Zapojte se
Loading


Prokletí nerostů: Mongolsko díky těžbě zbohatlo, teď se však topí v dluzích

foto:Marek Hudema, Hospodářské noviny

03.11.2016
Marek Hudema, Hospodářské noviny, 26.10. 2016

Téma: Komunitní rozvoj, mikrofinancování, podnikání, Situace v rozvojových zemích, Rozvojová spolupráce ČR

Region: Asie

Mongolsko díky svému nerostnému bohatství zbohatlo.Chudý stát závislý na pomoci se dostal na úroveň Jižní Afriky a život v hlavním městě Ulánbátaru je dražší než v Praze. Pak ale přišel pád cen uhlí a mědi a země se teď topí v dluzích.

Centru hlavního mongolského města Ulánbátaru dominuje obří náměstí s mrakodrapy a ulice přecpané auty. "Za pár let se to tu strašně změnilo, jsou tu nové stavby, seženete tu všechno," říká majitel firmy Khaanzaa Jan Novotný, který v Mongolsku dlouhodobě pracuje a podniká. Na začátku 90. let tu přitom nešla sehnat ani míchaná vajíčka.

Dnes jsou tu spousty restaurací v západním stylu, do hlavních center země vedou místo prašných cest asfaltové silnice. V Ulánbátaru smí vyjíždět do ulic každý pracovní den jen 80 procent aut, aby se obyvatelé nezalkli smogem. Světová banka už přeřadila Mongolsko z chudých států do kategorie těch s nižšími středními příjmy. Třímilionová země má neuvěřitelné surovinové bohatství, z 94 přirozených prvků periodické tabulky se jich v Mongolsku dá najít 85, včetně vzácných kovů či kvalitního uhlí těsně pod povrchem.

Při bližším pohledu ale situace nevypadá tak růžově. Luxusní restaurace, které byly před pár lety přeplněné, jsou poloprázdné, v obchodech nakupuje méně lidí a na okraji města jsou nedostavěné domy. Odhaduje se, že ve vnitřním Ulánbátaru je asi 200 tisíc bytů a z nich 37 tisíc bylo na jaře prázdných, uvádí s odkazem na průzkum dělaný pro místní banky kanadský list The Globe and Mail.

Přibylo naopak lidí na předměstích, v takzvaných jurtovištích, čtvrti gerů. Dříve se jurty a jednoduché domky nacházely jen v údolích, dnes se šplhají i na svahy okolních hor. Přitom v nich žije třetina, či dokonce polovina z odhadovaných 1,5 milionu obyvatel Ulánbátaru. Není tu kanalizace, tekoucí voda, topí se v kamínkách uhlím a smog tu v zimě zbarvuje sníh. Navíc se obyvatelé jurtoviště stejně jako celá země topí v dluzích.

Midasův dotek

"Příští a přespříští rok nebudou veškeré příjmy mongolského státního rozpočtu stačit ani na splácení půjček," vysvětluje ekonomka Lakshmi Boojoo ze think-tanku Economic Policy and Competitiveness Research, sídlícího v jedné z nových výškových budov hlavního města. Mongolsko vydalo v době surovinového boomu dluhopisy zvané Čingischánovy, po dobyvateli a národním hrdinovi. Vypůjčilo si na svůj rozvoj, stavbu silnic a další infrastruktury, zavedlo dotace pro chovatele dobytka a podpořilo připojení pastevců v odlehlých oblastech k mobilním a satelitním sítím. Také dotovalo solární panely na výrobu elektřiny, které umožnily vesničanům mít v jurtách nejen mobilní telefony, ale třeba i pračky a ledničky, a tedy i konzumovat maso na rozdíl od minulosti i v letních měsících. Vše se mělo snadno zaplatit ze zisků z těžby surovin.

"Problém byl v tom, že se moc neplánovalo, peníze se utrácely v euforii. Všichni si mysleli, že ceny nerostných surovin budou stále vysoké, zadlužoval se stát i soukromé firmy. Pak ale přišel útlum poptávky a pád cen," říká ekonomka Boojoo. "Například když Mongolsko vydalo Čingischánovy dluhopisy, projekty, na které si vypůjčilo, nebyly ještě připraveny. Čekalo se a mezitím jsme museli platit úroky," dodává. Některé projekty se vůbec neuskutečnily, třeba stavba nové železnice, která by zlevnila vývoz surovin. Koncentráty rud se dnes dopravují do Číny velkými nákladními automobily v pětitunových pytlích, což mongolskou produkci oproti konkurenci značně prodražuje.

V roce 2012 navíc začal pokles poptávky a v polovině roku 2014 surovinový boom skončil. Mongolské zadlužení dosáhlo skoro 80 procent HDP a může se dostat až na 200 procent. Ceny rostou a místní měna tugrik na podzim podle agentury Reuters zaznamenala největší pokles hodnoty vůči dolaru ze všech světových měn. Do země se přitom téměř vše dováží, včetně třeba mléka z Nového Zélandu.

"V mongolské ekonomice skoro nic kromě těžby a vývozu surovin nefungovalo a nefunguje. Trpíme nizozemskou nemocí," vysvětluje Lamjav Zolbaatar z konzultační firmy MEC, který pracuje mimo jiné pro Světovou banku. Snadné zisky z těžby surovin vedly k rychlému posilování měny a tím k následnému růstu cen a oslabení domácí průmyslové i zemědělské výroby. Stejně jako se to stalo v Nizozemsku v 70. letech minulého století, kdy těžilo z příjmů z obřího Groningenského ložiska plynu v Severním moři. Když pak navíc přijde pokles cen surovin jako v Mongolsku, dopadne to jako s bájným řeckým králem Midasem, který vše měnil dotekem ruky na zlato, až málem umřel hlady. Všude je sice bohatství, ale nic z něj není.

Útlum poptávky po surovinách, znásobený spory mongolských úřadů se zahraničními těžaři o podíl na zisku, těžce dopadl na život Mongolů. Zatímco dříve nešlo sehnat aspoň trochu kvalifikované zaměstnance či řidiče zvládající pár slov anglicky, protože všichni našli dobré místo u těžařských firem, dnes už to není problém. Nezaměstnanost je oficiálně okolo 10 procent, ve skutečnosti se údajně šplhá až ke 30 procentům. Na venkově práce není, protože chov zvířat − Mongolsko má nyní 50−60 milionů kusů dobytka − už není kam rozšiřovat, a navíc je k němu potřeba stále méně lidí. Ve městě si obyvatelé přivydělávají jako černí taxikáři nebo dělají sezonní práce. Vytrácí se i chuť podnikat.

Utopeni v dluzích

"Zatímco dříve se sem chodilo poradit o založení firmy tak 10 lidí měsíčně, nyní jsou to dva až tři," popisuje situaci Chornkorzul Tumurová, jejíž nezisková organizace Knowledge Network nabízí takové konzultace v dvacetitisícovém městě Cecerleg, asi 600 kilometrů od Ulánbátaru . "Prožíváme ekonomický sešup, není tu co dělat," dodává s tím, že průmysl tu dávno zanikl a funguje jen zemědělství a turismus. Jinde, například v Nalajchu, městě vzdáleném necelých 50 kilometrů od Ulánbátaru, se lidé živí nelegální těžbou surovin. Z primitivních šachet, někdy s výdřevou a větráním, jindy z nezajištěných chodeb pár metrů pod povrchem, těží uhlí a prodávají ho do hlavního města. "No ano, je to nebezpečné, ale podle praskání poznáme, že to padá, a tak utečeme. Co jiného máme dělat?" tvrdí mi v rozryté krajině jeden z horníků, které místní přezdívají nindžové.

Mnoho lidí teď nemá provozní kapitál pro svoji firmu nebo si vypůjčili na stavbu domu, auto či zařízení a mají potíže se splácením. Úroky v bankách se pohybují okolo 20 procent ročně, ale ne každý má dostatečnou zástavu a příjem nutný k získání půjčky. Lichváři tak půjčují podnikatelům a obchodníkům provozní kapitál s úrokem 10−15 procent týdně.

"Zaručili jsme se za půjčku sestře a teď splácíme každý měsíc 3,5 procenta úroku. Opozdili jsme se se splátkou, a přišli tak o auto. Manžel nemá stálou práci a musí nám pomáhat jeho maminka," říká 27letá Binderija Tuvšinbajar, bydlící se dvěma dětmi v miniaturním domku na ulánbátarském jurtovišti. "Máme co dělat, abychom měli na jídlo, a sousedé jsou na tom podobně," dodává.

Místní obchodníci si stěžují, že už se tolik neprodává třeba maso a někteří lidé kupují na dluh. "Tady se kupuje stále stejně, hlavně chleba, vodka a cigarety," říká asi třicetiletá prodavačka v malém krámku ve čtvrti gerů Belch. "Máme tady asi 10 rodin, které kupují na dluh a zaplatí to, když mají výplatu," dodává.

Jak dalece upadli chudí Mongolové do dluhů, není jasné, i když se tvrdí, že jde o vážný problém. Hodnověrné studie ale nejsou k dispozici. Nyní takový výzkum rozjíždí česká organizace Člověk v tísni, která na něm bude spolupracovat s místními i zahraničními odborníky, například z britské Oxfordské univerzity.

Mezi Čínou a Ruskem

Mongolská vláda se teď chce obrátit na Mezinárodní měnový fond, aby zachránil zemi před bankrotem. Pomoc nabízí i sousední Čína. Pekingu se ale Mongolové bojí. Velký soused by malou zemi snadno ekonomicky převálcoval a zřejmě by chtěl speciální ekonomické výhody. Navíc Čína je vlastně více mongolská než samotné Mongolsko − žije v ní dvojnásobný počet Mongolů než v Mongolsku −, ale Číňané se jim cítí být historicky a kulturně nadřazeni. Podobný problém mají ostatně Mongolové i s dalším velkým sousedem, Ruskem, jehož polokolonií byli až do 90. let. Říkají, že se cítí sevřeni mezi dvěma velmocemi jako v sendviči.

Půjčka od MMF by měla stabilizovat ekonomiku i měnu a vládou plánovaný rozvoj nových odvětví má lidem přinést nová pracovní místa a zabezpečit je před nebezpečným kolísáním cen surovin. Zatím je to ale spíš sen.

Že zkrachoval plán státní podpory výroby mongolských mobilních telefonů, je pochopitelné. Země nemá dost vzdělaných techniků, jsou problémy s dopravou a mzdy pracovníků u montážních linek by byly vyšší než v nerozvinutých příhraničních oblastech sousední Číny, takže výrobky by byly neprodejné. Stejně problematický je ale i plán na rozvoj zemědělství, třeba na vývoz masa či mléka. Svážet mléko od jednotlivých pastevců, kteří jsou od sebe vzdáleni desítky, či dokonce stovky kilometrů, je technicky téměř nemožné. Zkrachovalo i několik pokusů s vývozem sýrů. "Problémy jsou i s hygienickou kontrolou nezávadnosti masa. Nemáme dost jatek, která by splňovala potřebné standardy. Navíc dobytek se tradičně přes léto pase a zabíjí na podzim, takže jatka jsou jinak nevyužitá a to prodražuje výsledný produkt, i když je v biokvalitě," vysvětluje ekonomka Boojoo.

Vláda se domnívá, že pomoci by mohl turismus, zejména na venkově. Chce přilákat alespoň milion turistů ročně, zatímco dosud jich v průměru přijíždělo podle zřejmě nadhodnocené statistiky asi 400 tisíc ročně. Jenže to naráží na dva problémy. Většina peněz z turismu nezůstává u těch, kteří poskytují turistům třeba ubytování v jurtách či vyjížďky na koních, ale u zprostředkovatelů. I hotely chlubící se svojí férovostí si účtují stoprocentní přirážku za zprostředkování. Navíc místní na venkově často berou turisty jako něco, co přijde samo, a nikdo se to nesnaží změnit. "Nabízíme ubytování v jurtě o polovinu levněji než přes agenturu," říká například Gantumur, který i s rodinou táboří poblíž turisty vyhledávaných pouštních dun Elsen Tasarchai. "Připojení na internet máme, ale reklamu na něm, to ne, proč? Prostě čekáme, kdo přijede," říká.

Jednou tady bude ráj

Všichni doufají, že země bude časem opět zaplavena penězi z prodeje surovin a že s nimi přijdou i investice a další turisté. První náznaky už tu jsou. Britsko-australská firma Rio Tinto zahájila druhou fázi budování obřího dolu na měď a zlato Oyu Tolgoi v poušti Gobi, který má po svém dokončení vytvářet přes 30 procent mongolského HDP. A na surovinovém boomu se chce přiživit třeba i česká firma Uranium Industry, která plánuje od příštího roku těžit v Mongolsku uran spolu s tamní státní společností. "Investovali jsme už několik milionů dolarů a postupně chceme investovat do rozvoje nalezišť až 200 milionů dolarů," tvrdí Martin Kadlec, člen představenstva společnosti Uranium Industry. Mongolové doufají, že právě takovéhle investice se brzy odrazí v jejich ekonomice.

"Museli bychom být skutečně hloupí, abychom z Mongolska neudělali nejbohatší ekonomiku planety. S biliony dolarů v zásobách minerálů pod zemí si nedokážu představit, jak bychom mohli zůstat chudí," prohlásil nedávno veřejně Peter Morrow, bývalý šéf velké mongolské banky Khan Bank. Podobné věty opakují i Mongolové. Zatím ale Mongolsku nerostné bohatství štěstí nepřineslo.

Cesta byla podpořena z projektu Media4Development financovaného Evropskou unií.

Článek vyšel na Ihned.cz.


Gruzie: 10 let po válce. A kde jsou lidé?

Tato země na pomezí Evropy a Asie se v posledním desetiletí stává čím dál více opěvovanou turistickou destinací. Ekonomika se snaží vymanit ze sovětské slepé uličky, občanská společnost usiluje o demokratizaci, spolupráce s Evropskou

Velká zelená zeď má vrátit Sahelu zeleň

Desertifikace nejen v Sahelu, ale i na jiných místech po celém světě ohrožuje živobytí miliónů lidí. Vyřeší rozšiřování pouště projekt Velká zelená zeď?

Sto a jedna tvář Gruzie

I přesto, že je Gruzie ekonomicky na vzestupu a Evropská unie zde platí spoustu rozvojových projektů, stále se potýká s množstvím problémů. Ne všechny musí být na první pohled znát. Přímořské letovisko Batumi je toho dobrým příkladem.

Jak včely pomáhají dětem do školy

Globální oteplování a náhlé změny v teplotách a sezónách deště v rozvíjejících se zemích komplikují farmaření a snižují úrodu. Klimatické změny mohou také za kolísání cen kukuřice, rajčat nebo brambor. Ohrožují tak stabilní

foto: Tereza Hronová

Družstevnictví jako motor pro rozvoj zemědělství a drobného podnikání v Gruzii

Během éry Sovětského svazu se družstva stala nástrojem pro vyvlastňování půdy a znárodnění soukromého sektoru, přičemž jejich účelem nebyla ani tak spolupráce, ale především plnění pětiletky a kontrola ekonomiky. V postsovětském

Pixabay

Banány živí i ničí Latinskou Ameriku

Zatímco dříve u nás lidé stáli dlouhé fronty na banány, dnes je toto tropické ovoce široce dostupné, oblíbené a mnohdy levnější než to pěstované v Česku.

Dědictví Rudých Khmeru

V sedmdesátých letech minulého století se celá Kambodža ponořila na čtyři dlouhá léta do temnoty pod hrůzovládou Rudých Khmerů. Kdo byli Rudí Khmerové a jak se dnešní kambodžské království vyrovnává se šrámy minulosti?

Jak stromy zachraňují bolivijské farmáře před suchem

Bolívie zažila v posledních letech jedno z nejhoršího sucha ve své historii. Tato malá země zároveň vede žebříčky v kácení pralesů, čímž nenávratně přispívá k dalším klimatickým změnám. Farmáři, kteří se nacházejí

U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist Seaman Christopher Lange

Saúdská Arábie, štědrý a nevyzpytatelný dárce

Rezoluce Generálního shromáždění OSN z roku 1970 udává, že bohaté státy mají na rozvojovou pomoc přispívat 0,7 % svého hrubého národního příjmu. Saúdskoarabské království je v tomto ohledu spolehlivým přispěvatelem.

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM