Zapojte se
Loading


Světový obchod

Významnou roli v současném globalizovaném světě hraje světový obchod a systém jeho pravidel: nákup a prodej surovin, potravin, výrobků a v poslední době čím dál více služeb a především informací. Světový obchod je společně se zahraničními investicemi hlavním motorem ekonomické globalizace. V druhé polovině 20. století prošel skutečnou revolucí, poznamenanou rychlým růstem objemu obchodu a současně liberalizací, tedy odstraňováním obchodních bariér. Na podporu světového obchodu byla vytvořena řada mezinárodních dohod a institucí, jak globálních, tak regionálních či bilaterálních.
Na globální úrovni upravují světový obchod dohody uzavřené v rámci Světové obchodní organizace (WTO). Tato mezinárodní organizace, s výsadním postavením v tvorbě pravidel mnohostranného obchodního systému, vznikla až v roce 1995. Převzala však řadu mezinárodních dohod sjednaných ještě v rámci své předchůdkyně - Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). Na regionální úrovni existuje celá řada obchodních dohod, jako například Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA), Společný trh pro východní a jižní Afriku (COMESA) či Evropské společenství volného obchodu mezi Islandem, Norskem, Švýcarskem a Lichtenštejnskem (EFTA). Nejvíce dohod o volném obchodu existuje mezi jednotlivými zeměmi (bilaterální dohody), například Dohoda o volném obchodu mezi USA a Chile. V posledních letech se začaly množit i dohody mezi dvěma bloky zemí (biregionální dohody), jako je například připravovaná dohoda EU-MERCOSUR, a dohody mezi jednou zemí a blokem (například Japonsko - ASEAN).
Kvůli dohodám o volném obchodu roste objem světového obchodu průměrnou rychlostí šesti procent ročně a neustále probíhají pokusy o jeho postupnou liberalizaci i v dalších odvětvích.
Největší podíl na obchodní výměně dlouho měly rozvinuté státy, které obchodovaly převážně mezi sebou. Podmínky obchodu mezi rozvinutými zeměmi jsou velmi otevřené, a ty proto uvolnění obchodních hranic požadují i od zemí rozvojových, které se na mezinárodním obchodě začínají také čím dál více podílet. Rozvinuté země prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a WTO často podmiňovaly finanční pomoc méně rozvinutým a rozvojovým zemím právě otevřením trhů a obecnou liberalizací obchodních podmínek.
Hlavním požadavkem rozvojových zemí naopak bývá liberalizace postupná - ochrana vlastních strategických trhů a obyvatel všude tam, kde je globalizace může snadno ohrozit, po naopak lepší přístup na trhy rozvinutých zemí (jde o takzvané zvláštní a odstupňované zacházení s rozvojovými zeměmi), či alespoň rovnocenné podmínky pro obchod. Státy Severu totiž často ochraňují určitou část svého trhu cly, kvótami a dalšími bariérami, které jiným rozvinutým státům tolik nevadí, protože obchodují s více komoditami a druhy výrobků najednou. Hlavně však obchodují s produkty s vyšší přidanou hodnotou, které přinášejí mnohem vyšší zisky a výše případného cla není pro jejich prodejnost tak rozhodující. Rozvojové země jsou ale často závislé na jedné plodině, surovině nebo typu jednoduchého výrobku. Cena řady komodit na světových burzách, na jejichž vývozu jsou mnohé rozvojové země závislé, je v lepším případě nestabilní, v horším dlouhodobě klesá. U řady z nich (například káva či kakao) dochází k poklesu celkových tržeb dokonce i při zvýšení objemu vývozu dané komodity.

Cla a kvóty

Ochranná opatření patří k základním nástrojům, které může vláda použít pro ovlivňování ekonomické politiky. Jejich odstraňování zase patří k zásadním předpokladům globalizace a rozmachu světového obchodu. S uvolňováním mezinárodního podnikání a ekonomickou globalizací jsou firmy stále méně závislé na státu, kde byly založené či kde podnikají. Mezi zeměmi existuje konkurence v tom, kdo nabídne (zahraničním i domácím) firmám nejvýhodnější podmínky k podnikání, což zahrnuje i snahy omezit mnohé státní regulace. Vlády tudíž ztrácejí řadu nástrojů hospodářské politiky, které tradičně využívaly k podpoře ekonomického růstu. Jsou to především cla a dovozní kvóty ale i podmínky pro toky krátkodobého kapitálu a investic, kterými může vláda regulovat pohyb zboží a peněz. Tradiční přístup většiny vlád spočíval v uvalení co nejvyšších cel na dovážené zboží, aby se podpořila domácí produkce, popřípadě byla stanovena kvóta na množství určitého zboží, které mohlo být dovezeno do země za určité období.
Kvůli řadě závazných dohod WTO či dalších dohod o liberalizaci světového obchodu je však dnes prostor jednotlivých vlád pro využití cel a kvót velmi omezený. Stále větší pozornost při jednáních o dalším uvolňování mezinárodního obchodu se proto upírá na takzvané netarifní překážky obchodu: nejrůznější hygienická, kvalitativní, technická, a environmentální nařízení či jiné předpisy na ochranu spotřebitelů, zaměstnanců a přírody, či další tradiční nástroje podpory podnikání, jako jsou vládní zakázky, dotace, daňové úlevy nebo dumping. Mnohé z těchto netarifních překážek tak přímo souvisí s dalšími politikami, kterými vlády sledují jiné než obchodní cíle. Vyvstává tak otázka, které společenské cíle mají přednost (například obchod či ekologie) a kdo o tom má primárně rozhodovat (mezinárodní dohody ve WTO či národní vlády?). V důsledku liberalizačních dohod se také kupí povinnosti a vnitřní problémy států, jež tyto dohody podepisují. Nárokům na nové výrobní standardy, obchodní statistiky či přímo novou legislativu, vyžadovaných ve velmi krátké době pod hrozbou sankcí, mnohé z rozvojových zemí nemohou vyhovět.

Obchodní spor Sever - Jih: zemědělství a průmysl náročný na lidskou práci

Posledních dvacet let provázejí obchodní jednání stále rozsáhlejší spory. Na ministerských konferencích i jednáních expertů se ukazuje nejen, že rozvojové země nejsou ochotné podepisovat další závazné liberalizační dohody, ale že ani rozvinuté státy nechtějí ustoupit rozvojovým zemím v uvolňování řady svých trhů. Rozvojové země se brání jednání o tzv. Singapurských tématech (dohody o investicích, hospodářské soutěži, veřejných zakázkách a usnadnění obchodu). Rozvinuté země dlouho odkládaly uvolnění obchodu s textilem a dodnes nesnížily mnohá cla a kvóty na dovoz zemědělských výrobků z rozvojových zemí, ani razantně neomezily dotace pro vlastní zemědělce, které je neoprávněně zvýhodňují v konkurenci s farmáři z chudších zemí. Napětí mezi rozvinutými a rozvojovými státy se naposledy plně projevilo na ministerském zasedání WTO v Hongkongu v roce 2005 a předtím v mexickém Cancúnu na podzim 2003. Jednání v podstatě zkrachovala na neústupnosti obou stran. Od roku 2005 se pro nedostatek základní shody už velké ministerské konference WTO ani neuskutečňují.
Nejviditelnějším a nejilustrativnějším příkladem obchodního sporu mezi rozvojovými a rozvinutými státy je spor o zemědělský obchod. Rozvinuté země (zejména EU, USA a Japonsko) vynakládají ročně na podporu domácích zemědělců přes 300 miliard dolarů (více než trojnásobek oficiální rozvojové pomoci). Zároveň mají na dovoz potravin z rozvojových zemí vysoká cla a přesné kvóty (pro méně chudé rozvojové země), či alespoň složitá pravidla o původu a přísné normy (pro nejchudší země, kterým například do EU cla a kvóty přístup oficiálně neomezují). Potraviny z rozvojových zemí jsou zpravidla levnější než ty vypěstované farmáři v rozvinutých státech. Dotace zemědělcům a potravinářským společnostem v rozvinutých státech navíc umožňují vyvážet jejich produkty do rozvojových zemí za dumpingové ceny, kterým místní výrobci často nemohou konkurovat. Tento nerovný vztah pak znemožňuje místním zemědělcům prodávat nejen na světových, ale i na místních trzích, což vede k ruinování místní zemědělské produkce s vážnými důsledky pro daný region. V rámci světových obchodních jednání přitom rozvinuté státy tlačí na liberalizaci trhů rozvojových zemí, které tak přicházejí o možnost chránit své zemědělství proti dotovaným dumpingovým dovozům.

Spekulativní kapitál

Od 80. let 20. století došlo v mnoha zemích k deregulaci finančních trhů a většina omezení pro pohyb kapitálu byla odstraněna. Obchodování na finančních trzích se začal stále více účastnit i spekulativní kapitál. Propojenost finančních trhů, moderní technologie a rychlý přenos informací v současnosti ve spojení se značnou závislostí otevřených ekonomik, podniků (i rodin) na trzích finančních derivátů a spekulací mohou způsobit řadu potíží, jak ostatně dokazuje stávající prvotně americká finanční a dnes zejména globální ekonomická krize. Odchod tohoto kapitálu bývá velmi rychlý a následují ho i investoři, kteří jinak působí dlouhodoběji a mají zájem na větší stabilitě. Navzdory obrovskému objemu obchodovaných prostředků a svému vlivu na reálnou ekonomiku, jsou tak finanční trhy relativně křehké a zranitelné.

Obchod se surovinami

V obchodování s nerostnými surovinami panuje mezi rozvinutou a rozvojovou částí světa velké napětí. Mnohé státy globálního Jihu nemohou zatím do světové obchodní výměny nabídnout nic jiného než nerosty, které se těží na jejich území. Ceny přitom určuje nejen nabídka a poptávka po těchto komoditách, ale čím dál více i nejisté a zranitelné finanční trhy. Státy Severu navíc spotřebují podstatně více nerostů než země rozvojové. A to nejen proto, že jejich průmysl je rozvinutější, ale také proto, že jejich obyvatelé mají daleko vyšší životní nároky. Často dokáží také surovinu lépe zpracovat, protože mají modernější technologie. Není proto vůbec výjimkou, že například do státu, který prodal železnou rudu, se ze železa z té samé rudy dováží drahé výrobky. Celní režimy vyspělých zemí tento vývoj ještě podporují, neboť cla na dovoz zpracovaných výrobků jsou nezřídka vyšší, než na dovoz surovin (tzv. celní eskalace). Specifickou výzvou je dovoz surovin z válkou zmítaných nebo nedemokratickcýh zemí. Zde hrozí, že západní dovozci skrze výnosný obchod mohou financovat legální či ilegální ozbrojené skupiny, které těžbu surovin ovládají. Příkladem je dovoz surovin jako je cínovec nebo koltan z Demokratické republiky Kongo, kde z těžby a z bohatství země neprofituje místní extrémně chudé obyvatelstvo, ale ozbrojenci. Je-li dovozce a finální konzument přesto ochoten na původ suroviny nebrat zřetel, zdroje země jsou pak spíš "prokletím" bránícím míru a rozvoji.

Investice

Rozvojové země sice disponují mnoha zdroji i aktivy (půdou, nápady, pracovní silou), nedokáží je však přeměnit na peníze (kapitál), který by podpořil dostatek vlastních podniků a celkový rozvoj domácí ekonomiky. Snaží se proto získávat přímé zahraniční investice. Většinou jde o firmy, které postaví nebo koupí továrnu, důl či plantáž, začnou vyrábět (většinou na vývoz) a zaměstnají místní obyvatelstvo. Jen některé však platí daně, zanechají v zemi vyspělejší technologie či know-how, nabídnou dodavatelské zakázky i místním firmám a reinvestují alespoň část zisku. Málokteré nabídnou místním komunitám víc než pár pracovních úvazku často v nepříliš důstojných podmínkách. Naopak mnohé investice, zejména do těžby nerostů, končí spíše poškozením životního prostředí, nabouráním kultury, tradic i celého společenství, korupcí a porušováním základních lidských práv. Investoři si vybírají z globální nabídky míst pro své podnikání a místní vlády se jim proto snaží nabídnout co nejlepší podmínky. Často ustupují v neprospěch vlastních obyvatel. Kromě sofistikovaných daňových úniků a korupce místních úředníků má investor navíc velmi často daňové úlevy, takže výsledek odvodu poplatků do státní pokladny v chudých zemích většinou neodpovídá původnímu očekávání. Investoři nadto vyvážejí značnou část svých zisků zejména ve formě dividend do zahraničí. Velmi často také investor postaví jen montážní závod, který může v případě, že se mu bude pracovní síla zdát příliš nákladná, lehce přesunout v rámci celého světa jinam. Nevládní organizace takové praktiky nadnárodních firem kritizují, zejména proto, že nutí rozvojové země podbízet se a nerespektovat práva pracovníků ani ochranu životního prostředí (pro tento typ negativní konkurence se vžil termín závod ke dnu – „race to the bottom“).

Obchodní jednání

Dohody WTO v současné době spravují okolo 97 procent světového obchodu. Obchodní jednání v rámci GATT a WTO probíhají v kolech, pojmenovaných podle místa jejich konání.

  • 1947-1962 prvních pět kol jednání GATT vážená redukce tarifů o 36 procent
  • 1964-1967 Kennedyho kolo vážená redukce tarifů o 37 procent
  • 1973-1979 Tokyjské kolo vážená redukce cel o 33 procent
  • 1986-1994 Uruguayské kolo vážená redukce cel o 38 procent
  • 2001-???? Rozvojové kolo z Dauhá

Tak například Uruguayské kolo jednání GATT vyústilo v roce 1995 v založení WTO. V současné době probíhají jednání o liberalizaci obchodu v rámci rozvojového kola z katarského Dauhá, jehož původně deklarovaným cílem bylo přinést hmatatelný prospěch zejména rozvojovým zemím. Navzdory intenzivní práci obchodních diplomatů v Ženevě však tato jednání spočívají již několikátý rok na mrtvém bodě. Zasedání WTO v roce 2001 v Dauhá podpořilo snahy o další liberalizaci světového obchodu a vytváření lepších obchodních pravidel, a současně poukázalo na problémy, kterým čelí řada rozvojových zemí v oblasti implementace stávajících pravidel a existujících dohod WTO. Důležitým bodem tohoto rozvojového kola byla otázka reinterpretace dohod o duševním vlastnictví, které by podle závěrů kola kupříkladu neměly ohrožovat schopnost chudých států chránit veřejné zdraví (tedy například možnost nakupovat i vyrábět levné generické kopie patentovaných léků proti HIV/AIDS a dalším vážným chorobám).
Státy stále hledají způsob, jak vyvážit zájmy jednotlivých skupin zemí, obnovit kolektivní jednání na ministerské úrovni a dokončit Rozvojové kolo, jež mělo oficiálně skončit k 1. lednu 2005. Navzdory dílčím pokrokům a ústupkům v jednotlivých oblastech však jednání zatím nedošlo k celkovému posunu, který by umožnil uzavřít celé jednací kolo. Proces hledání kýženého kompromisu velmi zpomalily i americké prezidentské volby v roce 2008 a nadcházející volby do Evropského parlamentu na jaře 2009 spojené s volbou nové Evropské komise. Bez znalosti mandátu od nového politického vedení totiž američtí a evropští obchodní diplomaté těžko mohou měnit své pozice. Bez změny pozic hlavních aktérů je pak průlom v jednáních nepředstavitelný.

Role rozvojových zemí v obchodních jednáních

Obchodní jednání v rámci GATT a WTO byla tradičně vedena hlavními hráči: Spojenými státy, Evropskou unií a v menší míře Japonskem a Kanadou. Proto se jednání soustředila na ty oblasti, které jsou pro vyspělé země prioritní a jen málo brala v úvahu zájmy zemí rozvojových, od nichž ale zároveň nebyly požadovány žádné výrazné ústupky. To se postupně mění, a proto bylo stávající kolo obchodních jednání nazváno kolem rozvojovým (ačkoliv se od tohoto názvu stále více upouští. Rozvojové země sice tvoří dvě třetiny členů WTO, dlouho však měly nepoměrně menší slovo. Jistým průlomem bylo ministerské jednání WTO v Cancúnu v roce 2003, kde se větší rozvojové země pod vedením Brazílie a Indie (tzv. uskupení G20) dokázaly poprvé sjednotit a společně formulovat své stanovisko v opozici k tradičním obchodním velmocem. Od té doby váha a vliv velkých rozvojových zemí ve světovém obchodě i v mezinárodní diplomacii dále zesílily. Bez souhlasu velké čtyřky (Čína, Indie, Brazílie a Jihoafrická republika – G4) už dnes není žádná mezinárodní dohoda možná. To však neznamená, že se automaticky zlepšily vyhlídky všech rozvojových zemí. Ačkoliv skupina G4 se nezřídka snaží hájit i zájmy ostatních rozvojových zemí, fakticky se mezi nimi rozevírají nůžky a řadu zájmů už prostě nesdílí. Mnoha malým a nejméně rozvinutým zemím by ani úspěšné uzavření Rozvojového kola z Dauhá nepřineslo prospěch, ale naopak by mohlo jejich obchodní vyhlídky zhoršit (například snížení jejich cel vystavuje dalšímu riziku zbylé drobné farmáře v těchto zemích a ubírá z již tak dost hubených příjmů pro jejich státní pokladny. Snížení cel v bohatých zemích, kam mají bezcelní a bezkvótní přístup, pak zase obrušuje jejich výhodu oproti ostatním dovozcům). Součástí jednání WTO a rozvojových programů mnoha donorů je proto i technická pomoc při budování kapacit nejchudších zemí, aby jednak zvýšily svou konkurenceschopnou produkci a zlevnily nevýrobní náklady svých vývozů (například drahá vnitrostátní přeprava či průtahy v přístavech a na hranicích), a jednak aby se mohly těchto (často expertních) jednání vůbec rovnocenně účastnit (řada z nejchudších zemí ani nemá v ženevském sídle WTO stálé diplomaty).

Neoliberalismus

Od osmdesátých let minulého století získala v obchodní politice hlavní postavení doktrína označovaná jako neoliberalismus, od níž se v posledních letech pomalu ustupuje. S touto politikou přišly především vlády bohatých zemí (v první řadě USA a Velké Británie), mezinárodní finanční instituce (MMF a Světová banka) a zastánci volného trhu z řad podnikatelů a akademiků. Podle jejich názoru jsou soukromé vlastnictví a co nejvolnější trh nejefektivnějšími nástroji rozvoje, které každému umožňují najít si ten nejlepší způsob zajištění obživy a prosperity. V rámci tohoto konceptu však v 80. a 90. letech minulého století došlo zejména v zemích, které se osvobozovaly od koloniální nadvlády, diktatur či socialistických experimentů, na jedné straně ke zpružnění a propojení řady trhů, na straně druhé k osekání vlivu státu: k masové privatizaci, liberalizaci cen a obchodu a deregulaci trhů, včetně kapitálových.
Instituce, které v zavedených a bohatých demokraciích dokáží regulovat i poměrně volné tržní prostředí, v křehkých nových státech ovšem neexistovaly nebo nefungovaly správně.
Výsledkem bylo, že v mnoha zemích se privatizovaly i některé veřejné služby, které tradičně zajišťoval stát, ale které se zvýšením cen či omezením rozsahu služeb staly pro mnoho občanů nedostupné. Často šlo o zdravotnictví, školství, přístup k elektřině nebo k pitné vodě, které sice stát mnohde spravoval špatně, ale alespoň z poskytování služeb nebyl nikdo záměrně vyloučen a existovala minimální úroveň či možnost veřejné kontroly.. Po privatizaci nejen prudce stouply ceny služeb nebo klesla jejich kvalita, ale hlavně stát a občané přestali mít v dané oblasti svůj vliv. V rozvojových zemích se proti zamýšlené privatizaci takových veřejných služeb často protestuje.
Obecně platí, že každá komunita, region a země by měly mít možnost zvolit si svůj druh ekonomického a potažmo společenského rozvoje a najít si své místo ve světové obchodní výměně v závislosti na vlastních možnostech, potřebách a postavení, s přihlédnutím k místní tradici a schopnostem. Automatické uplatňování stejného přístupu ke všem se v mnoha případech ukázalo jako nešťastné.

Fair Trade - spravedlivý obchod

Spravedlivý obchod je snahou o narovnání pravidel světového obchodu i alternativou k běžně praktikované podobě mezinárodnímu obchodu s řadou komodit. Snaží se pomáhat lidem z rozvojových zemí vyvážet jejich výrobky do zemí rozvinutých. Při nákupu a vývozu se dbá na to, aby výrobce, vývozce a konečný prodejce byli v rovnocenném postavení a o zisk se dělili spravedlivě. V rámci certifikace Fair Trade se smí prodávat pouze zboží a komodity, při jejichž výrobě nedochází k poškození životního prostředí a při které se dodržují pracovní standardy určené Mezinárodní organizací práce (International Labour Organization - ILO), spadající pod systém OSN. Spravedlivý obchod napomáhá zvyšování životní úrovně komunit, které se ho účastní, a podle jeho tvůrců a zastánců tak umožňuje lidem z bohatších zemí pomáhat vlastní uvědomělou spotřebou k udržitelnému rozvoji v zemích méně rozvinutých. Existence spravedlivého obchodu zvyšuje obecné povědomí o problémech výroby a obchodu v rozvojových zemích, a může tak vést i velké firmy k větší pozornosti věnované etice svého podnikání.
V praxi funguje spravedlivý obchod tak, že takto vzniklé výrobky nesou logo „Fair Trade“, na jehož základě se mohou zákazníci rozhodnout pro jeho koupi. Spravedlivý obchod dnes představuje sice malou, ale stále rostoucí položku celosvětového obchodu: tvoří jen 0,01 procent jeho celkového objemu (na trhu s kávou se tento podíl pohybuje kolem 2,7 procent). Nejvyšší podíl má Fair Trade v prodeji banánů ve Švýcarsku, a to 50 procent.

Autoři textu: PhDr. Martin Ehl Ph.D, Ing. Petr Lebeda M.A., Bc. Martin Konečný, Tomáš Chlebeček, Ivo Bělohoubek M.A. (2008)

Aktualizaci provedl Ing. Petr Lebeda M.A. (2008) a Pavla Jebili Začalová (2012)

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM