Zapojte se
Loading


MICHAELA KOŠŤÁLOVÁ: Česká dívka v nepálské vesnici

Ilustrační foto: Flickr.com

18.03.2014
Martina Oplatková, Naše rodina

Téma: Vzdělání, děti, mladí lidé, Situace v rozvojových zemích

Region: Asie

Poprvé vyrazila do Nepálu proto, aby získala nové, zajímavé zkušenosti. Při výuce angličtiny na vesnické škole si zamilovala zdejší děti. Rozhodla se začít dělat něco pro to, aby dostaly v životě šanci zabývat se něčím jiným než jen prací na poli. A tak založila neziskovou organizaci THAO.cz, dříve známou jako Nepálčata, která se zabývá adopcí na dálku a dalšími způsoby pomoci chudým dětem v Nepálu.

Kdy jste se poprvé podívala do Nepálu? Co jste o něm věděla předtím?

Před třemi lety. Nevěděla jsem o něm skoro nic, jedině to, že je tam Himálaj, a už předtím jsem jednou byla v Indii. Jela jsem tam proto, abych si vyzkoušela život ve třetím světě a chtěla jsem i něco dělat. Byla jsem tam jako dobrovolník, jistá nepálska neziskovka mi dala kontakt na ředitele v jedné vesnické škole. Zájem o dobrovolníky je tam velký, najít místo není problém. Vesnice byla v distriktu Ramechhap a jmenovala se Pudi Ghyang. Není to ale vesnice v našem smyslu, jsou to prostě baráčky rozeseté po úbočí s políčky.

Jak daleko to bylo od hlavního města Káthmándú? Dostávalo se tam snadno?

Vesnice byla asi osmdesát kilometrů od Káthmándú. U nás to není nic, ale tam je to cesta na celý den - v šest ráno vyjedete a jste tam ve čtyři odpoledne. Teď už tam jezdí autobus, ale když jsem tam byla já, muselo se jít ještě asi dvě hodiny pěšky! Autobus jezdí obvykle jednou denně, vždycky tak, jak to vyjde. Jízdní řád nemá. Auta tam nejsou, těžko by měla po čem jezdit, jsou tam jen hliněné cestičky. Když prší, jsou nesjízdné. Žije se tam jako u nás před stovkami let. Ti lidé prakticky ani nepoužívají peníze... Chodí většinou pěšky, oni se ani moc nedopravují, nemají kam, jenom ráno na pole a z něj zase domů.

A co když se třeba potřebují dostat do nemocnice?

Nemocnic je tam málo a zdaleka to nejsou nemocnice jako u nás. Řekla bych spíš takové ošetřovny pro pacienty s těmi nejčastějšími nemocemi a úrazy. Také tam někdy ženy chodí rodit, když je to komplikované. Škola, kde jsem učila, je prostá kamenná budova s hliněnou podlahou a plechovou střechou a nemocnice je něco podobného. Mívají jen to nejzákladnější vybavení. Ale většinou se tam Nepálci stejně nemají jak dostat. Když je to akutní, udělají nosítka z bambusu a nemocného tam odnesou - a někdy se to už nestihne.

Mají tam elektřinu? Znají televizi nebo mobily?

Elektřina ve vesnici je. Televizi už občas vidím a mobily se tam v poslední době rozšířily. Ono je mnohem snazší, aby si někdo, když už se dostane k nějakým penězům, koupil televizi nebo si ji nechal poslat od příbuzného z Ameriky. Ale nemocnici jim nikdo nepostaví... Běžně se spí na zemi, i když Kamal, ředitel školy, kde jsem působila, má už teď i postele. Paradoxní přitom je, že když máte notebook, tak se tam bez potíží připojíte k internetu!

Jak to dnes vypadá s gramotností Nepálců?

Školní docházka je teď už v Nepálu povinná, jenže to nikdo nehlídá. Hodně dětí, hlavně chudých vesničanů, tak namísto školy pracuje na poli a pomáhá v domácnosti. Připadá mi, že zvlášť těžké to tam mají holčičky, protože investice do jejich budoucnosti se rodičům jakoby nevyplatí. Necítí potřebu dát dceři vzdělání, když stejně odejde z domu. Zato synům dávají prostor, vidí v nich budoucí živitele. Rodiny tam chtějí hlavně kluky, u hinduistu je totiž zvykem, že když zemřou rodiče, jejich syn musí udělat specifický rituál. Holkám se spíš říká: pojďte pracovat na pole, klukům zase: dělejte si, co chcete.

Ale u dospělých mužů je to asi jiné, ti už pracují, ne?

Asi se to liší od vesnice k vesnici. Když jsme byli na treku v neturistické oblasti, tak mi opravdu připadalo, že nedělali nic, jen seděli a koukali. Tam, kde jsem bydlela, ale pořád něco opravovali. Každopádně mi připadá, že ženská tam má práce mnohem víc. Ráno se musí o všecko postarat, pak jde na pole... Ale to jsou moje dojmy, nechci nic zobecňovat, stále zjišťuju nové věci. Až nedávno jsem se dozvěděla, že muži tam bohužel úplně běžně bijí své ženy i děti, i když já jsem to nikdy neviděla.

A co sňatky, stále se tam dohadují?

Všichni moji známí měli sňatek domluvený rodiči a znala jsem případ, že rodiče vydědili kluka, protože si nechtěl vzít dívku, kterou mu vybrali. Ale teď už znám i takové Nepálce, u kterých to tak nebylo. Nepál má spoustu kast, každé údolí má trošku jinou kulturu, mluví se tam jinou řečí, takže v té rozmanitosti se něco těžko říká obecně. Ale řekla bych, že tamní rodiče jsou z našeho pohledu konzervativnější, sex před svatbou se neuznává, příliš se neodhalují...

Kolik mívají dětí?

Některé rodiny mají dvě děti, jiné třeba devět nebo deset... Často se totiž snaží, dokud se jim nepovede chlapec! Je tam velká dětská úmrtnost, někde se uvádí až polovina, ale já tomu moc nevěřím, protože nevím, podle čeho to počítají. Do vesnic je nikdo sčítat nechodí... Ale stále se tam umírá na obyčejné choroby. Léky buď nejsou k dispozici, nebo by stály velké peníze. A oni žijí z toho, co si vypěstují. Aby získali peníze, museli by prodat třeba nějaké domácí zvíře. Jenže na léčbu, kterou známe u nás, to nestačí. Stále tam ovšem působí šamani, věří se v posedlost duchy...

Jaký mají náboženský systém?

V horách je buddhismus, v nížinách hinduismus. Ale je to dost promíšené - buddhisté dělají hinduistické obřady a naopak. Připadali mi úžasně tolerantní. Rituály jsou běžnou součástí dne. Ale východní filozofie je pro mě spjatá s „osvícením", s vnitřním klidem - ale nemyslím si, že by ho měli. Ale kdo na světě ho má?

Do Himaláje jezdí dost turistů. Jsou Nepálci závislí na turistickém ruchu?

Do určité míry ano, protože turistický ruch je jejich nejvýznamnější ekonomikou. Ročně jím vydělají 250 milionů dolarů, což ale není zase tolik, když 500 až 800 milionů dostávají jako zahraniční pomoc. Vydělávat na službách turistům by ale šlo určitě mnohem lip. Zatím zvyšují ceny, ale kvalita zůstává stejná. Turistická trasa je tam třeba jen jedna a 99 procent místních má smůlu, když trasa kolem nich nevede... A návštěvníci tam jinudy, než kudy vedou ty trasy, nechodí. Viděla jsem to, když jsme šli mimo turistickou trasu a pak jsme se na ni na chvíli napojili - to je nebetyčný rozdíl. Chudí jsou tedy všude, ale vesničané na turistických trasách třeba už používají peníze, uvažují ekonomicky, děti na vás chtějí čokoládu... Na některých místech je cesta lépe upravená, postaví tam přes vodopád něco méně vratkého než v obyčejných vesnicích.

Ilustrační foto: Flickr.com

Na jaké úrovni je v Nepálu hygiena?

Ta je velice špatná, i když v Káthmándú je to jiné než na vesnici. Třeba koupelnu neznají - buď se koupou v potoce, nebo se sprchují hadicí. Sice na veřejnosti, ale protože musí být zahalení, tak se myjí v šatech. Nikdy se vlastně pořádně nesvléknou. Není to, že by nesměli, ale spíš jde o to, že jsou tam nějaké tradice, že by si lidé o vás něco nedobrého mysleli... Domy jsou jednoduché, z hlíny a z kamení, někde mají na střechách vlnitý plech, když si ho tam pěšky donesou. A uvnitř mívají někdy také zvířata...

A vy jste bydlela také tak?

Ředitel Kamal, u kterého jsem bydlela, věděl, že mu tam budou jezdit dobrovolníci, tak pro ně vybudoval záchod. Sice turecký, ale dobrý - tehdy se ještě nedal zavřít, tak jsem si tam pověsila bambus. A myla jsem se ve kbelíku, na to jsem zvyklá z dětství z chaty.

Setkala jste se tam i s mnichy? Jak se na ně lidé dívají?

Mniši jsou normální součástí života, určitě jich tam uvidíte víc než u nás jeptišek. Nikdo se tam za nimi neotáčí. V naší vesnici byl klášter, vlastně taková chýška.

Jaká jste tam ochutnala jídla?

Nejvíce se tam jí rýže, na výše položených místech třeba i kukuřice, brambory nebo proso. Tradiční nepálske jídlo je „dal bhat" - hora rýže s čočkou. Někdy k tomu podávají tarkari, vařenou zeleninu. Maso sejí hodně málo, když už, tak kuřecí, ale může být i vepřové nebo hovězí. Většinou dostanete tak tři kousíčky a v nich je často kost nebo šlacha. Specialitou je „ság", ale ten jsem neměla ráda - jsou to listy, které se nakrájejí a udělají na oleji s kořením a s vodou. Podává se to jako příloha a chutná to fakt jako listí!

Rozhodla jste se nepálskym dětem pomáhat a založila neziskovou organizaci. Co vás k tomu přivedlo?

Když jsem vyučovala angličtinu a zblízka viděla tu chudobu, bylo mi jich líto. Nejdříve jsem chtěla pomoct několika konkrétním dětem, které byly hodně chytré. Zpočátku jsem nasbírala od kamarádů a příbuzných nějaké peníze a začali jsme dětem platit soukromou školu. Ty státní tam mají špatnou úroveň, takže rodiče, kteří mohou, děti posílají do soukromé školy, hlavně v Káthmándú. Jejich úroveň je opravdu o hodně lepší - i když děti třeba běžně bijí tam i tam. Učí je biflovat se, neučí je kriticky myslet - ale to je často i u nás.

Jaké pro ně potom plynou ze studia soukromých škol výhody?

Možnosti jsou ve srovnání s vesnicí obrovské. Získají tam obdobu naší maturity, soukromá škola má už nějaké jméno. Můžou pak jít na univerzitu, najít si lepší místo - naučí se tam totiž dobře anglicky. Já doufám, že tyhle děti se nějak vzdělají, získají přehled a budou toho umět využít. Doufám, že se nám povede předat jim myšlenku, že když člověk něco chce, musí pro to sám něco udělat. Nechci měnit jejich kulturu, to samozřejmě ne, ale chci jim ukázat, že žít lze i jinak. Třeba že těhotná může rodit v nemocnici, ne jen spoléhat na to, že osud chtěl, aby se dítě narodilo nebo ne. Věřím, že se to bude nabalovat jako sněhová koule - že my vzděláme děti, dáme jim průpravu do života a ony to budou šířit dál.

Věří Nepálci hodně na osud, který řídí jejich kroky?

Ano, fatalismus je tam hrozně moc vidět, lidé mají silný pocit, že svůj osud nemůžou nijak ovlivnit. Ale spokojeni s tím nejsou - kdyby byli, tak nepijí a nebijí své ženy a děti! Mají pocit, že se jejich chudoba nedá změnit, a když ano a něco zkusí, tak při prvním neúspěchu to vzdají. Není tam vidět snaha - přitom tady, když je člověk cílevědomý, tak prostě jde a něco dokáže. Chci jim ukazovat, že to jde - že nám ty nemocnice, školy nebo počítače nemusí navěky závidět, ale že se k tomu můžou dopracovat taky.

Co všechno se „adoptivní rodiče" o dítěti dozvědí?

Snažíme se děti co nejvíc motivovat a ukázat jim, že pokud něco chtějí, musí zase nabídnout něco na oplátku. Že tak to na světě chodí, ať se nám to líbí, nebo ne. Proto chci, aby si uvědomily, že za penězi stojí konkrétní člověk, že nepadají ze stromů. Snažíme se, aby „adopce" byla co nejosobnější: vyměňování dopisů, obrázků a fotek, „rodiče" mají přístup ke školním výsledkům, jsou vítáni na návštěvě, pokud se rozhodnou do Nepálu jet.

Na vašich stránkách píšete, že si vybíráte šikovné děti.

Ano, od začátku vybírám děti, které vyloženě mají zájem na sobě pracovat, chodit do dobré školy. Ta je pro ně tím pádem mnohem těžší, než na co jsou zvyklé. Třeba ke mně do školy chodila moc šikovná holčička Bina. Dala jsem jí učebnici domů, ať si ji vyplňuje, když bude chtít - a ona přišla druhý den a měla celou bichli vyplněnou! Asi celou noc nespala. U takových dětí věřím v potenciál, že to k něčemu bude. Na místě máme dobrovolníka, který se dětem věnuje, doučuje je, motivuje... Úkol dobrovolníka je také „dohlédnout" na děti na vesnicích, které podporujeme, hlavně na to, jak jejich rodiny využívají darované prostředky. Aby to nebylo jen, že dostanou zadarmo pomoc, využijí jí a čekají na další.

U „adopcí na dálku" jste ale nezůstali. Co jiného ještě děláte?

Začali jsme dovážet především módní zboží přímo z Nepálu, které nabízíme v našem internetovém obchodě. Ze zisku potom přispíváme na děti. Máme snahu podpořit ty, co se snaží něco dělat: třeba malé dílničky, rodinné podniky, rukodělné výrobce, snažíme se nabídnout jim trošku vyšší odbyt. Do budoucna chceme také zaměstnávat lidi přímo v nepálskych vesnicích, kde je nezaměstnanost stále strašlivým problémem.

S čím tedy obchodujete především?

Jsou to šperky, bižuterie a další rukodělné výrobky, kabelky, čepice, malované dřevo. Ale také čaje, svíčky...

Co byste řekla na námitky, že do jejich kultury importujete něco cizího?

My lidem neříkáme, co mají dělat, ale snažíme se jim dát možnost volby, kterou bohužel nemají jen proto, že se narodili, kde se narodili. Někteří lidé mi na přednáškách říkají, jak je to krásné, že ti lidé jsou soběstační, že nepoužívají peníze - ale oni s tím životem nijak spokojení nejsou. Toto nepovažuji za soběstačnost, když trpí podvýživou. Takto „soběstačný" může být kdokoli lehce i tady: pokud vám bude stačit pár brambor denně, můžete si začít obdělávat zahrádku a do supermarketu už nevkročit. Rozdíl je v tom, že vy máte možnost volby-oni ne.

Co může tedy udělat člověk, který chce nějaké Nepálče adoptovat?

Postačí podívat se na naši internetovou stránku www. THAO.cz, kde najdete potřebné informace. Navíc si tu můžete objednat originální zboží z Nepálu a přispět tímto způsobem na naši činnost.

***

PŘÍBĚH JEDNOHO NEPÁLSKÉHO CHLAPCE Až budete v nepálske vesnici Pudi Ghyang hledat tlumočníka, ptejte se na malého Sanjaye z páté třídy. Je mu jedenáct a na první pohled se od ostatních žáčků v ušmudlaných uniformách ničím neliší. Ráno vstává brzo před východem slunce a chodí pracovat na pole. Pak si dá čaj s mlékem a vyrazí do školy, kde o jediném pomeranči vydrží až do tří odpoledne. Doma ho každý den čeká rýže a další práce... Nicméně Sanjay Lama přece vyniká. Anglicky umí nejlíp ve vesnici, místního učitele angličtiny nevyjímaje. Když byl malý, strávil několik let na soukromé škole v hlavním městě Káthmándú, kde ho nejdřív podporovali prarodiče a pak záhadný Alex ze Západu. Alexovo přátelství s malým Sanjayem se však ukázalo jako krajně podezřelé. Klučina, který v hlavním městě bydlel u babičky, se často vracel domů až pozdě v noci a nikdy nikomu neřekl, kde se toulal a co dělal. Onen Alex mu nakonec nabídl, že ho vezme s sebou domů. To však prozíraví rodiče ze strachu, že jim nakonec dítě třeba rozprodají na orgány, zakázali a vzali si syna domů. Snad ho zachránili - na druhou stranu skončil zpátky mezi poli a bez peněz, ve vsi s tak mizernou školou, že by v mnohém mohl spíš on učit své učitele. Sanjay byl jedním ze žáků státní školy v Pudi Ghyang, kde v roce 2009 vyučovala Michaela Košťálová angličtinu. Za dva měsíce se Sanjayova angličtina výrazně zlepšila - na začátku byl schopný odpovídat jen na základní otázky, dnes pochopí prakticky cokoli. Nyní spolu s kamarády z vesnice navštěvuje soukromou Reed Model School v Káthmándú

MICHAELA "MYSHA" KOŠŤÁLOVÁ Narodila se 25. ledna 1987 v Bratislavě. Vystudovala gymnázium, nyní studuje na Vysoké škole ekonomie a managementu v Praze. Pracovala jako novinářka a fotografka, zejména pro cestovatelské magazíny, jako Koktejl či Lidé a Země. Po procestování více než třiceti zemí převážně rozvojového světa našla své uplatnění v Nepálu. Nejdříve tu asi půl roku jako dobrovolnice učila na venkovské škole angličtinu, po návratu pak založila neziskovou organizaci THAO.cz, která pomáhá nepálskym dětem dostat se ke vzdělání. Provozuje internetový obchod s nepálskou módou. S přítelem má dvouletého syna Theodora.

Rozhovor vyšel v týdeníku Naše rodina.


Gruzie: 10 let po válce. A kde jsou lidé?

Tato země na pomezí Evropy a Asie se v posledním desetiletí stává čím dál více opěvovanou turistickou destinací. Ekonomika se snaží vymanit ze sovětské slepé uličky, občanská společnost usiluje o demokratizaci, spolupráce s Evropskou

Velká zelená zeď má vrátit Sahelu zeleň

Desertifikace nejen v Sahelu, ale i na jiných místech po celém světě ohrožuje živobytí miliónů lidí. Vyřeší rozšiřování pouště projekt Velká zelená zeď?

Sto a jedna tvář Gruzie

I přesto, že je Gruzie ekonomicky na vzestupu a Evropská unie zde platí spoustu rozvojových projektů, stále se potýká s množstvím problémů. Ne všechny musí být na první pohled znát. Přímořské letovisko Batumi je toho dobrým příkladem.

Jak včely pomáhají dětem do školy

Globální oteplování a náhlé změny v teplotách a sezónách deště v rozvíjejících se zemích komplikují farmaření a snižují úrodu. Klimatické změny mohou také za kolísání cen kukuřice, rajčat nebo brambor. Ohrožují tak stabilní

foto: Tereza Hronová

Družstevnictví jako motor pro rozvoj zemědělství a drobného podnikání v Gruzii

Během éry Sovětského svazu se družstva stala nástrojem pro vyvlastňování půdy a znárodnění soukromého sektoru, přičemž jejich účelem nebyla ani tak spolupráce, ale především plnění pětiletky a kontrola ekonomiky. V postsovětském

Pixabay

Banány živí i ničí Latinskou Ameriku

Zatímco dříve u nás lidé stáli dlouhé fronty na banány, dnes je toto tropické ovoce široce dostupné, oblíbené a mnohdy levnější než to pěstované v Česku.

Dědictví Rudých Khmeru

V sedmdesátých letech minulého století se celá Kambodža ponořila na čtyři dlouhá léta do temnoty pod hrůzovládou Rudých Khmerů. Kdo byli Rudí Khmerové a jak se dnešní kambodžské království vyrovnává se šrámy minulosti?

Jak stromy zachraňují bolivijské farmáře před suchem

Bolívie zažila v posledních letech jedno z nejhoršího sucha ve své historii. Tato malá země zároveň vede žebříčky v kácení pralesů, čímž nenávratně přispívá k dalším klimatickým změnám. Farmáři, kteří se nacházejí

U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist Seaman Christopher Lange

Saúdská Arábie, štědrý a nevyzpytatelný dárce

Rezoluce Generálního shromáždění OSN z roku 1970 udává, že bohaté státy mají na rozvojovou pomoc přispívat 0,7 % svého hrubého národního příjmu. Saúdskoarabské království je v tomto ohledu spolehlivým přispěvatelem.

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM