Zapojte se
Loading


Rozvojová politika vyspělých zemí (OECD/DAC)

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organization for Economic Co-operation and Development – OECD) je mezinárodní vládní organizací se sídlem v Paříži. Dnes sdružuje 30 zemí světa, jejichž společným rysem je nejen vysoká životní úroveň a ekonomická vyspělost založená na tržním hospodářství, ale rovněž víra ve sdílené demokratické hodnoty. ČR je členem organizace od roku 1995. OECD byla založena v roce 1961 s cílem podpořit hospodářský rozvoj ve světě a mezinárodní ekonomickou spolupráci. Za tímto účelem se v několika desítkách výborů OECD schází zástupci z členských zemí, aby si vyměňovali zkušenosti, jak nejlépe směřovat domácí politiky. Šíře záběru OECD je velmi rozsáhlá – sahá od ekonomické či fiskální politiky, přes politiku sociální a politiku trhu práce, zemědělskou politiku či politiku životního prostředí až po obchod, investice či politiku vědeckotechnickou.

Výbor pro rozvojovou spolupráci

Jednou ze široké řady činností OECD je také politika rozvojové spolupráce, tedy ty aktivity vyspělých zemí, jejichž cílem je podpořit sociálně-ekonomický rozvoj v méně rozvinutých částech světa. Příslušný výbor OECD k tomu zřízený se nazývá Výbor pro rozvojovou pomoc (Development Assistance Committee – DAC). Výbor OECD/DAC je součástí organizace od samého počátku (vznikl již v roce 1961), což potvrzuje jeho význam. Dalším specifikem oproti ostatním výborům je vysoká frekvence zasedání – OECD/DAC se schází pravidelně asi jednou měsíčně na úrovni pařížských delegátů, a jednou ročně navíc na úrovni ministrů zodpovědných za rozvojovou spolupráci, respektive šéfů rozvojových agentur (tzv. High Level Meeting).

Cíle DAC a jeho členská základna

Smyslem OECD je na základě zkušeností z členských zemí hledat řešení, jak zlepšit jednotlivé vládní politiky. V oblasti politiky rozvojové spolupráce se konkrétně jedná o to, jak co nejlépe koordinovat, zefektivnit a zvýšit rozvojové úsilí zemí OECD. Výbor OECD/DAC je pro tuto koordinaci unikátním nástrojem, neboť sdružuje země, které poskytují 95 procent světové rozvojové pomoci. Těchto zemí je dnes 22 (15 zemí Evropské unie, dále Norsko a Švýcarsko, z mimoevropských pak USA, Kanada, Japonsko, Austrálie a Nový Zéland). Členem OECD/DAC je navíc i Evropská komise, která je brána jako samostatný dárce. Zbývající země OECD (včetně ČR) nejsou formálně členy OECD/DAC, ovšem mohou se všech jeho zasedání účastnit. Pozorovatelský statut v OECD/DAC mají i zástupci tří mezinárodních organizací: Světové banky, MMF a UNDP.

Struktura orgánů DAC

Protože problematika rozvojové spolupráce je velmi rozsáhlá, existuje na podporu činnosti OECD/DAC sekretariát, který je jednou ze součástí pařížského sídla OECD a čítá zhruba 70 stálých zaměstnanců a externích konzultantů. Široký záběr OECD/DAC rovněž vedl k vytvoření řady pracovních skupin, které se věnují specifickým oblastem a sdružují odborníky z členských zemí na expertní úrovni. Dnes funguje osm takovýchto orgánů:

  • Working Party on Statistics – tato skupina se zabývá definicí oficiální rozvojové pomoci, statistickým výkaznictvím a sleduje objemy rozvojové pomoci.
  • Working Party on Aid Effectivness and Donor Practices – vedle objemu pomoci záleží i na její efektivnosti, jejíž sledování je hlavní náplní činnosti této skupiny.
  • Network on Development Evaluation – tato skupina má na starosti hodnocení výsledků rozvojových projektů a programů.
  • Network on Gender Equality – tato skupina prosazuje rovnoprávnost žen a posiluje jejich roli v rozvoji.
  • Network on Environment and Development Co-operation – tato skupina monitoruje rozvojové aspekty životního prostředí.
  • Network on Poverty Reduction – tato skupina sleduje širokou řadu sektorů (zemědělství, infrastruktura, informační a komunikační technologie) a jejich vliv na omezení chudoby.
  • Network on Governance – tato skupina prosazuje princip, že dobrá veřejná správa a instituce jsou předpokladem rozvoje.
  • Network on Conflict, Peace and Development Co-operation – tato skupina vyhodnocuje bezpečnostní aspekty rozvojové spolupráce.

Hlavní činnost a výsledky výboru DAC

Politický i odborný dialog o rozvojové spolupráci

Unikátní role výboru OECD/DAC spočívá v tom, že narozdíl od Světové banky či agentur OSN nerealizuje přímo projekty v rozvojových zemích, ale poskytuje možnost dialogu mezi jednotlivými dárci o tom, jak nejlépe rozvojovou pomoc realizovat. Další výhodou OECD je její multioborový charakter, neboť může využít širokou síť ostatních výborů a zohlednit tak různé průřezové aspekty. Aktivity rozvojové spolupráce totiž úzce souvisejí s dalšími oblastmi, jako je obchodní politika (celní preference pro dovozy z rozvojových zemí), ochrana životního prostředí (koncept udržitelného rozvoje), věda a technologie (využití informačních a dalších technologií v procesu rozvoje) a další. Důležité rovněž je, že OECD/DAC tento dialog nevede pouze v uzavřeném kruhu vyspělých zemí OECD, ale navázal partnerství s dalšími mezinárodními organizacemi a samotnými rozvojovými zeměmi (aktuální je například spolupráce mezi OECD a africkými zeměmi sdruženými v NEPAD).

Směrodatné dokumenty v oblasti rozvojové spolupráce

Výsledkem politického dialogu v OECD/DAC a technické činnosti v jednotlivých pracovních skupinách jsou směrodatné dokumenty v oblasti rozvojové spolupráce (zkráceně směrnice). Tyto dokumenty staví na zkušenostech jednotlivých dárců a vytyčují nejlepší praxi pro provádění rozvojové politiky. V průběhu let mnohé směrnice OECD/DAC udávaly aktuální směr v rozvojové spolupráci všeobecně - staly se tak významným zdrojem znalostí i pro akademickou sféru a ostatní mezinárodní organizace. Přelomovým dokumentem OECD/DAC je „Shaping the 21st Century z roku 1996", který vytyčuje rozvojovou strategii mezinárodního společenství pro první polovinu nového století. Další směrnice OECD/DAC jsou specifičtější a obsahují soubor doporučení vždy pro konkrétní oblast.

Příklady směrnic OECD/DAC:

  • série směrnic o životním prostředí a rozvojové pomoci (z let 1992–1995),
  • Směrnice o rovnoprávnosti žen a posílení role žen v rozvojové spolupráci (1998),
  • Směrnice pro pomoc při předcházení násilných konfliktů (2001).
  • Směrnice o posílení obchodních kapacit pro rozvoj (2001),
  • Strategie pro udržitelný rozvoj – praktická směrnice pro rozvojovou spolupráci (2001),
  • Směrnice pro omezení chudoby (2001),
  • Směrnice o zahrnutí konvencí z Ria do rozvojové spolupráce (2002),
  • Směrnice o harmonizaci donorských praktik (2003),
  • Směrný dokument o roli zdraví v boji proti chudobě (2003),
  • Směrné zásady pro reformu bezpečnostního systému a rozvoj (2004).

Přehledy a hodnocení rozvojové politiky jednotlivých dárců

Další specifickou funkcí OECD/DAC je publikování přehledů, v nichž pravidelně jednou za čtyři roky hodnotí rozvojovou politiku svých členů (peer reviews). Ještě důležitější než vlastní publikace je samotný proces hodnocení. Pařížský sekretariát nejprve zpracuje detailní zprávu o rozvojové politice hodnocené země, která slouží jako podklad pro projednávání přehledu. Dvě ze zbývajících zemí OECD/DAC jsou jmenovány jako examinátoři – účastní se přípravy zprávy i monitorovacích misí a mají hlavní slovo během projednávání přehledu. Hodnocenou zemi na tomto zasedání zpravidla zastupuje vysoký představitel ministerstva či agentury zodpovědné za rozvojovou spolupráci. Na závěr zasedání předseda OECD/DAC shrne poznatky a doporučení pro hodnocenou zemi, která jsou významným vodítkem pro její další postup.

Prestižní zprávy a statistiky o rozvojové pomoci

Výbor OECD/DAC je rovněž známý tím, že publikuje výroční zprávy o rozvojové spolupráci (Development Co-operation Reports), které shrnují aktuální mezinárodní trendy v této oblasti. Součástí výročních zpráv je rovněž obsáhlá statistická příloha. Statistiky rozvojové pomoci jsou vůbec jedním z nejvýznamnějších produktů OECD/DAC a jsou pro svou srovnatelnost a kvalitu přejímány ostatními organizacemi, akademiky a médii. Právě OECD/DAC stanovuje a dále upřesňuje závaznou definici oficiální rozvojové pomoci (Official Development Assistance – ODA).

Za oficiální rozvojovou pomoc (ODA) jsou považovány ty toky peněz, materiálu či technické pomoci do rozvojových zemí, které:

  • jsou poskytovány oficiálními vládními institucemi dárcovské země (na rozdíl od soukromé pomoci či zahraničních investic),
  • s cílem udržitelného sociálně-ekonomického rozvoje (na rozdíl od toků, jejichž cíle nejsou rozvojové, ale komerční či bezpečnostní – například vojenská pomoc je z ODA vyřazena),
  • mají koncesionální charakter (jsou skutečnou pomocí ve formě nevratného grantu či alespoň půjčky, která má podmínky výhodnější, než půjčka poskytnutá za podmínek tržních).


Vedle ODA pro rozvojové země existuje i kategorie oficiální pomoci (Official Aid – OA), která musí splňovat stejné podmínky, ale týká se transformujících se zemí (například Ruska, Bulharska, Izraele, Singapuru), které jsou obecně vyspělejší a mají tudíž jiné problémy než země rozvojové.

Aktuální témata výboru DAC

Mezinárodní rozvojové cíle

Byl to právě OECD/DAC, který v polovině 90. let přišel s myšlenkou sebrat a doplnit jednotlivé závazky vzešlé z významných světových konferencí v Riu, Káhiře, Pekingu či Kodani do uceleného souboru mezinárodních rozvojových cílů. Tyto cíle jsou přitom snadno kvantifikovatelné (například podíl lidí žijících s příjmem pod dolar na den) a časově ohraničené (například snížit tento podíl do roku 2015 oproti roku 1990 minimálně o polovinu), takže bude jednoznačné, zda byly či nebyly splněny.
K těmto cílům se postupně zavázaly všechny země a mezinárodní organizace, když byly vtěleny do závěrů přelomového summitu OSN v roce 2000 jako Rozvojové cíle tisíciletí (Millennium Development Goals – MDGs; viz samostatná kapitola). OECD/DAC nadále využívá svou statistickou kapacitu a monitoruje naplňování jednotlivých cílů.

Nové trendy rozvojové spolupráce

Jak již bylo řečeno, strategický dokument výboru „Shaping the 21st Century“ se stal přelomem, neboť v polovině 90. let poprvé vytyčil prvky nového přístupu k mezinárodní rozvojové spolupráci. Tyto trendy byly postupně převzaty ostatními mezinárodními organizacemi a objevují se v závěrech významných mezinárodních konferencí (Dauhá, Monterrey, Johannesburg). Právě Monterreyský konsensus, vzešlý z mezinárodní konference o financování pro rozvoj z roku 2002, asi nejlépe vystihuje toto „nové rozvojové paradigma“:

vzájemná odpovědnost – na jedné straně musí rozvojové země zlepšit demokracii, lidská práva a boj proti korupci, nastolit zdravé ekonomické prostředí a vybudovat efektivní instituce, zatímco země vyspělé je mají podporovat zvýšenou rozvojovou pomocí (v Monterrey bylo oznámeno zvýšení světové ODA zhruba o čtvrtinu do roku 2006), větším přístupem na své trhy a odpouštěním dluhů (zejména v rámci iniciativy HIPC – viz kapitola Mezinárodní zadlužení).
národní priority – primární zodpovědnost za svůj osud leží na rozvojových zemích samotných, což na druhé straně znamená, že dárci by při poskytování rozvojové pomoci měli respektovat jejich prioritní potřeby vyjádřené například v národních strategiích boje proti chudobě (viz níže o efektivnosti pomoci).
partnerství – Monterreyská konference potvrdila, že předpokladem úspěchu je, aby všichni „táhli za jeden provaz“: jak vlády dárcovských a partnerských zemí, tak mezinárodní organizace, ale i podnikatelská sféra a nevládní sektor.

Efektivnost pomoci

Objem pomoci a její efektivnost jsou dvě strany stejné mince. Odhaduje se, že k naplnění MDGs je třeba celosvětovou ODA asi zdvojnásobit, ale zároveň je třeba dbát, aby tyto peníze byly vynaloženy co možná nejefektivněji. Zde je opět velký prostor pro výbor OECD/DAC, který v průběhu posledních let identifikoval několik cest ke zvýšení efektivnosti rozvojové pomoci:

nevázání pomoci (untying) – v roce 2001 přijal výbor doporučení o nevázání pomoci pro nejméně vyspělé země, podle něhož by se dárci měli zdržet praktiky, kdy podmiňují realizaci rozvojového projektu nákupem zboží a služeb pouze od firem ze své země.
sladění pomoci s národními rozvojovými strategiemi – zkušenosti dokazují, že nejefektivnější je ta pomoc, která zapadá do potřeb partnerských zemí vyjádřených v národních rozvojových strategiích, nikoliv jim je vnucována zvenčí.
harmonizace donorských praktik – stejnojmenná směrnice výboru OECD/DAC se stala základem pro Římskou deklaraci z roku 2003, ve které se hlavní dárci zavázali sladit a zjednodušit své procedury, aby nezatěžovaly omezené kapacity rozvojových zemí.
selektivita pomoci – v duchu Monterreyského konsensu panuje přesvědčení, že rozvojová pomoc by měla být přednostně poskytována zemím, které dodržují demokracii a vytvoří příznivé prostředí pro efektivní uplatnění této pomoci (good governance).
řízení pomoci založené na výsledcích – dárci by měli zaručit, že jednotlivé rozvojové projekty nejsou realizovány samoúčelně, nýbrž jejich úspěšnost posuzovat podle skutečných a měřitelných výsledků (nejlépe spjatých s MDGs).

Koherence politik pro rozvoj

Významným tématem v současných diskusích o podobě mezinárodní rozvojové spolupráce je koherence politik pro rozvoj. U zrodu tohoto relativně mladého konceptu stojí OECD/DAC. Koherence znamená požadavek, aby cíle a výsledky rozvojové politiky nebyly narušeny jinými vnějšími politikami vyspělých zemí. V této souvislosti se hovoří nejčastěji o protichůdném (nekoherentním) působení některých politik Evropského společenství, jmenovitě rozvojové politiky a společné zemědělské politiky, ale i dalších. Nemá například příliš smysl poskytovat rozvojovou pomoc na podporu venkovských oblastí, když je toto úsilí převáženo negativními dopady zemědělských dotací a vysokých ochranářských opatření ve vyspělých zemích.Také v oblasti vízové a imigrační politiky může mít uzavření hranic proti imigraci z méně vyspělých zemí nepříznivé dopady pro omezování chudoby v rozvojových zemích, protože migranti získávají za svou práci mzdu, a tyto prostředky posílají svým rodinám a komunitám v domovských zemích. Účelem koherence je tedy eliminovat negativní dopady různých vnějších politik na rozvoj a v lepším případě přímo sladit jednotlivé politiky s cíli rozvojové spolupráce.

Česká republika a OECD/DAC

Historie vztahů ČR a OECD/DAC

ČR vstoupila do OECD v roce 1995, ale členem Výboru pro rozvojovou pomoc se nestala. Ani dnes nesplňuje všechny podmínky plného členství, a tak se činnosti OECD/DAC účastní jako pozorovatel. Podobné postavení má několik dalších zemí OECD – nečlenů výboru: Polsko, Maďarsko, Slovensko, Jižní Korea, Mexiko, Turecko a Island. Zástupci ČR se doposud účastnili zejména zasedání OECD/DAC na úrovni pařížských delegátů a jednou ročně zasedání na vysoké úrovni, v menší míře pak pracovních skupin výboru. ČR jako pozorovatel poskytuje krátký přehled o své rozvojové spolupráci do výroční zprávy OECD/DAC a pravidelně vyplňuje i zjednodušené statistické dotazníky pro potřeby výkaznictví ODA. V posledních letech proběhlo několik setkání mezi představiteli OECD/DAC, respektive pařížského sekretariátu, a zástupci Ministerstva zahraničních věcí ČR zodpovědných za koordinaci rozvojové spolupráce.

Výhody a nevýhody členství v OECD/DAC

Členství ve výboru je především vyjádřením pozice, že příslušná země patří k nejvyspělejším zemím světa, je čistým dárcem rozvojové pomoci a přejímá tak díl odpovědnosti za mezinárodní rozvoj. ČR se k této pozici blíží – i když sama přijímala podstatnou pomoc ze zahraničí, obnovila již v polovině 90. let vlastní program zahraniční rozvojové pomoci a řadí se do skupiny nastupujících dárců. Významným mezníkem, který naši zemi zařadil mezi nejvyspělejší země světa, se rovněž stal vstup do EU. Členství v OECD/DAC lze proto považovat za logické vyústění tohoto vývoje a ČR by o něj měla ve střednědobém horizontu uvažovat.

Jaká jsou kritéria vstupu do OECD/DAC

Členství v OECD/DAC přinese ČR prestiž a lepší pozici na mezinárodní scéně a možnost se aktivně podílet na formulování mezinárodních rozvojových trendů. Na druhé straně bude znamenat i převzetí některých závazků. Co tedy musí všechno země jako ČR splnit, aby mohla usilovat o členství v OECD/DAC:

  • splnit právně závazná pravidla OECD/DAC (například o vázané pomoci a úvěrovém financování), stejně jako se přihlásit k existujícím doporučením a směrnicím (právně závazných pravidel je z podstaty činnosti OECD/DAC minimum, nicméně i formálně nezávazná doporučení a směrnice mají značnou politickou a morální váhu),
  • poskytovat detailní statistiky ODA a každoroční popis rozvojové politiky (ve formě mnohem detailnější, než je vyžadováno od pozorovatelů),
  • podrobit se pravidelným přehledům a hodnocení rozvojové politiky (zmiňované peer reviews; toto hodnocení, byť může být kritické, nelze chápat jako zátěž, ale naopak jako příležitost pro zefektivnění rozvojové politiky),
  • mít rozsáhlý program rozvojové spolupráci či alespoň střednědobý plán pro dosažení určitého cíle ODA (za měřítko „rozsáhlosti“ programu ODA lze považovat hranici 100 miliónů USD nebo 0,2 procent HND, což je zhruba úroveň nejnižších současných členů výboru).

Rozvojová spolupráce ČR očima OECD/DAC

Ačkoliv neexistuje ideální model rozvojové spolupráce a každá země výboru je jiná, ze závěrů různých přehledů a směrodatných dokumentů OECD/DAC lze vyvodit některé společné vlastnosti, které formují základní rysy „standardní dárcovské země“. A právě srovnáním těchto standardů se stávající situací v ČR lze posoudit, co nám ještě do plnohodnotného členství v OECD/DAC chybí a z toho vyvodit následující doporučení pro českou rozvojovou politiku:

základní strategický dokument – formulovat a závazně přijmout základní strategický dokument, kterým se dárce přihlásí k odpovědnosti za mezinárodní rozvoj ve smyslu aktuálních trendů, a boj proti chudobě vyhlásit jako hlavní cíl rozvojové spolupráce,
veřejná informovanost a podpora – transparentně informovat o rozvojových aktivitách (webové stránky, výroční zprávy atd.), zahájit širokou veřejnou a politickou debatu o cílech a provádění rozvojové spolupráce, podporovat vzdělávání o rozvojové problematice,
finanční objem pomoci – zvýšit podíl ODA na HND alespoň na úroveň nejnižších členů DAC, za tímto účelem sestavit střednědobý výhled rozpočtu, nejlépe doplněný o explicitní cíl ODA vyslovený na politické úrovni,
teritoriální zaměření pomoci – koncentrovat se na omezený počet partnerských zemí, zvýšit podíl nejméně vyspělých zemí (zejména ze subsaharské Afriky),
sektorové zaměření – především podporovat MDGs, tedy základní sociální služby jako je školství či zdravotnictví, vedle toho věnovat pozornost i průřezovým cílům (životní prostředí, rovnoprávnost žen, good governance),
plánování pomoci a její formy – přejít od roztříštěných projektů k uceleným programům dlouhodobé spolupráce s vybranými partnerskými zeměmi; snížit podíl technické pomoci a pomoci realizované v zemi dárce (jako jsou vysokoškolská stipendia); pokud jde o multilaterální pomoc, vymezit selektivní strategii vůči jednotlivým agenturám a fondům,
koherence politik pro rozvoj – zajistit předpoklady pro koherentní rozvojovou politiku: a) politická vůle a závazek na vysoké úrovni, b) vhodný institucionální mechanismus pro meziresortní koordinaci, c) analytické kapacity pro posouzení dopadů různých politik,
institucionální zajištění rozvojové spolupráce – určit jednoznačnou odpovědnost jednoho subjektu (ministerstva či agentury) za koncepční řízení a koordinaci; vytvořit viditelnou pozici samostatného ministra či vládního zmocněnce pro rozvojovou spolupráci,
personální zajištění rozvojové spolupráce – zajistit dostatečný počet odborně vyškolených pracovníků; pokud je koordinací pověřeno MZV, pak zajistit, aby rotace kariérních diplomatů nenarušila potřebné odborné zázemí pro koordinaci a kontinuitu rozvojové spolupráce,
realizace pomoci v praxi – zajistit co možná největší decentralizaci a dostatečný počet pracovníků v terénu; efektivně zapojit ambasády v partnerských zemích do realizace pomoci, harmonizovat donorské procedury s ostatními dárci, zprůhlednit zadávání rozvojových zakázek a zvýšit podíl nevázané pomoci.

Ing. Michal Kaplan (2008)

Aktualizaci textu provedl: Mgr. Zdeněk Opršal (2010) a Pavla Jebili Začalová (2012)

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM