Zapojte se
Loading


Rozvojová politika Evropského společenství

Evropská unie (EU) je globálně největším poskytovatelem rozvojové pomoci, přičemž vedle jednotlivých členských států realizuje rozvojovou spolupráci i Evropské společenství (ES) prostřednictvím Evropské komise.

Přestože EHS/ES působilo ve prospěch rozvoje zemí rozvojového světa od 50. let, jednoznačně definovala cíle rozvojové spolupráce ES až Smlouva o založení ES z roku 1992 (Maastrichtská smlouva). Ta stanovila za cíl rozvojové spolupráce ES podporu trvalého hospodářského a sociálního rozvoje rozvojových zemí, jejich harmonické a postupné zapojení do světové ekonomiky a boj proti chudobě v rozvojových zemích. Rozvojová politika ES má podle Maastrichtské smlouvy přispívat k rozvoji a upevnění demokracie a právního státu a respektování lidských práv a základních svobod. Smlouva také konstatovala, že rozvojová spolupráce realizovaná ES doplňuje politiky prováděné členskými státy a stanovila, že ES a členské státy své politiky v oblasti rozvojové spolupráce koordinují a své programy pomoci slaďují. (V této souvislosti se hovoří o tzv. „3C“ - komplementarita, kooperace, a koherence.)

Rozvojová spolupráce se zeměmi Afriky, Karibské oblasti a Pacifiku

Spolupráce s rozvojovými zeměmi patří mezi komunitární politiky od počátku projektu evropské integrace. Nejprve byla tato spolupráce zaměřena na kolonie (respektive i jiná závislá území) šesti zakládajících členských států. Vztahy k tzv. zámořským zemím a územím měly podobu přidružení k Evropskému hospodářskému společenství (EHS), přičemž podmínky asociace upravovala Část IV smlouvy o ustavení EHS z roku 1957 a přiložená Prováděcí dohoda.

Základními prvky asociačního vztahu byla rozvojová pomoc poskytovaná z tzv. Evropského rozvojového fondu (EDF), preferenční obchodní režim a právo zakládání podniků řídící se principem nediskriminace.

Do EDF přispívaly členské státy v poměru, který ne zcela odpovídal poměru jejich příspěvků do obecného rozpočtu EHS. Nejvíce do EDF přispívaly SRN a Francie. Prioritou I. EDF byly investice do infrastruktur (44 procent) a téměř jedna čtvrtina prostředků směřovala na rozvoj zemědělství.
Pokud jde o obchodní režim, Část IV Římské smlouvy o založení EHS předpokládala postupné odbourávání cel mezi členskými státy EHS a asociovanými územími, stejně jako mezi asociovanými územími navzájem. Zdůrazňovala také princip nediskriminace mezi členskými státy. Zvláštní preferenční opatření byla uplatňována na obchod s banány z asociovaných území.

Počátkem 60. let získaly africké asociované země a území nezávislost, všechny kromě Guineje nicméně projevily zájem na pokračování asociačního vztahu k EHS. Nová asociační dohoda, vyjednaná mezi 18 nezávislými africkými státy a EHS, byla podepsána v roce 1963 v kamerunském hlavním městě Yaoundé. Formální rovnost v asociačním vztahu byla vyjádřena paritním zastoupením Asociovaných afrických a malgašských států (EAMA) a EHS v nově zřízených institucích řídících asociační režim. Nejvyšším orgánem asociace podle dohody z Yaoundé byla Rada asociace, která byla složena ze členů Rady EHS a Komise EHS na jedné straně a ze zástupců vlád EAMA na straně druhé, rozhodnutí přijímala na základě konsensu mezi zástupci EHS a EAMA. Kontinuitu spolupráce mezi zasedáními Rady asociace zajišťoval Výbor asociace. Parlamentní konference asociace byla složena na paritním základě ze členů Shromáždění EHS a ze členů parlamentů EAMA. Případné spory měl řešit Rozhodčí soudní dvůr asociace, fakticky ale příležitost rozhodnout o sporech týkajících se výkladu dohody z Yaoundé nikdy neměl.

Rozvojová pomoc hrazená z EDF zůstala nadále klíčovým prvkem asociačního vztahu. Prostředky z II. EDF směřovaly prioritně na rozvoj zemědělství (téměř 40 procent) a na dopravu a komunikace (přes 30 procent).

Obchodní režim podle dohod z Yaoundé předpokládal pokračování recipročního snižování cel mezi EHS a EAMA. Na rozdíl od předcházejícího období již ale nepředpokládal souběžné odbourávání celních bariér mezi asociovanými státy navzájem. Preferenční obchodní režim podle Části IV Římské smlouvy a podle dohod z Yaoundé ostře kritizovala řada členských států Všeobecné dohody o clech a obchodě (GATT).

Druhá dohoda z Yaundé, která byla podepsána v roce 1969, neznamenala žádnou výraznou proměnu v asociačním vztahu. Prioritou III. EDF byly investice do dopravy a komunikací (37 procent) a podpora zemědělské produkce (30 procent).

Rozšíření EHS o Velkou Británii bylo impulsem k transformaci asociačního režimu podle dohod z Yaoundé. Vedle EAMA projevila o navázání úzkých vztahů k EHS i řada rozvojových zemí, členských států Commonwealthu, stejně tak jako i další státy (Etiopie, Guinea, Libérie). Došlo ke vzniku uskupení zemí Afriky, Karibské oblasti a Pacifiku (ACP), které se dožadovalo obnovy spolupráce s EHS na základě rovnosti. V roce 1975 podepsalo EHS, EAMA a řada dalších převážně anglofonních rozvojových zemí v togském Lomé dohodu, která na předchozí asociační režim fakticky navázala, jakkoli byly zdůrazňovány prvky diskontinuity (včetně nahrazení samotného termínu asociace výrazem partnerství).

Institucionální struktura partnerství podle dohody z Lomé se od předchozího režimu asociace zásadně nelišila. Nejvyšším orgánem podle dohody z Lomé byla Rada ACP- EHS, kontinuitu mezi jejími zasedáními zajišťoval Výbor ACP- EHS. Parlamentní shromáždění asociace nahradilo Společné shromáždění ACP- EHS. Vzhledem k tomu, že v 70. letech mnoho zemí ACP nedisponovalo institucí parlamentu, již členem Společného shromáždění nemusel být člen parlamentu. Mezi instituce nebyl zařazen Rozhodčí soudní dvůr, případné spory o výklad dohody měly být řešeny politicky.

Země ACP do I. dohody z Lomé prosadily řadu svých priorit a prostředky ze IV. EDF tak směřovaly například na rozvoj průmyslové spolupráce. IV. EDF vyčleňoval též prostředky na podporu regionální integrace. EHS také začalo na základě I. dohody z Lomé z roku 1975 financovat prostřednictvím EDF i mechanismus stabilizace vývozních příjmů zemí ACP zvaný STABEX. V případě poklesu příjmu z vývozu vybraných komodit o více než 7,5 procent oproti předcházejícímu roku měla země ACP nárok na finanční poukaz. Zvláštní zvýhodněné podmínky platily pro země nejméně rozvinuté, vnitrozemské a ostrovní.

V oblasti obchodní se režim podle dohod z Lomé lišil od předcházejících ustanovení v tom, že preferenční zacházení na zboží ze zemí ACP EHS začalo poskytovat jednostranně (předtím bylo preferenční zacházení poskytováno na základě reciprocity). Bezcelní dovoz na trh EHS se týkal téměř veškerého obchodu, vyjmuta však byla část produktů spadajících pod Společnou zemědělskou politiku. Ačkoliv se ale více než 99 procent zboží vyvážených zeměmi ACP do EHS dováželo bezcelně, podíl zemí ACP na obchodu EHS/ ES se relativně snižoval. Kromě banánů byl vytvořen i zvláštní režim týkající se cukru ze zemí ACP.

V pětiletých intervalech po I. dohodě z Lomé byly uzavírány II., III. a IV. dohoda z Lomé, přičemž IV. dohoda z Lomé byla uzavřena v roce 1990 na dobu 10 let (v roce 1995 ale přesto byla revidována).
II. dohoda z Lomé zavedla mechanismus stabilizace příjmů z vývozu vybraných nerostných surovin (tzv. SYSMIN), který byl obdobou mechanismu STABEX. Vzhledem k vážným problémům v zajišťování výživy obyvatelstva zemí ACP v 80. letech se prostředky EDF koncentrovaly na rozvoj zemědělské produkce. V. EDF na tuto oblast vyčlenil jednu čtvrtinu prostředků, VI. EDF jednu třetinu a VII. EDF již téměř polovinu. Novou oblastí podpory se v 80. letech stala problematika životního prostředí a ochrany proti postupu pouště. Koncem 80. let začalo ES klást větší důraz na problematiku lidských práv a svobod, tedy oblast, které se předtím vyhýbalo, aby se vyvarovalo obviňování z paternalismu a neokolonialismu. Revidovaná IV. dohoda z Lomé již dodržováním základních standardů lidských práv podmiňovala spolupráci. Konzultace podle těchto ustanovení, které v několika případech vedly k částečnému nebo úplnému pozastavení spolupráce, byly v letech 1996- 2001 vedeny s Nigerem, Togem, Guineou- Bissau, Komorami, Pobřežím slonoviny, Haiti, Fiji, Libérií a Zimbabwe.

Od roku 2000 se partnerství mezi zeměmi ACP a EU měla řídit dohodou, která byla podepsána v beninském Cotonou, avšak tato dohoda vstoupila v platnost až v roce 2003. Dohoda byla schválena na dvacetileté období (do roku 2020), každých 5 let se přistupuje k její revizi. K poslední revizi došlo v roce 2005. Dohoda z Cotonou posiluje důraz na lidská práva, základní svobody a vládu zákona. V krajním případě ale již dohoda z Cotonou počítá s pozastavením spolupráce nejen v závažných případech porušování demokratických principů, ale i ve vážných případech korupce (porušování principů dobrého vládnutí). Dohoda z Cotonou také zavedla významnou změnu v tom, že se prostředky EDF nebudou moci neomezeně převádět do budoucnosti. (V době uzavírání dohody z Cotonou bylo k dispozici téměř 10 miliard eur z předcházejících období). Revize dohody z Cotonou v roce 2005 směřovala k posílení spravedlnosti, když smluvní strany zavazuje ke spolupráci s Mezinárodním trestním tribunálem. Cílem spolupráce je zajistit potrestání nejzávažnějších trestných činů proti lidskosti (genocidy).

Preferenční obchodní režim podle dohod z Lomé nebyl slučitelný s pravidly Světové obchodní organizace (WTO), která na jeho uplatňování musela opakovaně vydávat výjimku. V rámci dohody z Cotonou proto dochází k transformaci obchodního režimu mezi EU a ACP. Postupně (od roku 2008) jsou uzavírány reciproční Dohody o ekonomickém partnerství (EPA) mezi EU a jednotlivými regionálními uskupeními ACP. Existují však výjimky kdy nejméně rozvinuté země (LDCs) nemusí zcela otevřít svůj trh dovozu ze zemí EU a mohou pokračovat v nerecipročním obchodním režimu v rámci podmínek dohod z Lomé nebo v rámci iniciativy Everything But Arms (EBA – „Všechno kromě zbraní“). Při procesu vyjednávání a uzavírání Dohod o ekonomickém partnerství se vyskytly některé úvahy o možných negativních dopadech nového obchodního režimu na země ACP. Nejednoznačný pohled na prospěšnost nového obchodního režimu přetrvává dodnes.

Spolupráce se zeměmi Asie, Latinské Ameriky, Středomoří a východní Evropy

Jakkoli země ACP zaujímají mimořádné postavení v rozvojové politice EU, neomezuje se spolupráce EU jen na ně. Od počátku 70. letech poskytuje EHS/ ES obchodní preference rozvojovým zemím v rámci tzv. Všeobecného systému preferencí (GSP). Preference podle GSP nejsou tak výhodné, jako podle dohod z Lomé a jsou udělovány jednostranně bez smluvního zakotvení. Největší prospěch z preferencí GSP měly relativně rozvinuté země. Některé z nich dosáhly již takového stupně rozvoje, že se na ně ustanovení GSP nevztahují. Naopak produkty z nejméně rozvinutých země (padesát zemí v roce 2008) mají na základě iniciativy Everything But Arms (EBA – „Všechno kromě zbraní“) z roku 2001 na trh EU bezcelní přístup. Jediné výjimky představovaly přechodná omezení pro cukr, banány a rýži. Tato přechodná omezení byla kritizována ze strany mnoha nevládních organizací, protože zmíněné komodity představovaly většinu objemu vývozu mnoha nejméně rozvinutých zemí. Přechodné omezení na dovoz banánů skončilo v roce 2006, přechodná omezení pro cukr a rýži by měla skončit v září a říjnu roku 2009.

Od 70. let začala EHS spolupracovat se asijskými státy a od 80. let intenzivněji též se zeměmi Latinské Ameriky. Přístup k oběma těmto regionům charakterizuje diferenciace mezi relativně rozvinutějšími a chudšími státy. V případě rozvinutějších zemí nebo regionů se spolupráce EU orientuje především na problematiku obchodu a investic. Příkladem může být jednání v rámci Asijsko-evropských konferencí (ASEM) nebo s uskupením MERCOSUR. V případě chudších zemí jižní Asie, střední Ameriky a Andského regionu hraje rozvojová spolupráce a v případě přírodních katastrof humanitární pomoc významnější roli, objemy disponibilních prostředků jsou však výrazně nižší než v případě spolupráce se zeměmi ACP.

EU udržuje též intenzivní spolupráci se zeměmi severní Afriky a Blízkého východu, přičemž se zaměřuje na oblast obchodu, bezpečnosti a s výjimkou nejrozvinutějších států regionu i na oblast rozvojové spolupráce. O základním směřování euro-středomořské spolupráce rozhodují konference na nejvyšší úrovni, které se konají zpravidla každé dva roky a z nichž první se uskutečnila v roce 1995 v Barceloně (proto tzv. Barcelonský proces).

Po zásadních proměnách ve střední a východní Evropě po roce 1989 začala EU rozvíjet intenzivní spolupráci se zeměmi bývalého východního bloku. V případě zemí střední a východní Evropy se nejprve pomoc EU financovaná v rámci programu PHARE soustředila na podporu demokratických struktur a transformace plánovaných ekonomik na tržní hospodářství. Poté, co byla definována kritéria pro členství zemí střední a východní Evropy v EU, se technická pomoc EU orientovala na pomoc s jejich plněním. Vedle programu PHARE byly v případě kandidátských zemí vyčleněny další prostředky na urychlení jejich přípravy na členství v EU. Jednalo se zvláště o Speciální akční program pro předvstupní pomoc v oblasti zemědělství a rozvoje venkova (SAPARD) a Nástroj předvstupních strukturálních politik (ISPA). V případě zemí bývalého Sovětského svazu se EU zaměřila na podporu ekonomické a sociální transformace prostřednictvím programu Technická pomoc Společenství nezávislých států (TACIS). V souvislosti s válečnými konflikty v bývalé Jugoslávii vyčlenila EU značné prostředky na poválečnou rekonstrukci prostřednictvím programů PHARE a Obnova. Na bezprostřední poválečnou rekonstrukci navázal tzv. Stabilizační a asociační proces, který podporuje stabilizaci západního Balkánu nabídkou perspektivního členství v EU. Na program Obnova navázal v roce 2001 program Pomoc Společenství pro rekonstrukci, rozvoj a stabilitu na Balkáně (CARDS). V roce 2007 byly předchozí programy v oblasti západního Balkánu a Turecka nahrazeny v rámci nové finanční perspektivy 2007 až 2013 Integrovaným nástrojem pro předvstupní pomoc.

V souvislosti s válečnými konflikty na území bývalé Jugoslávie vyčleňovala EU významné prostředky i na humanitární pomoc. Narozdíl od pomoci rozvojové se pomoc humanitární neopírá o dlouhodobé strategie rozvojové spolupráce s jednotlivými zeměmi nebo regiony, ale využívá výrazně zjednodušených procedur, aby pomoc obětem válečných konfliktů a přírodních katastrof byla poskytnuta co nejrychleji. EU v případě humanitární pomoci využívá akreditovaných nevládních organizací pro distribuci pomoci, což jí umožňuje působit i v oblastech, které nejsou kontrolovány oficiálně uznávanými vládami.

Humanitární pomoc a potravinové zabezpečení, stejně tak jako spolupráce s zeměmi Asie, Latinské Ameriky, severní Afriky, Blízkého východu, střední a východní Evropy je financována z obecného rozpočtu EU, nikoli z EDF, ze kterého je hrazena výhradně spolupráce se zeměmi ACP.

Institucionální zajištění rozvojové spolupráce ES a jeho reforma

Rozvojová spolupráce, realizovaná EHS/ ES po více než 45 let v rámci výše zmiňovaných programů, si vyžádala vytvoření specifických organizačních struktur. Orgány zabývající se rozvojovou spoluprací ES existují v rámci Evropské komise, Evropského parlamentu i Rady EU.

V rámci Evropské komise byly v polovině 90. let za problematiku vztahů k rozvojovým zemím odpovědny Generální ředitelství (DG) I, IA, IB a VIII s kompetencemi rozdělenými věcně i teritoriálně (DG VIII bylo odpovědné za vztahy k zemím ACP včetně obchodních aspektů a za potravinovou pomoc, DG IA za vnější politické vztahy, DG I za obchodní vztahy a DG IB za vztahy k zemím Asie, latinské Ameriky a Středomoří). Vedle těchto Generálních ředitelství působil Humanitární úřad Evropského společenství (ECHO), který byl zřízen v roce 1992 s odpovědností za pomoc humanitární. Součinnost mezi jednotlivými DG ovšem nedosahovala žádoucí úrovně a za předsednictví Jacquese Santera (1995- 1999) byla proto zahájena reforma s cílem dosáhnout vyšší komplementarity, koordinace a koherence politik. Za vnější vztahy ES byly odpovědny DG pro rozvoj, DG pro vnější vztahy, DG pro rozšiřování, DG pro obchod a Humanitární úřad ES (ECHO), tvořící „rodinu Relex.“ DG pro rozvoj mělo v kompetenci vztahy k zemím ACP a potravinovou pomoc, DG pro vnější vztahy bylo odpovědné za vztahy k zemím Asie, latinské Ameriky, Středomoří a bývalého Sovětského svazu, stejně tak jako za programy zaměřené na podporu lidských práv a demokracie a DG pro rozšiřování získalo odpovědnost za vztahy ke kandidátským zemím včetně příslušných předvstupních programů. Nejdůležitějším krokem Santerovy reformy však bylo zřízení Společné služby pro management pomoci Společenství nečlenským státům (SCR) v roce 1997. Tento nový orgán získal odpovědnost za management technických, logistických, finančních, smluvních a právních aspektů pomoci EU, ať již se jednalo o uzavírání kontraktů, monitoring implementace nebo evaluaci projektů a programů. Geograficky byly Společné služby odpovědné za realizaci projektů a programů ve všech regionech světa kromě kandidátských zemí.

Nástup Prodiho komise v roce 1999 znamenal počátek intenzifikace reformy rozvojové politiky EU s cílem dosáhnout vyšší efektivity a odpovědnosti rozvojové spolupráce, které byla často vyčítána zvláště zdlouhavost jednotlivých procedur (celková doba procedury přiznání prostředků a jejich vyplácení se zvýšila ze tří let v roce 1990 na šest let v roce 2000 v případě EDF). Reforma zahájená v dubnu 2000 obsahuje změny při stanovování politických priorit a přidělování zdrojů, změny personální politiky a změny finančního managementu.

Na úrovni Komise se reforma projevila vznikem nového orgánu, Úřadu pro spolupráci EuropeAid, který nahradil Společné služby a převzal odpovědnost za celý průběh projektového cyklu od identifikace přes implementaci až po vyhodnocení projektů a programů. EuropeAid je odpovědný za management vnější pomoci EU financované jak prostřednictvím obecného rozpočtu EU, tak prostřednictvím EDF, kromě pomoci poskytované prostřednictvím programu PHARE, předvstupní pomoci, humanitární pomoci, makroekonomické finanční pomoci a prostředků vynaložených v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Struktura nejvyššího řízení úřadu EuropeAid zcela odpovídá výrazné tendenci reformního procesu, tedy snaze integrovat rozvojovou politiku s politickou a obchodní dimenzí vnějších vztahů EU, která se projevuje posilováním koordinace mezi generálními ředitelstvími odpovědnými za vnější vztahy EU (Generální ředitelství rozvoj, vnější vztahy, obchod, rozšiřování), stejně tak jako nově ustaveným Úřadem pro spolupráci EuropeAid a Úřadem pro humanitární pomoc ECHO. Koordinaci orgánů komise odpovědných za vnější vztahy („rodina RELEX“) napomáhá sekretariát skupiny, který byl ustaven v rámci generálního ředitelství pro vnější vztahy. V Prodiho komisi byl předsedou Úřadu pro spolupráci EuropeAid komisař pro vnější vztahy a výkonným ředitelem komisař pro rozvoj, v Barrosově komisi spadá EuropeAid výhradně do kompetence komisařky pro vnější vztahy Ferrerové-Waldnerové.

Integrace rozvojových a politických aspektů vnějších vztahů EU se projevuje při vytváření víceletých programů - Dokumentů definujících strategii rozvoje v jednotlivých zemích (Country Stategy Papers- CSP) respektive Dokumentů definujících strategii rozvoje pro jednotlivé regiony (Regional Strategy Papers - RSP).

Z CSP/ RSP jsou odvozovány Národní indikativní programy a Regionální indikativní programy, které blíže specifikují opatření pro dosažení cílů stanovených v CSP/ RSP na dobu tří až pěti let. CSP obsahují základní principy rozvojové spolupráce, kladou důraz na snižování chudoby, vlastnictví zemí, koherenci politiky, komplementaritu a dělbu práce a zahrnují komplexní analýzu země, stejně tak jako zaměření na priority ES. Přípravu prvního návrhu CSP vede Delegace EK v partnerské zemi, konzultuje ale dokument se všemi relevantními orgány Komise. První verzi poté prověřuje rozšířený tým zaměřený na danou zemi pod vedením úředníka DG pro rozvoj (v případě spolupráce se zeměmi ACP, za kterou má toto DG definitivní odpovědnost), respektive pod vedením úředníka DG pro vnější vztahy (to má nejvyšší odpovědnost za spolupráci se Středomořím, Asií, latinskou Amerikou a Balkánem). Kvalitu dokumentu následně zkoumá Společný útvar pro podporu kvality (Inter-service Quality Support Group) a posléze se k návrhu vyjadřuje DG pro vnější vztahy, DG pro rozvoj a vláda partnerské země. Návrh je následně předán Řídícímu výboru složenému ze zástupců členských států EU. Národní indikativní program, který vychází z CSP, má rozhodující význam pro realizaci jednotlivých konkrétních opatření a je předmětem dialogu mezi Delegací EK a partnerskou zemí, přičemž výsledkem tohoto dialogu může být i modifikace CSP.

Reforma mechanismů rozvojové politiky posílila koherenci vnějšího působení ES, především však v rámci aktivit DG zabývajících se vnějšími vztahy („rodiny RELEX“). Koherence veškerých politik ES, které mají dopad na rozvojové země, však bohužel dosud dosaženo nebylo. Například jisté aspekty Společné zemědělské politiky a Společné politiky rybolovu nejenže nepodporují, ale v mnoha případech i zcela maří úsilí vynakládané EU v oblasti rozvojové politiky. Vývozy subvencované zemědělské produkce negativně ovlivňují situaci v oblasti potravinové bezpečnosti a rozvoje venkova v řadě rozvojových zemích, využívání výsostných vod rozvojových států rybářskými flotilami z EU ohrožuje rozvoj místních pobřežních komunit.

Vedle snahy o koherenci politik ES má zásadní význam i úsilí o komplementaritu s působením členských států EU. Významným krokem k uplatnění principu komplementarity se stalo přijetí společného Prohlášení Rady a Komise o rozvojové politice ES z listopadu 2000. Prohlášení mj. vymezilo oblasti, ve kterých má ES komparativní výhodu oproti členským státům a na něž by se proto mělo soustředit. Jako oblasti, kde je přínos ES ke snižování chudoby nejúčinnější, vyhodnotilo ES těchto šest:

  • vazba mezi obchodem a rozvojem,
  • regionální integrace a spolupráce,
  • podpora makroekonomických politik a podpora rovného přístupu k sociálním službám,
  • doprava,
  • potravinové zabezpečení a udržitelný rozvoj venkova,
  • budování kapacity institucí.


Problematika obchodu a rozvoje spadá do kompetence ES vzhledem ke kompetencím ES v oblasti obchodu obecně. V případě dopravy nebo makroekonomické pomoci (přímé podpory rozpočtů partnerských států) má ES výhodu vycházející z objemu prostředků, které na rozvojovou spolupráci vyčleňuje. V případě podpory regionální integrace a spolupráce může ES zužitkovat integrační zkušenosti, ke kterým za posledních více než padesát let dospělo.

Koordinace mezi členskými státy a ES je v současné době nejsilnější na úrovni přípravy strategií rozvojové spolupráce pro jednotlivé partnerské země, přičemž k intenzivním konzultacím dochází přímo v partnerských zemích mezi Delegacemi Evropské komise a zastupitelskými úřady členských států, respektive zahraničními pobočkami jejich rozvojových agentur. Tato lokální koordinace ovšem naráží na problém limitovaných personálních kapacit v partnerských zemích. Některé členské státy také chápou jako alternativu koordinace v rámci EU součinnost všech dárců nebo úzce spolupracují s bilaterálními donory, se kterými sdílí představu o tom, jak by rozvojová spolupráce měla být realizována (například Dánsko, Kanada, Nizozemí, Norsko, Švédsko uskutečňují separátní schůzky v rámci tzv. Like-Minded Group).

Pravidelné schůzky zástupců členských států a ES působících v zemi pomoc přijímající mohou též zabránit tomu, aby se aktivity členských států duplikovaly nebo působily přímo protichůdně.
Zcela zásadním prvkem reformy rozvojové politiky ES je proces tzv. dekoncentrace, spočívající v předání rozsáhlých pravomocí Delegacím EK v partnerských zemích podle principu, že vše, co může být lépe řízeno a rozhodováno na místě, blízko toho, co se děje v terénu, by nemělo být řízeno a rozhodováno v Bruselu. V chudších zemích se Delegace EK budou svým charakterem více blížit decentralizovaným misím bilaterálních rozvojových agentur (zatímco v bohatších zemích budou naopak blíže k velvyslanectvím). Vzhledem k posilování role Delegací EK v celém projektovém cyklu (od identifikace po vyhodnocování), stejně tak jako při vytváření CSP musí ES řešit problém adekvátního personálního zabezpečení misí, jakkoli mnohé úkoly (například při monitoringu nebo vyhodnocování projektů) zadává externím konzultantům. Proces dekoncentrace by měl přispět k větší flexibilitě rozvojové spolupráce ES a spolu s posilováním procesu vytváření CSP i k většímu vlastnictví rozvojových cílů ze strany přijímajících zemí.

Součástí reformy systému rozvojové spolupráce ES je i tendence ke standardizaci procedur. Počet procedur používaných v souvislosti s financováním a implementací projektů bude snížen ze 48 na šest až sedm procedur. Výbory, do nichž jsou zapojeny členské státy, stejně jako instituce Komise, byly vyzvány, aby se více než specifickým projektům věnovaly otázkám strategie a politiky, což by mělo přispět k urychlení implementace.

Vedle Evropské komise, která má iniciativu při formulaci politiky v oblasti pomoci nečlenským státům, hrají roli v rozvojové politice ES Rada EU, Evropský parlament a Evropská investiční banka (EIB). V rámci Rady EU, která rozhoduje o obecných cílech rozvojové politiky ES, byla tato problematika diskutována na zasedáních tzv. Rozvojové rady, jichž se účastnili ministři zodpovědní za rozvojovou pomoc (ministři zahraničních věcí respektive ministři rozvojové spolupráce). Jistou změnu ale přineslo rozhodnutí Evropské rady v Seville o změnách zasedání Rady EU, když byl na základě zprávy Vysokého představitele pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Javiera Solany snížen počet specializovaných zasedání Rady EU. Od května 2002 tak již problematika rozvojové pomoci není projednávána v rámci Rozvojové rady, ale na zasedáních Rady věnovaných Všeobecným záležitostem a vnějším vztahů (což lze chápat jako jistou obdobu integrace rozvojové politiky s dalšími aspekty vnějších vztahů na úrovni Komise).

Evropský parlament získal Amsterodamskou smlouvou právo spolurozhodovat o legislativních opatřeních týkajících se rozvojové spolupráce (čl. 179) a rozhoduje též v poslední instanci o prostředcích na rozvojovou spolupráci plynoucích z obecného rozpočtu ES. Evropský parlament ovšem nerozhoduje o prostředcích EDF, jehož začlenění do obecného rozpočtu dosud neúspěšně prosazoval s argumentací, že Evropský parlament může úspěšněji prosazovat důraz na snižování chudoby. Zastánci oddělené existence EDF ovšem poukazují na to, že samostatnost fondu garantuje zemím ACP, že se prostředky pro ně vyčleněné nebudou přerozdělovat ve prospěch jiných regionů. Evropský parlament disponuje zvláštním Výborem pro rozvoj a spolupráci, kde jsou otázky rozvojové spolupráce diskutovány. Na rozvojové spolupráci ES se podílí i Evropská investiční banka (EIB), a to poskytováním zvýhodněných úvěrů rozvojovým zemím.
Od roku 2005 začala nová fáze spolupráce mezi EU a Africkými zeměmi. Tato iniciativa po poměrně složitém jednání vyvrcholila na Lisabonském summitu v roce 2007 přijetím Společné strategie EU – Afrika. Společná strategie se poprvé zabývá celým africkým kontinentem, nejen jeho subsaharskou částí. První akční plán strategie vymezuje osm oblastí pro strategické partnerství na období let 2008 až 2010. Celkově lze považovat cíle Společné strategie za poměrně ambiciózní a široké a teprve budoucnost ukáže její případná omezení a reálné dopady.
Významný příspěvek pro poskytování efektivnější rozvojové pomoci představuje Evropský konsensus o rozvoji (The European Consensus on Development), přijatý v roce 2005. Evropský konsensus o rozvoji aktualizoval předchozí dokumenty o globální výzvy (bezpečnost, migrace a globalizace), reflektoval rozšíření EU a zahrnul nové mezinárodní závazky EU (zejména o Pařížskou deklaraci). Jako hlavní cíl rozvojové spolupráce Evropské unie stanovil vymýcení chudoby v kontextu udržitelného rozvoje, který zahrnuje též Rozvojové cíle tisíciletí. Dokument se skládá ze dvou částí, z nichž první obsahuje vize a druhá část závazky k implementaci.

Zvláštní instituce byly vytvářeny v rámci partnerství mezi EHS/ EU a ACP, respektive EAMA.

Směrem k nové finanční perspektivě 2007 až 2013

Vnější působení EU zůstává jednou z priorit i v rámci nové finanční perspektivy, stanovující rámec pro alokaci prostředků v letech 2007 až 2013. Evropská komise v dokumentu „Budování naší společné budoucnosti“ řadí imperativ Evropy jako silného globálního aktéra mezi tři klíčové priority (vedle udržitelného rozvoje EU a konceptu evropského občanství).

Ve shodě s principem koncentrace zdrojů na několik málo hlavních iniciativ definovala Evropská komise pro oblast vnějších vztahů tři klíčové cíle: EU a její politika sousedství, EU jako partner pro udržitelný rozvoj a EU jako globální aktér. Evropská komise se také vyslovila pro snížení počtu nástrojů používaných v oblasti vnějších vztahů z více než sta na devět níže uvedených:

5 horizontálních programů:

  • Nástroj pro stabilitu – 2,062 miliard eur
  • Nástroj pro demokracii a lidská práva – 1,104 miliard eur
  • Nástroj pro makroekonomickou pomoc
  • Nástroj pro humanitární pomoc
  • Nástroj pro jadernou bezpečnost – 542 milionů eur

4 geografické programy:

  • Integrovaný nástroj pro předvstupní pomoc (IPA) – 11,468 miliard eur
  • Nástroj evropského sousedství a partnerství (ENPI) – 11,181 miliard eur
  • Nástroj pro rozvojovou spolupráci (DCI) – 16,897 miliard eur
  • Nástroj pro spolupráci s průmyslovými zeměmi (IC) – 172 milionů eur


Jako součást tohoto významného zjednodušení nástrojů pro vnější vztahy navrhla Evropská komise začlenění EDF do obecného rozpočtu (při garantování prostředků pro ACP), k tomuto kroku ale chybí politická vůle ze strany Rady EU, respektive některých členských států. Následuje přehled vybraných nástrojů vnější spolupráce EU (dle přidělených objemů finančních prostředků):

Nástroj pro rozvojovou spolupráci (DCI)

Je určen pro realizaci politiky rozvojové spolupráce, jejímž cílem je dosáhnout omezení chudoby, udržitelného hospodářského a sociálního rozvoje a hladké a postupné integrace rozvojových zemí do světového hospodářství. DCI je určen pro země, které nejsou členskými státy EU a na které se nevztahují nástroje IPA a ENPI a nespadají ani pod EDF. Celkem se jedná o 48 států rozčleněných do pěti geografických programů zaměřených na Asii, střední Asii, Latinskou Ameriku, střední Východ a Jihoafrickou republiku. Nástroj DCI dále podporuje restrukturalizaci cukerného průmyslu v zemích ACP a pět tématických programů, které jsou přístupné jak státům začleněným do geografických programů, tak státům ACP. Mezi zmiňované tématické programy patří program Investice do lidí, program Životní prostředí a udržitelný management přírodních zdrojů, program Nestátní aktéři a místní správa v rozvoji, program Potravinová bezpečnost a program Migrace a azyl.

Integrovaný nástroj pro předvstupní pomoc (IPA)

Nahradil 1. ledna 2007 celou řadu dosavadních nástrojů (PHARE, ISPA, SAPARD, CARDS a předvstupní nástroj pro Turecko) a pokrývá budování kapacit institucí, regionální a přeshraniční spolupráci, regionální rozvoj, rozvoj venkova a rozvoj lidských zdrojů. Určen bude pro kandidátské země (Turecko, Makedonie, Chorvatsko) a potenciální kandidátské země (Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá hora, Srbsko a Kosovo).

Nástroj evropského sousedství a partnerství (ENPI)

Má za cíl posilování spolupráce s bezprostředními sousedy EU tak, aby byl vytvořen prostor sdílené prosperity a dobrého sousedství v rámci Evropské politiky sousedství. Určen je těm zemím, u kterých se nepočítá se členstvím v Evropské unii a na Rusko, se kterým EU rozvíjí „strategické partnerství“. zemím jižního a východního Středomoří, zemím jižního Kavkazu (Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie) a zemím východní Evropy (Bělorusko, Moldavsko, Ukrajina). Nástroj ENPI nahradí nástroje TACIS, MEDA a řadu tematických programů. Tematicky bude v rámci nástroje ENPI financována spolupráce mj. v následujících oblastech: posilování politického dialogu a porozumění mezi kulturami a lidmi, posilování institucí, podpora ochrany životního prostředí a managementu přírodních zdrojů, podpora sociálního rozvoje a rovnosti pohlaví, zaměstnanosti a sociální ochrany, podpora spolupráce mezi členskými státy a partnerskými zeměmi v oblasti vyššího vzdělání, mobility učitelů, výzkumu a studentů.

Nástroj pro stabilitu (IS)

Cílem tohoto horizontálního nástroje je zajištění efektivní, ucelené a dostatečně pružné reakce na krize a ohrožení v třetích zemích, pokud není možné využít pomoc v rámci dalších nástrojů rozvojové spolupráce. Nástroj IS by měl také napomoci spolupráci EU se třetími zeměmi v případech globálních
nebo přeshraničních hrozeb ovlivňujících bezpečnost občanů (terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, praní špinavých peněz apod.). Nástroj IS se dělí na krátkodobá krizová opatření a dlouhodobé programy a měl by také přispět k budování kapacit mezinárodních a regionálních organizací pro dosažení a udržování míru. V rámci nástroje IS nesmí být financována opatření přímo spojená s válečnými výdaji (nákupy zbraní a munice, vojenský výcvik apod.).

Autoři textu: PhDr. Petr Jelínek, Mgr. Jan Plešinger (2008)

Aktualizaci textu provedl: Mgr. Zdeněk Opršal (2008) a Pavla Jebili Začalová (2012)

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM