Zapojte se
Loading


Migrace z afrických států do Evropy

Foto: ČTK (ilustrační foto)

31.01.2017
Václav Krejčí

Téma: Migrace

Region: Afrika

Debata kolem tzv. migrační krize se točí především kolem uprchlíků ze Sýrie, Iráku či Afghánistánu. V průběhu posledních 3 let (od ledna 2013 do prosince 2015) bylo v zemích Evropské unie ale podáno přes 400 tisíc žádostí o azyl ze strany afrických migrantů. Proč?

První místo mezi africkými státy (a sedmé místo celkově) v počtu žádostí o azyl zaujímá Eritrea (84 tisíc), druhá je Nigérie (60 tisíc) a třetí Somálsko (53 tisíc). Žádosti z těchto tří nejvíce opouštěných zemí tvoří dohromady téměř polovinu z celkového počtu afrických aplikací. Na dalších místech žebříčku pak můžeme nalézt Mali, Gambii, Alžírsko a Demokratickou republiku Kongo. Při bližším pohledu na vývoj počtu žádostí v průběhu jednotlivých let zjišťujeme, že migrantů odcházejících z Afriky každým rokem přibývá. Souhrnná data pro celý africký kontinent ale nejsou dostupná, zaměříme se tedy na 10 afrických zemí, které produkují nejvíce azylantů (k předchozímu výčtu doplníme ještě Súdán, Senegal a Guineu). V roce 2013 podali občané těchto států 79 tisíc žádostí o azyl, v následujícím roce už to bylo 126 tisíc a v roce 2015 pak dokonce 142 tisíc žádostí.

Příčiny africké migrace

Základní příčinou migrace z Afriky je vzájemná provázanost událostí. Ve většině případů nelze jmenovat jednu konkrétní, která by exodus způsobila. Tyto důvody, které podněcují motivaci k přesídlení, se nejčastěji dělí na tzv. push a pull faktory. Jako push faktory jsou označovány okolnosti v zemi původu, které nutí obyvatele přestěhovat se na místo jiné. Pull faktory jsou naopak podněty v zemi cílové, které povzbuzují lidi k putování za účelem zlepšení jejich stávající situace. Ačkoliv jsou push a pull faktory úzce propojeny a logicky na sebe navazují, je mezi nimi jeden velký rozdíl. Z pohledu obyvatele afrického kontinentu jsou push faktory velmi dobře identifikovatelné, jelikož není obtížné zhodnotit situaci ve své rodné zemi a rozhodnout zda je ještě snesitelná či už je nemožná k přežití. Z tohoto pohledu jsou tak pull faktory mnohem rizikovější, neboť Afričané nemají ucelený přehled o situaci v Evropě a mnohé informace se dozvídají pouze z vyprávění. Pokud budeme v rámci tohoto textu souhlasit s premisou, že pull faktory jsou pro všechny africké obyvatele takřka stejné, je třeba si vysvětlit rozdíly v počtu migrantů za pomoci push faktorů. V následující části textu se blíže zaměříme na příčiny migrace ve třech nejvíce opouštěných zemí, které jak již bylo výše zmíněno, produkují celou polovinu z celkového počtu afrických uprchlíků.        

Eritrea 

Tento malý stát, jež se nachází v oblasti Afrického rohu, dlouhodobě trpí pod vládou despotického prezidenta IsaiaseAfwerkiho, který v zemi surovým způsobem pošlapává základní lidská práva. Statisíce Eritrejců jsou odváděny do armády, kde mají teoreticky sloužit pouze 18 měsíců, ale ve skutečnosti jde často o doživotní službu. Připomíná novodobý otrokářský systém. Tamní ozbrojené síly jsou v přepočtu na tisíc obyvatel největší v Africe, což Afewerki obhajuje nutností být připraven na případné konflikty s Etiopií, z jejíž nadvlády se Eritrea v roce 1993 vymanila. Ve skutečnosti jsou za tím spíše hospodářské důvody, jelikož eritrejský režim využívá armádní složky jako levnou pracovní sílu v zemědělství či na stavbách. V Eritrei je také až deset tisíc politických vězňů, kteří jsou uvěznění na základě podezření z opozičních aktivit, dezerce z vojenské služby nebo pokusu o uprchnutí ze země. Jelikož je legální opuštění země velice obtížné, mnoho lidí je nuceno svěřit svůj život do rukou pašeráků a hrozí jim tak zatčení či rovnou zastřelení ze strany armádních složek. Dokud bude u moci současný prezident Afeworki, není příliš pravděpodobné, že se režim v této zemi nějakým způsobem uvolní.

Nigérie

Druhé místo v počtu žadatelů obsazuje Nigérie, která je v současné době decimována hned   šesti ozbrojenými konflikty najednou. Největší pozornosti se však dostává především boji proti islamistům z uskupení Boko Haram, které operuje na chudém severovýchodě země.Tato organizace vznikla už v roce 2002 a za prvotní politické cíle si vytyčila nastolení práva šaría v muslimské části země a boj proti nespravedlivému přerozdělování národního   bohatství. Ve chvíle kdy se do jejího čela dostal v roce 2009 AbubakrShekau a zesílil příliv militantních islamistů z oblasti Sahelu se však Boko Haram začala stále více radikalizovat. I přes dílčí úspěchy v posledních dvou letech nejsou nigerijské bezpečnostní složky schopné Boko Haram zcela eliminovat a brutální způsob, kterým se o zničení této organizace snaží, navíc její odhodlání k boji pouze posiluje. Obrovským zdrojem napětí je rovněž počínání nizozemsko-britské těžařské společnosti RoyalDutch Shell, která koncentruje své aktivity v ústí řeky Niger na jihu země. Nejsilnější a nejviditelnější uskupení v regionu je v současnosti Hnutí za emancipaci delty Nigeru (MEND), které se stejně jako jeho předchůdci zasazuje o spravedlivější rozdělení ropných zisků a odškodnění komunit za zničené životní prostředí. Právě nerovnoměrná životní úroveň, útoky ozbrojených skupin, korupce a vysoká kriminalita vyhání nigerijské obyvatelstvo za hranice. Loňskou volbou nového prezidenta Muhammada Buhariho však svitla občanům nová naděje na možné zlepšení situace. Nejenže byly tyto volby vysoce demokratickéa došlo k hladkému předání moci, ale zároveň se Buhari profiluje jako tvrdý a nekompromisní bojovník proti všudy přítomnému násilí a korupci.

Somálsko

V pořadí třetí Somálsko je v současnosti zcela ukázkovým příkladem zhrouceného státu, který zde vznikl v důsledku dlouholeté občanské války. Země je rozdrobena na řadu dílčích regionů, z nichž některé dosáhly určitého stupně autonomie a víceméně fungují (např. Somaliland, Puntland a Galmudug), dalšími oblastmi pak zmítá chaos. V roce 2012 byla v hlavním městě Mogadišu vytvořena Somálská federální vláda, které se však nedostalo přilišné autority a u moci se drží především díky vojenské podpoře ze strany Africké unie (mise AMISOM). Federální vláda není schopná zajistit bezpečnost a mír na územích, které ovládá, natož pak v oblastech, které jsou pod kontrolou islamistické milice Aš-Šabáb. Nepříznivou situaci v Somálsku dále zhoršilo rozsáhlé sucho, které zemi postihlo v roce 2011 a způsobilo zde obrovskou potravinovou krizi. Ve dvou jižních oblastech byl dokonce vyhlášen hladomor a celkově se tato krize dotkla téměř poloviny somálské populace. V reakci na sílící humanitární krize, četné ozbrojené útoky a represe vůči civilistům tak každým rokem opouští své domovy desetitisíce Somálců. Někteří z nich zůstávají na území Somálska a spadají tak do kategorie vnitřně vysídlených osob (IDPs), další směřují do Keni, kde fungují největší uprchlické tábory na světě Dadaab a Kakuma, a jen zlomek obyvatel má dostatek prostředků na cestu do Evropy. Právě Keňa nedávno přistoupila k radikálnímu řešení uprchlické krize a rozhodla se postupně zavřít všechny tábory pro běžence. Částečně tím tak navazuje na své dřívější rozhodnutí, že na základě vzniku Somálské federální vlády začne navracet somálské občany do země jejich původu. Nic ovšem zatím nenasvědčuje tomu, že by se bezútěšný stav této země měl změnit k lepšímu.

Migrační trasy

Afričtí migranti putují do Evropy mnoha různými trasami, které se odvíjí podle toho, ze které části kontinentu prchají. Obyvatelé z oblasti Afrického rohu nejčastěji cestují skrz etiopskou Addis Abebu a súdánský Chartúm, ve kterém se pak tato migrační trasa dělí na dvě větve. První a více frekventovanou možností je cesta do libyjského města Al-Jawf a posléze do přístavů v Benghází a Tripolisu, ze kterých odplouvají lodě směrem na evropské ostrovy ve Středozemním moři (např. Lampedusu, Maltu či Sicílii). Druhá dílčí stezka vede do egyptské Káhiry, odkud lze jednak pokračovat do Alexandrie či izraelského Tel Avivu nebo se podél egyptského pobřeží vydat do Libye a připojit se zde zpět k první větvi. Částečně je využívána také trasa z východní Afriky přes Adenský záliv do Jemenu a dále napříč Saudskou Arábií do egyptského Eilatu, kde se trasa dělí na cestu do Káhiry a cestu do syrského Damašku.

Občané západoafrických států prchají převážně třemi migračními toky. První trasa se utváří v nigerském Agadezu, odkud pokračuje skrz libyjské město Sabhá do Tripolisu a zčásti pak i dále do tunisskýchpřístavišt ve Sfaxu, Monastiru a Tunisu. V těchto městech lze nastoupit na lodě směřující na Lampedusu, Maltu, Sicílii a Sardínii. Druhá trasa se skládá z dílčích cestiček, které vedou z jednotlivých států Guinejského zálivu a sbíhají se opět v již zmiňovaném Agadezu, který je nejdůležitějším migračním uzlem v západní Africe. Z Agadezu pak tato stezka pokračuje skrz alžírská města Tamanrasset a Ouargla do marockých přístavů Tanger, Rabat a Casablanca, ze kterých odplouvají lodě směrem na Mallorcu nebo do pevninského Španělska. Maroko je častým cílem migrantů taktéž kvůli přítomnosti španělských exkláv Ceuty a Melilly, do kterých se Afričané pokoušejí vniknout a docílit tím tak vstupu do Španělska. Třetí západoafrická trasa je v současné době spíše marginální a prchají po ní převážně obyvatelé Burkiny Faso, Mali, Libérie a Senegalu. Tito migranti se různými pevninskými a mořskými cestami dostávají do senegalského Dakaru, mauretánského Nouakchottu či do malých měst v Západní Sahaře, odkud následně plují na Kanárské ostrovy.

Na všech výše popsaných trasách z Afriky do Evropy existují významná střediska, kterým se říká migrační uzly. Jsou to obvykle metropole či větší města, kde se migranti mohou na nějaký čas usadit a v případě nutnosti nashromáždit další obnos peněz, díky kterému budou moci pokračovat v cestě na sever. V lepším případě zde vydělávají peníze fyzicky náročnou prací, v horším případě pak prostitucí nebo žebráním. Hlavně se však v těchto uzlech potkávají jednotlivé migrační stezky a uprchlíci jsou předávání do rukou další skupiny převaděčů. Po několikadenním čekání jsou vyzvednuti z utajených domů a sklepů rozesetých po celém městě a scházejí se na předem domluveném místě. Cestuje se převážně na korbách pick-upů a nákladních aut, které v zájmu ochrany před případným útokem pouštních banditů vytvoří karavanu několika desítek až stovek vozů.

Světlejší budoucnost?

Do skupiny migrantů patří lidé prchající před válkou a útlakem, kterým bude pravděpodobně udělen oficiální status uprchlíka, stejně jako lidé, kteří hledají práci a lepší život, jež budou pravděpodobně zařazeni mezi ekonomické migranty. Toto, mnohdy nejasné, klasifikování migrantů je pravděpodobně nejpalčivější otázkou, která se nyní v rámci aktuální migrační problematiky objevuje. Obyvatelé Eritrei jsou všeobecně vnímáni jako uprchlíci před útlakem. V této zemi dochází ke krutému porušování lidských práv. Naopak migranti z Ghany, jež se dá označit jako zcela bezpečná země, mohou být shledáni za uprchlíky ekonomické. Problematickým bodem jsou však uprchlíci ze států, které zažívají teror jen na jisté části svého území, například již několikrát zmíněná Nigérie. Nebo ze zemí, kde je v určitých oblastech naprosté bezvládí a jiné pak trpí v důsledku klimatických změn, jako Somálsko. Dořešení otázky nároku na azyl se tak jeví pro další vývoj africké migrace naprosto zásadní.

Aktuální migrační nárůst je totiž pouze důsledkem skutečnosti, že současná Afrika prostě neni příliš hostinným místem k životu. Mnoho světových politiků (včetně prezidenta ČR) radí, že musíme pomoci migrujícímu obyvatelstvu přímo v jeho rodné zemi. Tato hezky znějící rada je    však nemístná hned ze dvou důvodů. Jednak je pomoc na místě krize v mnoha případech nemyslitelná, jelikož například svržení eritrejského prezidenta Afewerkiho či zastavení globálních klimatických změn není v současné době proveditelné. Zároveň pak mnoho těchto politiků pochází ze zemí, které několikanásobně porušují své závazky směrem k oficiální rozvojové pomoci (ODA). Pouze 6 zemí odvádí v současnosti na rozvojovou pomoc více než 0,7 hrubého národního důchodu, což je dlouhodobě stanovený cíl ze strany OSN. Afrika tak nadále zůstává hospodářsky nejzaostalejším a politicky velice nestabilním kontinentem, který bude i během následujících let v hojné míře produkovat uprchlíky.

Bylo by však velice nesprávné lámat hůl nad celým africkým kontinentem, jelikož v současnosti zažívá Afrika dramatický ekonomický růst a mezi padesáti státy s nejrychleji rostoucím hospodářstvím je hned 23 afrických zemí. Jako důležitější proces se tak nyní jeví úsilí o dosažení politické stability. Několikanásobná alternace politické moci v Ghaně a poslední vysoce demokratické volby v Nigérii nám dávají naději, že se i Afrika dočká svých světlejších zítřků.


Gruzie: 10 let po válce. A kde jsou lidé?

Tato země na pomezí Evropy a Asie se v posledním desetiletí stává čím dál více opěvovanou turistickou destinací. Ekonomika se snaží vymanit ze sovětské slepé uličky, občanská společnost usiluje o demokratizaci, spolupráce s Evropskou

Velká zelená zeď má vrátit Sahelu zeleň

Desertifikace nejen v Sahelu, ale i na jiných místech po celém světě ohrožuje živobytí miliónů lidí. Vyřeší rozšiřování pouště projekt Velká zelená zeď?

Sto a jedna tvář Gruzie

I přesto, že je Gruzie ekonomicky na vzestupu a Evropská unie zde platí spoustu rozvojových projektů, stále se potýká s množstvím problémů. Ne všechny musí být na první pohled znát. Přímořské letovisko Batumi je toho dobrým příkladem.

Jak včely pomáhají dětem do školy

Globální oteplování a náhlé změny v teplotách a sezónách deště v rozvíjejících se zemích komplikují farmaření a snižují úrodu. Klimatické změny mohou také za kolísání cen kukuřice, rajčat nebo brambor. Ohrožují tak stabilní

foto: Tereza Hronová

Družstevnictví jako motor pro rozvoj zemědělství a drobného podnikání v Gruzii

Během éry Sovětského svazu se družstva stala nástrojem pro vyvlastňování půdy a znárodnění soukromého sektoru, přičemž jejich účelem nebyla ani tak spolupráce, ale především plnění pětiletky a kontrola ekonomiky. V postsovětském

Pixabay

Banány živí i ničí Latinskou Ameriku

Zatímco dříve u nás lidé stáli dlouhé fronty na banány, dnes je toto tropické ovoce široce dostupné, oblíbené a mnohdy levnější než to pěstované v Česku.

Dědictví Rudých Khmeru

V sedmdesátých letech minulého století se celá Kambodža ponořila na čtyři dlouhá léta do temnoty pod hrůzovládou Rudých Khmerů. Kdo byli Rudí Khmerové a jak se dnešní kambodžské království vyrovnává se šrámy minulosti?

Jak stromy zachraňují bolivijské farmáře před suchem

Bolívie zažila v posledních letech jedno z nejhoršího sucha ve své historii. Tato malá země zároveň vede žebříčky v kácení pralesů, čímž nenávratně přispívá k dalším klimatickým změnám. Farmáři, kteří se nacházejí

U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist Seaman Christopher Lange

Saúdská Arábie, štědrý a nevyzpytatelný dárce

Rezoluce Generálního shromáždění OSN z roku 1970 udává, že bohaté státy mají na rozvojovou pomoc přispívat 0,7 % svého hrubého národního příjmu. Saúdskoarabské království je v tomto ohledu spolehlivým přispěvatelem.

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM