Zapojte se
Loading


Žiji tady a teď, říká finanční manažer mise v Barmě

foto: Petr Štefan

10.08.2017
Tereza Hronová a Monika Ticháčková

Téma: Rozvojová spolupráce ČR

Region: Asie

Ekonom Jiří Bednář (37) z Brna pracoval v prestižní auditorské firmě nebo pro vlastníka černouhelných dolů. Pak se rozhodl přehodnotit svůj život a vyrazil na misi společnosti Člověk v tísni v Barmě.

Co je na vašem současném životě v Barmě nejzajímavější?

Nemám rád slovo „nej“, nicméně hodně si užívám ty výzvy na každém kroku. Lidé tu přemýšlí jinak než my v Evropě. To, co nám připadá samozřejmé, se mi někdy nepodaří vůbec vysvětlit.

Překvapuje vás Barma i pozitivně?

Ale ono to je pozitivní! Člověk si tu uvědomuje, jak my už jsme zvyklí na až skoro virtuální svět. Tady si mohu sáhnout na skutečnou životní realitu. Věci tu nejdou tak snadno. Na lusknutí prstu si tady nedojdu do obchodu, kde mají všechno a ještě za levno. V Evropě jsme obklopeni věcmi, které nemají hodnotu. Tady tu hodnotu ovšem získávají.

Život v Barmě je od toho v Česku asi hodně odlišný…

Samozřejmě. Jsem v jiném prostředí s jinými lidmi, starostmi, sny, životními otázkami a záležitostmi. Nežije se tu tak, že se musí intenzivně pařit a užívat si, ale spíš se životem tak pomalinku proplouvá. Takovou malou výzvou je i žít v naprosto odlišném podnebí. Když jsme s Člověkem v tísni jednali o mém zaměstnání, měl jsem dva požadavky – že bych raději volil teplé kraje a že nechci vyloženě do válečné oblasti. Obojí jsem dostal plnou měrou – Rangún je velmi bezpečné místo, pokud akceptujete pro Evropana velmi chaotický ráz provozu na silnicích, a chlad jsem zažil jen při jízdě autobusem. Barmánci jsou posedlí klimatizací, takže při jízdě dálkovým autobusem vyfasujete teplou deku … a hodí se přibalit si i kulicha. 

Jak trávíte volný čas?

Tak toho tu teď moc nemám… Upřímně, tolik času, kolik tu teď trávím v práci, to jsem v dosavadní kariéře nezažil. Není to stížnost, spíš překvapení.

A když už se nějaký čas najde, třeba večer?

Není to tak, že si člověk večer vyjde do šantánů a vrátí se ve tři ráno, protože tady se velice brzy zavírá, třeba v jedenáct. Barů jsem tu zatím neobjevil moc, ani jsem je zatím úplně nehledal. Každopádně mě neláká vídat se jen s expaty, tedy zahraničními pracovníky. Spíš si s „místňáky“ zajdu do restaurace zkusit nějaké jejich jídlo.

Mluvil jste o tom, že teď pracujete intenzivněji, než jste byl zvyklý. Máte pocit, že to za to stojí?

To, co děláme tady v Barmě, není na první pohled vidět. Pomáháme místním, aby se vzdělávali a připravili se na společenské změny, až se Barma úplně otevře světu. Když lidem rozdáváte jídlo, stavíte školu nebo vodovod, výsledek vidíte hned. Když zorganizujete trénink a učíte jednotlivá etnika, aby spolu vycházela, nebo když se snažíte o ochranu chudých dětí, změnu nepoznáte. Je to běh na dlouhou trať a já tu jsem jen pár měsíců.

Pro mě osobně je nesmírně zajímavé, že si tu mohu podrobit důkladné zkoušce své manažerské dovednosti. Jak zařídit, aby něco fungovalo v kolektivu, který nemá dostatečné kompetence? Jak předat místním odpovědnost, na kterou nejsou zvyklí? Jak lidi motivovat? Jak zvýšit efektivitu práce? Lidé jsou tu v práci mnohem víc společenští, rádi si popovídají, není pro ně snadné dělat víc věcí zároveň nebo si plánovat práci alespoň pár dní předem.

Co vás vlastně motivovalo k tomu, opustit svět byznysu a „peněz“ a jít pracovat pro Člověka v tísni?

Je to moje první pracovní zkušenost mimo byznys, kromě krátkého dobrovolnického pobytu v Tanzanii v sirotčinci. Ve firmách jsem často slyšel, jak jsou lidé frustrovaní, dřou, nemají čas na osobní život – a tak život odkládají na „až…“ – dodělají projekt, zrekonstruuji dům, splatí hypotéku... Není jednoduché z tohoto kolotoče vystoupit, přestat přemýšlet o procentech ze zisku a tvrdých finančních ukazatelích. To, že něco děláte ne s cílem získat, ale s cílem dávat, je jiné. Řekl jsem si, že nebudu tvořit hodnoty vyjádřené v statisícových částkách, ale namísto toho se dotknu reálného života. Ten se nám často skryje v konzumu. Hromadění velmi často nepřináší štěstí, spíš frustraci z toho, že nás věci nedělají spokojenými. Pro mě je práce součástí plnohodnotného života – nechci volit mezi tím, kdy budu pracovat a kdy mi zbyde čas na život. Koneckonců, tuto práci dělám kvůli sobě a ne kvůli penězům.

Co byste vzkázal současným absolventům ekonomie? Mají jít pracovat do neziskového sektoru?

Nemyslím, že mohu někomu radit, jak má naložit se svým osudem. Nicméně mohu nabídnout svůj pohled – a každý ať si rozhodne, jestli je zajímavý. Osobně mě překvapilo, že jsem v Člověku v tísni potkal řadu schopných mladých lidí. Měl jsem pocit, že „nezisk“ je méně prestižní.  Říkám si, že kdyby tito lidé byli v byznysu, mohli by velmi úspěšně vyrůst na vysoké pozice. To je ale dost ohraničený pohled. Jak jsem říkal dříve, ne vše je vyjádřitelné částkou na vaší výplatní pásce. Jsem přesvědčen, že pro mě byla správná moje cesta – dostat se do „nezisku“ z toho komerčního světa. Naučil jsem se v něm hodně věcí, které teď mohu využít.

Člověk v tísni a černouhelné doly, kde jste pracoval předtím, to je dost rozdíl. Splnil neziskový sektor vaše očekávání?

Šel jsem do toho s menší důvěrou v neziskový sektor obecně, ale práce Člověka v tísni se mi líbí. Není to tak, že by si lidé jeli na dobře placené zahraniční mise, jako ti všeználci, kteří budou primitivním domorodcům ukazovat, jak pěstovat obilí. To rozhodně není něco, co bych tady viděl.

Hodně dárců se bojí korupce. Jak hlídáte, aby se peníze nerozkradly?

Nevím, jak v jiných zemích, ale Barma je pro mě strašně specifická tím, že Barmánci jsou opravdu takoví čistí a nezkažení - vím, že to možná zní jako klišé, ale já to tak vnímám. Nemají záměr obohatit se za každou cenu. Na druhou stranu, nevnímají vždy naše měřítka efektivnosti. Když uspořádáme školení, není to o tom, že se ho lidé zúčastní, ale že si něco odnesou. Místní kolegové nejsou tak zkušení a vidí spíše cestu než cíl. Pokud se ptáte, jak hlídám, aby se peníze nerozkradly – moje práce je i o tom, abych odhadl, za co je efektivní platit a za co ne. Je to otázka mé vnitřní etiky a důležité je i to, že naše náklady musíme prokázat v podstatě do poslední koruny a jsme odpovědní našim donorům.

Jak vypadá váš pracovní den?

Obecně se snažím nastavit tu procesy tak, aby fungovaly a nemusel je pořád někdo hlídat. Stále tady vymýšlím různé inovace, tabulky a jiné nástroje. Snažím se přinášet nápady, jak dělat úkoly snáz, rychleji a efektivněji. Musím také zařídit rozumnou dokumentaci ke všem finančním transakcím, kontrolovat komu dáváme peníze za co. A taky je tu rutina – kontrola faktur, smluv a řešení drobných problémů. Čekám, že té práce budu mít méně a méně a moji barmští kolegové více a více. Vidím, že můj tým opravdu roste.

Kolik máte místních kolegů? Učíte se od nich?

Ve svém týmu mám tři a budu mít čtvrtého. Pak je to ale asi dalších dvacet kolegů pracujících na projektech, buď přímo v Rangúnu nebo v jiných regionech. Hodně mě učí vracet se zpátky na zem, o tom už jsem mluvil. Učím se dívat se na věci z jiných úhlů, než jaké mi byly naservírovány, když jsem byl dítě. Všechno co si myslíme, nemusí být tak, jak si myslíme.

Naučili vás také nosit sukni, že?

Sukni ne, je to longyi. Je pohodlné, zejména ve vysokých teplotách, o kterých jsem mluvil. Tady jsem zjistil, jak to vypadá, koupil jsem si ho a začal nosit. A musím se přiznat - správně jej uvázat mě nenaučili Barmánci, ale  Youtube.

Je něco, co vám v Barmě chybí?

Moc mě nebaví běžné barmské jídlo… Je to samá smažená rýže nebo smažené nudle, a ani jejich způsob úpravy masa není žádná lahůdka. Ale abych byl spravedlivý – jsou i restaurace, kde se lze najíst velmi chutné regionální kuchyně. Nicméně když jsem naposledy letěl do Česka, koupil jsem si květák a usmažil jsem si ho. To tu prostě na jídelním lístku nenajdete. Při své druhé cestě jsem už byl chytřejší a dovezl jsem si koření, jako je majoránka nebo sladká paprika.

Jak to vidíte do budoucna? Další mise?

Co se v posledních letech změnilo na mém životním přístupu, je, že si věci dopředu neplánuji. Mám tu smlouvu ještě na rok a to je pro mě momentálně ten horizont. V byznysu je oblíbená otázka „kde se vidíte za pět let“. Já se nikde nevidím. Žiji tady a teď. A naplňuje mě to.


Foto: Jiří Pasz

Skejt jako symbol svobody

Skateboarding zažívá v Rangúnu boom. Pro mladou generaci je jedním ze symbolů nové cesty k demokracii a propojení se světem.

UNwomen(CC BY-NC-ND 2.0)

Žena, která zabránila stovkám dětských svateb

V Malawi je asi polovina dívek provdána před osmnáctými narozeninami. Mnohé z nich ještě jako děti otěhotní. Starostka Theresa Kachindamoto se to snaží změnit.

Domaci_pracovnici_Foto: Ferry Latief

Evropské obuvnické značky šijí v Indonésii

Indonésie je čtvrtým největším výrobcem obuvi na světě po Číně, Indii a Vietnamu. V roce 2015 se v této zemi vyrobila jedna miliarda párů bot.

DFID - UK Department for International

15 milionů dětských nevěst na prodej

Sadia z Bangladéše chodila ráda do školy a snila o tom, že bude učitelka matematiky. V osmé třídě ale musela školní lavici opustit. Je jí šestnáct let a před osmi měsíci porodila dceru. Už je to dva roky, co se vdávala.

Archiv ČvT

Ráj na zemi. Ale jen na první pohled

Filipíny patří k zemím, které nejvíc ohrožují klimatické změny. Některé z asi sedmi tisíc ostrovů zřejmě zmizí pod hladinou moře. Zemi drancují tajfuny i sucha. Češi proto pomáhají místním najít způsob obživy. Lidé tak začali

Balík do každé mongolské jurty i do poslední chýše v africkém slumu

Nové technologie mění poštu v rozvojovém světě. Dnes každý obyvatel západoafrického Pobřeží slonoviny a východoasijského Mongolska bude moci dostat zásilku, ač jeho bydliště doposud žádnou klasickou adresu nemělo. Postačí místo

Prožije Keňa opět během voleb násilí?

V úterý v šest hodin ráno se otevřely volební místnosti v jedné z nejrozvinutějších demokracií Afriky. Hlasovat o budoucnosti země se chystalo téměř 19 milionů voličů. Téměř polovina z nich jsou lidé do 35 let, volby tak do značné

Ben Barber, USAID

Jemen: Ženám právo zakázáno

Zvolit si práci dle vlastního uvážení, studovat na univerzitách, chodit na ulici v krátkých sukních, zamilovat se a vdát se podle své volby. Pro nás běžné věci, pro ženy v Jemenu zatím nedostižný sen.

foto: archiv Moniky Nové

Rozhovor o šamanech: Místo léků dostanou kyselinu sírovou

Monika Nová z Karlovy univerzity zkoumala, proč obyvatelé venkova v Malawi a Ugandě chodí raději k šamanům a tradičním léčitelům než do klinik „západního typu“. Tohle téma ji zajímá také proto, že je spoluzakladatelkou venkovského

Chcete-li pravidelně dostávat novinky z našeho webu přímo do Vaší e-mailové schránky, přihlaste se.


Časopis Rozvojovka 2/2017

starší vydání >

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2017 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM