Zapojte se
Loading


Bývalý dětský voják: Nemohl jsem ani unést zbraň

foto: Tereza Hronová

08.06.2016
Tereza Hronová, Echo,12.5.16

Téma: Válečné konflikty, humanitární krize, přírodní katastrofy, obnova, Rozvojová spolupráce ČR

Region: Afrika

Zneužívání chlapců pro boj v afrických konfliktech pokračuje. Ti, co přežijí si odnášejí trauma na celý život. Tohle je příběh jednoho z bývalých dětských vojáků. James se učil zacházet se zbraní v šestnácti letech, dnes pracuje pro společnost Člověk v tísni.

Třiačtyřicetiletý James chová svého ročního synka a směje se od ucha k uchu. Bydlí ve zděném domku a ve volném čase se dívá v televizi na fotbal. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby nežil ve vesnici Nyamlell na severu Jižního Súdánu. Tahle nejmladší země světa patří k těm skutečně nejchudším. Většina Jamesových sousedů o televizi a elektřině může jen snít. Žijí v hliněných domech, jen někteří mají krávy a malé políčko. Spousta Jihosúdánců je závislá na potravinové pomoci. Hyperinflace způsobila raketový růst cen. Od roku 2013 na území Jižního Súdánu zuří v pořadí už třetí občanská válka, tentokrát mezi etniky Dinků a Nuerů.

James má štěstí. Jeho vesnice se nachází v jediném z deseti regionů v celém státě, kde je momentálně klid zbraní. Severní Bahr el Ghazal, jak se oblast nazývá, je totiž etnicky homogenní. Žijí tu Dinkové, kteří se považují za nejčernější a nejvyšší lidi na světě. I James je chlap jako hora. Není to ale tak dávno, kdy jeho domov vypadl úplně jinak. Vraždění bylo tady, na hranicích Jižního Súdánu se Súdánem, na denním pořádku. V tzv. Druhé súdánské občanské válce, která probíhala mezi lety 1983 a 2005, šlo o boj za nezávislost. Křesťanský jih se chtěl oddělit od muslimského severu. Na dva a půl milionu lidí zemřelo. A právě hraniční území, nedaleko nalezišť ropy, byla centrem nejhorších bojů. „Bojovali jsme s Araby, jak Súdáncům říkáme, už od roku 1955. Nechtěli jsme žít s nimi a tak jsme vzali do ruky zbraně. Já sem byl společně s ostatními kluky mobilizován v roce 1987,“ vzpomíná James. Tehdy mu bylo 14 let.

Útoky lvů a hlad

Ten osudný den zaklepali na jejich dveře členové Súdánské lidově osvobozenecké armády (SPLA – Sudan People´s Liberation Army) a přesvědčili rodiče, aby James šel s nimi do sousední Etiopie. Mluvili o tom, že bude mít možnost chodit do školy. V tu dobu už na válečném území školy zely prázdnotou nebo sloužily vojenským účelům. „Když jsem opouštěl domov, byl jsem hodně malý. Těžce jsem to nesl. Neuměl jsem si představit, že se o mě nikdo nebude starat. Ale byla to asi jediná možnost, jak přežít válku,“ popisuje James. Vzal si několik kilo jídla, pár kousků oblečení a deku na spaní. Tušil, že vzdělání nebude zadarmo a že ho právě naverbovali do armády rebelů, kteří bojovali proti súdánské vládě.

Následující měsíce a roky si James neuměl představit ani v nejtemnějším snu. Ten den, kdy odešel z domu, začala nejdelší cesta v jeho životě. S dalšími chlapci, doprovázení vojáky, se vydali do Etiopie, jejíž hranice je z Nyamlellu vzdušnou čarou asi 700 kilometrů. Nejstarším bylo kolem 16 let, nejmladším asi 7. Říkalo se jim Rudá armáda (Red Army) a bylo jich kolem 20 000. „Šli jsme tři měsíce. Během cesty jsme se o sebe museli postarat vzájemně. V noci někteří spali a jiní kolem nich udělali kruh a hlídali je. Střídali jsme se každé dvě hodiny,“ vzpomíná James. Aby byli nenápadnější, vyhnuli se ostrému slunci a útokům vládních vojsk, chodili často v noci. Na průvod útočila divoká zvěř a mnoho dětí sežrali lvi. „Byli jsme vysílení, podvyživení a nemocní. Naše kůže byla jiná. Neměli jsme vodu a jídlo. Živili jsme se semeny, listy a kořeny, jedli jsme i kůže mrtvých zvířat, když jsme dlouho nepotkali lidi, kteří by nám něco k snědku dali.“ Podle odhadů pochod nepřežila asi polovina dětí.

Ztracení chlapci ve zbrani

Po měsících chůze dorazila zbídačená Rudá armáda posbíraná z tisíců sirotků a opuštěných dětí z celé země do sousední Etiopie. Později je humanitární pracovníci v uprchlických táborech začali nazývat Ztracení chlapci (Lost Boys of Sudan). Těm, kteří přišli ze Severního Bahr el Ghazalu stejně jako James se říkalo Gone-far, v překladu Ti, co šli daleko. „Když jsme přišli do Etiopie, tak začal vojenský výcvik. Nejdřív nás cvičili k boji s tyčemi, abychom znali postupy. Učili nás, jak se postavit při palbě, jak zbraň nosit, jak se s ní pohybovat,“ popisuje James okamžiky, kdy se z něj stal dětský voják. „V 15 letech bych pravou zbraň sotva unesl. Zkoušeli mi ji dát, ale byla hodně těžká. Nosil jsem i čtyři nábojnice. To byla tíha,“ dodává. Cvičilo se odpoledne. Dopoledne děti mohly chodit do přeplněných škol v uprchlickém táboře, který na etiopsko-súdánských hranicích organicky vyrostl. První humanitární organizace, které sem dorazily pomáhat, popisovaly, že tu našly nahé vyhladovělé děti, které neuměly vůbec číst a psát, žily v přístřešcích z trávy…

James trénoval ve výcvikovém táboře v Etiopii dva roky a když mu bylo 18, odvedli ho na frontovou linii. Podobně jako tisíce dalších. Human Rights Watch ale zachytila v roce 1994 výpověď jednoho z velitelů, která potvrzuje, že ve Druhé súdánské občanské válce byly děti využívány přímo k boji: „Rudou armádu tvořili mladí lidé od 14 do 16 let. Ti byli zorganizováni do praporů, jež SPLA běžně využívala. V prvních letech byla Rudá armáda v boji vždycky zmasakrovaná. Proto ji SPLA přestala využívat. Nebyli to dobří vojáci, protože byli moc mladí,“ řekl. Konflikt vzal Jamesovi nejbližší přátelé: „Měl jsem v Rudé armádě tři dobré kamarády. Při cestě do Etiopie jsme se o sebe starali navzájem. Byli starší, bylo jim kolem 18. Zemřeli ve válce. Já jediný jsem přežil.“ Někteří odborníci tvrdí, že Ztracení chlapci a dívky jsou nejhůře traumatizovanou válečnou skupinou v historii.

Návrat domů po 20 letech

James strávil s Etiopii pět let života. Poté vojska jeho uprchlický tábor rozprášila a tisíce Jihosúdánců se přesunuly do Keni. Tam v táboře Kakuma žil další dlouhé roky, stejně jako asi 16 tisíc dětí z Rudé armády. Ve volném čase se staral o malou zahrádku a hrál fotbal. „V Kakumě jsem často snil o tom, že budu pracovat pro novou jihosúdánskou vládu a budu pomáhat svým lidem. Ti tehdy opravdu trpěli,“ říká.

UNICEF se podařilo mezi lety 1992 a 1996 sloučit s rodinami asi 1200 dětí z Kakumy. Tisíce Ztracených chlapců a dívek získalo možnost studovat v USA. Dnes žijí ve 38 městech,  největší komunita súdánských uprchlíků je v Omaze, kde jich je asi 7000. James registraci ke studiu v USA nestihl. Tou dobou odcházel z Keni. V roce 2007, dva roky po podepsání mírové dohody, se rozhodl vrátit domů, do Nyamlellu. „Hledal jsem rodiče, chtěl jsem vědět, jestli žijí. Nepoznával jsem to tady. Bylo to tu zarostlé, musel jsem se ptát na cestu. Teprve po několika dnech jsem si začal na některá místa vzpomínat,“ líčí James návrat po 20 letech. V roce 2011, když byl Jižní Súdán konečně uznán jako samostatný stát, se v Nyamlellu slavilo. Mimo jiné také pivem z prvního a jediného jihosúdánského pivovaru, které se stalo symbolem odpojení od muslimského severu s právem Šaría. Tisíce Jihosúdánců se vracelo ze zahraničí, mnozí Ztracení chlapci usedli v nově ustavené vládě. Doufali, že vybudují stabilní zemi, kde podvýživa, chudoba a zabíjení nebudou na denním pořádku. Politické spory mezi prezidentem Salvou Kiirem Mayarditem a viceprezidentem Riekem Macharem vyustily s etnický konflikt. Ze stínu minulosti Jižní Súdán tedy stále nevystoupil.

16 tisíc dětských vojáků

Zatímco James dnes vypráví o tom, jak se jako malý učil zacházet se zbraní, organizace Human Rights Watch (HRW) upozorňuje, že historie se opakuje. V armádě - vládní i opoziční - dnes slouží podle prosincové zprávy až 16 tisíc dětí. Jižní Súdán soutěží v subsaharské Africe v počtu dětských vojáků s Demokratickou republikou Kongo a Středoafrickou republikou.

Nezletilí jsou ve válce využívaní zejména proto, že jsou lépe ovladatelní. Charismatičtí velitelé jsou schopni chlapce či dívky přesvědčit téměř k čemukoliv. HRW na základě více než stovky rozhovorů tvrdí, že v Jižním Súdán dětští vojáci trpí hlady i odloučením od rodiny a účastní se i nejostřejších bitev. „Řekli, že se musíme přidat do armády, jinak nás zbijí. Dva moji kolegové odmítli naverbovat, a tak je ztloukli,“ řekl HRW patnáctiletý kluk o vládních jednotkách působících v regionu Unity. „Porazili jsme a zabili hodně lidí,“ vypověděl jiný, který bojoval s opozičními silami. „Stříleli jsme, já i jiné děti. Báli jsme se, ale museli jsme to dělat.“

Zneužívání dětských vojáků je podle mezinárodního práva válečným zločinem a velitelé by měli být trestně stíháni. „Velitelé úmyslně a brutálně využívají k boji děti, zcela bez ohledu na bezpečnost a zákony Jižního Súdánu,“ říká Daniel Bekele, ředitel africké pobočky HRW. I když děti bojují na území Jižního Súdánu po desetiletí, nikdy nikdo potrestán nebyl.

Ale i v Jižním Súdánu existují příběhy s dobrým koncem. Příkladem je právě James. V keňském uprchlickém táboře Kakuma se seznámil se svoji budoucí ženou. Dnes spolu mají čtyři děti, nejmladšího syna právě chová. A splnil se mu sen. Pracuje s českou neziskovou organizací Člověk v tísni na tom, aby se v jeho zemi snížila podvýživa. Učí navrátilce a oběti války, jak pěstovat zeleninu a vařit z ní výživné jídlo pro děti. Spolu s kolegy radí rybářům, jak opravovat sítě a lovit více ryb. Ukazují v Nyamlellu lidem, jak udit maso, aby si ho mohli uchovávat na horší časy. Pomáhá zkrátka svým lidem, kteří tolik trpěli.

Článek vyšel v časopise ECHO.


Gruzie: 10 let po válce. A kde jsou lidé?

Tato země na pomezí Evropy a Asie se v posledním desetiletí stává čím dál více opěvovanou turistickou destinací. Ekonomika se snaží vymanit ze sovětské slepé uličky, občanská společnost usiluje o demokratizaci, spolupráce s Evropskou

Velká zelená zeď má vrátit Sahelu zeleň

Desertifikace nejen v Sahelu, ale i na jiných místech po celém světě ohrožuje živobytí miliónů lidí. Vyřeší rozšiřování pouště projekt Velká zelená zeď?

Sto a jedna tvář Gruzie

I přesto, že je Gruzie ekonomicky na vzestupu a Evropská unie zde platí spoustu rozvojových projektů, stále se potýká s množstvím problémů. Ne všechny musí být na první pohled znát. Přímořské letovisko Batumi je toho dobrým příkladem.

Jak včely pomáhají dětem do školy

Globální oteplování a náhlé změny v teplotách a sezónách deště v rozvíjejících se zemích komplikují farmaření a snižují úrodu. Klimatické změny mohou také za kolísání cen kukuřice, rajčat nebo brambor. Ohrožují tak stabilní

foto: Tereza Hronová

Družstevnictví jako motor pro rozvoj zemědělství a drobného podnikání v Gruzii

Během éry Sovětského svazu se družstva stala nástrojem pro vyvlastňování půdy a znárodnění soukromého sektoru, přičemž jejich účelem nebyla ani tak spolupráce, ale především plnění pětiletky a kontrola ekonomiky. V postsovětském

Pixabay

Banány živí i ničí Latinskou Ameriku

Zatímco dříve u nás lidé stáli dlouhé fronty na banány, dnes je toto tropické ovoce široce dostupné, oblíbené a mnohdy levnější než to pěstované v Česku.

Dědictví Rudých Khmeru

V sedmdesátých letech minulého století se celá Kambodža ponořila na čtyři dlouhá léta do temnoty pod hrůzovládou Rudých Khmerů. Kdo byli Rudí Khmerové a jak se dnešní kambodžské království vyrovnává se šrámy minulosti?

Jak stromy zachraňují bolivijské farmáře před suchem

Bolívie zažila v posledních letech jedno z nejhoršího sucha ve své historii. Tato malá země zároveň vede žebříčky v kácení pralesů, čímž nenávratně přispívá k dalším klimatickým změnám. Farmáři, kteří se nacházejí

U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist Seaman Christopher Lange

Saúdská Arábie, štědrý a nevyzpytatelný dárce

Rezoluce Generálního shromáždění OSN z roku 1970 udává, že bohaté státy mají na rozvojovou pomoc přispívat 0,7 % svého hrubého národního příjmu. Saúdskoarabské království je v tomto ohledu spolehlivým přispěvatelem.

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM