Zapojte se
Loading


Rozvoj

Historický vývoj pojmu rozvoj ve světě

Koncept rozvoje byl během 50. a 60. let úzce spojen zejména s růstem ekonomickým. Protože v té době dosáhly tržní ekonomiky západních zemí rychlého a dlouhodobého ekonomického růstu, úsilí o rozvoj bylo chápáno jako nastoupení cesty ostatních zemí stejným směrem. Bylo považováno za samozřejmost, že toho má být dosaženo stejným způsobem jako v západních zemích. Státy, kde se dařilo dosáhnout ekonomického růstu, byly označovány za rozvinuté, ostatní státy byly označeny jako rozvojové, tedy takové, ve kterých rozvoj ještě probíhá. V chudých částech světa tak měl být kladen důraz na aplikaci moderních vědeckých a technologických znalostí, s předpokladem, že přesun finančních prostředků a technologií z rozvinutých zemí rychle vyřeší mnohé problémy zemí rozvojových. Ty měly co nejrychleji prodělat stejný vývoj od tradiční společnosti ke společnosti průmyslu a masové spotřeby, jaký prodělala Evropa a USA v době od 18. až do 20. století. Rozvojové země v 50. A 60. letech opravdu prošly některými technologickými změnami například v zemědělství (nazývanými „zelená revoluce“; viz kapitola 1.6 Životní prostředí), ale obecně se nepotvrdil předpoklad, že prostý růst hrubého domácího produktu (HDP) automaticky přivodí i růst životní úrovně naprosté většiny jednotlivců.

V 70. letech 20. století však začali mnozí uvedené předpoklady zpochybňovat. Důvodem bylo mimo jiné to, že se nerovnost mezi bohatými a chudými zeměmi za uplynulá desetiletí zvětšila. Na tento vývoj reagovali autoři, z nichž mnozí byli z rozvojových zemí (na rozdíl od předešlých teoretiků rozvoje). Vytvořili teorii závislosti neboli teorii jádra a periferie, která vycházela spíše z analýzy situace v rozvojových zemích, než z konceptů pocházejících z evropských podmínek a představ. Základem bylo tvrzení, že zaostalost (underdevelopment) jedné části světa je přímým důsledkem rozvoje jiné části světa. Různé části světa jsou na sobě zejména ekonomicky závislé skrze fungování světového kapitalistického systému. První část nazývaná periferie (často se jedná o bývalé kolonie evropských států) je v ekonomické a politické závislosti na rozvinuté části, která se nazývá jádro (bývalé koloniální mocnosti). Periferie je podle autorů této školy udržována v umělé závislosti a zaostalosti prostřednictvím nerovné mezinárodní dělby práce a moci. Uvedené myšlenky se odrazily v návrhu Nového ekonomického řádu z roku 1974, který byl hojně přijat rozvojovými teoretiky, ale v praktické rovině uplatnění nenašel.

V 80. letech byla věnována pozornost otázkám, jaký typ ekonomického růstu je žádoucí a jaká by měla být jeho distribuce mezi obyvatelstvo. Hospodářský růst byl stále považován za základ rozvojového snažení, stejně významnou se ale stala otázka, o jaký typ růstu se jedná a zda z hospodářského růstu těží pouze úzká skupina, nebo zda plynou výhody s ním spojené k širokým vrstvám obyvatelstva. Od zveřejnění přelomové studie Římského klubu „Limity růstu“ se také stále více začalo uvažovat o rozvoji jako o multidimenzionálním konceptu, který zahrnuje materiální, sociální, environmentální, politické a kulturní složky, neboť všechny tyto části mají na kvalitu života přímý vliv. V souvislosti s tímto pohledem na rozvoj se také prosazoval názor, že neexistuje jeden model rozvoje, který by byl správný a žádoucí pro všechny části světa. Bylo zdůrazňováno, že rozvoj musí být „dlouhodobě udržitelný“: musí brát v úvahu otázky vztahující se k vývoji populace, k šetrnému využívání přírodních zdrojů a ke vzájemnému působení člověka a jeho životního prostředí. 80. léta byla ovšem také desetiletím, které vešlo v rozvojové literatuře ve známost jako „ztracená dekáda“. V mnohých zemích, hlavně v Africe a Latinské Americe, došlo k zastavení růstu či dokonce ke zhoršení životní úrovně. Přispěla k tomu zejména dlužnická krize rozvojových zemí, vyvolaná prudkým zvýšením úrokových měr v USA na počátku 80. let (viz kapitola 1.7 Mezinárodní zadluženost). V 90. letech po třech desetiletích „rozvoje“ tak musely mnohé rozvojové země utrácet značnou část svých rozpočtů na splácení dluhů místo investic do veřejných služeb. Nerovnost mezi nejbohatší a nejchudší částí lidí na světě se s každým desetiletím zvyšovala.

Od 90. let až do současnosti se v teorii i v praxi rozvoje uplatňují - v různých institucích různou měrou - všechny předešlé koncepce rozvoje. Žádná nebyla zcela opuštěna, každá je však svými kritiky považovaná za překonanou. Navíc jsou stále více slyšet v debatách o rozvoji hlasy, které volají po přehodnocení konceptu rozvoje, zejména výsadní role ekonomického růstu. Objevuje se koncept rozvoje jako získání svobody a zvyšování možností a schopností lidí žít život podle svých představ. Stále více se také berou v úvahu argumenty a pohledy skupin, jako je například environmentální hnutí nebo skupiny zakládající svou kritiku na zdůrazňování hledisek kulturních, genderových či etických.

Definice rozvoje

Existuje mnoho definic rozvoje. Například pojetí významného teoretika rozvoje, nositele Nobelovy ceny Amartya Sena zdůrazňuje „lidské schopnosti“ (human capabilities). Lidský rozvoj lze podle něj chápat jako proces rozšiřování možností lidí, jak žít svůj život (enlarging people’s choices). Tyto možnosti mohou být neomezené a měnit se v čase, na všech úrovních rozvoje je ovšem zásadní:

možnost žít dlouhý a zdravý život,
možnost získávat vědění,
možnost přístupu ke zdrojům nutným pro zajištění důstojného života.

Pokud nemají lidé tyto tři možnosti k dispozici, nemají pro ně další vymoženosti velký význam. V roce 1994 přišlo UNDP s dalším konkretizováním těchto tří základních východisek a celého svého pojetí rozvoje. Ten se podle něj odehrává na sedmi různých úrovních:

ekonomická – zajištění základního příjmu (ne nutně závislém na zaměstnání), sociální sítě pro chudé, přijatelné pracovní podmínky a mzdy,
osobní – ochrana před násilím ze strany státu, skupin lidí či jednotlivců,
potravinová – fyzický a ekonomický přístup k potravinám,
zdravotní – dostačující výživa, nezávadná pitná voda a základní lékařská péče pro všechny,
komunitní – ochrana před etnickým či skupinovým útokem,
environmentální – zajištění čistého a bezpečného životního prostředí,
politická – ochrana proti politickým represím, mučení a porušování lidských práv, zajištění práva volit a být volen.

Další variantu pojetí rozvoje nabízí například britská nevládní organizace Oxfam, pro níž je klíčovým prvkem empowerment – tedy schopnost lidí určovat si vlastní hodnoty a rozhodovat o podmínkách svého života.

Dlouhodobě udržitelný rozvoj

Další důležitou charakteristikou rozvoje se stala během 80. let trvalá udržitelnost (neboli dlouhodobě udržitelný rozvoj, anglicky sustainable development).

Koncept udržitelnosti se vyvinul v souvislosti s rostoucími obavami, jaký dopad na životní prostředí má a do budoucna bude mít náš současný způsob života. Různí autoři, akademici a environmentální aktivisté začali upozorňovat na problémy, které s sebou nese rychlý hospodářský růst založený na intenzifikaci průmyslu a zemědělství. Z mnohých problémů jmenujme například znečištění ovzduší, vody a půdy, rychlé vyčerpávání neobnovitelných i obnovitelných zdrojů či ztenčování ozónové vrstvy. Objevily se obavy, že budou‑li lidé dále vyrábět a spotřebovávat způsobem, který ničí naše životní prostředí, bude pro budoucí generace stále těžší zajistit základní věci potřebné k životu, jako například pitnou vodu nebo čistý vzduch.

V roce 1987 Světová komise pro životní prostředí a rozvoj (World Commission od Environment and Development - WCED) definovala udržitelný rozvoj jako „rozvoj, jenž uspokojuje naše dnešní potřeby takovým způsobem, který neohrožuje šance budoucích generací uspokojovat své potřeby“. Tato definice vešla do širokého povědomí a koncept udržitelného rozvoje získal od té doby velký vliv. Jeho pojetí se však zčásti posunulo od primárního zaměření na problémy životního prostředí směrem k důrazu na vyváženost tří složek rozvoje: sociální, ekonomickou a environmentální. Znamená to, že rovnováha mezi uspokojením našich současných a budoucích potřeb záleží na tom, jak dokážeme vyvážit všechny tři zmíněné složky tak, aby ani jedna nebyla zanedbána.

Jak měřit rozvoj

Nejčastěji užívanými ukazateli pro srovnávání ekonomické úrovně zemí jsou hrubý domácí produkt (HDP) a hrubý národní produkt (HNP). Hrubý domácí produkt měří hodnotu veškerého zboží a veškerých služeb vyrobených na území daného státu v daném roce. Skládá se ze spotřeby (soukromé a vládní), investic a čistého vývozu (tj. rozdílu mezi vývozy a dovozy). Hrubý národní produkt měří hodnotu zboží a služeb vyrobených občany daného státu bez ohledu na území. HNP se skládá z HDP minus příjmy cizinců (jako je vývoz zisků zahraničních investorů) plus příjmy občanů daného státu v zahraničí. Při srovnávání zemí se často udává HDP či HNP na osobu (tedy vydělené počtem obyvatel dané země) a po zohlednění kupní síly (různých cenových hladin v různých zemích). Tyto ukazatele se často užívají k určení úrovně rozvoje země, mimo jiné proto, že je relativně snadné je zjistit a také snadné jim porozumět. HDP a HNP však mají některá omezení - měří totiž pouze formální peněžní ekonomiku země a nezahrnují ekonomiku neformální, ani sociální, politické, kulturní a environmentální aspekty rozvoje.

Z tohoto důvodu vytvořil Rozvojový program OSN (UNDP) nový ukazatel rozvoje, který se nazývá Index lidského rozvoje (Human Development Index - HDI). Jeho smyslem je zachytit jak ekonomické, tak sociální aspekty rozvoje. Zaměřuje se tedy spíše na člověka a uspokojování jeho základních potřeb.

Index lidského rozvoje (HDI) se stanovuje na základě tří
veličin:

očekávaná délka života – Tento údaj ukazuje, jakého věku se pravděpodobně dožijí lidé v dané zemi. Délka života souvisí s mnoha dalšími jevy, které se nedají tak snadno měřit, například se stavem a dostupností zdravotních služeb nebo dostatečnou výživou. Odráží také skutečnost, že lidský život sám o sobě je pro rozvoj nejvýznamnější hodnotou,
vzdělání (gramotnost a počet let školní docházky) – Úroveň vzdělání je zjišťována na základě gramotnosti lidí proto, že schopnost číst a psát je prvním krokem k získávání vědění a učení se,
hrubý domácí produkt – HDP – zůstává jedním ze stěžej ních ukazatelů úrovně lidského života, neboť na něm závisí možnost uspokojit základní potřeby člověka a žít důstojný život. Pro účely mezinárodního srovnávání je používán HDP na osobu přepočítaný podle kupní síly dané země, aby se vyrovnaly rozdílné ceny zboží v různých zemích (například v Indii si člověk může za deset dolarů koupit mnohem
více jídla než v USA).

Index lidského rozvoje se stal celosvětově užívaným ukazatelem, který je každý rok zjišťován ve 175 zemích světa. I tento ukazatel má však své nedostatky: nedokáže například zachytit rozdíly v životní úrovni uvnitř jednotlivých zemí, které mohou být obrovské; právě propastné sociální rozdíly ve společnosti jsou jednou ze základních charakteristik rozvojových zemí. HDI také nezohledňuje bezpečnostní situaci v dané zemi. Přesto je velice užitečným nástrojem, hlavně při sledování, zda se v určité zemi či regionu životní úroveň v průběhu času zvyšuje, snižuje, nebo zůstává stejná.

Základní rozvojové teorie a způsoby financování

Rozvoj je jistě prvořadým úkolem všech rozvojových zemí, ale je zřejmé, že už samotná definice a pojetí rozvoje se různí. O to větší rozdíly panují mezi ekonomy v hledání správné rozvojové strategie. Především je třeba vyřešit následující dilemata:

ekonomický růst versus boj proti chudobě - Prostý ekonomický růst (definovaný například jako růst HDP) ještě není zárukou dlouhodobého rozvoje a omezení chudoby. Lidský rozvoj má daleko více dimenzí než jen hromadění materiálních statků, jde především o rozšiřování možností volby. Záleží také, jak je ekonomický růst rozložen mezi jednotlivými vrstvami společnosti. V mnoha rozvojových zemích bohužel panují propastné rozdíly mezi příjmy bohatších a nejchudších částí obyvatelstva (tyto rozdíly měří tzv. Giniho koeficient). Na druhé straně spousta socialistických experimentů v rozvojovém světě selhala a je zřejmé, že omezení chudoby bez dlouhodobého ekonomického růstu není možné. Ekonomický růst je nutnou, nikoliv však postačující podmínkou. V poslední době se tento přístup odráží v teorii tzv. pro-poor growth, tedy takového růstu, který pozitivně přispívá k omezení chudoby.


tržní mechanismy versus státní zásahy - Základní ekonomické poučky hovoří ve prospěch trhu, ale zkušenost (včetně historie mnoha dnes vyspělých zemí) ukázala, že v určité fázi rozvoje jsou určité státní zásahy nezbytné. Ekonomické teorie se zde dělí zhruba na dva proudy:

  1. neoklasický (který navazuje na myšlenky volného trhu prosazované klasickými ekonomy jako byl A. Smith)
  2. strukturalistický (který obhajuje státní zásahy do ekonomiky, jako třeba keynesiánství). Extrémním typem druhého proudu jsou potom nejrůznější teorie závislosti navazující na K. Marxe.


balancovaný versus výběrový růst - Někteří ekonomové doporučují rozvojovým zemím primárně investovat do rozvoje zemědělství, protože je na něm závislá většina obyvatelstva. Teorie komparativních výhod však vede k důrazu na jednu či pár komodit, což díky fluktuacím světových cen zvyšuje závislost a zranitelnost rozvojových zemí. Druhým protipólem je důraz na rozvoj průmyslu, diverzifikaci exportu a postupný přechod k výrobkům s vyšší přidanou hodnotou. V praxi se však oba přístupy kombinují, tj. rozvoj všech sektorů ekonomiky (zemědělství i průmyslu, venkova i měst) by měl jít ruku v ruce. Pak mluvíme o balancovaném růstu.


proexportní růst versus substituce dovozů - Zapojení rozvojových zemí do mezinárodního obchodu může být významným nástrojem rozvoje, protože exporty generují potřebné devizy, které mohou rozvojové země použít na další rozvojové účely, a importy zase snižují ceny pro koncové spotřebitele a tlačí na restrukturalizaci ekonomiky. Zejména země v Jihovýchodní Asii (tzv. asijští tygři) jsou příkladem, kdy měla proexportní strategie úspěch. Někteří ekonomové naopak varují rozvojové země před předčasnou liberalizací, protože podmínky mezinárodního obchodu (tzv. terms of trade) jsou vzhledem ke struktuře jejich ekonomik nevýhodné. Zejména země s větším domácím trhem (např. Indie, Brazílie) můžou volit substituci importu, tj. ochranu vlastních odvětví (tzv. infant industry) před vnější konkurencí.

Většina ekonomických teorií dlouhodobého růstu, včetně přelomové teorie R. Solowa, vychází z tzv. produkční funkce, tj. schopnosti dané země vyprodukovat určitý objem statků. Produkční funkce je závislá především na výrobních faktorech (práce a kapitál) a na jejich souhrnné produktivitě dané použitou technologií (včetně know-how, manažerských postupů apod.). Jelikož v rozvojových zemích je relativně hodně lidské práce, ale málo fyzického kapitálu, nabízí se zde větší výnosy z investovaného kapitálu, což by mělo podnítit jeho příliv (který by zase díky rostoucím výnosům z rozsahu vedl k akceleraci tempa růstu a postupnému přibližování úrovni vyspělých zemí). Tato teorie dohánění (konvergence) se však v praxi většinou nenaplnila. Ekonomové to zdůvodňují tzv. pastí chudoby, neboť v rozvojových zemích je tak nízká míra úspor (téměř veškerý příjem jde na pro život nezbytnou spotřebu) a investic, že ani marginální příliv kapitálu tuto past nepřekoná. Vedle toho existuje i demografická past chudoby, která zase vyplývá z populační exploze v rozvojových zemích. Tyto pesimistické předpovědi zformuloval již před dvě stě lety T. R. Malthus, podle kterého roste populace geometrickou řadou, zatímco prostředky na její obživu pouze aritmetickou řadou, takže musí dříve nebo později narazit na nedostatek potravin. Jiným vysvětlením, proč například v případě Německa či Japonska konvergenční teorie fungovala, zatímco v případě většiny rozvojových zemí nikoliv, je neexistence potřebných institucí (formálních i neformálních). Také poválečné Německo se stejně jako rozvojové země potýkalo s nedostatkem fyzického kapitálu, protože téměř celé hospodářství a průmysl bylo zničeno, nicméně základní instituce a pilíře ekonomiky, včetně vysoké vzdělanosti a smyslu pro podnikání ve společnosti zůstaly, takže příliv kapitálu (Marshallův plán) nastartoval dlouhodobý růst.

Řada ekonomů vidí řešení v tzv. velkém skoku (big push), tj. obrovské investici kapitálu, která by pomohla past chudoby „přeskočit“. Podle nich dosud vynaložená rozvojová pomoc nevedla k úspěchu nikoliv proto, že je zbytečná, ale prostě proto, že jí bylo příliš málo a byla příliš neefektivní, než aby mohla překonat marginální hranici. Umírněnější neoklasičtí ekonomové doporučují spíše osvědčenou hospodářskou politiku založenou na zvýšení domácích úspor, investic do vědy a výzkumu, kvalitnějším vzdělání (investice do lidského kapitálu), snížení regulací a vytvoření příznivého podnikatelského prostředí, včetně omezení rozpočtových deficitů (které vytlačují soukromé investice). Extrémní teoretikové levicového proudu pak v duchu teorie závislosti (centrum - periferie) vidí řešení v zásadní změně celého světového ekonomického systému (např. návrhy na Nový mezinárodní ekonomický řád).

Ať již jde o teorii velkého skoku, nebo o klasické přístupy (investice, vzdělání), stojí rozvojové země před otázkou, kde vzít zdroje na financování těchto politik. Primárním zdrojem každé země jsou domácí zdroje, tj. především příjmy z daní a cel. Řada rozvojových zemí však díky popsané pasti chudoby (nízká míra úspor) nemá šanci mobilizovat dostatečný objem vlastních zdrojů na základní rozvoj (investice do školství, zdravotnictví, rozvoj dopravní infrastruktury atd.). Proto jsou třeba zdroje vnější, které lze rozdělit na:

příjmy z exportu - Zapojení do mezinárodního obchodu je cestou jak generovat dodatečné příjmy, ale přílišný důraz na exportní odvětví může odvádět pozornost od domácích potřeb. Rozvojové země čelí problémům s nedostatečnou produkční a exportní kapacitou a rovněž ochranářským překážkám na mezinárodním trhu (nejen klasická cla, ale i další, například fytosanitární opatření).


soukromý kapitál - Může mít několik forem. Nejstabilnější a pro rozvoj nejslibnější jsou přímé zahraniční investice. Ty se však zaostalým zemím vyhýbají, protože tam neexistuje potřebná infrastruktura, ani právní a institucionální prostředí vhodné k podnikání, takže investorská rizika převažují nad potenciálními výnosy. Jiné formy soukromého kapitálu mohou zase mít pouze spekulativní povahu, takže při jakémkoliv náznaku krize dojde k jejich úniku (capital flight) s těžkými důsledky pro místní ekonomiku, jak ukázala například asijská krize. Finanční krize většinou vedou k devalvaci místní měny, takže je těžké splácet vypůjčený kapitál (v devizách), což vede k zadlužení. Mezinárodní instituce sice v takovém případě nabízejí pomocnou ruku, ale doprovázenou řadou podmínek, které krizi spíše prohlubují (viz kapitola 2.2 Mezinárodní finanční instituce).


rozvojová pomoc - Mnohé rozvojové země jsou při nedostatku vlastních zdrojů odkázány na rozvojovou pomoc. Jde o toky peněz, materiálu či know-how do rozvojových zemí financované z veřejných rozpočtů vyspělých zemí. Tyto transfery jsou většinou součástí širší vládní politiky dárcovské země, proto mluvíme o politice rozvojové spolupráce.

Autoři textu (2008):

Mgr. Robert Stojanov

Mgr. Ondřej Nádvorník

Ing. Romana Vyšanská

Ing. Michal Kaplan

Andrea Volfová A.B., MSc.

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM