Zapojte se
Loading


Mezinárodní zadluženost

Jako jednu z výzev, kterým musí rozvojové země čelit, se často uvádí jejich vysoká zadluženost. Ta patří nadále mezi nejpalčivější problémy, přestože doba akutních dluhových krizí 80. let minulého století již pominula. Některé rozvojové země jsou nadále vysoce zadlužené, což výrazně zpomaluje jejich hospodářský růst a rozvoj.

Box 1: Vymezení zadluženosti
Pod termínem zadluženost rozvojových zemí jsou v textu myšleny zejména dluhy vlád rozvojových zemí. V ekonomické literatuře se pod pojmem zadluženost často rozumí celkový vnější dluh (tedy souhrn vládního a soukromého dluhu). V tomto případě však toto dělení postrádá smysl jak v případě latinskoamerických zemí v osmdesátých letech, jejichž zadlužení mělo téměř výhradně vládní podobu, tak v současnosti pro nejvíce zadlužené rozvojové země – státy subsaharské Afriky.

Historie dluhových problémů rozvojových zemí

Pozitivní dopad zahraničního kapitálu na rozvoj země, do které plyne, je mezi odborníky obecně uznáván. Je tomu tak proto, že na počátečních stádiích svého vývoje má typická rozvojová země velmi málo příležitostí si tento kapitál sama vytvořit vzhledem k nízké úrovni úspor v ekonomice. Země ale investice nutně potřebuje k rozvoji svého hospodářství, i k vytvoření zdrojů pro financování svých základních sociálních služeb jako je školství nebo zdravotnictví. Pokud nemá možnost tyto investice vytvořit z vlastních úspor, kde může tyto chybějící zdroje získat? Odpovědí je samozřejmě, že v zahraničí. Tento pozitivní dopad zahraničních finančních zdrojů není ale zaručený, protože přinášejí pro svého příjemce i řadu nebezpečí a výzev. Kapitál plyne do chudých zemí a do zahraničí v celé řadě podob. Každá z nich má své výhody a nevýhody. Zahraniční úvěry vládám rozvojových zemí jsou pouze jednou z těchto podob. Nicméně jsou ale těmi zdroji, které způsobily ony nechvalně známé dluhové problémy 80. let, trvající v některých případech až do současnosti.

Ale jak tyto problémy vlastně začaly? To, co se obecně nazývá dluhovými krizemi 80. let (zejména neschopnost země splácet své dluhy), bylo odstartováno prohlášením Mexika z roku 1982, že již není nadále schopno svoje dluhy splácet. V následujících letech mnoho dalších zemí následovalo podobný scénář, a to zejména v Latinské Americe. Příčin tohoto vývoje bylo mnoho. Můžeme říci, že krize byly odstartovány vnějšími faktory, ale jejich kořeny byly skryty uvnitř postižených ekonomik. A jejich stav na konci 70. let vskutku nebyl nejlepší.

V průběhu 70. let došlo z politických důvodů k prudkému zvýšení cen ropy. To mělo mimo jiné za následek to, že její vývozci (země OPEC – Organizace zemí vyvážejících ropu) měli náhle k dispozici mnoho volných finančních prostředků.Ty byly následně uloženy do bank zejména ve vyspělých zemích. I ony tedy najednou měly k dispozici mnoho volných zdrojů, pro které hledaly ziskové využití. Rozvojové země byly jasnou destinací. Komerční banky v rozvinutých zemích masivně půjčovaly v zemích rozvojových, protože věřily, že zde existuje řada dobrých investičních příležitostí – projektů, které nemohly být financovány ze zdrojů těchto zemí. Jak se ale později ukázalo, riskovaly tím nejen vlastní finanční zdraví, ale i svých dlužníků – financované projekty totiž byly ne vždy schopny samy sebe zaplatit a neměly potenciál, který jim tyto banky chybně přisuzovaly.

Zahraniční zadlužení rozvojových zemí jako celku se tak v roce 1983 vyšplhalo nominálně na osminásobek své úrovně z roku 1970. V nejvíce zasažených zemích Latinské Ameriky se na počátku 80. let podíl dluhové služby na exportech vyšplhal až na alarmujících 80 procent (Oatley 2006). Výše zadlužení nemusí být sama o sobě problémem, ale valná většina tohoto dluhu nesplňovala ekonomické principy udržitelnosti. Jedním z hlavních rysů zemí, které byly krizí zasaženy nejvíce, byla totiž neschopnost snížit deficity veřejných rozpočtů. Pokud vláda utrácí více, než je schopna vybrat na daních a jiných zdrojích, musí si chybějící peníze vypůjčit. Pokud to nejde na domácím finančním trhu, musí zdroje získat ze zahraničí. V 70. letech (a někdy i dnes) mělo mnoho rozvojových vlád pokušení používat zahraniční úvěry tímto způsobem. Zdražení ropy, ke kterému v té době na celém světě došlo, se totiž negativně projevovalo na životní úrovni obyvatel. Vlády, pokud nechtěly ztratit veřejnou podporu, se tedy snažily spotřebu svých obyvatel různými způsoby dotovat ze zahraničních zdrojů. To se odráželo i na situaci vývozů a dovozů do rozvojových zemí. Hodnota importů v té době vlivem růstu cen ropy výrazně rostla v těch zemích, které zásobami ropy nedisponovaly. Exporty zároveň z důvodů, které ještě uvedeme, stagnovaly nebo dokonce klesaly. Vývoj exportů je přitom pro schopnost země splácet své dluhy zcela zásadní. Jestliže země v nějakém období dováží více než vyváží, musí si na zaplacení tohoto obchodního deficitu půjčit ze zahraničí. Pokud chce naopak dluh i s úrokem splatit, musí tyto prostředky získat z obchodního přebytku. Dluh tak musí zvýšit produkční možnosti ekonomiky pro své vlastní potřeby, ale také musí zvýšit export, ze kterého se bude platit dluhová služba. Podle základní ekonomické poučky je tak dluh udržitelný a zvládnutelný pouze v případě, kdy v zemi rostou exporty rychleji než importy a kdy je tento růst exportu je větší, než úroková míra dluhu. A právě tady ležely a leží kořeny dluhové krize a zde se patrně rozhodovalo a rozhoduje, které země jí budou zasaženy a které nikoliv.

I přes značné zdroje, které rozvojové země v 70. letech získaly, se jim tyto podmínky udržitelnosti dluhu nedařilo plnit. Dluhy nedokázaly zvýšit exportní možnosti rozvojových zemí také proto, že často nebyly využity nejlepším způsobem. Jako příklad uvádí třeba Oatley (2006) stavbu hydroelektráren v Mexiku, Argentině nebo Venezuele popřípadě dotace na různé spotřební zboží. Exporty jsou obecně závislé na mnoha faktorech. Jedním z klíčových je zahraničně-obchodní strategie země. V době předcházející krizím země Latinské Ameriky uplatňovaly tzv. industrializaci, která v praxi znamená to, že země je relativně obchodně uzavřená vnějšímu světu a na své trhy nepouští zahraniční konkurenci, aby se mohl její vlastní průmysl rozvíjet. Tento rozvoj průmyslu je také typicky řízen a financován státem. Problém s touto strategií je ale v tom, že v praxi téměř nikdy nefunguje a navíc je velice nákladná (viz například Žídek, 2007). Když potom bylo nutné ke splacení dluhů více vyvážet než dovážet, nebylo to v zemích zejména Latinské Ameriky možné, protože jejich produkty nebyly mezinárodně konkurenceschopné. Naopak země východní Asie, které šly cestou druhé z možných strategií – tzv. exportně determinované, i přes své vysoké zadlužení do krize neupadly. Tato strategie je založená právě na podpoře exportu a otevření svých trhů zahraniční konkurenci, což zajistilo těmto zemím dostatek prostředků k uhrazení svých dluhů.

S problémy vyvolanými vysokými cenami ropy se ale nepotýkaly jen země rozvojové ale i rozvinuté. I ony musely najednou za tolik potřebnou ropu platit více a v jejich ekonomikách došlo k prudkému zvýšení inflace. Jejich hospodářská politika musela s inflací bojovat zvýšením úrokových měr, což mělo opět na rozvojové země řadu vedlejších dopadů. Zaprvé mělo takové opatření za následek zpomalení ekonomik rozvinutých zemí, s čímž klesala také jejich poptávka po zboží zemí rozvojových. Zadruhé se úroky na dluzích rozvojových zemí z velké části pohybovaly v souladu s těmi tržními – to znamená, že najednou rozvojové země musely platit daleko vyšší úroky. Úrokové míry navíc spoluurčují pohyb kapitálu přes hranice, takže v tomto období kapitál začal plynout právě do rozvinutého světa místo zemí rozvojových. Zatřetí se taková situace projeví i na měnových kurzech. Posilující dolar na počátku 80. let znamenal, že u zemí, jejichž dluh byl denominován v dolarech, najednou zadlužení vyjádřené v jejich domácí měně prudce vzrostlo. A jediným způsobem, jak získat tolik potřebné devizy, je opět (kromě zahraniční rozvojové pomoci) pouze export. Dalším negativním faktorem byl pro rozvojové země i vývoj směnných relací(tak nazýváme podíl importních a exportních cen). Ke zhoršování tohoto ukazatele u rozvojových zemí docházelo v 80. letech proto, že klesaly ceny surovin, na jejichž exportu byla (a je i dodnes) řada těchto zemí závislá a zároveň vlivem růstu cen ropy stoupala cena dovozů. To ještě více ztěžovalo jejich exportní situaci.

Dosud byla řeč zejména o zemích, o kterých se obecně soudí, že byly vývojem v 80. letech nejvíce zasaženy – země Latinské Ameriky. K nárůstu zadluženosti ale přirozeně docházelo i v zemích, jež jsou dnes označovány jako země s nízkým HND – tedy v těch nejchudších. Vývoj zde ale měl několik specifik. Zaprvé, narozdíl od vyspělejších rozvojových zemí, které se při hledání vnějších prostředků spoléhaly zejména na komerční banky v rozvinutém světě, ty nejchudší země si v drtivé většině půjčovaly od ostatních vlád nebo jejich agentur. Zadruhé, zadlužení nejchudších zemí bylo sice ve srovnání s vyspělejšími rozvojovými zeměmi v absolutních číslech nižší, ale o to horší byla situace při pohledu na jejich dluhové indikátory. Zatřetí, jelikož půjčky byly téměř výhradně poskytovány vládami jiných zemí, nevedly dluhové problémy k zastavení přílivu zahraničního kapitálu, a dluhům tak bylo dovoleno dále narůstat. To následně ovlivnilo přístupy k řešení této situace.

Obecné příčiny dluhových potíží

Vidíme tedy, že dluhové problémy rozvojových zemí v 80. letech byly způsobeny vnitřními slabinami jejich ekonomik a zhoršeny vnějšími faktory. To však platí obecně dodnes. Příčiny vysoké zadluženosti jsou složité a vzájemně provázané. Obecně se mohou s jistou dávkou zjednodušení dělit na

  1. faktory vnitřní
    • nezodpovědná správa veřejných financí
    • nesprávně nastavená zahraničně-obchodní politika
    • nezodpovědný dluhový management a jiné faktory
  2. faktory vnější
    • vývoj světových úrokových sazeb
    • vývoj měnových kurzů
    • vývoj směnných relací


Mezi faktory dluhových potíží v širším slova smyslu ale můžeme zahrnout i takové aspekty jako je podnikatelské prostředí v zemi, investiční klima, vynutitelnost práva a vlastnických nároků, formální i zvykové institucionální rysy v zemi atd. Tyto faktory platí jak v případě dluhových krizí zejména latinskoamerických zemí v 80. letech, tak i ve vysoce zadlužených ekonomikách dneška – zejména v zemích subsaharské Afriky.

Dopady vysoké zadluženosti na rozvojové země

Dopadů situace, kterou jsme na předcházejících řádcích popsali, je obecně celá řada, a to i pokud vysoká zadluženost nepropukne přímo v dluhovou krizi a platební neschopnost. Efekty vysoké zadluženosti se dají vyjádřit například pomocí tzv. debt overhang teorie, tedy teorií dluhového převisu nebo nadměrného dluhového břemena. Tato hypotéza, která je také teoretickým podkladem oddlužovacích iniciativ, říká, že vysoké zadlužení vytváří v obyvatelstvu země obavy z budoucího vývoje. Tedy například z toho, že vláda bude muset v budoucnu kvůli splácení dluhů zvýšit daně nebo že zadluženost povede k hospodářské krizi (například vlivem toho, že se vláda rozhodne řešit dluhovou situaci jednoduše tištěním peněz). Toto vnáší nejistotu také do investičních rozhodnutí, takže se v zemi čím dál méně investuje. Nižší investice znamenají nižší hospodářský růst a vyšší chudobu. To znamená, že příjmy obyvatel i vlády klesají a snižují se dostupné prostředky na zdravotnictví, školství, ale třeba i na dopravní infrastrukturu. To dále odrazuje soukromé investory a chudoba se zhoršuje.

Jednotlivé negativní důsledky se tak navzájem podporují a umocňují. Podle ekonomů Světové banky jsou tyto mechanismy navíc obzvláště silné u nejchudších zemí subsaharské Afriky, jelikož podnikatelské a investiční prostředí v těchto zemích je obecně slabé a jejich hospodářství zranitelné. Dluhové ukazatele se dále zhoršují a s nimi i pozice země na mezinárodních finančních trzích, což znamená, že zahraniční věřitelé už nejsou ochotni zemi dále půjčovat a dochází k tzv. kapitálovému odlivu. Pokud taková situace nastane a země nemá kde získat další zdroje, vyvolá to v jejím hospodářství sérii bolestivých přizpůsobení. Veškerá spotřeba a investice, které dosud financoval zahraniční kapitál, náhle ztrácí svého sponzora. Pokud zadlužené země už dále nemají prostředky zvenčí, kterými by financovaly své rozpočtové a obchodní deficity, musí je snížit– to znamená snížit své veřejné výdaje a dovážet méně. Pokud jim dluhy následně nejsou odpuštěny, má toto zpravidla negativní dopady na obyvatelstvo. Přesně toto se dělo v 80. letech v postižených zemích. To, že již nadále neměly nikoho, kdo by jim financoval výdaje nad rámec toho, co si mohly dovolit, znamenalo, že došlo k poklesu domácí poptávky. Spotřeba obyvatel, investice a dovozy se snížily, naopak nezaměstnanost se zvýšila a měna oslabila (což má mít za následek právě zlepšení konkurenceschopnosti výrobků země na mezinárodních trzích). Cena takového přizpůsobení je vysoká a dopad na obyvatelstvo velký. V krizovém období tak došlo v zemích Latinské Ameriky k (někde prudkému) propadu hospodářské aktivity.

Přístupy k řešení dluhových problémů – historie oddlužovacích aktivit

Řekli jsme, že k prvním problémům došlo na počátku 80. let, kdy nejdříve Mexiko a následně řada dalších zemí prohlásily, že nejsou schopny nadále své dluhy splácet. Reakce mezinárodní komunity je samostatné a kontroverzní téma. Odborníci se nicméně shodují v tom, že mezinárodní věřitelé pravděpodobně v první fázi krize špatně diagnostikovali povahu a hloubku potíží rozvojových zemí a měli za to, že jde pouze o krátkodobé problémy a dlužníci brzy splátky dluhů obnoví (viz například Perkins et al., 2001). V první fázi tedy věřili, že škrtnutí těchto dluhů není nutné. Obávali se také o stav mezinárodního finančního systému, protože pokud by rozvojoví dlužníci přestali splácet své dluhy, věřitelské banky by tím dostaly do vážných potíží. Řešením tedy v první fázi bylo prodloužení splatnosti dluhů v rámci tzv. Londýnského klubu.

Box 2: Londýnský klub

Řešením vysoké zadluženosti více vyspělých rozvojových zemí (tzn. země se středním důchodem dle metodiky Světové banky) se zabývá neformální sdružení věřitelských bank – Londýnský klub. Komise představitelů těchto bank se schází pro každou zemi a jedná o restrukturalizaci či snižování jejích dluhů. Poprvé se Londýnský klub setkal v roce 1976 s cílem řešit platební problémy dnešní Demokratické republiky Kongo. Klub je soukromým protějškem Pařížského klubu sdružující vládní věřitele.

Součástí přijatých opatření bylo také poskytnutí čerstvých prostředků ze zdrojů mezinárodních finančních institucí. Na překlenutí negativních efektů hospodářského přizpůsobení a stabilizace začala Světová banka a Mezinárodní měnový fond poskytovat úvěry v rámci tzv. programů strukturálního přizpůsobení.
Jejich cílem bylo zajistit hospodářskou stabilizaci. Podmínky, za nichž byly úvěry poskytovány, však mají své četné kritiky. Mezi nejčastější argumenty v jejich neprospěch patří například to, že ordinovaly rozvojovým zemím jednolité podmínky, které nezohledňovaly jejich místní specifika, že vyžadovaly snižování veřejných výdajů a privatizace státních podniků, které dopadaly negativně na místní obyvatelstvo apod. Podobná kritika se objevuje i u níže uvedených strategických dokumentů pro snižování chudoby. .

Jelikož se totiž jedná o bolestný (avšak pro obnovení hospodářské rovnováhy nutný) proces, mnohé země se ho snažily z politických důvodů všemožně oddálit. Nakonec se latinskoamerické země na sklonku 80. let k reformám odhodlaly. Tato opatření stabilizovala situaci některých zemí, brzy však bylo jasné, že pouze prodlužování splatností dluhů a nové záchranné úvěrové balíčky - tedy tzv. Bakerův plán, nestačí. Konečně v roce 1989 přichází zlom v podobě Bradyho plánu. Ten byl založen na ochotě komerčních bank nést část nákladů celé krize, za kterou nesly část odpovědnosti. V rámci plánu bylo o dluzích nově jednáno mezi věřiteli, dlužníky a vládami vyspělých zemí, které svolily investovat mnoho prostředků do garancí nových „Bradyho dluhopisů“, které nahradily původní dluhy při jejich současném snížení. Tento plán v součinnosti s oživením světové ekonomiky na počátku 90. let a vlastními iniciativami rozvojových zemí jim pomohl opět dosáhnout finanční stability.

Situace však byla jiná u nejchudších zemí. Ty nebyly z velké části do Bradyho plánu zapojeny, jelikož mezi jejich věřitele patřily spíše jiné vlády a multilaterální organizace (tedy Mezinárodní měnový fond, Světová banka a regionální rozvojové banky). Zatímco u komerčních bank se dalo říci, že se z vývoje poučily a u rizikových investic se proti jejich neúspěchu začaly více zajišťovat, vlády (resp. zejména některé jejich agentury) byly ochotny na sebe vzít rizika pro soukromé věřitele nepřijatelná (viz například Daseking a Powell, 1999). I v době, kdy bylo jasné, že mnoho nejchudších zemí nedokáže své dluhy splatit, pokračovalo se stále jako doposud a dluhy narůstaly. Své udělaly i četné chyby vlád nejchudších zemí, které nebyly schopny či ochotny zahraniční prostředky efektivně využít, rozmary počasí a ozbrojené konflikty. Stejně jako u Londýnského klubu i v případě klubu Pařížského se nejprve přistoupilo k prodlužování splatností a stabilizačním balíčkům.

Box 3: Pařížský klub

Veřitelské země, které vlastní pohledávky nejchudších zemí, se neformálně sdružují v rámci tzv. Pařížského klubu. Historie klubu sahá až do padesátých let 20. století a schází se na půdě francouzského ministerstva financí. V současné době se skládá z 19 stálých a 13 příležitostných členských zemí. Řada dalších organizací má navíc na setkání Pařížského klubu statut pozorovatele – například Mezinárodní měnový fond, Světová banka, OECD, Evropská unie a další. Klub za svou dosavadní historii dospěl k 404 ujednáním o restrukturalizaci, snížení a odpuštění dluhů 85 zemím.


Ke zlomu došlo v roce 1987, se kterým přišlo uvědomění, že závazky chudých zemí mohou přejít do nesplatitelné výše. Dle tzv. Torontských podmínek přijatých v roce 1988 měly být dluhy nejchudších zemí poprvé nejen rozloženy do delšího časového období, ale i fakticky sníženy. Toto snížení se v praxi provádí například pomocí tzv. zpětných odkupů (věřitel prodá pohledávku rozvojové země za cenu, která odpovídá naději na splacení, čímž se dluh sníží) nebo tzv. výměnných operací (část dluhu může být odpuštěna výměnou například za závazek dlužnické země zahájit nějaký obecně prospěšný projekt) – více o tomto tématu viz např. Perkins, et. al. 2001. Do roku 1991 tak podle těchto podmínek došlo k prominutí či snížení dluhů v hodnotě šesti miliard dolarů, ale na zvrácení negativního vývoje dluhových indikátorů to nestačilo (Daseking a Powell, 1999). Následovaly Londýnské podmínky v roce 1991, které umožňovaly prominutí až poloviny dluhu a po třech letech praktikování odpovědné hospodářské politiky zde byla možnost prominout dluh celý. Redukce dluhů o 67 procent poté přišla roku 1995 v rámci Neapolských podmínek. U sedmi zemí vedla tato ujednání k plnému prominutí dluhu, ale přesto se dluhové ukazatele u řady jiných nadále zhoršovaly (viz Daseking a Powell, 1999). Dalším zlomem v oddlužovacích iniciativách a reakcí na tento vývoj byl rok 1996, kdy Světová banka a Mezinárodní měnový fond zahájili tzv. Iniciativu pro vysoce zadlužené chudé země, obecně známou pod zkratkou Iniciativa HIPC (Heavily Indebted Poor Countries Initiative, HIPCI).

Box 4: HIPCI a DRF

Oficiálním cílem této iniciativy je „zajistit hlubokou, širokou a rychlou úlevu od dluhu a tím přispět k ekonomickému růstu, snižování chudoby a udržitelnosti dluhu nejchudších, nejvíce zadlužených zemí“ (viz Světová banka, 2007). Procedura HIPCI je dvoufázovým procesem. V první fázi vláda zadlužené země připraví za pomoci Světové banky a MMF a na základě spolupráce s aktéry občanské společnosti (zejména nevládní neziskové organizace) tzv. strategické dokumenty pro snižování chudoby (Poverty Reduction Strategy Papers). V nich se země zaváže k opatřením, která mají urychlit její rozvoj, snížit chudobu a stabilizovat její hospodářství tak, aby nedošlo k navrácení dluhových problémů. Následně má tato země maximálně tři roky, aby ukázala, že závazky obsažené v těchto dokumentech skutečně plní. Pokud ano, dospěje do tzv. decision point, kdy začíná docházet k faktickému oddlužování. K plnému oddlužení dojde až na konci dalšího období, kdy země úspěšně plní svou strategii snižování chudoby a tedy dosáhne tzv. completion point. Náklady na celou iniciativu se odhadují na necelých 70 miliard dolarů, z čehož největší část nákladů ponesou věřitelé Pařížského klubu (asi 35 procent), následováni Světovou bankou (asi 20 procent) – viz Světová banka (2007). Do konce roklu 2011 iniciativou úspěšně prošlo 32 zemí, čtyři se momentálně nachází ve stádiu „decision point“. Více o výsledcích HIPCI ještě dále v textu.

Komerčním doplňkem HIPCI je tzv. Debt Reduction Facility (tedy volně přeloženo služba pro snižování dluhu). Ta byla zřízena Světovou bankou v roce 1989 a je zaměřena na snižování komerčního dluhu nejchudších zemí (z nich většina je zároveň zapojena do HIPC). DRF byla původně zřízena na tři roky, ale zatím byla šestkrát prodloužena a pravděpodobně bude prodlužována i nadále. Je tomu tak proto, že většina komerčních věřitelů se do HIPCI nezapojila, a tak je DRF momentálně jediným programem na snižování komerčních dluhů nejchudších zemí. Podobně jako HIPCI je financována granty od bilaterálních (tzn. vládních) dárců a Světovou bankou. Dosud DRF financovala 22 operací na snížení komerčního dluhu u 21 zemí za zhruba osm miliard dolarů(Světová banka, 2007).

Původně se však očekávání vložená do HIPCI nenaplnila, v prvních třech letech se totiž pro oddlužení kvalifikovalo pouze sedm zemí. V roce 1999 byla iniciativa rozšířena – tzv. Enhanced HIPCI a podmínky pro ni zmírněny (jejich současná podoba je popsána v boxu 3). Během následujících let fungování EHIPCI byla odpuštěna velká část bilaterálního dluhu nejchudších zemí. V posledních letech jsou problémem spíše než dluhy u Pařížského klubu a ostatních vládních věřitelů dluhy u mezinárodních organizací a rozvojových bank (tzv. multilaterální dluh). Proto byla v roce 2006 zahájena tzv. Iniciativa pro snižování multilaterálního dluhu – MDRI (Multilateral Debt Relief Initiative).

Box 5: MDRI

Pod touto iniciativou Světová banka (resp. její část – Mezinárodní rozvojová agentura), Mezinárodní měnový fond, Africký rozvojový fond a Inter-Americká rozvojová banka poskytují plné odpuštění dluhů zemím, které úspěšně prošly HIPC iniciativou. Dosud se programu zúčastnilo všech 22 zemí, které prošly HIPCI a 19 jich potenciálně ještě zbývá. Celkové náklady za všechny čtyři účastníky se odhadují na cca 27 miliard dolarů, které pravděpodobně ponesou částečně Světová banka, IMF a bilaterální věřitelé (Světová banka, 2007).

Úskalí oddlužovacích iniciativ

Možnosti oddlužování jsou limitovány nejen finančními možnostmi rozvinutých zemí. Proti úsilí o maximální oddlužení rozvojových zemí mluví také nebezpečí tzv. morálního hazardu.Ekonomové tímto pojmem označují situaci, kdy zadlužený subjekt získá pocit, že i v budoucnosti mu budou jeho dluhy odpuštěny a nemá důvod své chování měnit (navíc může jít příkladem jiným subjektům, které mohou spoléhat na to samé). V prostředí oddlužovacích aktivit rozvojových zemí toto znamená, že pokud není prominutí dluhů pouze jednorázové, mohou se v budoucnu znovu libovolně zadlužit. Prominutím dluhů by tak byly „odměňovány“ špatně hospodařící země a nebyly by motivovány k dalším reformám. Zároveň by byly „potrestány“ lépe hospodařící země, které se snažily své dluhy řádně splácet.

Argumentem, kterou naopak využívají ti, kteří žádají co nejširší oddlužení, je koncepce nelegitimního dluhu. Ta vychází z následujících principů:
  • úvěr poskytnutý představiteli despotického režimu k udržení jeho moci je dluhem tohoto představitele a ne dluhem celého státu
  • stát jako celek nenese odpovědnost za dluh tam, kde nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro jeho přijetí dané legislativou
  • úvěr poskytnutý proti zájmu obyvatel a sloužící k potlačení jejich práv není legitimní.

Mezinárodní finanční instituce a vyspělé země tento koncept uznávají pouze ad hoc, nikoli jako princip. Mnozí poukazují na to, že důvodem není jen to, že by prosazení tohoto konceptu mohlo vést ke zpochybnění celého mezinárodního finančního systému, ale i fakt, že odpuštění minulých dluhů některým zemí by mohlo vyvolat masivnější požadavky na odpuštění ze strany zemí dalších (Tožička et al.).

Současná zadluženost rozvojových zemí a výhledy do budoucna

Současný stav zadluženosti se mezi jednotlivými rozvojovými zeměmi značně různí. Některé se středním důchodem mají stále relativně vysokou hodnotu dluhových indikátorů (například Brazílie, Argentina nebo Rusko), ale situace v nich není zdaleka kritická (v současnosti patří paradoxně mezi nejvíce zadlužené ekonomiky světa spíše rozvinuté než rozvojové země). Co se týče nejchudších zemí, iniciativy HIPC a MDRI se v posledních letech zasloužily o to, že celkové dluhy 32 zemí, které jsou nebo byly do těchto iniciativ zapojeny, se snížily o 91 procent (Světová banka, 2007). Tato relativně pozitivní situace ale přináší řadu nebezpečí. Nízká zadluženost a tedy vysoká důvěryhodnost některých chudých zemí přináší nové příležitosti znovu se masivně zadlužit. Musíme si uvědomit, že oddlužování rozvojových zemí řeší pouze projevy, nikoliv příčiny samotného problému. Ty leží z velké části uvnitř nejchudších zemí samotných a pokud ty nepřijmou příslušná opatření, dluhové problémy se mohou znovu navrátit. Mnohé vlády dnes přistupují k hospodářské politice a řízení dluhu mnohem odpovědněji než dříve a přijaly řadu ekonomických reforem (jejich přijetí je koneckonců mezi samotnými podmínkami vstupu do HIPCI). Neplatí to však univerzálně a nebezpečí dluhových krizí v budoucnu tak není v žádném případě zažehnáno. Doufejme tedy, že se z období dluhových krizí 80. let i následujícího období poučili jak aktéři na mezinárodní politické a finanční scéně, tak i samotní představitelé rozvojových zemí.

Utoři textu: Mgr. Tomáš Tožička, Ing. Petr Lebeda M.A., Tomáš Chlebeček (2008)

Aktualizaci textu provedla: Ing. Monika Jamborová (2008) a Pavla Jebili Začalová (2012)

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM