Zapojte se
Loading


Rozvojová spolupráce

Vyspělé země včetně České republiky projevují solidaritu s lidmi v málo rozvinutých zemích a cítí svůj díl zodpovědnosti na řešení globálních problémů, které do značné míry souvisejí s chudobou. Zahraniční rozvojová spolupráce (ZRS) je plnohodnotnou součástí zahraniční politiky ČR a přispívá k naplňování jejích cílů.

 

Tradice pomoci

Lidská historie a kultura zná dlouhou tradici, podle které lidé v lepší ekonomické situaci pomáhali chudším, a to jak v době válečných krizí nebo při přírodních katastrofách, tak v období míru. Tato tradice se po staletí formovala na základě etických hodnot jednotlivých světových náboženství, moderních filozofických směrů humanismu a osvícenství, tradice odborů, hnutí za politické a sociální reformy, kampaní proti otroctví, myšlenek pacifismu a dalších ideových zdrojů. Je téměř nemožné popsat jednotně historii této tradice; přesto v ní lze najít zhruba dva základní důvody, proč lidé vždy měli tendenci poskytovat druhým pomoc v nouzi:

Důvody náboženské a etické – v evropském kontextu existuje dlouhá tradice humanity, čerpající z hodnot křesťanství, osvícenství a humanismu. Humanitní přístup má obdobu také ve všech dalších nábožensko-kulturních tradicích světa. Podle tohoto principu je morálně a eticky správné poskytovat pomoc lidem, kteří se ocitnou v nouzi.

Důvody politické a pragmatické – pomoc lidem v nouzi se velmi často odvíjí také od pragmatických principů, sahajících od konkrétního využití humanitární pomoci v zahraniční politice států až k racionálním úvahám o prevenci konfliktů, mezinárodního terorismu, nelegální migrace a poškozování životního prostředí. Podle pragmatického principu je ekonomicky i politicky výhodné investovat do pomoci chudým zemím, protože se tím v dlouhodobém horizontu ušetří prostředky, které by stát musel vynakládat na zajištění vlastní bezpečnosti a prosperity.

Tradice humanity byla v průběhu minulého století oficiálně zakotvena v několika základních souborech mezinárodních dokumentů, úmluv a konvencí:

Mezinárodní humanitární právo (zákony války) – tato oblast je doménou jedné z nejstarších humanitárních organizací, švýcarského Mezinárodní výboru Červeného kříže (ICRC). Od svého vzniku se snažil přimět vlády jednotlivých států, aby omezily nejhorší důsledky vzájemných válečných konfliktů. K dokumentům humanitárního práva patří čtyři Ženevské konvence z roku 1949 a na ně navazující Doplňující protokoly z roku 1977, které kromě jiného obsahují konkrétní mezinárodní práva zraněných a nemocných na bitevních polích, mezinárodní standardy pro zacházení s válečnými zajatci a také práva civilistů, kteří nejsou přímými aktéry daného konfliktu.

Systém lidských práv – Tento systém je výsledkem úsilí vlád jednotlivých států a na ně úzce napojených skupin lidskoprávních aktivistů. Po skončení druhé světové války se země snažily vybudovat takový systém mezinárodní bezpečnosti a spolupráce, který by nejen zabránil opakování mezinárodních konfliktů, genocidy a nejzávažnějších zločinů proti lidskosti, ale také postupně vytvořil sadu základních lidských práv, vymahatelných kdekoliv na světě. Proces ustavení systému kolektivní bezpečnosti a mezinárodní spolupráce a snaha o univerzální dodržování základních lidských práv jsou těsně spojeny se vznikem Organizace spojených národů (OSN) a jejích přidružených institucí. Konkrétním projevem vytváření systému lidských práv jsou například Všeobecná deklarace lidských práv (1948), Úmluva o prevenci a trestání zločinu genocidy (1948), Mezinárodní úmluva o občanských a politických právech (1966), Úmluva OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení (1984), Úmluva OSN o právech dítěte (1989).

Mezinárodní úmluvy o právech uprchlíků a vnitřně přesídlených osob – na systém lidských práv zaštiťovaný OSN navazují jednotlivé mezinárodní úmluvy o konkrétních právech osob, které se stanou subjektem norem mezinárodních (uprchlíci) nebo vnitrostátních (vnitřní uprchlíci nebo vnitřně přesídlené osoby, viz kapitola Globální bezpečnost).

Obecně existují dvě základní formy pomoci druhým v nouzi: humanitární pomoc a rozvojová spolupráce.

Humanitární pomoc

Humanitární pomoc (v britském prostředí možná trochu výstižněji nazývaná jako pomoc krizová) zahrnuje aktivity, které představují bezprostřední reakci na humanitární krizi. Ta se obecně popisuje jako „situace, ve které jsou běžné prostředky lidí, které jim garantují důstojný život, narušeny v důsledku přírodní katastrofy nebo lidmi zaviněné krize“.

Hlavním cílem humanitární pomoci je:

  • zmírnění útrap lidí,
  • ochrana životů,
  • respekt vůči lidské důstojnosti.


Je to tedy krátkodobá pomoc, která lidem zasaženým humanitární krizí pomáhá uspokojit jejich základní životní potřeby a také znovu obnovit důstojný život do podoby, jakou měl před danou krizí. Každá taková humanitární intervence je poskytována ve čtyřech základních sektorech (voda/hygiena, potraviny/výživa, obydlí, zdravotní péče), pro něž jsou od roku 1998 v souborech norem Sphere Standards, vydaných několika renomovanými západními humanitárními organizacemi, pevně stanoveny určité základní postupy a povinnosti každého humanitárního pracovníka. Nově se k nim v poslední době přiřazuje i obor pomoci psychosociální.

 

Historie světových a českých humanitárních organizací

V roce 1863 byly ve švýcarské Ženevě položeny základy jedné z nejznámějších humanitárních organizací – Mezinárodního výboru Červeného kříže (International Council of the Red Cross – ICRC). V roce 1919 pak vznikla slavná britská organizace Save the Children, věnující se hlavně humanitární pomoci dětem po celém světě. Ve třicátých letech dvacátého století byl na pomoc židům prchajícím z nacistického Německa vytvořen americký International Rescue Committee (IRC), který se později vyvinul v jednu z největších světových humanitárních organizací. V reakci na útrapy druhé světové války se zrodily také britský Oxfam nebo americký CARE. V roce 1971 vznikla mezinárodní humanitární organizace Lékaři bez hranic (MSF). Byla založena skupinou francouzských lékařů a novinářů, kteří měli přímou zkušenost s hladomorem v Biafře. Existuje celá řada dalších nevládních neziskových organizací, které poskytují pomoc v různých částech světa. Humanitární nevládní neziskové organizace v rámci EU jsou sdruženy v platformě VOICE. Mezi hlavní humanitární organizace v ČR vzniklé po roce 1989 patří Česká katolická charita, společnost Člověk v tísni a ADRA (viz kapitola Neziskový sektor).

 

Současný stav

Ve spojení s humanitární pomocí se dnes velmi často diskutují témata související s jejím politickým, ekonomickým, sociálním i kulturním rámcem. Pod tlakem nových politických skutečností, které přináší globalizující se svět, jsou proto jednotlivými humanitárními organizacemi znovu přehodnocovány tradiční principy humanitární pomoci (humanita, nestrannost, neutralita a nezávislost) a agentury samy hledají jejich konkrétní význam a výklad. V důsledku chronických politických krizí (complex political emergencies), které teritoria jako Kosovo, Čečensko, Súdán či Demokratickou republiku Kongo vrhají do stále se opakujících humanitárních krizí, se v poslední době přistupuje k daleko užšímu propojení humanitární pomoci s rozvojovou spoluprací, obranou základních lidských práv a na ně napojených otázek politické stability, dobrého vládnutí (good governance) a ekonomické prosperity.

Hlavními poskytovateli prostředků jsou jak jednotlivé státy (zejména členské země Evropské unie, USA, Japonsko apod.), tak například agentury OSN (UNHCR, UNICEF, WFP atd.). V zájmu urychlení a zefektivnění humanitární pomoci byl při Evropské komisi založen roku 1992 Úřad pro humanitární pomoc (ECHO), který rozděluje největší množství zdrojů na humanitární pomoc ve světě, zejména prostřednictvím nevládních organizací, a snaží se rovněž monitorovat dopad poskytování humanitární pomoci na její příjemce. Obdobou ECHO na globální úrovni je Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA). Úřad OCHA především koordinuje práci ostatních agentur OSN v reakci na humanitární krize. Tato koordinace zahrnuje vysílání misí, které mají vyčíslit potřeby, do terénu, vyhlašování konsolidovaných výzev (appeals) na financování humanitárních pomoci, organizování dárcovských schůzek a monitorování, jak byly výzvy naplněny a jak jsou humanitární akce naplňovány (včetně publikace zpráv). V systému OSN navíc existuje Centrální revolvingový fond pro financování naléhavých humanitárních potřeb v mezidobí mezi katastrofou (respektive výzvou OCHA) a dobou, kdy jsou k dispozici dárcovské prostředky.

Rozvojová spolupráce

Termín rozvojová spolupráce se zrodil po druhé světové válce jako výraz modernější formy humanitární tradice, symbolizující obecnější a šířeji pojatý lidský rozvoj a partnerský postoj zúčastněných stran. Spolupráce se zaměřila na monitorování dlouhodobých sociálních a ekonomických podmínek, ve kterých lidé v méně rozvinutých zemích světa žijí, a na hledání způsobů, jak by se tyto podmínky daly globálně zlepšit.
Postup procesu globalizace současného světa se zřetelně odráží také v oblasti rozvojové spolupráce. Mimo komprese času, vzdáleností a obecného lidského propojování přináší globalizace také radikální zvýšení nerovnováhy v distribuci ekonomické a politické moci v jednotlivých částech světa. Kvůli dlouhodobému procesu průmyslové revoluce na Severu a kolonizace Jihu v průběhu 18. a 19. století vznikalo postupně rozdělení světa na bohatý a rozvinutý Sever, mající prospěch z nového rozložení globálních ekonomických procesů (Evropa, USA, Austrálie a některé země východní Asie, jejichž ekonomiky se ovšem etablovaly až během posledních čtyřiceti let), a chudý, méně rozvinutý Jih, kterého se tyto procesy téměř nedotkly (zbytek států zeměkoule, zejména však země africké, latinskoamerické a jihoasijské). Stále zásadnější otázkou rozvojové spolupráce v posledních padesáti letech se proto staly drastické ekonomické a sociální podmínky, ve kterých lidé v méně rozvinutých zemích žijí. Technický pokrok, schopný produkovat přesnější ukazatele ekonomické vyspělosti i mnohých jiných indikátorů rozvoje po celém světě, poté umožnil jasněji a přehledněji pojmenovat propastné rozdíly mezi oběma „póly“. Spolu s tím rostlo i povědomí o tom, že vyspělý svět disponuje určitými prostředky (finance, globální instituce), kterými by bylo možné tento stav zvrátit.

Aktéři rozvojové spolupráce

Za hlavní aktéry rozvojové spolupráce jsou téměř výlučně považovány vlády rozvinutých západních zemí, jejich protějšky v rozvojových zemích a konkrétní příjemci v terénu. Skupina těch, kteří hrají v této oblasti roli, je ovšem daleko rozmanitější. Jejich konkrétní vliv na změnu celé situace může být rozdílný, každý z nich však znamená pro rozvojovou spolupráci zvláštní přínos i specifický okruh problémů.

Mezinárodní finanční instituce

Pod tento pojem jsou zahrnuty zejména Mezinárodní měnový fond, Světová banka a obdobné nadnárodní instituce, vytvořené k regulaci a rozvíjení globálního ekonomického trhu a na pomoc rozvojovým zemím. Díky svému velkému vlivu na světovou ekonomiku jsou MMF i Světová banka jedním z klíčových aktérů rozvojové spolupráce. V poslední době se ocitají pod velkým tlakem západní veřejnosti kvůli své netransparentnosti, kontroverzním
Programům strukturálních úprav i neochotě reflektovat strukturální problémy ve světové ekonomice Více o této problematice viz kapitolu 2.2. Mezinárodní finanční instituce.

Agentury OSN

Rozvojové problematice se věnuje zejména Rozvojový program OSN (UNDP), v rámci svých dalších programů i Světová zdravotnická organizace (WHO) a Dětský fond OSN (UNICEF). Jejich vliv na řešení zásadních otázek rozvoje je ovšem relativně malý, protože stejně jako ostatní agentury OSN jsou ve velké míře závislé na financování z členských států. Protichůdné názory jejich vlád často blokují razantnější řešení konkrétních problémů Více o OSN viz kapitolu 2.1. Organizace spojených národů.

Vlády

Vlády konkrétních národních států a jejich instituce patří k dalším důležitým aktérům rozvojové spolupráce. Ve většině rozvinutých států existuje rozvojová agentura, koordinující rozvojové aktivity (jako například britský DfID, švédská SIDA, kanadská CIDA a další). Politická rozhodnutí vlád Severu i Jihu jako členů mezinárodních institucí výrazně – v pozitivním i negativním smyslu – ovlivňují další vývoj a konkrétní průběh rozvojové spolupráce. Na vlády má značný vliv veřejnost v jednotlivých státech (více na Severu než na Jihu) a mnohé neziskové organizace, které se snaží za rozvojová témata lobbovat (opět platí zejména pro Sever). Klíčovým tématem pro vlády rozvinutých zemí je objem prostředků poskytovaných na pomoc chudým zemích a systém jejich využívání. Důraz je při tom kladen na efektivnost, systémovost a dlouhodobou udržitelnost. Pro vlády Jihu, jako hlavní příjemce pomoci, je stěžejní otázkou transparentnost, efektivnost a zodpovědnost při správě poskytnutých prostředků i hledání trvale udržitelných lokálních kapacit pro překonávání nepříznivých podmínek ve vlastních zemích.Více o rozvojové spolupráci vyspělých zemí viz kapitolu 3.5. Rozvojová politika OECD/DAC.

Evropská unie

Evropské hospodářské společenství používalo již od svého založení různé nástroje k poskytování vnější pomoci. Prostřednictvím speciálních dohod upravovalo své vztahy nejprve s koloniemi členských zemí a posléze s nezávislými státy. Cílem byla pomoc v oblasti hospodářského a lidského rozvoje, ale i snahy udržet politické a ekonomické vazby se svými dřívějšími koloniemi. Původní skupina několika afrických zemí se rozšířila na skupinu ACP (zahrnuje nejen státy Afriky, ale i Karibiku a Tichomoří). Tradiční vztahy EU a zemí skupiny ACP v současné době upravuje revidovaná dohoda z Cotonou. Prostředky na rozvojovou spolupráci se zeměmi ACP jsou čerpány z Evropského rozvojového fondu (EDF), který není součástí obecného rozpočtu EU. V letech 2008 až 2013 budou rozvojové projekty a programy financovány z pořadí již desátého EDF.

Kromě Evropského rozvojového fondu používá EU celou řadu dalších nástrojů vnější pomoci v rámci obecného rozpočtu. V roce 2007 došlo k reformě složitého systému nástrojů vnější pomoci a v současnosti jsou rozděleny do pěti horizontálních programů a čtyř geografických programů. Také institucionální zajištění rozvojové spolupráce EU je poměrně složité a podílí se na něm pět generálních řiditelství sdružených do tzv. rodiny RELEX. Jednotlivé generální řiditelství mají na starost různé geografické a tematické oblasti, ve kterých EU pomáhá. Například země ACP spadají do kompetence Generálního řiditelství rozvoj (DG DEV), zatímco státy Latinské Ameriky a Asie do kompetence Generálního řiditelství vnější vztahy (DG RELEX). Generální řiditelství jsou řízeny specializovanými komisaři. Více o rozvojové spolupráci Evropské unie viz kapitolu 3.6. Rozvojová spolupráce Evropského společenství.

Veřejnost, občanská hnutí, nevládní organizace

Hlas veřejnosti a občanských hnutí, stejně jako nejrůznější lokální aktivity, hrají v rozhodování o rozvojových otázkách velkou roli (platí opět zejména pro Sever). Kapacita veřejného mínění Jihu a jeho vliv na rozhodování vlád je zejména kvůli přítomnosti autoritativních režimů stále nedostatečná. Mnohé výrazné lokální rozvojové aktivity na Jihu však již nyní probíhají v režii místních aktivních organizací, občanských hnutí a církví.

Vliv těchto aktérů rozvojové spolupráce v západních rozvinutých zemích v poslední době roste. Je přímo úměrný nespokojenosti tamní veřejnosti s politikou nadnárodních institucí i jednotlivých vlád v otázkách rozvoje. Některé z mezinárodních nevládních organizací se staly natolik velkými a renomovanými, že jsou jejich konkrétní studie a kampaně k rozvojovým tématům brány seriózně jak národními vládami, tak i mezinárodními institucemi. Více o zapojení neziskového sektoru do rozvojové spolupráce viz kapitolu 3.7. Neziskový sektor.

Základní témata rozvojové spolupráce

Tématy rozvojové spolupráce se postupně ve větší či menší míře staly tyto tři základní problémy:

Populační exploze – za posledních 150 let zaznamenal svět nebývalý nárůst populace z jedné k téměř sedmi miliardám lidí. Tento vývoj vyvolal obavy o celosvětový dostatek potravin, vody a energie. Velkým tématem se stala také udržitelnost rozvoje měst apod. Přibližně 90 procent veškerého populačního růstu připadá na rozvojové země. Bylo by však chybou obviňovat z problémů spojených s populačním růstem především obyvatele rozvojových zemí, protože velkou roli hraje také velikost spotřeby přírodních zdrojů a energie na obyvatele, a ta je obvykle výrazně vyšší u obyvatel vyspělých průmyslových zemí.

Ekonomická nerovnováha – podle údajů Světové banky z roku 2006 připadají tři čtvrtiny světového hrubého domácího produktu (HDP) na jednu miliardu lidí v bohatém světě (při celkovém počtu 6,7 miliardy obyvatel planety Země), zatímco čtvrtina populace v rozvojových zemích žije pod hranicí chudoby. Za méně než dolar denně žije podle SB přes 1,2 miliardy lidí (zhruba 1/5 světové populace), další dvě miliardy přežívají za méně než dva dolary na den. Podvýživou trpí zhruba 1,1 miliardy lidí na světě, stejný počet nemá přístup k pitné vodě. Téměř čtvrtina lidstva je podle SB bez domova nebo jen s nedostatečným přístřeším a nemá přístup ke zdravotní péči. Propast mezi Severem a Jihem se navíc bohužel stále nedaří zmenšovat, což vytváří výraznou nerovnováhu v sociálních a ekonomických podmínkách, ve kterých lidé v různých částech planety žijí. Otázkou pak nezůstává jen výrazná nerovnost v distribuci ekonomických zdrojů, ale také na ní navazující problém rovných příležitostí k samostatné iniciativě i schopnosti ovlivnit celosvětové dění.

Životní prostředí a energetické zdroje – podstatnou část rozvojových témat zabírají otázky ekologie, spojené s problémy skleníkového efektu, rozšiřování pouští, spásání přirozené vegetace a půdní eroze, půdní degradace, úbytku (pra)lesů, snížení biologické rozmanitosti, změn klimatu, znečištění půdy, vod a ovzduší a problému znečištění oceánů i výlovu ryb (viz kapitola Životní prostředí).

Tato základní témata rozvojové spolupráce jsou pak v praxi realizována jako:

Boj s bezprostřední chudobou (potraviny, voda) – každý čtvrtý člověk na této planetě žije na hranici hladu a ve stavu absolutní nouze. Pětatřicet tisíc dětí umírá každý den pouze proto, že žijí v chudobě a nemají dostatek potravy, aby zůstaly zdravé. K nezávadné pitné vodě nemá přístup 1,1 miliardy lidí. Podpora domácí produkce potravin a vody a jejich rovnoměrná distribuce i postupné osamostatňování těchto činností patří k základním pilířům rozvojové pomoci.

Podpora vzdělávání – negramotnost a nedostatek vzdělání jsou jednou ze základních překážek samostatného vývoje jednotlivých rozvojových zemí. Podle odhadů organizace Oxfam nenavštěvuje základní školu zhruba 130 miliónů dětí po celém světě. Sedmdesát procent z tohoto počtu tvoří dívky. Školní projekty zaměřené na šíření gramotnosti, posilování učitelských kapacit a metodologie atd., se proto řadí v rámci rozvojové spolupráce ke klíčovým. Právě vzdělání může být, kromě vlastního přínosu pro ekonomické šance lidí, zásadní i pro otázky hygieny, základních zdravotních návyků a alespoň částečného plánování rodiny (znalost možnosti antikoncepce), a může tak zpomalit populační explozi a zvýšit šance na úspěšný rozvoj.

Podpora zdravotnictví – jedním z největších problémů zemí globálního Jihu je šíření HIV/AIDS a dalších nakažlivých nemocí, z nichž některé jsou v rozvinutějších zemích snadno léčitelné. Mnohé programy rozvojové spolupráce se proto soustředí nejen na zlepšení zdravotnického systému jednotlivých zemí, ale ve stejné míře se věnují prevenci chorob a sociální pomoci infikovaným.

Rozvoj podnikání – chudé oblasti většinou trpí vysokou nezaměstnaností a nízkým počtem pracovních míst, která nebývají ani dobře placená. Rozvojová spolupráce se proto často zaměřuje na rozvoj podnikání, například zřizování dílen a podniků, či na zvyšování kvalifikace obyvatel dané oblasti prostřednictvím různých kurzů. Nedílnou součástí rozvojové spolupráce je i technická pomoc při budování potřebných institucí a podmínek vhodných pro rozvoj podnikání.

Fyzická infrastruktura - žádná země se neobejde bez investic do infrastruktury, ať již jde o zajištění pitné vody pro nejchudší obyvatele, přes budování dopravní sítě až po moderní telekomunikace potřebné pro rozvoj podnikání a přilákání zahraničních investorů. Ve světle prioritních potřeb (vzdělání, zdravotnictví) se však vede debata, do jaké míry se k tomu mají využívat omezené zdroje na rozvojovou pomoc a do jaké míry by tyto potřeby měly být financovány ze soukromých zdrojů.

Životní prostředí – rozvojové projekty se velmi často věnují také otázkám životního prostředí, ekologických katastrof, záchrany druhů živočichů i rostlin, geologických průzkumů, zalesňování atd. Od nich se odvíjejí globální kampaně, jako například aktivity na záchranu deštných pralesů v Brazílii nebo projekty zabývající se životními podmínkami lidí ve stále se rozrůstajících městech.

Energetické zdroje – velkým tématem rozvojové spolupráce je také otázka soběstačnosti a dlouhodobé udržitelnosti energetických zdrojů, které svět potřebuje ke své existenci. Na toto téma jsou zaměřeny aktivity jako výzkum a realizace projektů v oblasti alternativních zdrojů energie nebo hledání úspor v daných systémech.

Gender a demokratizace, good governance – ke stále více propagovaným rozvojovým projektům poslední doby patří aktivity zaměřené na vzdělávání žen. Jejich práva a jejich schopnost vyjadřovat se k palčivým problémům chudoby a ekonomické nerovnosti jsou pro úspěch rozvojové spolupráce vnímány jako rozhodující. Stejně tak je donory kladen důraz na transparentnost a hospodárnost při využívání prostředků z rozvojové spolupráce. Toto téma se dostalo do popředí nejen jako nezbytná součást úspěchu každého projektu, ale stalo se tématem samo o sobě. Studie totiž ukázaly, že realizace rozvojové spolupráce v nedemokratických režimech má jen velmi malou účinnost. Finanční granty jsou proto v poslední době směřovány také přímo do oblasti good governance (dobrého vládnutí) a rozvoje transparentního ekonomického prostředí.

 

Konkrétní podoby rozvojové spolupráce
Rozvojová spolupráce může mít řadu různých podob. Jednotlivé dárcovské státy mohou poskytovat pomoc přímo rozvojovým zemím, pak se jedná o dvoustrannou (bilaterální pomoc). Další možností je přispívat mezinárodním organizacím, zejména agenturám OSN nebo Světové banky. V tomto případě mluvíme o multilaterální pomoci. Poněkud kontroverzní jsou zvýhodněné půjčky rozvojovým zemím poskytované mezinárodními měnovými institucemi, za určitých okolností mohou prohloubit zadlužení rozvojových zemí. V poslední době se prosazují takzvaná rozpočtová a sektorová podpora směřovaná rozvojovým zemím. Můžeme se také setkat s některými inovativními nástroji multilaterální spolupráce. Následuje stručný přehled vybraných podob rozvojové spolupráce.

Pod pojmem rozvojová spolupráce si lidé nejčastěji vybaví rozvojové projekty. Tyto mohou mít různou podobu a rozsah, od malých projektů na úrovni místních komunit až po velké projekty zaměřené na budování infrastruktury. Vždy však platí, že projekty by měli být vytvářeny a realizovány na základě skutečných potřeb rozvojových zemí a jejich obyvatel.

Velmi rozsáhlé rozvojové programy probíhají na bilaterální úrovni mezi rozvojovými agenturami vyspělých zemí a vládami rozvojových států. Rozvojové programy jsou komplexnější než projekty a věnují se často celeným sektorům (například zdravotnictví, školství) nebo tzv. průřezovým tématům (například rovnost pohlaví).

Zvýhodněné půjčky jsou poskytovány zejména mezinárodními finančními institucemi, například Světovou bankou nebo Mezinárodním měnovým fondem. Často jsou doprovázeny podmínkou hospodářských reforem, které musí země přijímající půjčku plnit.

Sektorová podpora a rozpočtová podpora je relativně novým nástrojem rozvojové spolupráce. Jedná se přesun finančních prostředků přímo do státního rozpočtu rozvojových zemí. Tyto prostředky jsou vládami přijímajících zemí využity k rozvoji země na základě svých vlastních priorit a potřeb. Cílem je posílit schopnosti vlád rozvojových zemí efektivně spravovat své země.

Mezi nejúspěšnější inovativní nástroje patří Mezinárodní finanční nástroj pro imunizaci (IFFI). Jednoduchý princip financování je založen na vydávání státních dluhopisů, které nakupují finanční instituce. Získá se tak okamžitě hotovost, která je potřeba na nákup a aplikaci vakcín v rozvojových zemích.

K omezování chudoby v rozvojových zemích však mohou přispívat nejen projekty a programy rozvojové spolupráce, ale i jiné nástroje. V poslední době je často diskutován přínos remitencí, přímých zahraničních investic nebo liberalizace obchodu. Pro zajištění udržitelného rozvoje méně rozvinutých zemí je třeba zapojit i tyto nástroje.

Historie a cíle rozvojové spolupráce

Během několika posledních desetiletí došlo k vývoji v přístupu k tomu, co vlastně rozvojová spolupráce představuje a čeho konkrétně by měla dosáhnout.
V šedesátých letech kladly vlády rozvinutých zemí a jimi vytvořené instituce pro boj s chudobou hlavní důraz na podporu ekonomického růstu v chudých zemích a maximální využití nových vědeckých a technických poznatků. Takový přístup ovšem brzy dosáhl svých hranic. Ekonomický růst v mnoha chudých zemích totiž zdaleka nesloužil většině chudé populace těchto zemí, ale pouze zvyšoval vnitřní nerovnováhu. V Brazílii tak v roce 1970 dosáhlo čtyřicet procent populace na pouhých 6,5 procent celkového národního příjmu, zatímco dvacet procent nejbohatších kontrolovalo téměř 70 procent národní produkce.
Během sedmdesátých let proto nastala v rozvojovém myšlení malá revoluce. Na rozvoj bylo stále méně pohlíženo jako na prostou aplikaci západních ekonomických receptů na chudobu rozvojových zemí. Více pozornosti se začalo věnovat autorům a ekonomům z chudých zemí, a také diverzifikaci ekonomického růstu tak, aby zasáhl opravdu všechny sektory dané společnosti a sloužil všem jejím obyvatelům. Pozornosti se dostalo novému konceptu chudoby ne jako nedostatku finančních prostředků k životu, ale jako absenci možností vydělat si a rozvíjet se, jehož autorem je nositel Nobelovy ceny za ekonomiku, indický ekonom Amartyi Sen. Rozvojová pomoc také postupně dostala daleko širší než jen ekonomickou a sociální podobu. Začaly se v ní více skloňovat otázky růstu populace, využívání přírodních zdrojů a problémy životního prostředí. Stejně tak se ovšem diskuse dostala k tématům korupce, inkompetence a nechuti ke skutečným změnám na straně některých méně rozvinutých zemí.
Osmdesátá, devadesátá léta i současnost přinesly vedle částečné deziluze a únavy z celého procesu také první hmatatelnější výsledky a nástroje (například Rozvojové cíle tisíciletí; viz samostatná kapitola). Tématika rozvojové pomoci našla také v tomto období konečně pevnou oporu v globálním systému lidských práv a její význam pro globální bezpečnost naléhavě připomněly tragické události z 11. září 2001. Realizaci konkrétních kroků v rámci rozvojové spolupráce ovšem dodnes brzdí nedostatečná finanční podpora ze strany vyspělých států. Drtivá většina z nich se ve svých výdajích na rozvojovou pomoc pohybuje hluboko pod limitem doporučeným OSN (0,7 procent hrubého národního důchodu z ročního rozpočtu). Navíc lze sledovat jistou nevyváženost v přidělování prostředků – zatímco v roce 2003 věnovaly země OECD na rozvojovou pomoc 56 miliard dolarů, zhruba 300 miliard bylo určeno na podporu farmářů v rozvinutých zemích. Konkurenční dovoz jakékoliv levnější produkce z chudých zemí, který by znatelně zlepšil jejich ekonomickou situaci, je navíc omezen ochrannými opatřeními na straně vyspělých zemí.

Některé klíčové dokumenty rozvojové spolupráce

Definice trvale udržitelného rozvoje začaly být od osmdesátých a devadesátých let minulého století zahrnovány také do konkrétních mezinárodních úmluv a smluv, které měly garantovat postupné uvádění trvale udržitelného rozvoje do praxe. K nevýznamnějším z nich patří:

Závazky se Světového potravinového summitu OSN (Řím, 1986)

Na doposud největším setkání světových politiků věnovaném otázkám hladu a celosvětového zabezpečení potravin se vlády zemí OECD zavázaly snížit do roku 2015 počet chudých (v té době 815 miliónů) o polovinu. Na podobném setkání o pět let později ovšem uznaly, že tento ambiciózní cíl není realistický a že k jeho dosažení budou nutná daleko razantnější opatření a nasazení ze strany rozvinutých zemí. Za hlavní problémy byly označeny nedostatečné příspěvky do fondu pro boj s hladem a také neochota rozvojových zemí věnovat více pozornosti rozvoji venkova a kultivaci zemědělské půdy.

Agenda 21 (Rio de Janeiro, 1992)

Agenda 21, přijatá na konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiru v roce 1992, představuje určitý plán součinnosti agentur OSN, vlád jednotlivých států a nevládních organizací, který uvádí do praxe konkrétní kroky regulující vliv člověka na životní prostředí. Zabývá se širokou škálou ekologických témat, sahajících od vypouštění skleníkových plynů do ovzduší přes záchranu deštných pralesů až po kultivaci zemědělské půdy. Z Agendy 21 vyšel také program Místní agenda 21 (MA21), který se snaží uplatnit principy udržitelného rozvoje na regionální a lokální úrovni. Předpokladem pro uskutečňování Místní agendy 21 je zapojení místních občanů a veřejných činitelů. Celkově lze hodnotit cíle Agendy 21 jako v mnoha ohledech příliš ambiciózní a málo konkrétní a výsledky této iniciativy zůstávají v mnoha oblastech neuspokojivé.

Rozvojové cíle tisíciletí (OSN, 2000)

Rozvojové cíle tisíciletí (Millennium Development Goals – MDGs; viz následující kapitola) představují soubor rozvojových cílů, přijatých na různých mezinárodních konferencích a summitech během devadesátých let minulého století. Na konci tisíciletí z nich světoví lídři vybrali ty nejvýznamnější a zahrnuli je do Miléniové deklarace, přijaté v září 2000. Deklarace obsahuje osm cílů s osmnácti dílčími podkapitolami a více než čtyřicet ukazatelů, kterých má být dosaženo společným úsilím vyspělých i méně rozvinutých zemí do roku 2015. Jsou to:

  • snížení extrémní chudoby a hladu o polovinu,
  • dosažení základního vzdělání pro všechny,
  • prosazování rovnosti pohlaví,
  • snížení úmrtnosti dětí do pěti let o dvě třetiny,
  • snížení mateřské úmrtnosti o tři čtvrtiny,
  • zamezení šíření HIV/AIDS, malárie a tuberkulózy,
  • zajištění trvalé udržitelnosti životního prostředí,
  • posilování světového partnerství pro rozvoj s důrazem na pomoc, obchod a odpuštění dluhů.


Od svého přijetí v roce 2000 se Rozvojové cíle tisíciletí těší všeobecné podpoře v mnoha zemích světa. Tyto cíle byly ratifikovány 189 zeměmi a přijaly je za své také mnohé vlivné nestátní organizace z rozvinutých zemí. Konkrétní realizace jednotlivých kroků a snaha splnit stanovené cíle do roku 2015 se ovšem potýká s řadou problémů, u některých cílů již nyní zřejmé, že se je při nepodaří naplnit. Velkým problém představuje nerovnoměrné rozložení pokroku v různých oblastech světa. Zatímco v jižní a jihovýchodní Asii se daří řadu indikátorů naplňovat, v regionu subsaharské Afriky situace podle řady ukazatelů stagnuje nebo se dokonce zhoršuje. Například míra extrémní chudoby se podle OSN (Zpráva o plnění rozvojových cílů tisíciletí 2008) v jižní a jihovýchodní Asii snížila z 56 procent v roce 1990 na 18 procent v roce 2005. Většinu tohoto zlepšení lze přičíst rychlému hospodářskému rozvoji Číny, kde se z extrémní chudoby vymanilo 475 miliónu lidí. Naproti tomu celkový počet extrémně chudých lidí v subsaharské Africe se mezi lety 1990 a 2005 zvýšil o sto milionů lidí.

Monterreyský konsensus (2002)

V březnu 2002 se v mexickém Monterrey sešla mezinárodní konference o financování rozvoje. Šlo o první konferenci svého druhu a kromě OSN se na ní podílely i ostatní mezinárodní organizace (Světová banka, MMF, WTO). Paralelně probíhalo podnikatelské forum a forum pro nevládní organizace. Poté, co mezinárodní společenství definovalo rozvojové cíle na Miléniovém summitu OSN o dva roky dříve, měla se monterreyská konference dohodnout na nástrojích a potřebném financování k naplnění MDGs. K této dohodě nakonec došlo přijetím závěrečného dokumentu, který vešel ve známost jako Monterreyský konsensus. Základním principem konsensu je vzájemná odpovědnost - rozvojové země nesou primární odpovědnost a musí dát do pořádku své politické, hospodářské a institucionální prostředí, zatímco vyspělé země je mají podporovat zvýšenou a efektivní rozvojovou pomocí a snadnějším přístupem na své trhy. Na pozadí konference byly oznámeny významné závazky EU, USA a dalších zemí ke zvýšení objemu pomoci do roku 2006. Monterreyská konference tak představuje významný mezník v úsilí mezinárodního společenství o udržitelný rozvoj a potlačení chudoby.

Pařížská deklarace (2005)

Pařížská deklarace o účinnosti pomoci byla přijata v březnu roku 2005. Jde o mezinárodní dohodu, k níž přistoupilo více než 100 států a organizací. Podnětem pro přijetí této dohody byla nízká efektivita poskytované mezinárodní rozvojové pomoci. Hlavním cílem této dohody je zvýšení účinnosti pomoci v oblasti rozvojové spolupráce do roku 2010. Deklarace zahrnuje plán reforem, principy, kterými by se měla rozvojová spolupráce řídit, a také indikátory k měření úspěšnosti implementace Pařížské deklarace. Mezi pětici základních principů pro zvýšení účinnosti rozvojové pomoci patří poskytování pomoci na základě požadavků partnerských zemí (ownership), přizpůsobení se programovým dokumentům partnerských zemí (alignment), vzájemná koordinace mezi donory (harmonisation), řízení zaměřené na výsledky (managing for results) a posilování vzájemné odpovědnosti (mutual accountability).

Konkrétní principy realizace rozvojové spolupráce

Měřítek pro výběr kvalitního rozvojového projektu jsou dnes na světě desítky a v zásadě se vždy odvíjejí od kritérií, která pro ně stanoví ten, kdo konkrétní pomoc v rozvojovém světě financuje. Během uplynulých desetiletí ovšem mezi hlavními donory rozvojové spolupráce vykrystalizoval základní konsensus o tom, co by mělo mezi hlavní zásady její realizace zcela určitě patřit:

partnerství – úzká spolupráce s místními subjekty (vládou, místním soukromým i neziskovým sektorem i přímo s lokálními komunitami),
systémovost – projekt zasazený do konkrétních potřeb a priorit dané země, řešící problémy, které i místní lidé a úřady považují za důležité,
dlouhodobá udržitelnost – snaha o zajištění trvalé udržitelnosti dopadů daného projektu, i o to, aby i po skončení projektu měly jeho konkrétní výsledky vliv na situaci na místě a byly dlouhodobě využitelné.

K nim se v poslední době přidává i důraz na rovnost pohlaví (gender), citlivost vůči životnímu prostředí a lokální kultuře, otázky transparentnosti využití finančních prostředků věnovaných na rozvojovou spolupráci a dobré vládnutí (good governance). V tomto případě však nejde o téma rozvojové spolupráce jako takové (projekty přímo na podporu dobrého vládnutí, otázek gender a rozvoje demokracie, jak už bylo výše uvedeno, také existují), jako spíše o průvodní a nezbytný rys, který předurčuje úspěch či neúspěch daného projektu. Naopak spojování projektů rozvojové spolupráce s přímým ekonomickým přínosem pro dárcovskou zemi či organizaci (tied aid neboli vázaná pomoc) je kritizováno především proto, že primárně nesleduje cíle rozvojové pomoci, ale ekonomický přínos pro donorské země.

Výhledy do budoucna

Dosavadní nedlouhá historie rozvojové spolupráce zahrnuje řadu velmi úspěšných projektů, které posunuly komunity v rozvojových zemích znatelně kupředu. Globální rozvojová spolupráce zmírnila ve velké části světa pocit izolace a umožnila mnoha lidem přístup ke vzdělání a základní zdravotní péči, o které se jejich předkům před sto lety ani nesnilo. Dobře sladěný mezinárodní tlak na vlády nejrozvinutějších zemí je na konci tisíciletí přiměl odpustit některým nejchudším zemím astronomické vnitřní dluhy a odrazit se ode dna ekonomického živoření. Zavlažovací projekty na Filipínách, financované v devadesátých letech Světovou bankou, více než zdvojnásobily příjmy některých rolníků, vzdělávací projekty přinesly gramotnost do mnoha zemědělských oblastí. V některých asijských a afrických zemích pomohly projekty zaměřené na boj proti viru HIV zamezit nebo aspoň zmírnit šíření a dopady této strašlivé nemoci. Proto i když nelze považovat všechny příklady rozvojových projektů za úspěšné a dlouhodobě udržitelné, koncepce rozvojové spolupráce má v dnešním globálním světě hluboký smysl a odůvodnění, a je potřeba ji považovat za jednu z nejdůležitějších součástí zahraniční politiky zejména vyspělých států světa.

 

Autoři textu (2008):

Mgr. Robert Stojanov

Mgr. Josef Pazderka MSc.

Ing. Romana Vyšanská

Ing. Michal Kaplan

Andrea Volfová A.B., MSc.

Aktualizaci textu provedl: Mgr. Zdeněk Opršal (2008) a Pavla Jebili Začalová (2012)


Články k tématu Rozvojová spolupráce


foto: archiv ČvT

Nepál dva roky po ničivém zemětřesení: beznaděj v domech z plechu, ale taky návrat turistů

Přesně dva roky uběhly od ničivého zemětřesení v Nepálu. Šlo o nejsilnější otřesy půdy v této malé asijské zemi pod Himálajem za posledních 80 let. Zahynulo při nich kolem 9000 lidí, miliony dalších přišly o střechu nad hlavou.

Český papír z hyacintu má pomoci v africké Keni

Malé ruční papírně z Liberecka se podařilo vyvinout technologii výroby papíru z vodního hyacintu. Keňské Viktoriino jezero květinou zarůstá a hrozí tak katastrofa.

Richard (CC BY-NC 2.0)

Češi pomáhají turistům objevit drsnou krásu Kavkazu

Region Tušsko na severovýchodě Gruzie je téměř nedotčenou horskou krajinou. Přesto zde turisté mohou při svém putování narazit na jednu výraznou stopu, a to českou. Již od roku 2010 tu v rámci zahraniční rozvojové spolupráce čeští

Klimatizací proti plýtvání jídlem

„Po sklizni úrody jsou pro farmáře nejdůležitější tři věci: teplota, teplota a teplota,“ říká odborník na zemědělství Michael Reid. Pořízení ochlazovacích systémů je ovšem velmi nákladné a zemědělci v rozvojových zemích

foto: Tereza Hronová

Češi naučili Jihosúdánce, jak skladovat ryby. I přes úmorné horko a bez lednic

Jihosúdánští rybáři se potýkají s hady, krokodýly i nedostatkem sítí. Díky evropskému humanitárnímu projektu se ale naučili, jak úlovky správně skladovat.

Čeští šperkařští mistři z Turnova učí Palestinky na Západním břehu Jordánu

Zaměstnanci českého zastupitelského úřadu v Rámalláhu měli nejdřív obavy. Mezi palestinské ženy a dívky z Dobročinného spolku v Túbásu měli do čistě ženského kolektivu na týden přijet dva čeští šperkaři z turnovské umělecko-průmyslové

Petr Grunvald

Nagové: Zapomenutá menšina Barmy

Barma je země s největším počtem etnických minorit na světě – vláda jich uznává 135. U hranic s Thajskem, Čínou, Indií a Bangladéši ale žije několik desítek kmenových komunit a etnických skupin, které podle barmské ústavy oficiálně

Foto: archiv Klubu českých turistů

Po modré až do Brazílie

Klub českých turistů pomáhá brazilskému městečku založenému před 63 lety podnikatelem Baťou zvýšit jeho atraktivitu pro cestovní ruch tím, že podle vzoru z českých lesů barevně značkuje stezky k místním pamětihodnostem.

foto: Tereza Hronová

Česko pomáhá pokorně, úsporně a šikovně

Na březích Zambezi, v údolích Kavkazu i ve stepích Mongolska - tam všude Češi zanechali stopy. A nejen jako turisté. Česká republika totiž vede řadu rozvojových projektů.

Zapadlé město v Gruzii oživuje milovník kavárny Slavia

Díky projektu šedesátiletého nadšence se daří prohlubovat vztah mladých ke svému rodišti. Pravidelně se setkávají u knih a kávy.

Jan Mrkvička

Exkluzivní reportáž: Afghánistán v mlze

Reportáž ze země, která je stále sužovaná konflikty a přírodními katastrofami.

foto: Petr Štefan

Diba pomáhá ženám z Afghánistánu

Ženy mi nechtěly ani otevřít, po dvou letech chodily samy na školení, říká Diba Naobi. Pro misi Člověka v tísni v Afghánistánu pracuje už 12 let.

foto: Tereza Hronová

Češi jsou k rozvojové spolupráci skeptičtější než loni

Od roku 2016 se mezinárodní společenství pokouší změnit svět podle 17 Cílů udržitelného rozvoje (SDGs). Poměrně alarmující výsledek je přesvědčení české populace, že v boji proti chudobě jednotlivci nehrají roli.

foto:Marek Hudema, Hospodářské noviny

Prokletí nerostů: Mongolsko díky těžbě zbohatlo, teď se však topí v dluzích

Mongolsko díky svému nerostnému bohatství zbohatlo.Chudý stát závislý na pomoci se dostal na úroveň Jižní Afriky a život v hlavním městě Ulánbátaru je dražší než v Praze. Pak ale přišel pád cen uhlí a mědi a země se teď topí

foto: autorka

Čeští biozemědělci předávají své know-how na východ

Na biofarmě ve Velkých Hostěrádkách na jihu Moravy představují místní farmáři ukázková políčka se svou úrodou. Načerpat zkušenosti sem přijeli zástupci zemědělských rozvojových projektů z východoevropských zemí s transformující

Bojů se jihosúdánský koordinátor Člověka v tísni bát nemusí. Trápí ho spíš hadi a štíři

Hadi, štíři, přepadení i pokračující boje. S tím vším se musí vyrovnat pracovníci humanitárních organizací působící v Jižním Súdánu. Právě tam pomáhá i Člověk v tísni, který má svou základnu v odlehlé oblasti na severozápadě

ČvT

Přes 24 000 burundských uprchlíků v DR Kongo žije stále ve strachu

Východoafrické Burundi bylo spolu se Sýrií, Afghánistánem a Jižním Súdánem hlavním zdrojem exodu uprchlíků v loňském roce. Statisíce obyvatel Burundi uprchly před násilím po loňských prezidentských volbách i do DR Kongo, které

Jak se žije v nejmladším státě světa pět let po jeho vzniku

Jižní Súdán oslaví 9. července své páté narozeniny. Po desítkách let válek se v roce 2011 křesťanský jih dokázal oddělit od muslimského severu. V referendu tehdy pro vznik nového státu hlasovalo 98 % registrovaných voličů. Zatím

Agentura STEM/MARK: Češi chtějí pomáhat, ale…

I když se Češi kloní k názoru, že je důležitější pomáhat spíše doma než v zahraničí, většina považuje pomoc lidem v rozvojových zemích za důležitou. To ukázal výzkum veřejného mínění agentury STEM/MARK i další.

foto: Tomáš Nídr

Kameraman z chatrče

Díky projektu ve slumu Mathare, který učí adolescenty používat fotoaparát a kameru, má i Cyrus Simiyu atraktivní povolání. Doufá, že kromě zaznamenávání svateb a dalších oslav, natočí velký biják.

Cibule, okra nebo dýně. Češi učí Jihosúdánce pěstovat zeleninu

Miliony chudých Afričanů jsou závislé na humanitární pomoci. Většina z nich si tak zvykla na to, že pro vlastní obživu nic nedělají a jen čekají. To se ale některé organizace, jako například Člověk v tísni, snaží změnit.

Solární kufr zachraňuje životy

Díky jednoduchému solárnímu kufru mohou ženy v mnoha zemích světa rodit bezpečněji. Vymyslela ho lékařka poté, co mnohokrát na sále zažila výpadky elektřiny.

foto: archiv Maendeleo

Čeští studenti bojují s chudobou v Tanzanii. Pomocí mikropůjček

Studenti Univerzity Palackého v Olomouci založili neziskovou organizaci Maendeleo, která podporuje chudé zemědělce v Tanzanii. Poskytuje jim mikropůjčky, učí je šetrně a efektivně pěstovat rýži a pomáhá jim s financováním rozjezdu

foto: autor

Česko pomohlo v Kambodži postavit téměř 2,5 tisíce bioplynáren

Kambodža se dlouhém období konfliktů postupně začíná stavět na vlastní nohy a rozvíjet. S tím vzrůstá i poptávka po zdrojích domácí energie, kterými je pro 93% lidí dřevěné uhlí a dřevo z okolních lesů. Pomáhají domácí

S rakovinou lze bojovat, přesvědčili Češi zoufalé Gruzínky

Na smutek v očích mladých Gruzínek onkolog Václav Pecha nikdy nezapomene.

foto:Tereza Hronová

Jídlo roste v kamionech, myslí si Jihosúdánci

Jižní Súdán po získání nezávislosti na severu zachvátila euforie. Jenže už je zase občanská válka, jejímž obětem se snaží pomáhat i dva Češi.

foto: autorka

Klášterní školy v Barmě tvoří alternativu pro chudé děti

Státní i soukromé školy jsou pro mnoho rodin v Barmě finančně nedostupné. Pro děti z chudších rodin je tu alternativa – školy klášterní. Nabízejí vzdělání i ubytování.

Foto: Tereza Hronová

Češi učí ženy v Jižním Súdánu mýt si ruce. Hygienické návyky tam zachraňují životy

Organizace Člověk v tísni učí ženy z vesnic v Jižním Súdánu základní hygienické návyky, které dosud prakticky neznaly

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2017 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM