Zapojte se
Loading


Globální bezpečnost a rozvoj

Problematika globální bezpečnosti je velmi široká a zahrnuje jak tradiční kategorie politických vztahů a vojenských kapacit jednotlivých národních států, tak i ty fenomény současné mezinárodní politiky, které územní hranice daleko překračují. Mezi globální bezpečnostní hrozby dnes patří nejen šíření konvenčních i nekonvenčních (chemických, biologických, radiologických, jaderných) zbraňových systémů a technologií, mezinárodní i vnitrostátní ozbrojené konflikty, terorismus ve všech jeho formách a mezinárodní organizovaný zločin, ale i šíření pandemie HIV/AIDS, globální deficit v oblasti „dobrého vládnutí“ (good governance), stávající demografický vývoj nebo změny klimatických podmínek ve světě. Mezi výše zmíněnými bezpečnostními problémy a rozvojem pak existuje obousměrná vazba - bezpečnost je důležitá jako předpoklad rozvoje, zároveň rozvoj může výrazně přispět k bezpečnosti v rozvojových i vyspělých zemí.

Současná bezpečnostní rizika

Ozbrojené konflikty

Ozbrojené konflikty současnosti jsou v mnoha případech dědictvím bipolárního rozdělení světa během studené války, která probíhala souběžně s procesem postupné dekolonizace. Režimy v nově vzniklých státech se často orientovaly na supervelmoci ve snaze dostat se k moci, nebo se u ní udržet, a to bez ohledu na dopady této politiky na situaci v konkrétní zemi. Důsledkem těchto rozhodnutí však nebylo jen drancování nerostného, kulturního i ostatního bohatství, ale často docházelo také k poskytování objemné ekonomické pomoci a dodávek vojenského materiálu ze strany dárců. To často vedlo buď k dalšímu posilování nejrůznějších autokratických režimů, nebo ke vzniku nových ohnisek konfliktů, kdy okolní státy hledaly ochranu proti svým sousedům na druhé straně pomyslné barikády. Negativní následky mělo také přenášení nejrůznějších socialistických experimentů do nově samostatných států třetího světa (především v Africe a Indočíně), kdy zasazení programů do zcela odlišných podmínek ohrožovalo samotnou podstatu a sociální struktury tamějších společností. Ačkoliv nastavení vztahů během studené války v mnohém ovlivnilo bezpečnostní situaci v zemích Jihu, samotná studená válka rozhodně není jedinou a hlavní příčinou současných konfliktů.
Faktem zůstává, že více než 90 procent válek od roku 1945 probíhalo právě v rozvojových zemích. V současné době je kvůli aktivně probíhajícím ozbrojeným konfliktům situace nejsložitější v širším regionu velkých afrických jezer (Súdán, Somálsko, DR Kongo), v revoltujících regionech Blízkého východu (Sýrie) a střední Afriky (Mali), v některých oblastech Asie (Palestina, Afghánistán). 
Mezistátní války byly v posledních dvou dekádách téměř úplně nahrazeny válkami a vnitrostátními ozbrojenými konflikty. V devadesátých letech minulého století proběhlo na čtyřicet ozbrojených konfliktů menšího rozsahu, v rámci kterých přišly o život více jak dva miliony lidí a které vyprodukovaly na dvacet milionů uprchlíků či IDP (internally displaced people - lidí vyhnaných z jejich domovů v rámci určitého státu).Hlavním důsledkem těchto konfliktů je hluboká destabilizace celých regionů, bída a strádání desítek milionů obyvatel a v neposlední řadě také ohromující počty obětí na životech. Podle nezávislých odhadů například počet obětí v Angole dosahuje dvou milionů (od 1975), ve Rwandě milionu (od 1994), V Sudánu dvou milionů (od 1983) a v Kongu 3,3 milionu (od 1998). Důsledkem ozbrojených konfliktů je spolu se zhroucením zdravotnické, vzdělávací a ekonomické infrastruktury na konkrétním území také obrovské množství uprchlíků do okolních zemí a IDP. Téměř veškerá tíha těchto konfliktů přitom leží na bedrech civilního obyvatelstva.

Obchod ze zbraněmi

Jedním z hlavních problémů prevence ozbrojených konfliktů v rozvojovém světě je účinná kontrola exportu zbraní a jiného vojenského materiálu do těchto zemí, respektive její stávající absence. Některé z nejméně rozvinutých zemí se zároveň již po mnoho let pohybují na čelních místech v žebříčku nejvyšších vojenských výdajů jako podílu na hrubém domácím produktu (Severní Korea, Angola, Kolumbie).
V praxi existuje mnoho příkladů, kdy vyspělé země prodávaly zbraně nedemokratickým režimům. Například Velká Británie vyvážela ruční zbraně a vojenské know-how do západní Afriky v době vrcholící genocidy v Siera Leone. Také Rusko uskutečnilo rozsáhlý zbrojní kontrakt s Etiopií přímo v průběhu jejího konfliktu s Eritreou a Čína nadále zůstává největším světovým vývozcem ručních zbraní (small arms) do zemí třetího světa.
Vývoz zbraní se týká i České republiky. Mnohé ze zamýšlených či dokonce uskutečněných zbrojních transferů byly z faktických nebo politických důvodů kontroverzní (Alžírsko, Gruzie, Srí Lanka, Severní Korea, Kongo).
Také Evropská unie by v oblasti kontroly vývozu zbraňových systémů měla převzít určitou supervizní roli. Vzhledem ke struktuře obranného průmyslu v členských státech to ovšem v současné době není a ani v dohledné budoucnosti nebude reálné.

Mezinárodní terorismus

Problematika mezinárodního terorismu je velice široká a zahrnuje nejen roli států, ale především podíl nestátních aktérů mezinárodních vztahů, kteří s postupujícím procesem globalizace nabývají stále většího významu. Nejenže nejrůznější teroristické skupiny mohou jednat z vlastní iniciativy, bez přímé či skryté účasti vlády některého státu, ale samy o sobě se mohou stát mocnějšími aktéry, než mnohé národní státy. Vůbec nejzávažnější je problematika failed states - zemí, které ztratily schopnost vykonávat základní funkce státu, nemají ústřední vládu nebo kontrolu nad částí svého území. Takto vzniklého mocenského vakua mohou využít nejrůznější kmenové, náboženské, separatistické, teroristické nebo kriminální síly, které pak mají příležitost působit relativně nerušeně z vlastního nebo i cizího území. Uvedený problém je velmi aktuální nejen v Africe, kde mnoho vlád nekontroluje celé území svého státu (Somálsko, Súdán, Kongo, Pobřeží slonoviny, Guinea, Uganda), ale i v Asii (Jemen, Čečensko, Tádžikistán, Afghánistán, severozápadní Pákistán) nebo v Jižní Americe (Kolumbie). V současné době se v Evropě, na půdě OSN, ale i v samotném rozvojovém světě hovoří o tom, že mezi příčiny mezinárodního terorismu, jehož důsledky postihují především rozvinuté země Západu, patří v méně bohatých zemích stále přetrvávající chudoba, nedostatečný přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Objevují se však i názory, že spíše než chudoba, mezi hlavní příčiny terorismu patří nedostatečná svoboda, chybějící politická práva a praktická nemožnost vést důstojný život. Tato diskuse probíhá v rámci snah o hledání pravých příčin terorismu (root causes of terrorism).
Za jeden z hlavních motivujících faktorů pro současnou vlnu globálního terorismu je ovšem potřeba považovat i extrémní projevy politického islámu, který se stal mluvčím radikální menšiny v zemích, v nichž je kvůli uzavřenému politickému systému a diktátorským nebo autoritativním režimům velké většině obyvatelstva znemožněno na tomto systému participovat. V těchto případech lze jen stěží oddělovat náboženství od politiky. Náboženství se stává jedinou oblastí, kterou tyto režimy nejsou schopny regulovat. Kvůli nemožnosti prosazovat alternativní názory formou legální politické opozice se tak náboženská sféra stává útočištěm radikálů. Při tom podíl nejméně rozvinutých zemí na terorismu, především v subsaharské Africe, byl a je téměř nulový. Závažnějším problémem je spíše export teroristických infrastruktur na území failed states. Je také potřeba přesněji rozlišovat mezi projevy terorismu lokálního, mezinárodního, eventuálně globálního či katastrofického rozsahu.
Zcela samostatnou kapitolu představuje státem podporovaný terorismus. Na seznamu zemí podporujících terorismus, populárně označovaných jako rogue states (oficiálně se mluví o states of concern), vydávaný vládou Spojených států, pravidelně figurují KLDR, Írán, Sýrie, Súdán a Kuba. Donedávna byly součástí seznamu i Irák a Libye. Po úspěšném svrhnutí Saddáma Hussajna byl Irák ze seznamu vymazán. Libye byla po diplomatických rozhovorech a po příslibu pomoci v rámci globálního boje proti terorismu také omilostněna a vztahy mezi ní, USA, ale i dalšími západními státy byly normalizovány.
Dosah mezinárodního terorismu se ukázal 11. září 2001. Kromě bezprostřední ztráty na životech se katastrofa odrazila také například v částečném snížení příjmů z turistiky - kvůli obavám klientů o jejich bezpečí, ale i ve změnách cen některých komodit na světových trzích. Důsledky katastrofy se projevily také v částečné relokaci rozpočtových prostředků na navýšení výdajů na přísnější ochranu a zavádění nových bezpečnostních opatření - jak v oblasti ochrany veřejnosti, tak v ochraně obchodních cest, což sebou nese zvyšování transakčních nákladů. Teroristické útoky mají také zásadní negativní vliv na toky přímých zahraničních investic. Většina rozvojových zemí považuje tyto investice za jednu ze základních podmínek pro svůj ekonomický rozvoj. Globální terorismus se přidal k vnitrostátním válkám a ozbrojeným konfliktům, jejichž společné destruktivní dopady na mír a rozvoj vyžadují globální řešení.

Šíření chorob, zejména HIV/AIDS

Vážným rizikem pro globální bezpečnost a rozvoj je také další šíření pandemie HIV/AIDS. V celosvětovém měřítku byl v roce 2011 počet lidí nakažených virem HIV odhadován na 34 milionů. Nejpostiženějším regionem je v tomto směru zcela jednoznačně celá oblast subsaharské Afriky, jejíž podíl na počtu infikovaných v celosvětovém měřítku v současné době převyšuje 69%. Nejvážnější je situace v jižní Africe (Namíbie, Botswana, Zambie, Zimbabwe, Malawi, Mozambik, JAR), ve střední Africe (Středoafrická republika, Kamerun) a ve východní Africe (Keňa). Například v Botswaně se míra nákazy ve věkové skupině 15 až 49 let v roce 2011 pohybovala kolem 24 procent, ve Swazijsku až 26 procent. Postižení přitom neumírají na AIDS, ale na oportunní infekce, především rychle se šířící infekční choroby (malárie, tuberkulóza), jejichž expozice je v rozvojovém světě nesrovnatelně vyšší než v rozvinutých zemích. Znepokojující je však především skutečnost, že hlavním ohniskem šíření HIV/AIDS se v dlouhodobé perspektivě stávají i jiné regiony (Indie, Čína, Rusko, Východní Evropa).
Problematika šíření HIV/AIDS je přitom velmi komplexní a představuje reálnou systémovou hrozbu pro celosvětovou politickou, ekonomickou i sociální stabilitu. Například regionální ekonomická degradace v důsledku pandemie HIV/AIDS v Africe již nastala, protože navzdory očekávání postihuje nejvíce právě ty nejperspektivnější sociální skupiny (učitele, lékaře, inteligenci, mládež). Tento jev zřejmě souvisí se stále se zrychlujícím procesem modernizace, urbanizace a liberalizace hodnot a životního stylu na úkor principů tradiční společnosti. I přesto však struktury širší africké rodiny sehrávají v této souvislosti velmi pozitivní roli; v Evropě nebo v USA by byl dopad obdobné pandemie v rozsahu 15 až 25 procent dospělé populace mnohem drtivější. Nezanedbatelná je v této souvislosti také role náboženství, především islámu - daleko nejhůře jsou postiženy státy s velkou převahou křesťanského obyvatelstva.
Zcela specifickou kapitolou je vliv nejrůznějších ozbrojených konfliktů (spolu s vnitropolitickou a bezpečnostní situací) na rychlost šíření HIV/AIDS v jednotlivých zemích. V době ozbrojených konfliktů dochází k uvolňování společenské a kulturní kontroly a narůstá tak počet příležitostí, při kterých může docházet k šíření tohoto viru. Problémy jsou často prohlubovány kvůli snížené funkčnosti preventivních programů a celkovému ochromení zdravotnického systému. Šíření choroby HIV/AIDS se také může stát přímo nástrojem boje a msty na nepřátelském obyvatelstvu.
V oblasti HIV/AIDS můžeme najít několik pozitivních příkladů zemí, kde s tímto problémem dokázali úspěšně bojovat (Uganda, Mozambik). Jedním z mála států, kde se podařilo v průběhu dvou dekád míru nákazy snížit z hodnot mezi 10 až 20 procenty na méně než polovinu, je Uganda s dnešními pěti až šesti procenty.
Na druhou stranu známe mnohé země, v nichž se situace kvůli probíhajícím konfliktům zhoršuje (Zimbabwe, Angola). Specifikem subsaharské Afriky je i neúměrně vysoký podíl žen mezi nakaženými virem HIV - dosahuje až dvou třetin, a má tak kritické sociální důsledky. V rozvinutých zemích je tento poměr právě opačný.

Environmentální bezpečnost

Zatímco ozbrojené konflikty, šíření zbraní hromadného ničení, organizovaný zločin a terorismus patří k tradičnímu chápání bezpečnosti, šíření chorob jako HIV/AIDS dokazuje, že v dnešním světě je třeba hrozby chápat mnohem šířeji. Do stejné kategorie patří i environmentální bezpečnost, čili hrozby způsobené degradací životního prostředí. Degradace životního prostředí nejen podkopává možnosti udržitelného rozvoje z dlouhodobého hlediska, ale také bezprostředně zvyšuje destruktivní potenciál živelných katastrof. Dramatický nárůst přírodních katastrof, které jen v poslední dekádě postihly více než dvě miliardy lidí (většinou v rozvojovém světě), jsou toho důkazem. Změna klimatu zvyšuje pravděpodobnost a prohlubuje následky katastrof jako jsou dlouhotrvající sucha, záplavy, bouře atd. Vlády vyspělých zemí zatím bohužel nenašly adekvátní reakci na národní ani globální úrovni (viz problémy s ratifikací a implementací tzv. Kjótského protokolu či odpor proti zřízení globální environmentální instituce). Změna klimatu je chápána spíše jako oddělený problém, místo aby byly environmentální hrozby systematicky zohledněny v bezpečnostních, rozvojových a humanitárních strategiích.

Zdroje nerostného bohatství a vody

Jedním z dalších zdrojů konfliktů mohou být zdroje nerostného bohatství. Na počátku 90. let byly populární teorie, které předpokládaly, že soupeření o zdroje přírodního bohatství se stane jedním z nejdůležitějších faktorů mezinárodní politiky. Tyto předpovědi se však nevyplnily. Je zajímavé, že přední producenti diamantů v Africe (Botswana, Namíbie, JAR) patří dlouhodobě k vnitřně vůbec nejstabilnějším státům v celém regionu. Na druhou stranu je smutnou skutečností, že ilegální obchod s diamanty (tzv. bloody diamonds) z ostatních významných producentských zemí na kontinentě (Kongo, Angola, Siera Leone, Guinea) dlouho sloužily a stále ještě v některých případech přispívají k prodlužování tamějších ozbrojených konfliktů.
Mimořádné přírodní bohatství tedy může být jak zdrojem dlouhodobého rozvojového potenciálu, tak motorem nekončících občanských válek. Ani regionálně velmi omezené zdroje pitné vody (Blízký východ, africký roh, jižní Afrika) se zatím, navzdory mnoha předpovědím, nestaly důvodem vzniku nových ozbrojených konfliktů - častěji jsou jejich hlavní příčinou dlouhodobě neřešené politické problémy.

Organizovaný zločin

Mezinárodní organizovaný zločin představuje stejně jako terorismus další bezprostřední bezpečnostní hrozbu pro mnoho zemí nejen rozvojového světa. Nejdůležitějšími fenomény v tomto směru jsou ilegální organizovaná migrace, komerční sexuální zneužívání dětí, prostituce, snahy o legalizaci příjmů pocházejících z kriminální činnosti, obchod s vojenským materiálem a technologiemi dvojího použití (civilního i vojenského) a globální obchod s narkotiky. Nejkritičtějšími regiony na poli obchodu s tvrdými drogami jsou stále střední Asie (Afghánistán) a Jižní Amerika (Kolumbie). Pěstování rostlin používaných k produkci drog ve velkém se však v místních podmínkách může jevit jako čistě tržní chování chudých rolníků, pro něž je nejen ekonomicky mnohem výhodnější, než běžná zemědělská malovýroba, ale mnohdy je i jediným způsobem uživení rodiny. Výsledný efekt tradičního zemědělství může být - kvůli absenci potřebné infrastruktury a politické, ekonomické i bezpečnostní labilitě uvedených oblastí - krajně nejistý, a to především kvůli působení nejrůznějších ozbrojených skupin.

Význam bezpečnosti pro rozvoj a role rozvojové spolupráce

Bezpečnost je zásadní pro snížení chudoby a dosažení Rozvojových cílů tisíciletí a z širšího pohledu i pro udržitelný ekonomický, sociální a politický rozvoj vůbec. S výše zmíněnými globálními bezpečnostními problémy souvisí i relativně nový koncept lidské bezpečnosti (human security), který se objevil v první polovině 90. let. Lidská bezpečnost v sobě kombinuje jak bezpečnost jedinců (jejich fyzické bezpečí, ekonomický a sociální blahobyt, ochranu lidských práv) tak i tradiční pohled – bezpečnost státu. Koncept pracuje s ochranou svobody od strachu i od nedostatku, což by se mělo odrazit ve vytváření odpovědných politik států reagujících na hrozby v širším pojetí, zajišťujících udržitelný životní standard a posílení bezpečnosti svých obyvatel jako jednotlivců, nikoliv souhrnu občanů. V roce 2001 se Výbor pro rozvojovou spolupráci OECD (Development Assistance Committee - DAC), sdružující nejvyspělejší státy světa, zavázal pomáhat partnerským zemím zvládat a řešit konflikty mírovými prostředky, posilovat demokratické normy a principy dobrého vládnutí a pravomoci zákona. Ukázalo se, že cena zanedbání neboli ponechání země v hlubokých problémech může být obrovská. Dopady takového přístupu by se mohly odrazit jak na národní či regionální úrovni, tak i v mezinárodním měřítku. Riziko násilného konfliktu mohou samozřejmě snižovat demokraticky řízené, odpovědné a účinné bezpečnostní struktury. Výbor OECD/DAC proto předložil návrh reformy systémů bezpečnosti (Security System Reform - SSR), který by měl kromě klasického pojetí, které se zaměřovalo na pomoc ozbrojeným silám, zpravodajským službám a policii, zahrnovat rozvoj právních a trestních institucí, zvolených a řádně jmenovaných civilních orgánů, odpovědných za kontrolu a dohled (parlament, výkonná moc, ministerstvo obrany), a občanského sektoru včetně médií.

Poskytování rozvojové pomoci v konfliktních oblastech

Země postižené násilným či ozbrojeným konfliktem potřebují podporu, aby byly schopny plnit potřeby svých obyvatel, a to cestou vypořádání se s nedostatečnou bezpečností, místní korupcí, nedostatkem kapacit a základních sociálních služeb. Donorské země musí v podobně postižených zemích zůstat aktivní a jejich závazek musí být dlouhodobý, udržitelný a koordinovaný s ostatními vnějšími aktéry. I proto byl výborem OECD/DAC ve spolupráci se Světovou bankou, Evropskou komisí a Rozvojovým programem OSN vytvořen Společný vzdělávací a poradní proces zaměřený na složitá partnerství (Joint Learning and Advisory Process on Difficult Partnerships - LAP).
Zvýšená pozornost věnovaná aktuálním konfliktním oblastem by neměla omezovat dlouhodobou spolupráci s relativně zodpovědnými zeměmi, které jsou sice chudé, ale snaží se svou situaci řešit a postupně zlepšují svou úroveň demokratického vládnutí (good performers). Snaha o účinnější řešení konfliktů a problémů bezpečnosti vyvolává dilema, jestli nadále věnovat pomoc zabezpečenějším státům nebo těm, které patří do kategorie „složitá partnerství“. Odebrání rozvojové pomoci výrazněji se rozvíjejícím zemím není řešením; potřeby zemí, které mají intenzivnější problémy, musí být považovány za rovnocenné a celkový objem pomoci by měl být navýšen. Jediné, o čem lze legitimně uvažovat, je odlišná forma pomoci konfliktním oblastem. Zatímco v případě good performers dárci ve stále větší míře spoléhají na zodpovědnost partnerských zemí a poskytují jim pomoc rozpočtovou, v případě „složitých partnerství“ je na místě opatrnější přístup. Rozvojová pomoc by tak spíše než do rozpočtu těchto vlád měla plynout přímo potřebným lidem na lokální úrovni, například skrze nevládní organizace.

Koherence postupu při bezpečnostních problémech

Propojování přístupů k řešení situace v nestabilních regionech vyžaduje identifikaci společného cíle i použití širší škály nástrojů - diplomacie, obchodu, financí a investic, obrany i rozvojové spolupráce. Víceúrovňový a koordinovaný přístup v těchto otázkách v mnohém přispívá k regionální a globální bezpečnosti, za současného sledování národních a mezinárodních zájmů nejvyspělejších států.
Koordinovaný přístup vyžaduje implementaci komplexních strategií, které by však zároveň měly odpovídat konkrétnímu dění a problémům v oblastech poskytování rozvojové spolupráce. Další podmínkou je podpora dostatečných kapacit a budování nových institucionálních mechanismů. Některé vyspělé země zatím zkoušejí zajímavé inovace s možností širšího uplatnění:například Velká Británie a Nizozemí pro podobné situace zavedly nové meziresortní výbory a mechanismy financování. Potenciální konflikty, například mezi vojenskými a rozvojovými cíli, musí být řešeny na nejvyšší úrovni s použitím jasné analýzy situace.
Je také nutné pomáhat partnerským zemím zvolit si vlastní cestu a vizi řešení bezpečnostní problematiky, aby programy na podporu bezpečnosti země nebyly desinterpretovány jako pokus ovlivnit dění v zemi podle vlastních potřeb. Donorská země by v procesu reformy systému bezpečnosti měla podporovat využívání kapacit místních aktérů, jako jsou občanská společnost, ženská část obyvatelstva nebo místní iniciativy; další podstatný vliv by mělo mít zapojení OSN nebo regionálních organizací.

Prevence konfliktů, vojenské intervence a rozvojová spolupráce

Konflikty zvrátily rozvoj v mnoha zemích včetně těch nejchudších; obrovské výdaje na zbrojení často získávají prioritu před přínosnějšími investicemi do rozvoje společnosti například v oblasti zdravotnictví či školství. Potřeba rychlé reakce v krizových situacích představuje zásadní zatížení pro rozpočet určený na rozvoj – pomoc rozvojovým zemím při nenásilném řešení a transformaci konfliktu proto musí být považována za základ udržitelného rozvoje. Primárním cílem rozvojové spolupráce v každé fázi konfliktu je pak posílení pravomoci zákonů a podpora účasti veřejnosti na demokratických procesech.
Mezinárodní společenství má k dispozici celou řadu nástrojů pro prevenci konfliktů a budování míru - ekonomických, sociálních, legálních, environmentálních i vojenských. Svoji roli musí samozřejmě hrát také rozvojová spolupráce. Pokud je vytvořena a načasována tak, aby řešila základní příčiny násilných konfliktů i jejich urychlující faktory (nerovnováhu příležitostí ve společnosti, nedostatek efektivní a legitimní správy nebo nepřítomnost mechanismů pro mírové urovnání konfliktních zájmů ve společnosti na místní, národní a regionální úrovni), a to cestou, která odpovídá místním poměrům, pak má největší vliv na samotnou prevenci konfliktu.
To ovšem vyžaduje společné úsilí světového společenství v monitorování a vyhodnocování potenciálních krizí. Výzkum Světové banky ukázal, že vnitřní konflikty jsou mnohem pravděpodobnější v zemích:

  • kde jsou velmi nízké příjmy a úroveň vzdělání,
  • kde je jednoduché zmocnit se přírodních zdrojů určených na vývoz a proměnit je v hotovost (ropa, diamanty, drogy atd.),
  • kde jedna velká etnická skupina dominuje menším,
  • kde jsou velké diaspory obyvatel v zahraničí, které se často vměšují do rozdmýchávání občanské války i po tom, co skončila.

Pokud vezmeme v úvahu tyto faktory, pak můžeme řadě z nich předejít například:

  • sledováním ukradených nerostných zdrojů na mezinárodní úrovni tak, aby bylo obtížné je zpeněžit,
  • zintenzivněním boje proti praní špinavých peněz (podobně jako v případech některých zemí, které tak činily v souvislosti s politikou potírání teroristických sítí),
  • snahou o kontrolu obchodu s ručními zbraněmi v zemích, kterým hrozí ozbrojený konflikt,
  • snahou o prevenci konfliktů a přípravou zpráv o dodržování lidských práv v zemích, kde velká skupina dominuje ostatním, včetně snahy o uvedení práv menšin v ústavě dané země.

Ze strany světového společenství je potřeba pracovat nejen na prevenci konfliktů, ale také změnit stávající systém udržování míru a intervencí, který se jeví jako velmi slabý. Mírové sbory OSN mají nedostatek prostředků na mírové operace, urgentně potřebují personál, vybavení i kapacity pro sběr informací. Konflikty by byly navíc lépe kontrolovatelné, pokud by mírové sbory reagovaly rychleji. Proto se v současné době OSN snaží vytvořit malé skupiny důstojníků z různých zemí, které by byly připraveny reagovat ve chvíli, kdy Rada bezpečnosti schválí mírovou misi. Je potřeba také začít více spolupracovat s organizacemi připravenějšími na rychlou reakci jako je např. NATO. Dále je potřeba změnit vojenskou strukturu zásahů tak, aby byly jednotky mobilnější a strategičtější, a pozměnit systém velení na nižší stupně. Světové společenství však doposud postrádá základní operační principy pro takové situace - intervenční války na rozdíl od mírových misí stále nemají jednoduchý, přímý a široce přijímaný systém pravidel.

Role občanské společnosti

Různé nevládní organizace, které pracují jak v oblasti prevence konfliktů a jejich řešení, tak v oblasti humanitární a rozvojové pomoci, mají samozřejmě různé přístupy a cíle. V každém případě by občanské organizace z Jihu i Severu měly hrát důležitou roli především v soustředění rozvojové spolupráce na vymýcení chudoby, a to cestou zvyšování povědomí o celé problematice, monitorováním procesu přidělování rozvojové pomoci atd.

Válka proti teroru a rizika pro rozvojovou spolupráci

Kromě ozbrojených konfliktů a ostatních bezpečnostních rizik dominuje po 11. září 2001 mezinárodním vztahům také boj proti globálnímu terorismu často nazývaný „válka proti teroru“. Tento boj teprve začal a už nyní je jasné, že potrvá mnoho let. Za globální problém je považován i proto, že teroristické sítě dnes operují ve více než padesáti zemích světa, kde využívají „spících buněk“, a také v pětadvaceti zemích, kde se již pokusily o teroristické akce (od USA po Jordánsko, Ekvádor a Singapur). Boj proti těmto sítím bude vyžadovat bezprecedentní změny v systému sdílení informací v globálním měřítku a v aktivitách zpravodajských služeb, soudnictví a formulaci definic operací a kritérií zásahu. Kromě členů NATO je třeba do mezinárodní spolupráce zapojit i země jako Rusko a Čínu, aby vedly společně boj proti terorismu a výrobě a šíření zbraní hromadného ničení.
V boji proti teroru se pozornost zaměřuje mimo jiné na protiteroristickou a vojenskou intervenci do zemí, jež jsou podezřelé z podpory teroristů. Globální válka proti teroru také v mnohém ovlivňuje rozvojovou politiku a praxi. Zájem médií a politiků se kvůli aktuálním protiteroristickým akcím často přesouvá od problémů chudoby a lidských práv k problémům bezpečnosti, ať na regionální či globální úrovni. Mění se i struktura přidělování pomoci a povaha spolupráce donorů a rozvojových zemí. Válka proti teroru je v současnosti v některých případech používána dokonce pro ospravedlnění praktik, které dosažení rozvojových cílů podkopávají a směřují proti mezinárodním závazkům o lidských právech.

Zpolitizování rozvojové pomoci

Bezpečnostní otázky byly vždy nevyhnutelně provázány s historií rozvojové spolupráce, zejména v období studené války. Soustředění rozvojové politiky na chudobu a udržitelný rozvoj se stalo pro pokrokové donory prioritou až během 90. let. V posledním desetiletí pak došlo k vytváření programů rozvojové spolupráce, které se zaměřovaly i na lidská práva. Válka proti teroru ovšem tento pozitivní vývoj začala obracet a rozvojová pomoc začala být opět v některých případech používána jako stimul na podporu vojenských akcí. Rozvojové programy nejvyspělejších států tak začaly opět více sloužit jako nástroj zahraniční politiky, zvláště v případě zemí, které jsou podle ostatních kritérií poskytování rozvojové pomoci velmi slabé (mají špatnou vládu, represivní režim atd.). Pomoc je jim nabízena výměnou za účast v boji proti teroru. Mezi takové příklady patří například finanční pomoc Pákistánu ze strany USA, Velké Británie a EU, nebo snaha přesvědčit tři dočasné africké členy Rady bezpečnosti OSN (Angolu, Kamerun a Guineu) v hlasování o zásahu v Iráku v roce 2003.
Zpolitizování rozvojové pomoci může zvyšovat rizika pro různé humanitární pracovníky a nevládní organizace, které v očích místních obyvatel (a teroristických skupin) ztrácejí svou nezávislost. Jak dokazují časté únosy a poslední události v Iráku i jinde, stává se působení v terénu mnohdy velmi nebezpečným. Řada mezinárodních a nevládních organizací se tak z těchto regionů stahuje, na což v konečném důsledku mohou doplácet koneční příjemci pomoci.

Předefinování cílů rozvojové pomoci

Kromě vlivu války proti teroru na poskytování rozvojové pomoci je také možné pozorovat znatelný posun v tom, jaké aktivity jsou financovány. Výbor OECD/DAC v dubnu 2003 na nejvyšší úrovni schválil politické prohlášení, které se zabývá vlivem bezpečnosti na rozvoj a naopak. Mezi donory se také vede živá diskuse o nutnosti rozšíření definice cílů rozvojové pomoci o otázky bezpečnosti, včetně boje proti terorismu. Některé země již začaly využívat rozpočty na rozvojovou pomoc pro financování protiteroristických programů. Například dánská vláda zařadila bezpečnost a boj proti terorismu jako druhý z pěti hlavních rozvojových cílů pro období let 2004 až 2008 (velká část pomoci bude použita na Blízkém východě, jehož státy nespadají do kategorie nejméně rozvinutých zemí). Austrálie již také explicitně zařadila tento cíl do svého rozvojového programu a využívá svých rozvojových prostředků na financování protiteroristických opatření v Indonésii, na Filipínách či v jihovýchodní Asii. Jedním z dalších důsledků války proti teroru je současná potřeba financování post-konfliktní rekonstrukce Iráku a Afghánistánu, často spojené s relokací rozvojových fondů z tradičních oblastí příjemců rozvojové spolupráce. Velká Británie v roce 2003 přesunula více než sto milionů liber z rozvojových programů ve středně vyspělých zemích, aby mohla financovat své aktivity v Iráku. Vzhledem k dostupnosti statistických dat však ještě není vliv války proti teroru v mnoha případech jasný. Již teď je ale zřejmé, že současný trend snižuje nejen soustředění rozvojové pomoci na vymýcení chudoby, ale i její objem je i přes zahrnutí nových cílů zvyšován jen zřídka.
V současné době probíhá v rámci výboru OECD/DAC diskuse, zda je možné a žádoucí z ODA financovat investice namířené na posilování bezpečnostních a vojenských systémů v nestabilních regionech. Takováto reforma by mohla být legitimním cílem rozvojové spolupráce. Otázkou ale zůstává, nakolik tato rozvojová pomoc slouží obyvatelům rozvojových zemí a nakolik donorským státům.

Zachování integrity rozvojové pomoci

Současná situace vyžaduje od nejvyspělejších států, aby jejich vlády reagovaly na krize v zahraničí, a to jak z bezpečnostního, tak i z rozvojového hlediska. Je velmi důležité, aby se cíle - jak snížení chudoby, tak zachování míru a bezpečnosti - vzájemně podporovaly. Potřeba vyjasnit, co je považováno za „rozvoj“ a co může a mělo by být považováno za oficiální rozvojovou pomoc (ODA), je proto stále akutnější. V tomto kontextu je také důležité přesvědčit vlády nejvyspělejších států, aby chápaly význam prostředků určených na rozvojovou pomoc, a zajistit, že tyto finance nebudou zneužity. Důležité je samozřejmě i zachování důvěryhodnosti statistik ODA. V současnosti jsou jen v málo zemích nastaveny systémy financování tak, aby umožňovaly reagovat na proměnlivou situaci z různých rozpočtových zdrojů.

Podkopávání lidských práv

Je vysoce sporné, jestli protiteroristická legislativa v mnoha zemích neohrožuje lidská práva a nelegalizuje praxi (svévolné zatčení a prodloužení vazby bez soudního řízení), která odporuje mezinárodním normám a listině základních lidských práv. Po vyhlášení války proti teroru vydala řada zemí se špatným stavem lidských práv (Mauritius nebo Pákistán) novou protiteroristickou legislativu nebo rozšířila pravomoci již existujících zákonů. Skutečnost, že mnoho donorských států přijalo podobné zákony, které omezení lidských práv umožňují, snižuje jejich důvěryhodnost v kritice ostatních zemí. Některé dárcovské státy také poskytují rozvojovým zemím, jejichž dodržování lidských práv je v kritickém stavu, pomoc směřovanou na podporu bezpečnostních struktur, a to například formou vybavení a školení včetně finanční podpory (například dodávky USA a Velké Británie do Uzbekistánu a Tádžikistánu).

Zapomenuté krize a porušené sliby

Částečný pokles zájmu médií a politiků o rozvoj a problémy rozvojových zemí jsou předvídatelným důsledkem jejich koncentrace na válku proti teroru. Přesto byla učiněna řada prohlášení o potřebě řešit zásadní příčiny nestability včetně chudoby a sociální nespravedlnosti. Konkrétních akcí ale bylo realizováno jen málo.

Autoři textu: PhDr. Věra Exnerová, Ing. Michal Kaplan, Tomáš Chlebeček (2008)

Aktualizaci textu provedla: Mgr. Lenka Dušková (2008) a Pavla Jebili Začalová (2012)

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM