Zapojte se
Loading


Jídlo roste v kamionech, myslí si Jihosúdánci

foto:Tereza Hronová

06.04.2016
Tereza Hronová, Mladá Fronta DNES, 6.2.2016

Téma: Válečné konflikty, humanitární krize, přírodní katastrofy, obnova, Rozvojová spolupráce ČR

Region: Afrika

Jižní Súdán po získání nezávislosti na severu zachvátila euforie. Jenže už je zase občanská válka, jejímž obětem se snaží pomáhat i dva Češi.

Za několik minut přistaneme ve městě Aweil, připoutejte se," říká holandský pilot asi čtyřiceti lidem na palubě, což jsou humanitární pracovníci z nejrůznějších koutů planety. Touto pravidelnou linkou z Džuby totiž nikdo jiný nelétá.

Jižní Súdán, nejmladší stát v Africe, opravdu není místo pro rodinnou dovolenou. Když se letadlo začne přibližovat k zemi, je dobře vidět, že asfaltem tu v ulicích šetřili. Nezpevněná je i přistávací dráha. Oblak prachu. Vojenský stan místo odbavovací haly. Kousek od ní zrezivělý vrak, který patří některé z místních aerolinek. Vítejte ve státě Severní Bahr el-Ghazal, jediném z deseti regionů, kde je prozatím klid zbraní.

Znásilnění jako zbraň

Jižní Súdán je ve válce. Už třetí v pořadí. S desetiletou přestávkou se tu bojuje od roku 1955. Dříve Jihosúdánci, převážně křesťané, válčili o nezávislost na muslimském Súdánu. Byl to jeden z nejkrutějších konfliktů v Africe, kde hlavní roli kromě kulturních a náboženských rozdílů hrála ropa. O život přišlo přes dva a půl milionu lidí.

Když v roce 2011 naprostá většina obyvatel jihu odhlasovala v referendu oddělení od severu, nově vzniklý stát Jižní Súdán zachvátila euforie. Poprvé po dlouhé době lidé získali naději do budoucna. Jediné lokálně vyráběné pivo se stalo symbolem nezávislosti, protože v severním Súdánu je alkohol oficiálně zakázaný právem šaría. Kromě mezinárodních neziskových organizací sem opatrně přicházeli i investoři. Jihosúdánští migranti se začali vracet domů s vidinou, že pomohou své zemi vstát z popela.

Jenže dva roky po vyhlášení autonomie vypukla další občanská válka. Kvůli sporům mezi prezidentem a viceprezidentem začalo vzájemné vyvražďování kmene Nuerů a Dinků. Od roku 2013 se plní uprchlické tábory, miliony lidí jsou nuceny utéct z domova. V Jižním Súdánu je podle OSN asi 16 tisíc dětských vojáků. Znásilnění je využíváno jako bojová zbraň.

V Aweilu, na severu země u hranic se Súdánem, je díky etnické homogenitě klid. Žijí tu totiž převážně Dinkové. Hrdí obři. Hrdí kvůli tomu, že nikdy nepodlehli "Arabům" ze severu. Hrdí na své tradice, na svůj kmen. Považují se za nejčernější a nejvyšší lidi světa.

První, čeho si cizinec všimne, je právě jejich výška. Vždyť i Manute Bol, jeden ze dvou nejvyšších basketbalistů americké NBA, pocházel odsud. I průměrně velký Čech tu vypadá jako mrňous. Občas si tak připadá i devětadvacetiletý Jakub Smutný, který přes půl roku žije v městečku Nyamlell, asi hodinu a půl vzdáleném od aweilského letiště. Vítá nás v kanceláři s kruhovým půdorysem a střechou ze suché trávy. Sdílí ji se třemi místními kolegy, z nichž dva se pyšní příjmením Deng. To značí, že jsou součástí komunity Dinků. Větrák na plné otáčky rozhání čtyřicetistupňové vedro. V areálu obehnaném ostnatým drátem Čech pracuje i bydlí.

Jakub pochází z Liberce. Studoval mezinárodní vztahy, byl na stáži v USA a o Jižním Súdánu nikdy neuvažoval jako o zemi, kde by chtěl odstartovat svoji kariéru. Chtěl však zkusit práci pro českou neziskovou organizaci Člověk v tísni, a tak teď z Nyamlellu řídí projekt Evropské unie za stovky tisíc eur.
"I když se tady v tuto chvíli nebojuje, rozhodně je tu pro nás hodně práce," říká Jakub o historicky nejchudší oblasti v Jižním Súdánu, kde až 80 procent populace žije pod hranicí chudoby. "Region navíc velmi silně poznamenává ekonomická krize a hyperinflace. Za poslední půlrok se tu zvýšily ceny třikrát. Nejsou tu téměř žádné pracovní příležitosti a přitom se lidem zásadně prodražuje život," vysvětluje.

Mezitím mu několikrát zvoní telefon. Volají mu zaměstnanci jedné ze čtyřiceti vesnic, kde školí maminky ohledně prevence a léčby průjmů. Ty jsou tu největším zabijákem malých dětí. S někým dalším řeší dopravu nádrže s benzinem. Ten je v Jižním Súdánu nedostatkovým zbožím, cena za litr je teď v přepočtu 80 korun. Pak volá jediný elektrikář v okolí, původem z Ugandy, který by mohl umět opravit generátor na elektřinu. Areál sice zásobují solární panely, nicméně ty nestačí na celý den.

"Řeším tu hodně věcí, které by mě doma ani nenapadly. Teď zrovna nám generátor spálil všechny nabíječky k notebookům i router na internet. Všechno potřebujeme dovézt z Džuby. Navíc dochází plynová bomba na vaření. Už je na cestě, ale kvůli komplikacím bude doprava sem po zemi trvat asi měsíc," krčí rameny.

V místě, kde žije, se nedá koupit téměř nic. Na středečním trhu v Nyamliellu prodávají mýdlo, čínská trička a žabky, arašídovou pastu, několik druhů zeleniny, chleba, Coca-Colu a pivo dovezené z okolních států. Lidé nemají peníze, tudíž poptávka není. A nabídka už vůbec ne. Zásobování záleží převážně na tom, zda jsou zrovna otevřené hranice se Súdánem. Hlavně odsud proudí předražené zboží.

Pozemní doprava z Džuby je kvůli bojům příliš nebezpečná a silnice mizerné. Místní produkce v podstatě neexistuje. V restauraci cestou z letiště jsme si dali kuřecí maso původem z Brazílie… "Na začátku jsem udělal chybu, nevzal jsem si sem dostatečné zásoby, takže jsem jedl hlavně rýži a zeleninu. Tak jednou za tři měsíce je potřeba přivézt si třeba 30 kilogramů jídla," popisuje Jakub. Na prostý život v jedné z nejchudších zemí světa si ale nestěžuje.
"Jeden nadšenec z německé neziskovky tady vybudoval tenisové hřiště, takže chodíme večer hrát, což je nejlepší odreagování. Po večerech si telefonuji s rodinou. Mám totiž zákaz vycházení po sedmé hodině. Stejně ale není kam jít," dodává.

Zalévá jen bůh

Místní pěstují a jedí převážně čirok, což je plodina podobná obilí, z níž umelou mouku na hutnou kaši. Občas jídelníček obohatí rybami nebo kuřecím masem. I když je tu úrodná půda i řeky na zavlažování, většina populace je závislá na humanitární pomoci. Jídlo tu "roste" v kamionech Světového potravinového programu.

Desetiletí válek lidem sebraly nejen vyhlídky do budoucna, ale i zemědělské znalosti. Proto tu jen málokdo dokáže orat pole pluhem, pěstovat rajčata nebo udit maso, aby se nezkazilo. A právě to se Češi snaží zlepšit. "Často lidé v odlehlých vesnicích používají nástroje podobné těm z doby kamenné," upozorňuje Jakub, když přijíždíme k jednomu z polí. Starší žena zrovna okopává záhonek něčím, co připomíná kopí. "Nevědí o možnosti koupit si třeba rýč nebo lopatu v obchodě. Snažíme se tedy mimo jiné propojovat obchodníky se zemědělci. Když si pak koupí nářadí, vidí, že je práce na poli jednodušší a úroda větší," dodává.

Velkým úkolem jeho týmu je ukázat na vesnicích, jak pěstovat zeleninu a pak z ní vařit. Lidé často nevědí, kde roste zelí a rajčata. Neumějí si představit, jak velkou plochu musí obdělat, aby z ní uživili rodinu.

Nevěděla to ani sedmadvacetiletá Magdalena, maminka tří malých dětí. Žije ve vesnici, jejíž název by se dal přeložit z jazyka dinka jako Ruce, co hodně jedí. Při pohledu na záhonky jméno přestává být ironií osudu. "Dřív jsem pěstovala sezam a kukuřici. Když jsem se ale dozvěděla, že by moje děti měly jíst víc zeleniny, zkusila jsem ji zasadit. Občas můžeme část sklizně i prodat na trhu a něco si vydělat," říká Magdalena v barevných šatech.

Na komunitní políčko chodí pracovat se svými sousedkami. Zasely také špenát, cibuli a okru, místní nahořklou pochoutku podobnou paprice. "Je důležité, že zeleninové zahrádky mají ženy dohromady. V této oblasti totiž bojujeme se škodlivými pověrami. Jedna z nich říká, že pole může zalévat pouze bůh. V minulosti totiž někdo zavlažoval čirok a stalo se mu něco špatného. A tak i když je sucho, farmáři se dívají, jak jim usychá jediný zdroj jídla. Když ale roste na komunitní zahradě, ne vlastní, vzít konev do ruky se nebojí," popisuje Jakub, zatímco jedna z žen kropí špenát.

Jiné lidové moudrosti ženám radí, že nejlepší je při průjmu přestat pít. Postupně se ale učí, že naopak pomáhá jednoduchý rehydratační roztok z vody, cukru a soli.

Jihosúdánský lékař?

Jakub ale není jediný Čech v oblasti. Pomáhá tu i Jana Károlyiová z Prahy. "Tuhle pětiletou holčičku k nám dovezli v hrozném stavu. Dnes je na tom mnohem lépe," sklání se Jana nad jednou z postelí ve velkém stanu. Vedle asi roční miminko s chutí baští z červenobílého pytlíku speciální terapeutickou stravu. Jana nám ukazuje oddělení pro podvyživené děti v nemocnici v Aweilu. Sem, k Lékařům bez hranic, se dostanou jen nejzávažnější případy. Ošetří asi dva tisíce převážně dětských pacientů za měsíc. Ve spádové oblasti nemocnice v Aweilu přitom žije zhruba jeden a půl milionu lidí – to je stejné, jako by v Česku bylo jen sedm nemocnic…

Pracuje tu v tuto chvíli 25 zdravotníků z celého světa. Vzhledem k tomu, že několik generací Jihosúdánců nezná nic jiného než válku, místní mohli získat vzdělání jedině v Keni nebo jinde v zahraničí. "V naší části nemocnice nemáme žádného jihosúdánského lékaře. Střední zdravotnický personál má školu tady v Aweilu a my jsme pro ně školitelské středisko. Učíme je, trénujeme, hodnotíme," říká Jana Károlyiová.

Vystudovala farmacii a pak pracovala v lékárně. Když ale cítila, že profesně už nemá kam růst, sbalila si kufr a odjela do Afriky. Její první mise byla v Demokratické republice Kongo, pak strávila půl roku v Mali. Její nový dočasný domov je na půl roku Jižní Súdán.

Loni lékaři zaznamenali nejvíc případů malárie za posledních šest let. Přesto ve zdravotních centrech po dobu čtyř měsíců chyběla antimalarika. A to zrovna v období dešťů, kdy je nejvíc komárů, kteří parazity přenášejí. "My bereme léky na prevenci malárie povinně," poznamenává Jana Károlyiová.

"Tohle je oddělení pro matky krátce po porodu," představuje farmaceutka dále nemocnici, jejíž chod zajišťuje. Se svým pětičlenným týmem dohlíží na to, aby tu byl stále dostatek léků a zdravotnických pomůcek. Pokud dochází, je třeba je včas objednat. Někdy však doprava sem trvá i půl roku.


Gruzie: 10 let po válce. A kde jsou lidé?

Tato země na pomezí Evropy a Asie se v posledním desetiletí stává čím dál více opěvovanou turistickou destinací. Ekonomika se snaží vymanit ze sovětské slepé uličky, občanská společnost usiluje o demokratizaci, spolupráce s Evropskou

Velká zelená zeď má vrátit Sahelu zeleň

Desertifikace nejen v Sahelu, ale i na jiných místech po celém světě ohrožuje živobytí miliónů lidí. Vyřeší rozšiřování pouště projekt Velká zelená zeď?

Sto a jedna tvář Gruzie

I přesto, že je Gruzie ekonomicky na vzestupu a Evropská unie zde platí spoustu rozvojových projektů, stále se potýká s množstvím problémů. Ne všechny musí být na první pohled znát. Přímořské letovisko Batumi je toho dobrým příkladem.

Jak včely pomáhají dětem do školy

Globální oteplování a náhlé změny v teplotách a sezónách deště v rozvíjejících se zemích komplikují farmaření a snižují úrodu. Klimatické změny mohou také za kolísání cen kukuřice, rajčat nebo brambor. Ohrožují tak stabilní

foto: Tereza Hronová

Družstevnictví jako motor pro rozvoj zemědělství a drobného podnikání v Gruzii

Během éry Sovětského svazu se družstva stala nástrojem pro vyvlastňování půdy a znárodnění soukromého sektoru, přičemž jejich účelem nebyla ani tak spolupráce, ale především plnění pětiletky a kontrola ekonomiky. V postsovětském

Pixabay

Banány živí i ničí Latinskou Ameriku

Zatímco dříve u nás lidé stáli dlouhé fronty na banány, dnes je toto tropické ovoce široce dostupné, oblíbené a mnohdy levnější než to pěstované v Česku.

Dědictví Rudých Khmeru

V sedmdesátých letech minulého století se celá Kambodža ponořila na čtyři dlouhá léta do temnoty pod hrůzovládou Rudých Khmerů. Kdo byli Rudí Khmerové a jak se dnešní kambodžské království vyrovnává se šrámy minulosti?

Jak stromy zachraňují bolivijské farmáře před suchem

Bolívie zažila v posledních letech jedno z nejhoršího sucha ve své historii. Tato malá země zároveň vede žebříčky v kácení pralesů, čímž nenávratně přispívá k dalším klimatickým změnám. Farmáři, kteří se nacházejí

U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist Seaman Christopher Lange

Saúdská Arábie, štědrý a nevyzpytatelný dárce

Rezoluce Generálního shromáždění OSN z roku 1970 udává, že bohaté státy mají na rozvojovou pomoc přispívat 0,7 % svého hrubého národního příjmu. Saúdskoarabské království je v tomto ohledu spolehlivým přispěvatelem.

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM