Rozhovor: Nevybrala jsem si Kongo, Kongo si vybralo mě

Uměla sis představit, že pojedeš pracovat do tak chudé a nestabilní oblasti, jako je Jižní Kivu v Kongu?

Odjela jsem do Konga v srpnu 2014 a pracovala jsem jako finanční manažerka, což je vlastně moje specializace, protože jsem studovala ekonomii a mezinárodní vztahy. Pak ale v sousedním Burundi vypukl převrat a s uprchlickými vlnami se zhoršovala podvýživa v oblastech při hranicích. Člověk v tísni začal podporovat výživová centra v těchto oblastech a já jsem se postavila do čela tohoto humanitárního projektu . Na počátku roku 2016 jsem se tak stala vedoucí mise o asi pětatřiceti zaměstnancích s ročním rozpočtem kolem 3 milionů dolarů. Vtipné je, že Kongo jsem si vlastně vůbec nevybrala, ale ono si vybralo mě. Hlásila jsem se do týmu, který pomáhal na Filipínách po tajfunu Hajan, ale vzhledem k tomu, že umím francouzsky, nabídli mi Kongo. Afrika mě vždycky zajímala, tak jsem se rozhodla to zkusit. No a už jsem tu třetí rok!

Proč ses chtěla stát humanitární pracovnicí?

Myslím si, že je potřeba pomáhat lidem, kteří neměli takové štěstí jako já a narodili se v chudých zemích. Nemohou za to, co se tam děje. Navíc ráda žiji v mezinárodních a multikulturních komunitách, protože mi to nabízí pohledy z různých úhlů. Ráda jezdím do vesnic a bavím se s našimi kolegy o projektech. Na mojí práci se mi líbí i to, že jde o velkou výzvu, protože prostředí Jižního Kivu je hodně nestabilní a proměnlivé.

Navíc to není zrovna nejbezpečnější oblast v Kongu…

Ano, nadto jsem za bezpečnost našich zaměstnanců zodpovědná já, takže si musím dávat velký pozor, abych neudělala špatné rozhodnutí a neohrozila život nebo zdraví nějakého kolegy nebo kolegyně. Naštěstí se mám s kým  poradit. V podstatě neustále sledujeme bezpečnostní situaci a musíme dodržovat základní pravidla – třeba v každém autě je satelitní telefon a při výjezdech je nutné na centrálu pravidelně hlásit polohu. Nikdy nejezdíme autem za tmy. Nesmíme se zdržovat v místech s velkou koncentrací lidí atd. Máme navíc zkušené a proškolené řidiče, kteří vědí, jak se ve vypjatých situacích chovat.

Co konkrétně společnost Člověk v tísni v Jižním Kivu dělá?

V současné chvíli se zaměřujeme na dva problémy. Prvním z nich je podvýživa, která tu postihuje opravdu velké množství dětí a žen. Pokud nedostává malý člověk správnou výživu během prvních 1 000 dní života, tedy od početí do druhých narozenin, vznikají nevratná poškození mozku a zpomalí se fyzický i psychický růst. Tomuto období se říká “okno příležitostí”, protože má zásadní dopad na vzdělávání, pracovní schopnosti a následně i ekonomiku celé země.  S přímým ohrožením života dětí se v naší práci setkáváme běžně. Kromě toho, že jsme spolupracovali s klinikami, které jsme zásobovali terapeutickým mlékem a pastou Plumpy-nut, tak se snažíme i o prevenci podvýživy. Učíme rodiny pěstovat si zeleninu nebo chovat morčata. V minulosti lidé morčata poměrně běžně jedli, ale tahle tradice se vytratila. Morčecí maso je velmi výživné a navíc se zvířata rychle množí, což je velká výhoda. Kromě výživy se zaměřujeme také na osvětu o základních lidských právech a řešení právních problémů skrze oficiální soudní systém.

Jak si to můžeme představit v praxi?

Lidé se od našich kolegů-právníků dozví, jak si například zajistit dokument o vlastnictví půdy, kterou obhospodařují po desetiletí. Nebo jak správně zaregistrovat sňatek na úřadě a získat oddací list. Obojí má velký význam v případě dědictví. Neméně důležité jsou rodné listy. Bez nich děti nemohou chodit do školy. Vypravili jsme i mobilní soudy, které pomohly lidem potřebné listiny získat. Setkání ve vesnicích mají každý měsíc jiné téma a celkem se jich účastní asi 50 tisíc lidí.

Je práce v Kongu taková, jakou sis ji představovala, nebo tě něco překvapilo?

Každý den je v Kongu takovým překvapením, někdy příjemným, jindy méně. Ze začátku jsem měla trošku problém s jazykem, protože konžská francouzština se hodně liší od té, kterou jsem se naučila ve škole. Nečekala jsem, že některé části země jsou opravdu vyspělé a že tu existují tak obrovské nerovnosti mezi chudými a bohatými. Rozdíl v životě na vesnici a ve městě je pro mě i po té době šokující.

Liší se hodně tvůj život v Kongu od toho v Česku?

Konžané i Češi mají rádi pivo. A to je asi jediné, co mají společného. Myslím, že nejsou odlišnější národy, než jsou tyhle dva. Chybí mi tu sýr, kavárny, kina nebo galerie. Dá se tu hrát tenis a volejbal, ale se sportem to není žádná sláva. Ráda bych večer šla ven, aniž bych se bála, že se něco může stát. Bukavu, kde bydlím, je ještě celkem bezpečné město, ale není tu veřejné osvětlení. Pomáhá mi, že jsem dost v kontaktu s rodinou a navíc mám v Kongu partnera a pár dobrých přátel.

Změnilo ti Kongo život?

Určitě. Je to nezapomenutelná zkušenost a člověk oceňuje věci, které mu v Česku přijdou běžné. Mám úplně skvělý tým a blízké, díky nimž se tu cítím být jako doma, i když je to někdy náročné. Nezapomenu na chvíli, kdy jsem chovala dvoudenní miminko, které naše kolegyně pojmenovala po mně. To byl hodně silný zážitek.  Navíc je super pozorovat změny, které se dějí díky našim projektům. Myslím, že lidem skutečně pomáhají.

Rozhovor vyšel v časopise Rozvojovka 1/2017.