Zapojte se
Loading


Indické děti z venkova utíkají do města, ale milionáři z chatrče se z nich nestanou

www.sarvasevasanghpune.org

04.05.2017
Dominik Obruča

Téma: Vzdělání, děti, mladí lidé

Region: Asie

Mnoho chudých dětí v Indii uteče z domova – před násilím, nebo s vidinou lepšího života. Končí v ulicích velkoměst, kde žebrají nebo kradou. „Některé děti se nám podařilo zachránit a dnes jsou z nich dospělí a normálně pracují,“ říká kněz Babu Kakkaniyil, který s nimi ve městě Pune pracuje jako sociální pracovník.

Kdo jsou děti, se kterými pracujete?

Jedná se o kluky i holky. Nejmladším z nich je kolem šesti let. Pochází z nejchudších společenských vrstev indického venkova. Jejich rodiče většinou nemají žádné vzdělání, pracují jako dělníci, domácí pracovníci a tak. Nejvíce z nich pochází z chudých států, jako je Chhattisgarh, Bihar, Uttar Pradesh, dokonce i ze severovýchodu. Máme tu lidi z Karnataky, Andra Pradeshe, Západního Bengálska a samozřejmě i z chudších části Maháraštry.

Proč v Indii utíká z domovů tak velké množství dětí?

Existuje celá řada důvodů, proč děti utíkají od svých rodin a z rodných vesnic. Většina z nich přichází z venkova a potom žije na ulicích a nádražích ve městech. Hlavním důvodem je chudoba. Rodiče nemají peníze, aby se o děti postarali. Svou roli hrají také špatné zkušenosti ze školy, domácí násilí a rozbité rodinné vazby. V Indii je stále více rozvodů, otec si najde novou ženu či matka nového manžela, dítě ale nedostane nové rodiče – pouze adoptivní. To také může být důvodem, proč se dítě rozhodne opustit domov. Děti, které utíkají, většinou nemají žádný plán, nemíří do konkrétního města. Nasednou na první vlak a vystoupí, kdekoli se jim zamane.

Dalším důvodem je samozřejmě také to, že velká města nabízí řadu podnětů, které děti lákají. Nabízejí “anakondí život” – svobodu a nezávislost na komkoliv. Když dítě uteče do města, není zodpovědné rodičům ani učitelům. Může si dělat, co chce.

Jak reagují rodiny, když zjistí, že jejich dítě zmizelo?

To je velmi zarážející věc. Vždycky jsem přemýšlel nad tím, proč se rodiče nesnaží své děti najít. Oni to zkoušejí několik dní, a pak toho často nechají. I rodiče, kteří žijí s dětmi na ulici, nemají problém nám své děti přenechat a více se o ně nestarat. Pokud by k nim někdo přišel domů a řekl: „Vezmu si vaše dítě na starost,”tak by je mnozí předali. Rodinné vazby jsou velmi slabé. A to především kvůli chudobě.

Máte představu, kolik takových dětí na útěku je ve městě Pune, kde teď jsme?

To je velmi obtížná otázka. Jen na hlavním nádraží jsou to určitě stovky. Ale neznamená to, že tam jsou pořád. Někdy tam jen přespávají a jindy chodí po okolí a žebrají. Mnoho z nich cestuje z jednoho nádraží na jiné, ve vlaku zpívají písničky a vybírají peníze. A nádraží nejsou jediným místem, kde děti najdete. Třeba pod každým mostem jich přebývá spoustuí. Žádné statistiky neexistují.

Takže, když děti utíkají, používají především vlaky?

Většinou jezdí vlakem. Nekoupí si lístek, procházejí sem a tam, někdy zpívají písničky, a žebrají. Když je někdo chce z vlaku vyhodit, tak se přesunou třeba na záchod, nebo vystoupí na náhodné stanici. Některé děti nezůstávají na jednom místě, ale stále se přesouvají. Když se někde dobře žebrá, zůstanou tam déle, když se jim na místě nelíbí, jedou jinam.

Kde děti, se kterými pracujete, žijí?

Na situaci těchto dětí je potřeba se dívat v širším kontextu. Z venkova do měst migruje obrovské množství lidí. Je to spojeno se změnami ekonomického systému, ve kterém hraje zemědělství stále menší roli, a práva zemědělců bývají porušována. Většina půdy patří státu - lidé, kteří na ní žijí, na pozemek nemají právní nárok. Po celé zemi se například staví velké množství vodních nádrží a průmyslových komplexů. A obyvatelé daných území jsou vyhnáni, nebo tam nemohou žít kvůli znečištění. I z těchto důvodů jsou indická města přelidněna. I pro středostavovské rodiny bývá problém sehnat si uspokojivé bydlení. Nejchudší lidé, samozřejmě včetně osamocených dětí, žijí na ulici. Ulicí mám na mysli jakýkoli veřejný prostor. Může to být i škola, autobusová zastávka, místa podél silnic. Mnoho dětí žije na zmíněných vlakových nádražích.

Proč právě tam?

Z několika důvodů. Zaprvé, na nádraží je velmi anonymní prostředí. Lidé tu pouze procházejí a nevěnují si vzájemně pozornost. Anonymita je pro děti zásadní podmínkou k přežití, pokud chtějí žít nezávisle na komkoliv. Zadruhé, na nádraží je k dispozici zdarma voda, jsou tam záchody a také jednoduchý přístup k penězům. Lidé žijící na nádraží se věnují žebrání, jsou mezi nimi kapsáři i malí prodavači.

Co mohou chudé děti na nádraží prodávat?

Odpadky. Některé děti třeba sbírají prázdné PET lahve, naplní je vodou a pak prodávají za pět rupií. To je o pět rupií méně, než kolik je běžná cena balené vody, takže si to od nich hodně lidí koupí. To, že v lahvích není pitná voda, samozřejmě nevědí.

Kolik peněz si může dítě vydělat?

Znám děti, které každý den vyžebrají i pět set rupií. Je to proto, že se na nádraží pohybuje obrovské množství lidí, nepřicházejí ti samí každý den. (v Pune si dělníci na stavbě za jeden den vydělají dvě stě rupií, lépe placené práce se pohybují v řádu stovek rupií na den  – poznámka autora) Velký problém je, když se děti naučí krást. To je velmi snadný způsob jak získat peníze, proto je takové dítě velmi náročné přesvědčit, aby s tímto způsobem obživy skončilo. Dalším problémem je, že mnoho dětí pracuje, krade nebo žebrá z donucení svých rodičů.

Rodiče po svých dětech chtějí, aby žebraly nebo kradly?

Ano. Pro některé rodiče to je nejjednodušší způsob příjmu. V běžných rodinách jsou děti materiálně závislé na rodičích, ale u některých velmi chudých rodin je to obráceně. Pro děti je mnohem jednodušší se schovat nebo zapůsobit na lidi a něco vyžebrat. Měli jsme například holčičku, kterou maminka každé ráno posadila na vlak a večer jí přicházela vyzvednout. Holčička měla přikázáno přinést každý den alespoň dvě stě padesát rupií. Rodina byla na těchto příjmech absolutně závislá.

Jakým způsobem s dětmi žijícími na ulici navazujete kontakt?

To je velice obtížné a trvá to velmi dlouho, protože tyto děti na začátku nikomu nedůvěřují. Běžně se stává, že mi dítě při prvním setkání řekne vymyšlené jméno. Když ho potkám příště a zeptám se ho, řekne mi úplně jiné jméno. Když se zeptám, odkud je, řekne třeba, že z Kolaphuru, což je jedno město v Maharáštře. O týden později uvede úplně jiné místo v jiném státě. Pravé jméno a místo původu nám děti prozradí často, až když přijdou k nám do střediska a získají naši důvěru.

Takže zjistit jejich životní příběh a dopátrat se, odkud pochází, bývá velmi obtížné?

Velmi obtížné. Oni totiž vědí, že pokud odkryjí svou identitu, může je to ohrozit.

Jde o to, že se třeba obávají svých vlastních rodičů?

Ano. A nejen jich. Rodiče mohou zmizení dítěte ohlásit na policii a policie, pokud zná jméno a místo původu, může dítě vrátit. Je potřeba mít na paměti, že děti utíkají proto, že jim bylo ublíženo. Jsou to oběti různých druhů násilí a zneužití. Nejen od rodičů, ale třeba i ve škole, nebo ze strany policie. Stává se, že policista nemůže najít zloděje, proto si vytipuje bezbranné dítě a označí ho za viníka. Policista tak slaví úspěch, nevinné dítě je potrestáno. U takovýchto dětí je pak náročné získat jejich důvěru.

A pokud jejich důvěru získáte, dostanou ve vašem středisku ubytování a vzdělání?

Některé děti souhlasí s pobytem ve středisku, ale po nějaké době se rozmyslí a vrátí se na ulici. Máme šťastné příběhy a máme příběhy se špatným koncem. Některé děti se nám podařilo zachránit před žebráním a dnes jsou z nich dospělí a normálně pracují. V našem případě není možné měřit úspěch jako ve škole. Každé dítě, které ukáže alespoň trochu zájmu opustit ulici, je stoprocentní úspěch. Každá malá změna smýšlení a drobný zájem o vzdělání je pozitivní výsledek.

Mimo to, že dětem dáváte vzdělání, se také snažíte dostat je domů. Jak?

Děti k návratu nenutíme, ale pokud projeví zájem, uděláme vše proto, aby se opět dostaly ke své rodině. To bývá občas velmi náročné, protože si ne vždy pamatují jména rodných vesnic nebo nádraží, kde nasedly poprvé do vlaku. Například v roce 2007 jsme tu měli kluka, který neuměl anglicky, hindsky ani mahárástky, což jsou tři jazyky užívané v Pune a pro přežití zde je potřeba znát alespoň jeden z nich. Jediné co věděl, bylo, že pochází ze státu Assam. Poskytli jsme mu vzdělání a po několika letech, když už mu bylo osmnáct, se rozhodl vrátit. Jenže jméno nádraží, které mi řekl, jsem na žádné železniční mapě nemohl najít. Místo jsem našel, až když jsem kontaktoval kolegy z naší kongregace, kteří působí v Assamu. Vydali jsme se tam, cesta nám trvala tři dny. Našli jsme jeho vesnici, ale chlapec nebyl schopen identifikovat rodný dům. Až jeden kluk ho poznal a přivedl nás k jeho rodině. Vrátil se domů po sedmi letech.

PROFIL

Babu Kakkaniyil je katolickým knězem a členem kongregace SVD. Již devět let působí v indickém městě Pune v neziskové organizaci Sarva Seva Sangh. Jako sociální pracovník zde pracuje s dětmi z rizikových skupin, především s těmi, které utekly od svých rodin na venkově a žijí v ulicích velkoměsta.


 / Autor: Paulo Philippidis , Flickr.com, (CC BY 2.0)

Mongolská pošta dává adresu i dosud „neviditelným“

Až 75 % obyvatel planety nemá žádnou poštovní adresu. Problém by mohl vyřešit nový systém, který místo GPS souřadnic využívá tři jednoduchá slova popisující lokaci.

Afghánské ženy se dávají na novinařinu navzdory kritice

V malé třídě v Kábulu - chráněné silnými závěsy před pohledy strkajících se mužů, kteří by alespoň nakrátko chtěli zahlédnout takovou vzácnost - dvanáct mladých Afghánek dokončilo týden školení žurnalistiky.

 GovernmentZA (CC BY-ND 2.0)

Političtí dinosauři v Africe

Některé země subsaharské Afriky mají přes 30 let stejnou hlavu státu. A místní prezidenti si mohou dělat takřka, co chtějí. Ten burundský vyhrává se svým týmem všechny fotbalové zápasy, syn prezidenta v Rovníkové Guineji nakupuje

foto: Tereza Hronová

Historii „velkého“ Konga píší války a chudoba

Demokratickou republiku Kongo sužuje nejhorší konflikt od 2. světové války. Milliony lidí zde zemřely v důsledku nemocí a hladu. V provincii Jižní Kivu dlouhodobě působí česká neziskovka Člověk v tísni. Situaci v regionu, který patří

Zabrání rozvojové projekty migraci? Odpoví nová publikace 10 MÝTŮ O MIGRACI A ROZVOJI

10 nejčastějších mýtů o vztahu rozvoje a mezinárodní migrace shrnuje nová publikace, kterou ve spolupráci s dalšími organizacemi připravila konfederace evropských nevládních organizací CONCORD a v české verzi ji vydal Člověk v tísni.

foto: Jeden svět

Senegal odsoudil afrického Pinocheta za zločiny proti lidskosti

Po sedmnáctileté snaze skupiny právníků byl 30. května 2016 odsouzen na doživotí bývalý čadský diktátor Hisséne Habré zodpovědný za zločiny proti lidskosti spáchané během jeho vlády v osmdesátých letech. Jedná se o vůbec první

Česko dokáže zlepšovat život chudých ve světě, mělo by ale přidat na financích i efektivnosti

ČR spolupracuje na odstraňování chudoby ve světě a má výsledky. Je to díky funkčnímu nastavení systému zahraniční rozvojové spolupráce (ZRS) a humanitární pomoci (HP).

foto: Tereza Hronová

Tři ze čtyř obyvatel Česka si myslí, že je potřeba pomáhat lidem v rozvojových zemích

Češi a Češky chtějí pomáhat. To vyplývá z posledního průzkumu Eurobarometr, který vychází z dotazování v listopadu a prosinci 2016. Celoevropský průměr je přitom ještě vyšší než u nás - pomoc v rozvojových zemích považuje

foto: Tereza Hronová

Policistka Carla pomáhá týraným ženám

Snila o tom, že půjde do armády, bude létat helikoptérou a spouštět se dolů na laně. Místo toho Carla Guiembi pracuje už 20 let na kriminální službě v městě Kuito uprostřed africké Angoly.

Chcete-li pravidelně dostávat novinky z našeho webu přímo do Vaší e-mailové schránky, přihlaste se.


Časopis Rozvojovka 1/2017

starší vydání >

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2017 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM