace

Nevládní neziskové organizace jsou důležitým partnerem při realizaci zahraniční rozvojové spolupráce. České neziskové nevládní organizace, které pracují na poli rozvojové spolupráce, rozvojové výchovy a humanitární pomoci, jsou sdruženy v Českém fóru pro rozvojovou spolupráci (FoRS). Tato platforma, založená v roce 2002, má v současnosti více než 30 členů. Těžištěm jejich aktivit je zatím hlavně humanitární pomoc, jejich podíl na dlouhodobých projektech rozvojové pomoci ale roste. Od ledna 2003 je FoRS členem CONCORD – Evropské konfederace nevládních organizací pro krizovou pomoc a rozvoj, která sdružuje 38 národních platforem a sítí (networks). Ty zastřešují přes 15 tisíc evropských nevládních neziskových organizací. FoRS je zastoupen i v předsednické radě CONCORD.
Hlavními domácími partnery FoRS jsou odbor rozvojové spolupráce a humanitární pomoci MZV ČR a Česká rozvojová agentura. Hlavními mezinárodními partnery FoRS jsou kromě CONCORDu také projekt RPP rakouské rozvojové agentury a Trialog – projekt několika zahraničních nevládních neziskových organizací podporovaný Evropskou komisí.

Hlavními cíli FoRS jsou:

  • zastupovat společné zájmy členů v oblasti rozvojové spolupráce, rozvojové výchovy a humanitární pomoci,
  • být partnerem české vládě, parlamentu, Evropské komisi a dalším českým i mezinárodním institucím na poli rozvojové problematiky,
  • podporovat šíření informací o rozvojové problematice,
  • koordinovat vybrané rozvojové aktivity členů sdružení,
  • zvyšovat povědomí veřejnosti i institucionálních partnerů o rozvojové problematice,
  • podílet se na vytváření standardů pro rozvojové a humanitární projekty,
  • organizovat vzdělávací akce, semináře a konference,
  • publikovat materiály související s rozvojovou činností.

Akademický sektor

Na realizaci dvoustranných projektů se rovněž podílejí vysoké školy. Přispívají například k modernizaci vysokého, středního i základního školství v rozvojových zemích. Vysoké školy rovněž aktivně přispívají k předávání informací o rozvojové spolupráci veřejnosti. Mezi ně patří Univerzita Palackého v Olomouci, která od roku 2001 pořádá Letní školu rozvojových studií.

Některé vysoké školy poskytují možnost studovat rozvojová studia jako hlavní nebo vedlejší specializaci. Zájemci o magisterský titul mohou tento obor vystudovat na Univerzitě Palackého v Olomouci nebo jako vedlejší specializaci na Vysoké škole ekonomické v Praze, další program s rozvojovou tématikou byl otevřen na České zemědělské univerzitě v Praze a na Západočeské univerzitě v Plzni.

Státní a příspěvkové organizace

Téměř jedna čtvrtina dvoustranných projektů byla v roce 2007 realizována díky zapojení příspěvkových a rozpočtových organizací. Většinou se jednalo o výzkumné ústavy, jako například Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, Ústav pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, Ústav jaderného výzkumu v Řeži či jiné specializované instituce jako Česká geologická služba nebo Fakultní nemocnice Motol.

Autoři textu: PhDr. Věra Exnerová, PhD., Zuzana Hlavičková, PhDr. Petr Jelínek, Ing. Michal Kaplan, Mgr. Jan Plešinger (2008)

Aktualizace: Pavla Jebili Začalová (2012)

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM