Zapojte se
Loading


Za občanskými válkami stojí i boje o vodu

900 milionů lidí nemá přístup k pitné vodě. Foto: Barbora Němcová / Autor: Foto: Barbora Němcová

12.01.2011
Daniel prokop

Téma: Válečné konflikty, humanitární krize, přírodní katastrofy, obnova, Migrace, Voda, hygiena, Životní prostředí, Situace v rozvojových zemích

Region: Regionálně nezařazené

Hlavním problémem je přelidnění. Země je schopná unést jen dvě miliardy lidí, říká přední český geolog Václav Cílek.

Téměř 900 milionů lidí dnes žije bez přístupu k nezávadné pitné vodě. Situace se bude zhoršovat s bobtnající světovou populací, což s sebou nese i riziko četnějších válečných konfliktů. „Nedostatek zdrojů plodí mezi lidmi nenávist, která se pak snadno zažehne etnicky nebo nábožensky,“ míní přední český geolog a klimatolog Václav Cílek.
 
Takřka sedmina populace dnes nemá přístup k nezávadné pitné vodě. Těch příčin je řada – populační exploze, nešetrné zemědělství, ale i znečišťování vody hnojivy a klimatické změny. Co z nich je hlavní příčina toho současného stavu?
 
Základní problém je velké množství lidí. Proto také část ekologů počítá tzv. depopulační křivky, tedy kolik lidí musí vymřít, aby to Země unesla. Jsou na to neobyčejně různé názory, ale zdá se, že asi dvě miliardy lidí zemský systém v pohodě unese. Nejedná se však pouze o vodní zdroje, ale hlavně o ropu, protože kdyby byly dvě miliardy lidí, tak s ní svět vydrží o hodně delší dobu. Problém se odsune. To množství lidí urychluje problémy a zároveň je tak velké a svazující, že znemožňuje jejich řešení.
 
Nedostatek pitné vody je aktuálně problém hlavně rozvojových zemí. Ale hrozí v blízké budoucnosti i západnímu světu?
 
Problém s vodou rozhodně hrozí části Spojených států amerických. Pro ně je charakteristické přečerpávání, zejména pro zemědělskou produkci. Uvádí se například, že zhruba 10 % zemědělské půdy je tam zavlažováno ze zdrojů podzemní vody. Ten vývoj je tam v dlouhodobém měřítku špatný. Značná část zásobníků podzemní vody má vodu jen na 30 až 100 let.
 
Ptám se i proto, že téma nedostatku vody je na západě dost potlačené mezi diskusemi o oteplování a vyčerpání fosilních zdrojů.

Ta situace v podstatě také nemá řešení, proto se o ní tolik nemluví. Typická situace je v povodí Nilu, kde žije asi 400 milionů lidí a během 20 let jich má být až 700 milionů. Přitom už teď je to na hranici udržitelnosti. Například Saúdská Arábie, která měla 4 miliony obyvatel, má dnes okolo 30 milionů a brzy bude mít kvůli jedné z nejvyšších porodností na světě 50 milionů obyvatel. Přitom nemá ornou půdu a prakticky žádné zásoby vlastní vody, takže si vytváří zemědělské farmy v Etiopii. Kvůli zavlažení dalších částí země se tam plánuje výstavba 6 nebo 8 přehrad. To znamená regulaci na celém Modrém Nilu (jedna ze dvou zdrojnic Nilu, protékající Etiopií a Súdánem – pozn. autora).
 
Číňané jednají podobně v Súdánu. Počítají s tím, že se mezi Modrým a Bílým Nilem, jižně od Chartúmu, rozvede více vody z Nilu, a tak získají obrovské plochy zemědělské půdy. Jenže pěstované rostliny spotřebují hodně vody a navíc až 80 procent vody se zbytečně vypařuje. A mnohem méně vody ve výsledku doteče do Egypta. Což znamená další zhoršení tamní situace.
 
A taky politické napětí v tom regionu. Jakou podobu mají vlastně současné konflikty o vodu ve světě?
 
Zatím probíhají spíše občanské války o vodu, než mezinárodní. Typický případ je súdánský Dárfúr. Jsou tam zemědělci, kteří mají políčka. Pokud je vody pro políčka dost, přicházejí si pro ni i kočovníci a napájí svá stáda. Pokud je vody málo, tak jim zemědělci odepřou vstup. Usedlíci jsou často křesťani, kočovníci zase muslimové. V zemi roste neklid a oblast se snaží odtrhnout od centrální vlády. Ta zjistí, že svojí armádou to nezvládá, takže raději vyzbrojí milice. Vznikne velmi složitý konflikt, který vypadá jako válka křesťanů a muslimů, ale na začátku jsou problémy s vodou.
 
Myslíte tedy, že v pozadí mnoha zdánlivě kulturních či náboženských konfliktů je soutěž o vodu či jiné zdroje?
 
Ve společnosti relativní hojnosti, nebo aspoň dostupnosti, se lidi navzájem podporují. Ale jakmile začne být něčeho nedostatek, začne tlak na rozdělování. A to probíhá například přes rodiny, nebo nějaký druh elity. Vytváří se tak ohromná nenávist, která se pak snadno zažehne etnicky nebo nábožensky.
 
Když se vrátíme k jedné z příčin nedostatku vody – tedy k zemědělství, které bere celosvětově její většinu. Je možné ho nějak zefektivnit, aby Země udržela i těch 9 miliard lidí, které tady budou v blízké době?
 
Myslím si, že není a ukáže se to během příštích 3 až 5 let. Značná část toho problému je závislá na cenách ropy. Dřív to bylo tak, že zemědělství produkovalo energii, dnes zemědělství spotřebovává zhruba 10krát více energie, než produkuje. A i když se vyvíjí elektromobily, nikdo doopravdy nepočítá třeba s traktory nebo s buldozery na elektřinu. Vždy budou na ropu. Takže jakmile její cena stoupne do výše 150 dolarů, začnou problémy. Modelem těchto problémů byla situace kolem roku 2007 a 2008, kdy cena některých potravin stoupla o 30 až 100 procent. A chudý svět je v situaci, kdy většina lidí dává zhruba 80 % příjmů za potraviny. Když budou potraviny o 20 % nebo o 30 % dražší, tak už není z čeho brát.
 
Řada těch problémů s vodou a jídlem souvisí s globalizací – zavlečením technologií do rozvojového světa, využíváním jeho zdrojů, atd. Vy jako o jednom z řešení mluvíte o „deglobalizaci“. Jak si jí představujete?
 
Představuji si to tak, že se zvolí úseky, kde je globalizace nutná a pozitivní a úseky, kde je nutná deglobalizace. To nejsou moje myšlenky, jen je zprostředkovávám. Lokalizovat nebo deglobalizovat pěstování banánů nebo těžbu ropy samozřejmě nelze. Ale můžeme zhodnotit jaké máme území, kolik potravin a kolik vody nám poskytuje a založíme svojí existenci, řekněme, ze 2/3 na tom, co nám naše země může zajistit.
Dnes jsou naše zájmy zejména čínské zájmy. Jsme exportní země, vyvážíme hodně do Německa. A to zase vyváží zejména do Číny. Jakékoli ohrožení čínské ekonomiky přinese zpomalení německé ekonomice a tím pádem i nám. A jenom blázen by čekal, že jednak klima se nebude měnit a jednak že ekonomika se nebude měnit. Představa, že Německo bude neustále vyvážet do Číny a tím pádem budeme i my exportovat do Německa, je prostě zcestná. A v okamžiku, kdy budeme mít málo co vyvést, budeme více odkázáni na tuto zemi. Takže si opravdu myslím, že co nám nakonec zbude, budou sice ne úplně, ale třeba ze 2/3 české zdroje.
 
A co se týče budoucnosti světové distribuce vody?
 
Voda je vždy hodně lokální záležitost. Už před 10 roky se mluvilo o tom, že podobně jako existují ropovody, tak budou existovat obří vodovody třeba ze Skandinávie do Středomoří. Bylo by to ale hrozně drahé a ostatní řešení jsou levnější. Navíc počasí kolísá, takže tři roky je sucho, třeba ve Španělsku nebo Portugalsku, ale pak zase začne pršet, takže se zdroje zase vrátí do normálu. A pro země jako Portugalsko nebo pro Barcelonu se spíš vyplatí vybudovat si odsolovací zařízení, než investovat do vodovodu.
Vody je navíc potřeba tolik. Když vy a já spotřebujeme 200 litrů vody denně, odkud bychom to chtěli dovážet? To není triviální záležitost. Takže v otázce vody musí docházet k šetrnému rozvoji vodních technologií na místě.
 
Není tedy budoucnost řešení problémů s vodou právě v technologii odsolování mořské vody?
 
Ano, pro některé státy jako je Saúdská Arábie, možná Jordánsko, určitě Izrael, Egypt je to v podstatě jediné řešení. Ale je to poměrně drahé a energeticky hodně náročné. Možná by to do budoucna mělo znamenat další rozvoj jaderné energetiky, a to i v zemích OPEC, které jsou jinak bohaté na ropu, ale k výrobě energie musí dovážet uhlí jako Saúdi.
 
 
Daniel Prokop
Autor je nezávislý novinář
 
 
Václav Cílek je přední český geolog a klimatolog, vede Geologický ústav AV ČR. Ve svých knihách (publikoval jich už kolem 30) a populárně vědeckých textech se zabývá vztahem člověka k přírodě, proměnami krajiny a klimatu - často však s přesahem k umění, filosofii či religionistice. I o neveselých důsledcích civilizačního růstu tak hovoří spíše s klidem renesanční osobnosti, než s naléhavostí ideologa.

Gruzie: 10 let po válce. A kde jsou lidé?

Tato země na pomezí Evropy a Asie se v posledním desetiletí stává čím dál více opěvovanou turistickou destinací. Ekonomika se snaží vymanit ze sovětské slepé uličky, občanská společnost usiluje o demokratizaci, spolupráce s Evropskou

Velká zelená zeď má vrátit Sahelu zeleň

Desertifikace nejen v Sahelu, ale i na jiných místech po celém světě ohrožuje živobytí miliónů lidí. Vyřeší rozšiřování pouště projekt Velká zelená zeď?

Sto a jedna tvář Gruzie

I přesto, že je Gruzie ekonomicky na vzestupu a Evropská unie zde platí spoustu rozvojových projektů, stále se potýká s množstvím problémů. Ne všechny musí být na první pohled znát. Přímořské letovisko Batumi je toho dobrým příkladem.

Jak včely pomáhají dětem do školy

Globální oteplování a náhlé změny v teplotách a sezónách deště v rozvíjejících se zemích komplikují farmaření a snižují úrodu. Klimatické změny mohou také za kolísání cen kukuřice, rajčat nebo brambor. Ohrožují tak stabilní

foto: Tereza Hronová

Družstevnictví jako motor pro rozvoj zemědělství a drobného podnikání v Gruzii

Během éry Sovětského svazu se družstva stala nástrojem pro vyvlastňování půdy a znárodnění soukromého sektoru, přičemž jejich účelem nebyla ani tak spolupráce, ale především plnění pětiletky a kontrola ekonomiky. V postsovětském

Pixabay

Banány živí i ničí Latinskou Ameriku

Zatímco dříve u nás lidé stáli dlouhé fronty na banány, dnes je toto tropické ovoce široce dostupné, oblíbené a mnohdy levnější než to pěstované v Česku.

Dědictví Rudých Khmeru

V sedmdesátých letech minulého století se celá Kambodža ponořila na čtyři dlouhá léta do temnoty pod hrůzovládou Rudých Khmerů. Kdo byli Rudí Khmerové a jak se dnešní kambodžské království vyrovnává se šrámy minulosti?

Jak stromy zachraňují bolivijské farmáře před suchem

Bolívie zažila v posledních letech jedno z nejhoršího sucha ve své historii. Tato malá země zároveň vede žebříčky v kácení pralesů, čímž nenávratně přispívá k dalším klimatickým změnám. Farmáři, kteří se nacházejí

U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist Seaman Christopher Lange

Saúdská Arábie, štědrý a nevyzpytatelný dárce

Rezoluce Generálního shromáždění OSN z roku 1970 udává, že bohaté státy mají na rozvojovou pomoc přispívat 0,7 % svého hrubého národního příjmu. Saúdskoarabské království je v tomto ohledu spolehlivým přispěvatelem.

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM

Děkujeme, že se zajímáte o rozvojovou spolupráci a globální témata. Aktuální informace naleznete na www.clovekvtisni.cz