Zapojte se
Loading


Očima humanitárních pracovníků

15.01.2004

Téma: Válečné konflikty, humanitární krize, přírodní katastrofy, obnova

Respektovaly jednotlivé bojující strany vaše postaveni? Sedm humanitárních pracovníků vypovídá o své zkušenosti z oblasti válečných konflitů.

Respektovaly jednotlivé bojující strany v konfliktech, kterých jste se jako humanitární pracovníci zúčastnili, vaše postaveni?

Tuto otázku jsme položili některým z českým humanitárních pracovníků s delšími zkušenostmi v krizových oblastí.

Petra Procházková, působila v Čečensku střídavě od roku 1994 jako novinář a jak přiznává, i "poloviční humanitárec". Těsně po druhé čečenské válce, v letech 2000 až 2001, působila přímo v čečenské metropoli Grozném, kde založila dětskou školku. Nakonec byla ruskými úřady vyhoštěna. Nyní se se sdružením Berkat snaží pomáhat především ženám v Afghánistánu.

Bojující strany se obvykle bránily tomu, aby byla pomoc poskytována bez jejich dozoru a kontroly, časté byly I snahy utrhnout něco pro vlastní, vojenskou spotřebu. Například při pomoci civilnímu obyvatelstvu se ruská strana opakovaně snažila zabránit v průjezdu na území, kde zuřily boje s tím, že pomoc bude využívána čečenskými bojovníky. Objevovaly se i argumenty, že není možné pomáhat dětem teroristů nebo výrostkům, ze kterých teroristé co nevidět vyrostou. Kromě primitivních překážek, že nás prostě nepustili přes kontrolní vojenské stanoviště, si vojáci vymýšleli neuvěřitelné množství různých propustek, povolení a razítek, a trvali na tom, aby byli neustále přítomni rozdávání pomoci. V případě dětského domu například chtěli kontrolovat, čí děti do domova přijímáme a dokonce čím je krmíme.

Z čečenské strany šlo spíše o nepřímé překážky. I v donách, kdy povstalci kontrolovali převážnou část svého území, nedokázali zajistit bezpečnost cizinců a sami napomáhali rozkrádání humanitární pomoci.

Situace v Afghánistánu je proti tomu jednodušší. Překážkou jsou jen opakované útoky proti cizincům, včetně humanitárců.

Jaromír Štětina, strávil postupně od několika dnů v Somálsku až po měsíce v Čečensku. Díle pak Arménie, Irán, Abcházie, Gruzie, Náhorní Karabach, Albánie, Srbská Krajina, Bosna, Kosovo, Tádžikistán, Afghánistán, Rusko.

I kdyby měly humanitární operace v současných mezinárodních zákonech stoprocentní oporu, bude humanitární pracovník narážet na jedné či druhé straně ozbrojeného konfliktu na neporozumění a averzi. A to zejména na nižší a střední vojenské či guerillové úrovni. Pro vojáky je často humanitární pracovník, který pracuje na "druhé" straně konfliktu, nepřítelem či dokonce potenciálním špiónem. To žádné zákonné normy neodstraní. Proto bude vždycky k vybavení dobrého humanitárního pracovníka ve válečných konfliktech patřit vysoká dávka diplomacie, jazyková obratnost, dokonalá znalost místních reálií, smysl pro improvizaci uvnitř řádu i osobní odvaha.

Petr Kostohryz, 21 měsíců na Severním Kavkaze s Člověkem v tísni, v současnosti pracuje pro Výbor vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR).

V Čečensku se v době mého pobytu spíše než o válečný stav mezi více méně jasně definovanými znepřátelenými stranami jednalo o doutnající konflikt v maximálně kriminalizovaném prostředí. Vedle tzv. čečenského odboje a ruských ozbrojených sil operovala v Čečensku i Ingušsku řada místních polovojenských skupin, zabývajících se drobnou diverzí stejně jako trestní činností. Humanitární organizace se všeobecně těšily jistému respektu, nicméně bezpečnostní situace nedovolovala pohyb zahraničních pracovníků bez ozbrojené ochranky. Chráněny byly i všechny kanceláře a místa pobytu zahraničních humanitárních pracovníků. Specifika situace i regionu s sebou přinášela i řadu dalších omezení.

Ze strany ozbrojených složek a státních struktur se jednalo zejména o omezení či zamezení přístupu k příjemcům humanitární pomoci, nejčastěji odůvodňovanému obavou o bezpečnost humanitárních pracovníků. Dále se humanitární organizace musely potýkat s řadou administrativních překážek, nemajících oporu v zákonodárství hostitelské země. Také policejní orgány a tajné služby věnovaly humanitárním organizacím neadekvátní pozorností, nezřídka považující všechny cizince za špiony a provokatéry, kteří nemají zájem na zlepšení situace. Poslední bylo z větší části motivováno taktéž nepochopením základních principů humanitární práce a možných pohnutek, vedoucích v blahobytu žijící cizince vydat se do konfliktní oblasti.

Čečenské ozbrojené složky se povětšinou stavěly k humanitárním organizacím neutrálně, často však neváhaly uzmout část humanitární pomoci pro vlastní potřebu. Docházelo však i k napadnutí humanitárních pracovníků, kteří byli považováni za nepřátele, primárně proto, že byli viděni ve společnosti představitelů nepřátelské správy, včetně například faktu, že jejich ochranu zabezpečují příslušníci místní policie.

Největší bezpečnostní riziko pramenilo ze strany polovojenských kriminálních skupin, které v humanitárních organizacích viděly potenciální zdroj příjmu, ať již se jednalo o humanitární pomoc samotnou, či o humanitární pracovníky, jejichž únosy, stejně jako únosy místního obyvatelstva se staly výnosným obchodem. Tyto kriminální skupiny s největší pravděpodobností pracovaly v součinnosti jak s částmi ozbrojeného čečenského odboje, tak s ruskými a proruskými ozbrojenými složkami.

Lubomír Smatana, účastnil se řady humanitárních akcí především v oblasti Albánie a Kosova

Pamatuji si jednu velmi nepříjemnou historku z Kosova. Stalo se to v oblasti Džilane na podzim 1999, tedy už po stažení jugoslávské armády a příchodu mezinárodních jednotek.

Příslušníci US Army začali bez varování střílet z pušky M-16 na auto České katolické charity. Střela prošla rámem zadního okna, od něj se odrazila a vyletěla zadním bočním okénkem ven. Seděli tam dva lidi - žena a muž. Jen zázrakem nebyl nikdo zraněn. Poté je Američané zatkli, ruce nad hlavu, samopal na záda a tak. Překládal jsem při vyšetřování na základně, ale šlo to do ztracena. Velitel se nakonec omluvil za to, že voják byl až příliš nervózní.

Jiří Knitl, byl v Černé hoře za humanitární organizaci ADRA, poté rok s Člověkem v tísni v Afghánistánu.

Za své skromné praxe jsem se nikdy nesetkal s tím, ze by mi nějaká ze stran konfliktu přímo bránila v práci. Ovšem nepřímo, skrytě, jsem takové snahy cítil často. Šlo většinou o manipulování informacemi. Například záměrné přehánění nebo podceňování stavu bezpečnostní situace podle toho, zda bojující strany chtěly či nechtěly, aby určité vesnici byla pomoc poskytnuta. Obvyklé je také zkreslování materiální situace venkovských komunit ze strany místních stařešinů či velitelů, které má za cíl umístit humanitární prostředky na určité místo - tedy tam, kde žijí jejich rodiny, známí či popřípadě příslušníci jejich soukromých armád. S těmito tlaky se humanitární pracovník musí vyrovnat a musí se naučit jim čelit, samozřejmě ne vždy se to daří. Smutné je, že snahu zkreslovat skutečnost a účelově ovlivňovat pracovníky humanitárních organizací mají i zaměstnanci nového státního aparátu prezidenta Karzájího.

Jan Plešinger, působil a dosud působí jako zaměstnanec Člověka v tísni. Od roku 1999 byl v Kosovu, poté až do dubna 2002 v Čečensku.

Během kosovské krize došlo k takřka hermetickému oddělení bojujících stran mezinárodními silami KFOR. Z toho vyplývaly specifické bezpečnostní nároky. Většina nevládních organizací si byla nucena vybrat, kde a komu bude pomáhat. Pokud měla své sídlo v albánských částech Kosova, byla Srby vnímána jako nepřátelská a naopak. Člověk v tísni byl vnímán (neoprávněně) jako spíše proalbánská organizace. V poválečném období v roce 1999 i 2000 byla situace velmi napjatá. Při přejezdu dvou našich vozidel přes srbskou enklávu Štrpce zablokovali lidé z místní komunity silnici a jednoho z našich pracovníků zbili a posléze několik hodin zadržovali. Jen díky pomoci polské jednotky KFOR byl pracovník Člověka v tísni osvobozen. Ačkoliv Člověk v tísni byl jen náhodným terčem útoku, tato událost ilustrovala tehdejší situaci, kdy se humanitární organizace občas dostávaly do situace rukojmího jedné nebo druhé strany. Nejvýbušnějším místem pro nás byl most přes řeku Ibar v Mitrovici, kde srbská domobrana nutila pracovníky zahraničních misích prokazovat se svými dokumenty a vyhrazovala si právo nevpustit do srbské části města kohokoliv například jen na základě jeho národnosti, nehledě na status pracovníka humanitární organizace.

Na osobní úrovni jsme s konkrétními lidmi vždy vycházeli výborně, ale vyhnout se obecným předsudkům bylo obtížné. Pro Srby byla nepřijatelná účast ČR v NATO, Albáncům často vadil náš slovanský původ a jistá podobnost srbštiny a češtiny. Pohyb v jednotlivých prostředích vyžadoval citlivost a opatrnost, ale v zásadě jsme se mohli pohybovat po celém území Kosova svobodně a bez ochranky.

V době mého působení (2001 -2002) bylo vyloučené svobodně se pohybovat po teritoriu Čečenska, pohyb po čečenském teritoriu umožňovaly jen speciální propustky a předem nahlášený itinerář cest (i když ten bylo možné kvůli nedůslednosti odpovědných autorit do jisté míry obcházet); pracovníci humanitárních organizací byli pod tuhým dohledem ruských tajných služeb a ruské armády. Zároveň se dá na základě některých indicií s jistotou usuzovat, že jsme též byli sledováni druhou stranou, čečenskými povstalci.

V rámci těchto tuhých pravidel koneckonců humanitární pracovníci respektováni byli, dá-li se při takovém nastavení o respektu vůbec mluvit. Překážky byrokratického rázu představovaly ovšem jen jednu část hrozeb pro pracovníky humanitárních misí. Bezpečnostní situace v Čečensku byla extrémně špatná, docházelo k únosům, přestřelkám, výbuchům min, zneužívání munice a nešlo se vyhnout jistému riziku. Minová pole bývala jen velmi špatně označena, na vojenských postech často hlídkovali opilí nebo naprosto nezkušení vojáci.

Město Groznyj připomínalo slavnou Zónu z Tarkovského Stalkera - nepředvídatelné pusté území bez řádu a bez kontroly. Moc, kterou měly federální ruské a místní oficiální orgány, se většinou omezovala na teritorium vojenských základen, vládních budov nebo vojenských postů. O to více tato moc nabývala parametrů šikany a korupce. Bylo velmi obtížné získávat potřebná povolení a propustky bez žádostí o protislužby nebo zasahování do programu a integrity humanitárních organizací. Pracovníci Člověka v tísni byli díky znalosti jazyka a postsovětského prostředí přesto schopni realizovat pomoc ve velkém rozsahu.

Tomáš Kocián, strávil rok v Afghánistánu s Člověkem v tísni.

Mohu hovořit pouze o afghánské zkušenosti. Vzhledem k váze, kterou má status humanitárního pracovníka v afghánské společnosti, jsem se zpočátku cítil poměrně bezpečně. Vojenské i polovojenské jednotky jednotlivých polních velitelů většinou chápaly humanitární pracovníky jako někoho, kdo jim nijak nepřekáží (spíše naopak), a proto bylo naše soužití poměrně bezstarostné. Navíc jsme dodržovali určitá bezpečnostní pravidla a do oblasti bojů jsme se prostě nevydávali.

Tento pocit se ovšem začal s přibývajícím počtem útoků ze strany islámských radikálů na cizince postupně měnit. Humanitární pracovníci se stali terčem útoků, jelikož symbolizují mezinárodní pomoc, jenž je v současnosti hlavním pilířem, o který se opírá afghánská vláda. Prostředkem, jak destabilizovat situaci a zdiskreditovat Karzaího vládu se stává boj namířený proti někomu, kdo je principielně nestranný a nemá žádné ambice ani prostředky se konfliktu účastnit. S tímto vědomím se vám opravdu neusíná dobře. Člověk ale na toto nemyslí moc často, spíše si tu hrozbu uvědomuje a snaží se jí maximálně vyhnout. A to není v Afghánistánu tak úplně jednoduché...


Gruzie: 10 let po válce. A kde jsou lidé?

Tato země na pomezí Evropy a Asie se v posledním desetiletí stává čím dál více opěvovanou turistickou destinací. Ekonomika se snaží vymanit ze sovětské slepé uličky, občanská společnost usiluje o demokratizaci, spolupráce s Evropskou

Velká zelená zeď má vrátit Sahelu zeleň

Desertifikace nejen v Sahelu, ale i na jiných místech po celém světě ohrožuje živobytí miliónů lidí. Vyřeší rozšiřování pouště projekt Velká zelená zeď?

Sto a jedna tvář Gruzie

I přesto, že je Gruzie ekonomicky na vzestupu a Evropská unie zde platí spoustu rozvojových projektů, stále se potýká s množstvím problémů. Ne všechny musí být na první pohled znát. Přímořské letovisko Batumi je toho dobrým příkladem.

Jak včely pomáhají dětem do školy

Globální oteplování a náhlé změny v teplotách a sezónách deště v rozvíjejících se zemích komplikují farmaření a snižují úrodu. Klimatické změny mohou také za kolísání cen kukuřice, rajčat nebo brambor. Ohrožují tak stabilní

foto: Tereza Hronová

Družstevnictví jako motor pro rozvoj zemědělství a drobného podnikání v Gruzii

Během éry Sovětského svazu se družstva stala nástrojem pro vyvlastňování půdy a znárodnění soukromého sektoru, přičemž jejich účelem nebyla ani tak spolupráce, ale především plnění pětiletky a kontrola ekonomiky. V postsovětském

Pixabay

Banány živí i ničí Latinskou Ameriku

Zatímco dříve u nás lidé stáli dlouhé fronty na banány, dnes je toto tropické ovoce široce dostupné, oblíbené a mnohdy levnější než to pěstované v Česku.

Dědictví Rudých Khmeru

V sedmdesátých letech minulého století se celá Kambodža ponořila na čtyři dlouhá léta do temnoty pod hrůzovládou Rudých Khmerů. Kdo byli Rudí Khmerové a jak se dnešní kambodžské království vyrovnává se šrámy minulosti?

Jak stromy zachraňují bolivijské farmáře před suchem

Bolívie zažila v posledních letech jedno z nejhoršího sucha ve své historii. Tato malá země zároveň vede žebříčky v kácení pralesů, čímž nenávratně přispívá k dalším klimatickým změnám. Farmáři, kteří se nacházejí

U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist Seaman Christopher Lange

Saúdská Arábie, štědrý a nevyzpytatelný dárce

Rezoluce Generálního shromáždění OSN z roku 1970 udává, že bohaté státy mají na rozvojovou pomoc přispívat 0,7 % svého hrubého národního příjmu. Saúdskoarabské království je v tomto ohledu spolehlivým přispěvatelem.

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM