Zapojte se
Loading


Čínský drak v Africe: neokolonialismus, nebo chytré investice?

GovernmentZA (CC BY-ND 2.0)

10.07.2017
Tereza Česká, Rozvojovka 1/2017

Téma: Světová politika a obchod v rozvojovém kontextu

Region: Afrika, Asie

Objem čínské rozvojové pomoci a investic v Africe za poslední roky roste. Ovšem to je také jediný fakt týkající se čínského angažmá v Africe, na kterém existuje široká shoda. Aktivity Číny vzbuzují velké debaty.

Odborníci se rozcházejí v názorech na podobu čínské pomoci, na její záměry, příjemce, dopady, ale i přesnou výši poskytovaných financí. Čínská vláda je totiž skoupá na informace a přesná data o své zahraniční rozvojové politice systematicky nezveřejňuje. Mezinárodní pravidla rozvojové pomoci byla vytvořena primárně Výborem pro rozvojovou pomoc OECD, elitním klubem dárcovských zemí, kterého Čína není členem, a i proto její politika v Africe otřásá naším vnímáním „tradiční“ rozvojové spolupráce. Kontroverzní, neokoloniální, vykořisťovatelská, neefektivní, tak bývá čínská pomoc nejčastěji charakterizována. Jedná se ale o velmi černobílý pohled pramenící z nepochopení čínského působení v Africe a čínské zahraniční politiky obecně.

Leží tedy africká budoucnost v čínských rukách? Podle mnohých by tzv. Pekingský konsenzus mohl dokonce nahradit konsenzus Washingtonský (neoliberální balíček ekonomických pravidel), který Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Spojené státy americké od 80. let prosazují jako recept na ekonomický rozvoj ve světě. Pekingský konsenzus sází na silnou vládu, regulovaný trh, kontrolovaný ekonomický růst a stabilitu, díky kterému se Čína za poměrně krátkou dobu ve své historii vypracovala z chudé země na druhou největší ekonomiku ve světě. Čína nabízí jednoduchý recept rozvoje a má tak dveře na africkou půdu prakticky otevřené. Postavení Číny ale není podle odbornice na čínsko-africké vztahy Debory Brautigan jednoduché – na jedné straně je považována za chamtivého utlačovatele, na druhé za zázračnou alternativu k západní formě rozvoje. Jak se ukazuje, nesplňuje ani jeden z těchto obrazů.

Historie novodobých čínsko-afrických diplomatických vztahů se datuje až do 50. let 20. století. Při historické návštěvě afrického kontinentu v roce 1974, čínský premiér Chou En-Lai definoval strategii vztahů s africkými zeměmi, která formuje čínskou politiku dodnes. Čínská vláda zakládá poskytování pomoci i ekonomických investic na principu rovnosti a vzájemné ekonomické výhodnosti a vždy respektuje suverenitu a nezávislost cizích vlád. K čínské pomoci a investicím nejsou kladeny žádné další politické nebo ekonomické podmínky, jako tomu bývá u pomoci ze Západu, který se například snaží klást důraz na demokracii a lidská práva. Během studené války Čína výrazně podporovala africké státy v jejich boji proti kolonialismu a za nezávislost i proto, že v podpoře viděla jistou analogii ke své vlastní historické zkušenosti boje proti japonské okupaci a později v boji proti imperialismu. Je nutné si uvědomit, že Čína byla v druhé polovině 20. století velmi chudá země a čtvrtina jejich obyvatel žila pod hranicí extrémní chudoby. I přesto na své tehdejší poměry a stav ekonomiky investovala velké peníze do rozvoje na africkém kontinentu.

2000 kilometrů dlouhá železnice

Jedním z nejvýraznějších projektů v této době byl projekt Tazara. V roce 1971, kdy v Číně zuřila kulturní revoluce a mladý Číňan Gau „Victor“ Hau právě dokončil dvouletou výuku v zemědělském převýchovném programu. Jeho první post přidělený čínskou komunistickou stranou byl v Tanzanii. Stal se překladatelem pro doposud největší a nejnákladnější projekt realizovaný čínskou vládou na zahraničním území -  byla jím železnice spojující Tanzanii a Zambii. Koleje protínaly 1860 kilometrů dlouhou krajinu a na cestě bylo postaveno 300 mostů, 22 tunelů a 96 železničních stanic. Pouhá schopnost domluvit se anglicky přinesla Gaouvi v Africe zázračnou kariéru a zanedlouho se tak nezkušený absolvent stal hlavním poradcem a zástupcem čínských státních železnic.

Projekt Tazara ukazuje základní rysy toho, jak vypadaly první krůčky Číny v Africe. Čína měla v té době nedostatek kvalifikovaných pracovníků, projekty byly naddimenzované a týkaly se převážně budování infrastruktury. Dnes Gau pro The Guardian zpětně vysvětluje: „Museli jsme zajistit stabilní import surovin z ostatních zemí, aby si Čína zaručila dlouhodobý růst průmyslu.“ Čína za deklarovaný růst svého průmyslu zaplatila jednu miliardu dolarů (ekvivalent dnešních šesti miliard dolarů) – a to je vysoká cena pro zemi zmítající se v chudobě. Tento monstrózní projekt byl zafinancován bezúročnou půjčkou, kterou africké země splácí dodnes. Čína se snažila jednoduše vydobýt své místo ve světě, který byl tehdy v rukou dvou mocností – USA a SSSR, s nimiž Čínská lidová republika neměla zrovna přátelské vztahy. Africký kontinent byl pro Čínu ideálním místem. Afrika se stala jakýmsi „zkušebním hřištěm“, kde je možné si zahraniční investice a stavby jednoduše otestovat bez velké pozornosti zahraniční komunity a bez rizika mezinárodní ostudy, jelikož čínská přítomnost v Africe byla za studené války zastíněna soupeřením USA a Sovětského svazu. Až v současnosti se Čína stává viditelným hráčem, který nabourává dlouholetá partnerství a mění zavedená pravidla mezinárodní spolupráce a rozvojové pomoci, a to nejenom v Africe. Projekt Tazara v Tanzanii nebo v současnosti další ambiciózní projekt stavby první linky metra v Addis Abebě ukazuje novou a mnohými obávanou kapitolu čínské mezinárodní politiky.

Nový kolonialismus?

V roce 2011 tehdejší americká ministryně zahraničí Hillary Clinton vyjádřila během své návštěvy v Tanzanii hluboké obavy Spojených států z nárůstu „nového kolonialismu“ v Africe. O pár měsíců později v nigerijském Lagosu britský premiér David Cameron varoval před novými formami „autoritářského kapitalismu“. Ten podle něj doslova zapouští kořeny na africkém kontinentu. Tyto obavy jsou z velké části založeny na přesvědčení, že podobně jako západní země se snaží prosazovat vlastní politický a ekonomický model v Africe, Čína se bude pokoušet o to samé. Ovšem neexistují dosud žádné věrohodné studie, které by tuto strategii potvrzovaly. To ale neznamená, že čínská působnost v Africe nemá negativní dopady na místní obyvatele, ekonomiku, pracovní trh, životní prostředí, přírodní a minerální zdroje.

Čínské levné výrobky podobně jako po celém světě likvidují domácí výrobce. Čínská poptávka po rohovině má za následek drastické snížení populace slonů a nosorožců. Asi nejznámější případ, kdy se místní obyvatelé vzbouřili proti čínským aktivitám, se stal v roce 2012 v Zambii. Tehdy horníci zabili čínského manažera čínské těžařské společnosti a jednoho člověka vážně zranili na protest proti nedodržování vyplácení minimální mzdy. V Zambii působí desítky čínských těžařských společností a podle zprávy  Human Rights Watch jsou zde, i přes zlepšení v minulých letech, pracovní podmínky stále horší než v jiných zahraničních firmách. Jedna z hlavních výtek proti Číně je, že v zemích s vysokou nezaměstnaností dováží vlastní pracovníky a staví tak infrastrukturu doslova na klíč bez většího přínosu pro místní země. Ačkoli rozhořčení proti čínské přítomnosti v Africe sice čas od času plní titulky zahraničních médií, stále se jedná o ojedinělé incidenty.  Jedním z důvodů, proč je čínská přítomnost v Africe z velké části neuchopitelná, je proto, že prakticky neexistuje rozdíl mezi čínskými investicemi a rozvojovou spoluprací. Čína se stále odmítá nazývat zahraničním dárcem, a tak na rozdíl od ostatních donorů nezveřejňuje objem svých investic a pomoci. Čínská pomoc je sice centralizovaná, ale oproti všeobecnému přesvědčení neexistuje v Pekingu potemnělá místnost, ve které si státem vlastněné firmy rozdělují projekty. Mezi společnostmi panuje vysoká soutěživost a vládne konkurenční prostředí. Peníze jsou přerozdělovány Odborem pomoci zahraničním zemím na Ministerstvu obchodu, nikoli náhodně, ale na základě ročního plánu a rozpočtu odsouhlaseného centrální vládou skrz tři nástroje: granty, bezúročné půjčky a půjčky s nízkým nebo fixním úrokem.

I přes ohlašované reformy principy nevměšování a nepodmíněné pomoci platí dodnes. V podstatě od začátku jsou čínsko-africké vztahy spojovány s určitou formou poskytování pomoci. Čína staví nejenom mosty, železnice, telekomunikační zařízení, sportovní stadiony, ale i školy, nemocnice, zemědělská a kulturní centra nebo hradí studijní stipendia africkým studentům, vysílá čínské zdravotníky a školí místní pracovníky. Tudíž když v roce 2015 čínská vláda odsouhlasila finanční balíček v nemalé výši 60 miliard dolarů pro africké státy, nebylo žádným překvapením, že čínský prezident Xi Jinping prohlásil, že peníze půjdou nejenom na rozvoj infrastruktury, zefektivnění zemědělství, ale i na snížení chudoby. Čína totiž investuje svoje prostředky nejen v zemích bohatých na přírodní a minerální zdroje, jako je Nigérie a Jižní Afrika, ale i v chudých regionech Etiopie, Keni nebo Ugandy.

Budoucnost v rukách Afriky

Přírodní zdroje jsou velkým lákadlem pro čínské investice v Africe, Čína však poskytuje pomoc všem zemím, se kterými má Peking diplomatické vztahy. Čínské investice tedy nenásledují přírodní bohatství, ale aktuální potřeby čínské diplomacie. A právě na diplomatickém poli je nejlépe vidět, jak se Čína proměňuje. Nesnaží se získat pouze africké minerály a odbytiště pro svoje výrobky, ale chce získat i africká srdce. Financuje zakládání kulturních center po celém kontinentu a čínští diplomaté se velmi zasazují o výuky mandarínštiny, která se ukazuje být dobrou investicí do budoucna. Od roku 2011 Čínská centrální televize CCTV představila svoje nové zpravodajské centrum v Nairobi, odkud přináší do afrických domácností aktuální události nejenom z Afriky, ale i z Číny. Nabízí alternativní pohled na Afriku jako na kontinent plný příležitostí.

Čína zůstává v Africe významným hráčem, ale bylo by chybou přeceňovat její roli. Podle Čínsko-africké výzkumné iniciativy (CARI) méně než 5 % zahraničních přímých investic v subsaharské Africe přichází z Pekingu a podle kritérií OECD současný objem čínské pomoci řadí Čínu mezi skromné, střední dárce. Čína dělá pomalé kroky k tomu, aby se zařadila mezi respektované a věrohodné partnery. V posledních letech se silně angažuje na posílení role multilaterálních institucí tzv. Nové rozvojové banky a Asijské infrastrukturní investiční banky (AIIB), které by měly přebrat část čínských projektů, jež jsou nyní sjednávány pouze bilaterálně.

Čína pomohla africkým státům postavit základní infrastrukturu v rekordním čase, smlouvy, které africkým vládám trvají vyjednat se Světovou bankou i pět let, jsou s čínskými podniky podepsány do tří měsíců. Není pochyb, že dochází k diverzifikaci obchodních partnerů - kromě Číny v Africe narůstají turecké, brazilské nebo malajsijské investice. Západní vlády mají tendenci démonizovat čínsko-africké vztahy namísto toho, aby se zaměřily na to, v čem mají strategické výhody a v konkurenčním prostředí nabídly lepší podmínky než Peking. Budoucnost Afriky totiž neleží v čínských rukách, ale především v rukách samotných afrických vládců. 

Článek vyšel v časopise Rozvojovka 1/2017.

foto: 3X Government ZA (CC BY-ND 2.0), 1x Richard Stupart (CC BY 2.0)


Foto: Jiří Pasz

Skejt jako symbol svobody

Skateboarding zažívá v Rangúnu boom. Pro mladou generaci je jedním ze symbolů nové cesty k demokracii a propojení se světem.

UNwomen(CC BY-NC-ND 2.0)

Žena, která zabránila stovkám dětských svateb

V Malawi je asi polovina dívek provdána před osmnáctými narozeninami. Mnohé z nich ještě jako děti otěhotní. Starostka Theresa Kachindamoto se to snaží změnit.

Domaci_pracovnici_Foto: Ferry Latief

Evropské obuvnické značky šijí v Indonésii

Indonésie je čtvrtým největším výrobcem obuvi na světě po Číně, Indii a Vietnamu. V roce 2015 se v této zemi vyrobila jedna miliarda párů bot.

DFID - UK Department for International

15 milionů dětských nevěst na prodej

Sadia z Bangladéše chodila ráda do školy a snila o tom, že bude učitelka matematiky. V osmé třídě ale musela školní lavici opustit. Je jí šestnáct let a před osmi měsíci porodila dceru. Už je to dva roky, co se vdávala.

Archiv ČvT

Ráj na zemi. Ale jen na první pohled

Filipíny patří k zemím, které nejvíc ohrožují klimatické změny. Některé z asi sedmi tisíc ostrovů zřejmě zmizí pod hladinou moře. Zemi drancují tajfuny i sucha. Češi proto pomáhají místním najít způsob obživy. Lidé tak začali

Balík do každé mongolské jurty i do poslední chýše v africkém slumu

Nové technologie mění poštu v rozvojovém světě. Dnes každý obyvatel západoafrického Pobřeží slonoviny a východoasijského Mongolska bude moci dostat zásilku, ač jeho bydliště doposud žádnou klasickou adresu nemělo. Postačí místo

foto: Petr Štefan

Žiji tady a teď, říká finanční manažer mise v Barmě

Ekonom Jiří Bednář (37) z Brna pracoval v prestižní auditorské firmě nebo pro vlastníka černouhelných dolů. Pak se rozhodl přehodnotit svůj život a vyrazil na misi společnosti Člověk v tísni v Barmě.

Prožije Keňa opět během voleb násilí?

V úterý v šest hodin ráno se otevřely volební místnosti v jedné z nejrozvinutějších demokracií Afriky. Hlasovat o budoucnosti země se chystalo téměř 19 milionů voličů. Téměř polovina z nich jsou lidé do 35 let, volby tak do značné

Ben Barber, USAID

Jemen: Ženám právo zakázáno

Zvolit si práci dle vlastního uvážení, studovat na univerzitách, chodit na ulici v krátkých sukních, zamilovat se a vdát se podle své volby. Pro nás běžné věci, pro ženy v Jemenu zatím nedostižný sen.

Chcete-li pravidelně dostávat novinky z našeho webu přímo do Vaší e-mailové schránky, přihlaste se.


Časopis Rozvojovka 2/2017

starší vydání >

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2017 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM