Loading


Rozvojové cíle tisíciletí

Rozvojové cíle tisíciletí

Historie se opakuje

Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), přijaté představiteli všech členských států OSN v roce 2000 na tzv. Sumitu tisíciletí, jsou závazky ke snižování globálního rozšíření chudoby, hladu a dalších rozvojových cílů. Ve své komplexnosti a šíři jsou velmi ambiciózní a představují konsenzus, na kterém se dokázali shodnout hlavní představitelé všech zemí.

Mezi hlavní klíče vedoucí ke splnění MDGs patří navýšení investic do sociální oblasti (zdravotnictví, vzdělávání, výživy a plánování rodičovství), životního prostředí (vody a hygieny, environmentální technologie) a infrastruktury (silnic, elektřiny a přístavů, informačních a komunikačních technologií) v hospodářsky chudých zemích, stejně jako jejich efektivnější využití. Za výchozí rok pro srovnání vývoje jednotlivých indikátorů, pokud pro daný cíl existují, je považován rok 1990. Rozvojových cílů tisíciletí je celkem osm, a ty jsou rozděleny do osmnácti jednotlivých úkolů.

Je nutné zdůraznit, že mnohé nejvýznamnější závazky nejsou na mezinárodní scéně zcela nové. Už v roce 1986 na summitu věnovaném otázkám hladu a celosvětového zabezpečení potravin se vlády zemí OECD zavázaly snížit do roku 2015 počet absolutně chudých (v té době 815 milionů) o polovinu. Ovšem již o pět let později na podobném setkání zmíněné vlády uznaly, že tento ambiciózní cíl není realistický a že k jeho dosažení budou nutná daleko razantnější opatření a také zvýšené nasazení ze strany rozvinutých zemí.

1. CÍL: ODSTRANIT EXTRÉMNÍ CHUDOBU A HLAD

Úkol 1: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří žijí z příjmu nižšího než dolar na den.
Úkol 2: Dosáhnout dostatečného a produktivního zaměstnání i slušné práce pro všechny, včetně žen a mladých lidí.
Úkol 3: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří trpí hladem.

Pravděpodobně tím nejvíce sledovaným úkolem a jedním z hlavních cílů současnosti je právě úkol č.1. Počet lidí žijících s příjmem menším než 1,08 USD[1] na den (tzv. hranice extrémní, absolutní chudoby) klesl z 1,25 miliardy v roce 1990 na 980 miliónů v roce 2004. Na první pohled vypadá toto číslo úctyhodně, zvláště když vezmeme v potaz, že se jedná o pokles z podílu 31,6 % všech obyvatel rozvojového světa v roce 1990 na 19,2 % a v roce 2004.

Ovšem je nutné dodat, že snižování chudoby ve větším měřítku je registrováno jen u několik zemí zažívajících významný dlouhodobý ekonomický růst, především u Číny a Indie, bez jejichž podílu by došlo jen k minimálnímu pozitivnímu vývoji. Nejhorší situace je stále v subsaharské Africe, kde v podstatě nedošlo k pokroku v počtu obyvatel postižených absolutní chudobou a v roce 2004 zde žilo 298 miliónů lidí s příjmem menším než jeden dolar na den.

Dosáhnout dostatečného a produktivního zaměstnání i slušné práce pro všechny, včetně žen a mladých lidí je novým úkolem, jehož hodnocení se poprvé objevilo až v roce 2008[2]. Důvodem jeho zařazení je názor říkající, že chudobu nelze snížit právě bez toho, aniž by obyvatelé ekonomicky chudých oblastí dosáhli dostatečného a produktivního zaměstnání stejně tak jako slušné práce. Předběžná data pro rok 2007 ukazují, že zaměstnanost v rozvojových zemí dosahuje 63,2 %, což je mírný pokles ve srovnání se stavem 64,8 % v roce 1997. Nicméně zaměstnanost žen, stejně tak jako mladých lidí v rozvojových zemí dosahuje pouze asi 49 %.. Důvodem jeho zařazení je názor říkající, že chudobu nelze snížit právě bez toho, aniž by obyvatelé ekonomicky chudých oblastí dosáhli dostatečného a produktivního zaměstnání stejně tak jako slušné práce. Předběžná data pro rok 2007 ukazují, že zaměstnanost v rozvojových zemí dosahuje 63,2 %, což je mírný pokles ve srovnání se stavem 64,8 % v roce 1997. Nicméně zaměstnanost žen, stejně tak jako mladých lidí v rozvojových zemí dosahuje pouze asi 49 %.

Zatímco první úkol se naplnit pravděpodobně podaří, třetí úkol Světová banka označuje za „zapomenutý“. Důvodem je, že počet trpících hladem v rozvojovém světě zůstává stále na úrovni kolem 824 milionů (data za léta 2001 až 2003), což odpovídá přibližně 17 % populace v těchto státech. Ve srovnání s obdobím 1990 až 1992, kdy byl podíl odhadován na 20 % (cca 817 milionů), tedy nedošlo k příliš velkému pokroku. Nyní spadá do této kategorie stále ještě třetina populace v oblasti subsaharské Afriky a pětina jižní Asie. Podíl dětí ve věku do pěti let, které trpí podvýživou v rozvojových zemích klesl z 33 % v roce 1990 na 26 % v roce 2006, což stále odpovídá 140 milionům dětí v tomto věku.

Největšího úspěchu v potírání hladu a podvýživy dosáhla východní, jižní a jihovýchodní Asie. Statistiky uvádějí, že se mezi lety 1990 a 2003 dramaticky zlepšil stav především v Číně, kde došlo ke snížení podvýživy téměř o polovinu. Příčinou je optimalizace distribuce potravin i přístupu k pitné vodě a modernizace zdravotnického vybavení. I přes uvedené pozitivní trendy v některých regionech, úkol na globální úrovni bude pravděpodobně nesplněn. Navíc situaci v poslední době komplikují zvyšující se ceny potravin.

2. CÍL: DOSÁHNOUT ZÁKLADNÍHO VZDĚLÁNÍ PRO VŠECHNY

Úkol č. 4: Do roku 2015 zajistit, aby mohly děti kdekoli na světě, dívky i chlapci, dokončit základní školu.

Přístup ke vzdělání patří mezi základní lidská práva jmenovaná Všeobecnou deklarací lidských práv. Vzdělání je základem všech společností a konkurenceschopných ekonomik. Je to základ pro snižování chudoby a nerovnosti, udržení dobrého zdravotního stavu, schopnosti používat nové technologie, apod. A samozřejmě základní vzdělání je vstupní bránou pro vyšší úroveň vzdělání a tím i rozvoj celé společnosti.
Přestože se situace celosvětově zlepšila ve srovnání s výchozím rokem 1990, v posledním období vývoj zaznamenává stagnaci. V roce 2006 nemělo stále přístup k základnímu vzdělání kolem 73 milionů dětí. Některé průzkumy ukazují, že toto číslo je pravděpodobně podhodnocené a reálně bude ještě vyšší. Navíc není možné přesně specifikovat, kolik dětí navštěvuje školu pravidelně nebo jen občasně. Kromě toho do statistik není započítávána situace ze zemí, kde probíhá nebo nedávno skončil válečný konflikt, protože data z těchto zemí nejsou obvykle dostupná. Další otevřenou otázkou zůstává kvalita vzdělání a její ideologické zaměření (náboženské školy, školství v komunistických zemích, aj.).

Podle odhadů ve školním roce 2005/2006 činil podíl dětí zapsaných na základních školách rozvojového světa 88 %, zatímco v rozvinutých zemích tento poměr tvořil o desetinu více. Nejhorší situace je opět v zemích subsaharské Afriky, kde podíl dětí zapsaných na základních školách tvořil v roce 2005/2006 jen 71 % a v oblasti Oceánie, kde byl dokonce od roku 1999 zaznamenán mírný pokles o dva body na hodnotu 78 %[3]. Podle odhadů Světové banky z roku 2007 cíl nebude dosažen u více než poloviny rozvojových zemí.
Jedním z problémů týkajících se základního vzdělání v rozvojových zemích je stále přetrvávající nerovný přístup k tomuto vzdělání. Jedná se především o nerovnost v přístupu mezi dívkami a chlapci, dále mezi městskými dětmi a dětmi z venkovských oblastí a největší rozdíly jsou mezi dětmi z bohatých a chudých domácností.

Dívky jsou stále vyloučeny ze vzdělávacího procesu více než chlapci. Tento trend je nejvíce viditelný v oblasti Oceánie, subsaharské Africe, západní a jižní Asii, kde rozdíly mezi chlapci a dívkami v registraci školní docházky tvoří přibližně čtyři až sedm %. Mezi dětmi, které dosud nenavštěvují základní školy, dívky tvoří téměř 60 %. Téměř jedna třetina dětí na venkově v rozvojových zemích nemá přístup k základnímu vzdělávání ve srovnání s 18 % ve městech. Podíl dětí z nejchudších domácností, které nemají přístup k základnímu vzdělání dosahuje čísla 37 %. U pětiny nejbohatších domácnosti ve společnostech rozvojových zemí dosahuje „jen“ 12 %, tedy třetinového stavu oproti nejchudší pětině domácností.

Významným problémem není jen množství dětí, které do základní školy nastoupí, ale také kolik jich školu úspěšně zakončí. Z nejrůznějších důvodů docházku nedokončí (nemoci, sezónní práce, nedostatek finančních prostředků na krytí nákladů spojených s vzděláváním apod.) téměř pětina dětí v rozvojových regionů. Ale například v oblasti subsaharské Afriky je to téměř polovina všech dívek. S tím také souvisí další náklady pro rodiče i stát.

3. CÍL: PROSAZOVAT ROVNOST POHLAVÍ A POSÍLIT ROLI ŽEN VE SPOLEČNOSTI

Úkol 5: Do roku 2005 odstranit nepoměr pohlaví v základním a středním školství a do roku 2015 na všech úrovních vzdělávacího systému.

Obyvatelé planety jsou postiženi chudobou velmi nerovnoměrně. Na světě žije asi dvakrát více chudých žen než mužů. A čím je společnost chudší, tím větší rozdíly mezi oběma pohlavími existují. Hlavním ukazatelem pokroku v této oblasti se stal poměr přístupu dívek a chlapců ke vzdělání na základních a středních školách.

Poměr dívek a chlapců na základních školách ve světě stoupl s míry 0,89 v roce 1991 na 0,95 v roce 2005, čímž část úkolu vážícímu se k tomuto roku nebyla splněna. Největší potíže s naplněním tohoto závazku mají země subsaharské Afriky a Oceánie (obě poměr 0,89 za rok 2006) a západní Asie (0,91). Oceánie dokonce zaznamenává mírný negativní trend.

Ve středním školství je situace ještě komplikovanější, ve srovnání s rokem 1999, kdy byl poměr v návštěvnosti tohoto typu škol mezi dívkami a chlapci 0,91, tak v roce 2005 tomu bylo 0,94. Úkol nebyl splněn ani u tohoto kritéria a nejhorší situace je v současnosti opět v zemích subsaharské Afriky (poměr 0,80 v roce 2006) dokonce se sestupným trendem, jižní Asii (0,85) a západní Asii (0,84). Ostatní regiony zaznamenávají pozitivní trend, s výjimkou Oceánie.

V terciárním školství (vysoké školy) byl závazek v roce 2005 splněn na globální úrovni (poměr 1,05 v prospěch dívek), ale ne v rozvojových zemích, kde stále přetrvává nepoměr v poměru studujících mezi oběma pohlavími v neprospěch dívek (poměr 0,91 %). Nejhorší situace je opět v zemích subsaharské Afriky, kde byl v roce 2006 tento poměr na úrovni 0,68 % a jižní Asii (0,76 %), i když i tyto regiony zaznamenaly určitý pokrok.

Oblast vzdělání však není jedinou oblastí posilování společenské role žen (empowerment). Ke zvyšování jejich schopnosti lépe ovlivňovat svůj život patří i přístup ke zdrojům (půda, energie, finance apod.) nebo jejich ochrana a bezpečnost. Pro nás může být obtížně představitelné, že v některých afrických zemích stráví ženy i více než dvě hodiny denně chůzí pro dříví na topení a pro vodu na vaření, anebo že vůbec netuší o možnosti chránit se proti nákaze HIV/AIDS či o možnosti plánovaného rodičovství. Právě negramotnost, nízká vzdělanost a tradicí předepsaná starost o domácnost zabraňují ženám hledání produktivního zaměstnání nebo aktivní účasti při rozhodování na veřejnosti.

Ženy mají v parlamentech jednotlivých zemí pouze menšinové zastoupení, což je další příčinou jejich nízkého vlivu na chod společnosti. V globálním měřítku se jedná pouze o 18 %, u rozvojových zemí je to ještě o něco méně – 16,5 %. I když je trend pozitivní za poslední období, jeho rychlost je až příliš nízká.
Dosažení třetího cíle je však pevně spjato s ostatními rozvojovými cíli: vzdělané ženy totiž mají výrazně větší vliv na plánování počtu svých dětí. Vysoká porodnost přitom silně souvisí nejen s chudobou, ale též dětskou a mateřskou úmrtností, rizikem propuknutí domácího násilí nebo nakažení se sexuálně přenosnými chorobami. Pokud ženy, aktivně neparticipují na ekonomickém růstu společnosti a nemají šanci přispět svým intelektem, názory a zkušenostmi k řízení společnosti, není možný plný rozvoj dané země.

4. CÍL: SNÍŽIT DĚTSKOU ÚMRTNOST

Úkol 6: Do roku 2015 snížit o dvě třetiny úmrtnost dětí do věku pěti let.

V roce 2006 na světě zemřelo poprvé o něco méně než deset miliónů dětí mladších pěti let, ve s rovnání s 10,9 milióny v roce 2002. I když na globální úrovni klesá dětská úmrtnost, tento pokrok není rovnoměrný ve všech regionech a zemích. Nejvíce zaostávají země subsaharské Afriky a jižní Asie, které zaznamenávají velmi slabý pokrok. Situace, kdy u dítěte narozeného v rozvojové zemi je 13krát větší pravděpodobnost, že zemře do věku pěti let, ve srovnání s dítětem narozeným ve vyspělých zemích, je naprosto nevyhovující. Většině případů úmrtí dětí lze přitom předejít, protože smrt přibližně poloviny dětí v tomto věkovém období způsobuje pouze pět nemocí: zápal plic, průjmová onemocnění, spalničky, malárie a HIV/AIDS.

V roce 1990 činila průměrně úmrtnost dětí ve světě do věku pěti let 93 dětí na tisíc živě narozených, o šestnáct let později tento poměr klesl na číslo 72. Přitom cílovým závazkem je hodnota 31. Situace v rozvojových zemích je o poznání horší, zatímco v roce 1990 činila průměrně úmrtnost dětí v rozvojových zemích do věku pěti let 103 na tisícživě narozených, v roce 2006 průměrná hodnota v rozvojových zemích poklesla na údaj 80. Proto je již dnes jasné, že cíl se splnit nepodaří.

5. CÍL: ZLEPŠIT ZDRAVÍ MATEK

Úkol 7: Do roku 2015 snížit o tři čtvrtiny míru mateřské úmrtnosti.

Více než půl milionu matek ročně umírá na následky těhotenství a porodu. Přestože byl zaznamenán určitý pokrok ve snižování mateřské úmrtnosti, její úroveň zůstává stále hodně vysoká. V rozvojových zemích je registrováno celkem 99 % všech případů, nejhorší situace je už tradičně v oblasti subsaharské Afriky a v jižní Asii. Podobně jako u předchozího úkolu, se jedná o léčitelné a včasnou prevencí odstranitelné komplikace během těhotenství a porodu.

V rozvojových zemích obecně se průměrná míra mateřské úmrtnosti pohybovala v roce 2005 na hodnotě 450 na sto tisíc živě narozených dětí, ve srovnání s hodnotou 490 o patnáct let dříve. Nejlepší situace je ve východní Asii, kde tato hodnota dosahuje čísla 50, nadprůměrné hodnoty dosahují i Latinská Amerika s Karibikem (150) a západní Asie (160). Naopak tragická situace přetrvává v subsaharské Africe s údajem 900 ve stejném roce (viz Tabulka 2). Pro srovnání, u rozvinutých regionů je tento ukazatel na úrovni 9. Ovšem vzhledem k nevelké spolehlivosti nashromážděných dat není možné definitivně vyhodnotit splnitelnost vytčeného cíle. Nicméně snížit o tři čtvrtiny mateřskou úmrtnost v subsaharské Africe, jižní a jihovýchodní Asii i Oceánii je vysoce nepravděpodobné.

Porodní komplikace postihují celosvětově alespoň 15 % těhotenství, takže nesouvisejí s ekonomickou vyspělostí země. Mateřská úmrtnost je však vysoká jen v rozvojových regionech. Přímé porodní komplikace – jako velká ztráta krve, potrat, eklampsie, těžká fyzická námaha, infekce – zapříčiní asi tři čtvrtiny úmrtí. Nepřímé porodní komplikace – z důvodů svízelných životních podmínek, včetně malárie, chudokrevnosti, žloutenky a ve stále větší míře HIV/AIDS – stojí za zbylou čtvrtinou.

Problém mateřské úmrtnosti nelze vyřešit, aniž by došlo k rozvoji zdravotní infrastruktury v nejvíce postižených regionech. Zdravotní péče musí být nejen kvalitní, ale i široce dostupná. Na to je však třeba soustředit mnohem více peněz, úsilí a energie, než se aktuálně na zdravotní programy poskytuje. V případě naprosté absence lékařské pomoci i poměrně lehká porodní komplikace často končí smrtí nebo doživotním postižením rodičky. Přičemž většině z nich nelze předcházet a nelze je ani předvídat. Pokud by ovšem ženám byla poskytnuta včasná a správná pomoc, takřka všechny by mohly být zachráněny.

6. CÍL: BOJOVAT S HIV/AIDS, MALÁRIÍ A DALŠÍMI NEMOCEMI

Úkol 8: Do roku 2015 zastavit a zvrátit šíření HIV/AIDS.
Úkol 9: Do roku 2010 dosáhnout univerzální přístup k léčbě HIV/AIDS pro všechny potřebné.
Úkol 10: Do roku 2015 zastavit a zvrátit šíření malárie a dalších závažných onemocnění.

Žádný jiný úkol v rámci Rozvojových cílů tisíciletí nevyburcoval takovou pozornost a finanční podporu od roku 2000 jako snaha o zastavení a zvrácení šíření HIV/AIDS. Přesto, dle zprávy OSN z roku 2008, v roce 2007 žilo na světě odhadovaných 33 milionů lidí nakažených virem snížené imunity (HIV) nebo již s chorobou AIDS (ve srovnání s 29,5 miliónu v roce 2001), především ve státech subsaharské Afriky. Pouze v roce 2007 se tímto virem nově nakazily tři milióny lidí. Počet lidí, kteří umřeli v důsledku AIDS začal konečně klesat – z počtu 2,2 miliónu v roce 2005 na dva miliony v roce 2007[4]. Nejhorší situace je opět v zemích subsaharské Afriky.. Nejhorší situace je opět v zemích subsaharské Afriky.

Mezi infekce, na které umírají lidé infikovaní HIV/AIDS jsou tuberkulóza (nejčastější příčina), různé záněty plic, dýchacích cest a mozku, salmonelové infekce aj. Nejčastěji uváděný způsob přenosu HIV se uvádí opakované použití injekční stříkačky, sexuálním stykem s infikovaným partnerem a přenos z matky na dítě.
Základní strategií v boji proti šíření HIV/AIDS je prevence založená na vzdělávání, které je zaměřeno na způsoby ochrany před HIV/AIDS a riziky s spojené s tímto onemocněním. V podstatě žádná jiná fungující a účinná ochrana v této době neexistuje. Na světových trzích jsou již několik let kvalitní léky zabraňující nebo zpožďující rozvinutí nákazy virem HIV v nemoc AIDS. Problémem je jejich vysoká cena a tím i nedostupnost pro většinu obyvatel rozvojových zemí. Ti proto potřebují přístup k levnějším variantám (tzv. generika) těchto antiretrovirálních preparátů.

Na konci roku 2007 antiretrovirální preparáty obdržely téměř tři milióny HIV/AIDS infikovaných lidí v rozvojových zemích (téměř o jeden milion více než v roce předchozím), nicméně nárůst nových případu AIDS o 2,7 milionu tento vývoj výrazně brzdí. Přitom léčbu by potřebovalo přibližně 9,7 milionu lidí v těchto zemích, z toho více než polovina v oblasti subsaharské Afriky. Pro srovnání, v roce 2003 se odhadovalo, že v rozvojových zemích mělo tuto možnosti pouze zhruba 300 tisíc lidí. Nicméně pokud současné trendy budou pokračovat i nadále, počet lidí s pokročilým stádiem HIV infekce, kteří potřebují antiretrovirální terapii, bude růst rychleji než možnosti její léčby. Ke sledování tohoto vývoje byl vytvořen nový úkol č. 9.
Odhaduje se, že akutních případů lidí žijících s malárií je na světě zhruba 300 až 500 milionů. Přestože je malárie léčitelnou nemocí, případně se jí dá úspěšně preventivně bránit, Světová banka odhaduje, že každoročně zemře asi 1,2 milionu lidí přímo na tuto nemoc[5], u dalších dvou milionů lidí je malárie jednou z příčin jejich úmrtí. Naprostá většina z těchto zbytečných obětí jsou děti, přičemž 80, u dalších dvou milionů lidí je malárie jednou z příčin jejich úmrtí. Naprostá většina z těchto zbytečných obětí jsou děti, přičemž 80 % z nich tvoří v subsaharské Africe děti mladší pěti let. Na tento subkontinent připadá 90 % z celkového celosvětového počtu úmrtí na malárii. Malárie tak zůstává vážnou hrozbou lidskému zdraví i produktivitě mnoha tropických regionů, které tak zůstávají rizikové pro zahraniční investory a turisty.

Počet antimalarických sítí napuštěných insekticidy, které je chrání před moskyty roznášejícími malárii, celosvětově stoupl ze 30 miliónů v roce 2004 na 95 miliónů v roce 2007, což znamená rapidní nárůst ve srovnání s předchozím obdobím. Nicméně v subsaharské Africe, malárií nejpostiženějším regionu na světě, pouze 7 % dětí ve věku do pěti let mělo v letech 2000 až 2006 možnost spát pod sítěmi napuštěnými insekticidy[6] (srovnej s Tabulkou 4). Ve venkovských oblastech je situace ještě horší a pokrytí těmito sítěmi mnohem nižší. Obecně musí být prioritou zajištění antimalarických sítí napuštěných insekticidem pro veškeré obyvatelstvo. Zároveň je potřeba umožnit lidem přístup k efektivní léčbě v blízkosti jejich domovů, vzdělávat je v oblasti ochrany před nemocemi a přednostně poskytovat antimalarika těhotným ženám. Je třeba zajistit, aby tato péče byla fyzicky i finančně dostupná pro místní obyvatelstvo. (srovnej s Tabulkou 4). Ve venkovských oblastech je situace ještě horší a pokrytí těmito sítěmi mnohem nižší. Obecně musí být prioritou zajištění antimalarických sítí napuštěných insekticidem pro veškeré obyvatelstvo. Zároveň je potřeba umožnit lidem přístup k efektivní léčbě v blízkosti jejich domovů, vzdělávat je v oblasti ochrany před nemocemi a přednostně poskytovat antimalarika těhotným ženám. Je třeba zajistit, aby tato péče byla fyzicky i finančně dostupná pro místní obyvatelstvo.

I když se pomoc více než zdesetinásobila za poslední desetiletí, celková částka v roce 2004 tvořila stále „jen“ 600 miliónů USD. I to je jeden z důvodů, proč dosud není jasné, zda se vytčený cíl do roku 2015 podaří splnit. Významnou roli budou hrát také schopnosti národních vlád a odborníků předvídat rezistenci malárie vůči lékům[7].

V roce 2006 se ve světě tuberkulózou nově nakazilo přibližně 9,2 milionů lidí (ve srovnání s údaji 8,8 – 9 milińů za rok 2005) a zhruba 1,7 milióny lidí na tuto nemoc zemřelo (oproti 2 milionům o rok dříve). Celkové odhady počtu nemocných se pohybují kolem 14,4 milionu lidí. Nejvíce zasaženým regionem je opět subsaharská Afrika se 521 existujícími případy tuberkulózy na sto tisíc obyvatel, bez započtení HIV infikovaných (ve srovnání s 490 případy v roce 2005).

Tuberkulóza je obvykle léčena antibakteriálními léky (first-line anti TB drugs), které stojí v rozsahu 14 až 18 dolarů na pacienta. Pokud jsou však tyto léky nesprávně užívány, může vzniknout rezistence nemoci vůči těmto lékům a musí tak být užívány mnohem dražší další antibakteriální léky (second-line drugs), které se také musí užívat déle. Zda se podaří splnit část stanoveného cíle v případě tuberkulózy není v této chvíli jisté.

7. CÍL: ZAJISTIT UDRŽITELNÝ STAV ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

Úkol 11: Integrovat principy udržitelného rozvoje do politiky a programů jednotlivých států a zabránit ztrátám přírodních zdrojů.
Úkol 12: Snížit ztrátu biodiverzity, do roku 2010 významně snížit míru těchto ztrát.
Úkol 13: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí bez dlouhodobě udržitelného přístupu k nezávadné pitné vodě a základní hygieně.
Úkol 14: Do roku 2020 dosáhnout výrazného zvýšení kvality života minimálně 100 milionů obyvatel příměstských chudinských čtvrtí (slumů).

Způsoby, jakým jsou integrovány principy udržitelného rozvoje do politik národních států v rámci úkolu 11, jsou monitorovány na základě pěti indikátorů: podíl lesní plochy na rozloze státu; množství vypouštěných emisí oxidu uhličitého (CO2); spotřeba látek poškozujících ozonovou vrstvu; podíl způsobů využívaných lovišť ryb v rámci biologických limitů; a poměr množství využívaných vodních zdrojů na celkovém množství obnovitelných zdrojů vody. Nicméně daný úkol nemá žádné závazky a je tedy nemožné stanovit jeho splnění.

Podíl lesů na rozloze všech států poklesl během let 1990 a 2005 z hodnoty 31,3 % na 30,3 %). Za stejné období ve světě stouply emise CO2 jak absolutně, tak v přepočtu na jednoho obyvatele, a to především díky nárůstu emisí v rozvojových regionech, kromě subsaharské Afriky. Spotřeba látek poškozujících ozonovou vrstvu všude (s výjimkou jižní Asie) za sledované období 1990 až 2006 výrazně poklesla. Podíl vyčerpaných lovišť ryb v mořských oblastech za posledních dvacet let mírně stoupl, zatímco podíl nevyčerpaných, případně středně vyčerpaných lovišť, klesl. Rozloha chráněných přírodních oblastí byla v roce 2007 21 milionů km2 na souši i v moři (12,4 % celkové plochy), což je téměř dvojnásobek oproti roku 1990. Nicméně, vyhlášení samotné ochrany nestačí, podstatný je efektivní management ochrany těchto lokalit.
V roce 1990 využívalo kvalitních zdrojů pitné vody 78 % celosvětové populace, o šestnáct let později už to bylo 87 %, což je faktický nárůst o více než 1,1 miliardy lidí. K největšímu zlepšení došlo v Číně a Indii, zatímco nejmenší bylo v subsaharské Africe, kde nemá přístup ke zdrojům pitné vody 42 % obyvatel. Obecně platí, že ve městech – vyjma subsaharské Afriky – jsou k dispozici relativně dobré zdroje, zato na venkově je kvalita vody problematická. Současné tempo zlepšování přístupu k pitné vodě slibuje globální splnění cíle.

Mezi lety 1990 a 2006 ve světě stoupl poměr lidí žijících s přístupem ke kvalitní hygieně ze 49 % na 59 %. Za uvedené období tak nově získalo přístup k základním hygienickým potřebám asi 1,2 miliardy lidí. Nicméně pro splnění úkolu by tak muselo získat přístup k hygieně dalších 1,6 miliardy obyvatel do roku 2015. To se jeví, podle současného tempa, jako nepravděpodobné. V subsaharské Africe se dokonce počet lidí bez přístupu k hygieně zvýšil.

Více než polovina všech obyvatel planety žije ve městech. Třetina všech městských obyvatel rozvojových zemí žila v roce 2005 v chudinských čtvrtích (slumech). Slumy jsou extrémně chudé části měst bez dostatečné základní infrastruktury (pitné vody, elektrického proudu, kanalizace, odvozu odpadů, atd.), kde lidé žijí stísněni v provizorních příbytcích na minimálním prostoru. Absolutní počet obyvatel slumů stoupá, i když se tempo růstu snížilo. V současné době tedy dosahuje počet těchto obyvatel na jednu miliardu. Slumy jsou nejvíce ve městech subsaharské Afriky a jižní Asie.

Demografické odhady UN Habitat ukazují, že pokud se setrvá ve stávajícím přístupu k problému, stoupne do roku 2020 počet lidí žijících v chudinských čtvrtích na 1,4 miliardy a do roku 2030 na rovné dvě miliardy.

8. CÍL: BUDOVAT SVĚTOVÉ PARTNERSTVÍ PRO ROZVOJ

Úkol 15: Dále rozvíjet obchodní a finanční systém založený na otevřenosti, předvídatelnosti a absenci diskriminace (včetně závazku usilovat o dobré vládnutí, rozvoj a snižování chudoby, a to na národní i mezinárodní úrovni).
Úkol 16: Řešit specifické potřeby nejméně rozvinutých zemí (přístup na trh pro vývoz z těchto zemí bez zatížení cly a dovozními kvótami; odpuštění dluhů pro nejvíce zadlužené země a zrušení oficiálního bilaterálního dluhu; štědřejší poskytování oficiální rozvojové pomoci ze strany vyspělých zemí, které se zavázaly ke snížení chudoby atd.).
Úkol 17: Řešit specifické potřeby vnitrozemských států a malých ostrovních rozvojových států.
Úkol 18: Komplexně řešit problém zadlužení rozvojových zemí prostřednictvím národních a mezinárodních opatření s cílem dosažení udržitelnosti zadlužení z dlouhodobého hlediska.
Úkol 19: Ve spolupráci s farmaceutickými firmami poskytnout přístup k dostupným základním lékům v rozvojových zemích.
Úkol 20: Ve spolupráci se soukromým sektorem zpřístupnit rozvojovým zemím výhody nových technologií především v informační a komunikační oblasti.

Hlavními oblastmi, kterých se daný cíl dotýká, jsou především: problematika dobrého vládnutí, globální obchodní i zemědělské politiky a přístupu k trhům, odpovědného chování soukromých (zahraničních, nadnárodních) společností, zvýšení oficiální rozvojové pomoci zemí OECD vůči ekonomicky chudým regionům, řešení specifických potřeb vnitrozemských států a malých ostrovních rozvojových států, dále zadlužení rozvojových zemí, vytvoření a realizace strategie směřující k zajištění slušné a produktivní práce pro mladé lidi, zajištění přístupu k dostupným základním lékům v rozvojových zemích, umožnění přístupu rozvojových zemí k moderním technologiím, a to především v informační i komunikační oblasti (případně počítačové a internetové technologie).

Úkoly definované v rámci tohoto cíle často neobsahují žádné konkrétní závazky. Proto ani není možné konstatovat jejich splnění ke klíčovému roku 2015. Nicméně je nutné zdůraznit, že formulované úkoly patří mezi důležité problémy současného rozvojového světa, jejichž efektivní řešení by si zasloužilo mnohem preciznější formulování s konkrétními závazky s možnostmi jejich kontroly.

Měřitelné indikátory obsahují pouze poslední tři úkoly, ovšem data jsou k dispozici pouze pro úkoly 18 a 20. Finanční navýšení pro oficiální rozvojová pomoc (ODA) zažilo svůj vrchol v roce 2005 (přes 107 miliard korun), v dalších letech zažilo mírný pokles. Pokles zaznamenalo i zadlužení rozvojových zemí jako poměr k exportu zboží a služeb a příjmu ze zahraničí. Významný pokrok zaznamenal zvýšený počet pevných telefonních linek (z 2,4 v roce 1990 na 13,4 v roce 2006 v rozvojových zemích), mobilních telefonů (z 0 v roce 1990 na skoro 31 v roce 2006 v rozvojových zemích) a internetových přípojek (z 0 v roce 1990 na téměř 11 v roce 2006 v rozvojových zemích) v přepočtu na 100 obyvatel.

Závěr

Vzhledem k tomu, že se nepodaří splnit příliš mnoho důležitých měřitelných cílů a úkolů v rámci MDGs, je nutné konstatovat, že tyto závazky nejsou brány seriózně, především ze strany většiny vlád. Stále se marginalizuje oblast subsaharské Afriky, kde i přes zvýšený počet deklarací a slibů jak ze strany hospodářsky bohatých zemí (úplné či významné oddlužení, zvýšení efektivity ODA, přístup k technologiím a trhům, atd.), tak ze strany vlád rozvojových zemí samotných (boj proti korupci, zefektivnění způsobu využití finančních prostředků, demokratizace politického prostředí), k rozvoji buď nedochází vůbec nebo jen velmi zvolna. Základní cíl, snižování počtu obyvatel žijících v extrémní chudobě a ještě několik dalších úkolů se daří plnit jen kvůli ekonomickému růstu zejména v Číně a Indii. Plnění tohoto cíle bude tak ohroženo v případě, pokud dojde u těchto zemí k zpomalení jejich ekonomického vzestupu.

[1] V cenách za rok 1993 podle parity kupní síly. V roce 2008 přinese Světová banka nové data o počtu lidí žijících pod hranicí extrémní chudoby, která bude stanovena na úroveň 1,25 USD na den.
[2] Tento úkol fakticky nahrazuje původní úkol 16: Ve spolupráci s rozvojovými zeměmi vytvořit a realizovat strategie směřující k zajištění slušné a tvůrčí práce pro mladé lidi, který byl součástí cíle 8.
[3] V nové zprávě Spojených národů o plnění MDGs z roku 2008 se data pro tento region raději neobjevují, stejně tak jako všechny data za rok 2005, která by ukázala mírně zhoršující se situaci. Zatímco UN v otázce dosažení cíle mlží stylem nejasného tvrzení, že „mnohé země jsou blízko splnění cíle“, Světová banka jeho dosažení rovnou odmítla již o rok dříve.
[4] Zpráva OSN z roku 2007 při tom uvádí naprosto odlišné údaje – na konci roku 2006 byl odhadován celkový počet postižených HIV/AIDS na 39,5 milionu, ve srovnání s 32,9 miliony v roce 2001. Počet nově infikovaných v roce 2006 byl na úrovni 4,3 miliónu lidí a počet lidí, kteří umřeli v důsledku AIDS stoupl z počtu 2,2 miliónu v roce 2001 na 2,9 miliónu v roce 2006. Jedná se o velmi výrazně rozdílné údaje, které nejsou nijak zdůvodněny (podobně jako u národních čísel, viz Tab ). Podobné nesrovnalosti lze najít u dat z roku 2005 a 2007 uvádějících počty sirotků. Pravdou je, že UN je již dlouhou dobu kritizováno ze strany některých odborníků za uvádění přehnaných čísel u této problematiky.
[5] Přesné statistiky v podstatě nejsou k dispozici a samotné Spojené národy ve zprávách o stavu plnění MDGs za poslední roky v tomto bodě uvádějí, že indikátor měřící vývoj v poměru počtu nemocných a mrtvých v důsledku malárie nemá k dispozic žádné globální a ani regionální data.
[6] Data jsou pouze pro 36 zemí z tohoto regionu.
[7] Tradiční léčba malárie přestala být v uplynulém desetiletí efektivní. Problémem bývá kvalita antimalarických léků a samotná rezistence parazitů vůči konvenční léčbě (monoterapii). Například 40 % dětí v subsaharské Africe, u kterých byla zjištěna zimnice, bylo léčeno antimalariky „chloroquine“. Tento lék ztratil účinnost kvůli zvýšené rezistenci původců malárie. Proto se doporučuje kombinovat nejméně dvě léčiva, což je samozřejmě nákladnější.
. Důvodem jeho zařazení je názor říkající, že chudobu nelze snížit právě bez toho, aniž by obyvatelé ekonomicky chudých oblastí dosáhli dostatečného a produktivního zaměstnání stejně tak jako slušné práce. Předběžná data pro rok 2007 ukazují, že zaměstnanost v rozvojových zemí dosahuje 63,2 %, což je mírný pokles ve srovnání se stavem 64,8 % v roce 1997. Nicméně zaměstnanost žen, stejně tak jako mladých lidí v rozvojových zemí dosahuje pouze asi 49 %.

Mgr. Robert Stojanov

O nás

Informační zdroje

Studijní materiály

Kampaně a projekty

(C) 2011 ROZVOJOVKA
Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz