Zapojte se
Loading


Nejekologičtější město světa

Ulice v Kisangani. Foto: Markéta Kutilová

30.04.2008
Markéta Kutilová

Téma: Situace v rozvojových zemích

Region: Afrika

Továrny v konžském Kisangani nejsou skoro žádné a ty, které už stojí, většinou nefungují. Hlavně ale v celém městě nejezdí téměř žádná auta ani motorky, o nákladních autech nebo autobusech už vůbec nemluvě. Ulicím vládnou kola.

Člověk by čekal, že "nejekologičtější" město světa najde někde ve Skandinávii nebo třeba v Rakousku, každopádně v nějaké rozvinuté, vyspělé zemi, kde mají občané vyvinutý smysl pro odpovědnost a principy udržitelného rozvoje dokážou odvyprávět i žáčci v první třídě. Asi nikoho by nenapadlo, že "nejzelenější" město na světě může ležet v subsaharské Africe, kde si s nějakou ekologií hlavu opravdu nelámou. Přesto je možná městem, jehož "ekologická stopa" je nejnižší na světě, Kisangani, které se nachází v Demokratické republice Kongo - tedy v samém srdci černého kontinentu.

Pro tohle tvrzení existují hned tři důvody: město je zásobováno energií z vodní elektrárny, jen minimálně znečišťuje ovzduší a jeho obyvatelé nevytvářejí skoro žádný odpad. A ten, který vytvoří, zase využijí. Kisangani má rozlohu asi jako Hradec Králové a žije v něm oficiálně 700 000 lidí. Leží přímo na řece Kongo, což je po Amazonce druhá nejvodnatější řeka světa, a tak tady vyrábění elektřiny z vodní energie není problémem. Budiž přičteno ke cti Konžanů, že tak opravdu činí. "Řeka Kongo má potenciál zásobovat elektrickou energií celou Afriku. Posledních asi 30 kilometrů před tím, než se vlije do Atlantického oceánu, zdolá převýšení 300 metrů, takže má obrovskou sílu," říká k tomu Jan Filipenský, český ambasador v Kongu.

A tak i Kisangani má díky své poloze elektřinu z přírodního vodního zdroje. "Sice několikrát denně vypadne, ale to je proto, že turbíny jsou zastaralé a potřebují opravu, na kterou nemáme peníze," připomíná ještě guvernér zdejší provincie Médard Autsay Asenga. Automobilisté, třeste se! A jak je možné, že Kisangani téměř neznečišťuje ovzduší? Jednoduše. Továrny tady totiž nejsou skoro žádné a ty, které už stojí, většinou nefungují. Hlavně ale v celém městě nejezdí téměř žádná auta ani motorky, o nákladních autech nebo autobusech už vůbec nemluvě. Ulicím vládnou kola. Co vládnou, cyklisté tady neomezeně kralují! Na takovém kole skoro nikdy nesedí jen jeden člověk, ale aspoň dva nebo tři. Bicykly slouží i jako taxíky - stačí zvednout ruku nebo jen udělat pár kroků pěšky a hned jich je u vás několik. Říká se jim toleka. Mají nosiče obalené barevným molitanem a nevěřili byste, jak je to pohodlné! Jako pasažér máte na nohy malá stupátka, takže si spokojeně sedíte a jedete. Ve zdejším vedru to může být dokonce příjemnější než cesta autem.

Z pohledu pasažéra na toleku. Foto: Markéta Kutilová

A pokud se vám z nějakého důvodu na kole jet nechce, máte smůlu. Jiné taxíky v Kisangani nejsou a veřejná doprava neexistuje. Svezení po městě přijde v přepočtu asi na pět českých korun a do pedálů se většinou opírají mladí, statní kluci. Pravda ale je, že před každým kopcem musí pasažér slézt a vyjít ho pěšky. Kopců v Kisangani ale naštěstí moc není. Tolekisté, jak jsem si je soukromě pojmenovala, však nejezdí jen po městě, za dvacet dolarů vás nebo váš náklad dopraví i do 300 kilometrů vzdálené Buty, kam vede cesta buší po silnici z udusané hlíny. Silnic pokrytých asfaltem je totiž v Kisangani jen několik kilometrů. Jedna vede na letiště a pár jich je v centru. Ostatní cesty jsou z oranžové udusané hlíny, plné výmolů a děr, takže jízda na kole je nakonec mnohem pohodlnější než autem, protože na kole se výmolům snadněji vyhnete.

Na bicyklu se přitom nejezdí jen v jednom pruhu u krajnice, ale hned ve třech či čtyřech proudech ve všech směrech a ti, kdo přece jen mají auta, nemají na růžích ustláno. Běda tomu, kdo by nějakého cyklistu srazil. Takový nešťastník je okamžitě obklopen davem dalších cyklistů, vyvlečen z auta, a má-li štěstí, že vyvázne nepotlučen, bez monoklů a nelynčován, pak aspoň jeho auto utrží nejaké to "zranění". Navíc ho čekají nekonečné tahanice s policií. A vysoká pokuta. "Srazil jsem cyklistu. Jel proti mně s kopce a nefungovaly mu brzdy, vjel mi přímo na kapotu. Moje chyba to tedy nebyla. Okamžitě byl ale kolem mě dav a začali mě lynčovat. Bylo to skoro o život, tak jsem ujel. Policie mě ale našla a musel jsem zaplatit 1500 dolarů," vzpomíná Marcel Gilbau, který v Kisangani pracuje pro nevládní organizaci Handicap International. Inu, do cyklistů se nevráží!

Gilbauova zkušenost ukazuje, že nezáleží na tom, kdo má větší a výkonnější stroj - silnější je ten, kdo je v převaze početní. Tolekisté mají v Kisangani dokonce vlastní svaz, přesněji řečeno odborovu organizaci, která prosazuje jejich práva a požadavky. Kola jsou totiž nepostradatelná pro zdejší ekonomiku. Nejenže zajišťují pohyb lidí, ale zejména zboží. Na kolech se vozí pytle mouky, koše uhlí, bedny manioku, trsy banánů, štosy látek, koše ryb. Zkrátka všechno, co by běžný Evropan hodil do kufru auta, se tady přivazuje na nosič jízdního kola. Mladíci, kteří se do pedálů opírají, ale většinou nejsou majiteli svých bicyklů. "Já si kolo pronajímám od člověka, který jich vlastní 20," říká sedmnáctiletý Foster, který si podle svých slov denně vydělá kolem dvou dolarů. Z toho musí polovinu odevzdat majiteli kola. Stejně jako ostatní má Foster kolo ozdobené umělohmotnými květinami na řidítkách i nosiči.

Nejekologičtější město světa. Foto: Markéta Kutilová

A komu že patří těch několik desítek aut, která po městě přece jen jezdí? Většinou OSN, respektive mírovým jednotkám MONUC, které mají v Kongu nasazeno 17 000 modrých přileb. Pak je v Kisangani pár aut, jež patří mezinárodním nevládním organizacím, třeba Lékařům bez hranic, a pár aut soukromých, v nichž se vozí většinou Libanonci, kteří obchodují s diamanty, bavlnou a dřevem. V několika autech je možné zahlédnout i bohaté Konžany. Pár aut patří i policii a vládním úředníkům - ovšem pouze těm nejvyšším.

Stoprocentní recyklace

Co se týká odpadu, i v tomhle případě je Kisangani opravdu "zelené". Jeho produkce je obecně velmi nízká a navíc je skoro všechen znovu využit na něco jiného. Každá krabička, plechovka, sáček, láhev nebo kousek papíru najde své opětovné využití. Třeba plastová láhev je cenným majetkem a každá je využita k prodeji benzínu, petroleje, jogurtu, mléka, palmového vína atd. Potvrzuje to i zkušenost pátera Martina, který pochází z Holandska: "Nevyhazuju tady vůbec nic, všechny obaly, láhve a krabičky shromažďuju a pak to vozím lidem na vesnicích. Mají z toho ohromnou radost a najdou pro to spoustu využití.

Zejména všechno, co je možné uzavřít, má pro ně velkou hodnotu. Můžou tak chránit potraviny před hmyzem." Pro další příklady stačí zajít na místní trh. Na zemi nebo na dřevěných stolech sedí desítky žen prodávajících mouku, rýži, kávu, fazole, arašídy a mnoho dalších potravin. Zboží mají volně na kupě před sebou a zákazníkům odměřují požadované množství. Žádná z nich však nemá váhy, nýbrž velké množství nejrůznějších plechovek, jejichž pomocí zboží odměří a spočítá cenu. "Kdepak váhy, ty si nemůžu dovolit. Odměřuju jen na plechovky," vysvětluje Anastázie Mbwandelubová, která prodává pražené arašídy a vařenou kukuřici. Arašídy balí do papírů ze školních sešitů a do novin. Kluk vedle přitom nemá ani to, a tak je balí do banánových listů.

Kisangani tak není čistým městem proto, že jeho obyvatelé mají zvlášť vyvinutý smysl pro ochranu životního prostředí nebo pro udržitelný rozvoj. Čistota tady jde ruku v ruce s chudobou. Samotné Kisangany to samozřejmě vůbec netěší, a kdyby měli peníze a silnice, určitě by si koupili silná auta a odpad by začali házet všude kolem. Vzhledem k velké zaostalosti Konga, nestabilní bezpečnostní situaci a všudypřítomné korupci to ovšem vypadá, že Kisangani - navzdory očekáváním a přáním svých obyvatel - "nejekologičtějším" městěm světa ještě nějaký čas zůstane.

Demokratická republika Kongo

Jedna z nejméně rozvinutých, ale zároveň potencionálně velmi bohatých zemí na světě (hlavní město Kinshasa). Na území této bývalé belgické kolonie, kde dnes žije přibližně 60 milionů obyvatel, se nacházejí obrovské zásoby zlata, diamantů, koltanu, mědi, uranu atd. Na přelomu tisíciletí celou zemi zachvátila válka - šlo o nejkrvavější konflikt od druhé světové války, při němž zahynulo skoro pět milionů lidí. Válčit se přestalo v roce 2003 a v roce 2006 proběhly relativně svobodné volby, ovšem na východě země stále pokračují boje. V oblasti se pohybují rebelové z Rwandy - Hutuové i Tutsiové - a bojují proti konžské armádě. Chtějí si zajistit přístup k nerostným surovinám, zároveň ale bojují mezi sebou. V místě je přibližně půl milionu uprchlíků, jedná se o jednu z největších humanitárních krizí současnosti.


Gruzie: 10 let po válce. A kde jsou lidé?

Tato země na pomezí Evropy a Asie se v posledním desetiletí stává čím dál více opěvovanou turistickou destinací. Ekonomika se snaží vymanit ze sovětské slepé uličky, občanská společnost usiluje o demokratizaci, spolupráce s Evropskou

Velká zelená zeď má vrátit Sahelu zeleň

Desertifikace nejen v Sahelu, ale i na jiných místech po celém světě ohrožuje živobytí miliónů lidí. Vyřeší rozšiřování pouště projekt Velká zelená zeď?

Sto a jedna tvář Gruzie

I přesto, že je Gruzie ekonomicky na vzestupu a Evropská unie zde platí spoustu rozvojových projektů, stále se potýká s množstvím problémů. Ne všechny musí být na první pohled znát. Přímořské letovisko Batumi je toho dobrým příkladem.

Jak včely pomáhají dětem do školy

Globální oteplování a náhlé změny v teplotách a sezónách deště v rozvíjejících se zemích komplikují farmaření a snižují úrodu. Klimatické změny mohou také za kolísání cen kukuřice, rajčat nebo brambor. Ohrožují tak stabilní

foto: Tereza Hronová

Družstevnictví jako motor pro rozvoj zemědělství a drobného podnikání v Gruzii

Během éry Sovětského svazu se družstva stala nástrojem pro vyvlastňování půdy a znárodnění soukromého sektoru, přičemž jejich účelem nebyla ani tak spolupráce, ale především plnění pětiletky a kontrola ekonomiky. V postsovětském

Pixabay

Banány živí i ničí Latinskou Ameriku

Zatímco dříve u nás lidé stáli dlouhé fronty na banány, dnes je toto tropické ovoce široce dostupné, oblíbené a mnohdy levnější než to pěstované v Česku.

Dědictví Rudých Khmeru

V sedmdesátých letech minulého století se celá Kambodža ponořila na čtyři dlouhá léta do temnoty pod hrůzovládou Rudých Khmerů. Kdo byli Rudí Khmerové a jak se dnešní kambodžské království vyrovnává se šrámy minulosti?

Jak stromy zachraňují bolivijské farmáře před suchem

Bolívie zažila v posledních letech jedno z nejhoršího sucha ve své historii. Tato malá země zároveň vede žebříčky v kácení pralesů, čímž nenávratně přispívá k dalším klimatickým změnám. Farmáři, kteří se nacházejí

U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist Seaman Christopher Lange

Saúdská Arábie, štědrý a nevyzpytatelný dárce

Rezoluce Generálního shromáždění OSN z roku 1970 udává, že bohaté státy mají na rozvojovou pomoc přispívat 0,7 % svého hrubého národního příjmu. Saúdskoarabské království je v tomto ohledu spolehlivým přispěvatelem.

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM