Zapojte se
Loading


Negramotní Indové ukazují, jak efektivně řídit firmu

ilustrační foto: Flickr.com

28.11.2013
Marek Hudema,10.9.2013, Hospodářské noviny

Téma: Světová politika a obchod v rozvojovém kontextu

Region: Asie

Pomáháme dabbawalům, tedy roznašečům obědů, doručit jídlo včas, tvrdí na plakátech v indické Bombaji firma Siemens, která sem dodává výbavu pro vlaky.

Proč se německá společnost vyrábějící nejmodernější technologie chlubí tím, že pomáhá negramotným Indům? A proč se od nich učili manažeři Coca-Coly a inspiroval se u nich Richard Branson, majitel firmy Virgin?

Čas rozhoduje a zákazník je bůh

Pět tisíc chlapíků v bílých čepičkách zvaných dabbawalové, kteří po ránu postávají kolem vlakových nádraží největšího indického města se čtrnácti miliony obyvatel, totiž dokážou denně doručit dvě stě tisíc jídel od těch, kteří je vaří, k jejich příjemcům. Téměř bez chyby: jen jeden ze šesti milionů doručovaných hrnců se přitom „zatoulá“. Ve světě moderního managementu jde o nebývalou přesnost.

Vystačí si téměř bez psaných záznamů, jídlo dopravují jen vlakem, pěšky s kárkou a na kole a orientují se podle systému barevných symbolů, čísel a několika písmen na hrncích. Vystačí si fakticky jen se třemi úrovněmi řízení - místním předákem zvaným mukadam velícím skupině zhruba deseti roznašečů, šéfem oblasti a pak nejvyšším vedením. Jejich služba navíc funguje nepřetržitě přes 130 let. Nezastaví ji ani monzunové deště, které dokážou ochromit dopravu v Bombaji, největším indickém městě.

„Přednášíme o tom v zahraničních firmách. Zrovna nedávno měl můj otec vystoupení v Dubaji,“ říká Arvind Talekar, který je jedním z vedoucích manažerů systému dabbawalů a v jehož rodině se toto povolání dědí už ve třetí generaci. „Navštívil nás také britský princ Charles, když byl v Indii,“ chlubí se. Mimochodem, domluvit si schůzku s dabbawalou není nic snadného, nic totiž nesmí zbrzdit donášku jídla. I princ Charles se musel přizpůsobit jejich rozvrhu. Prostí dabbawalové ostatně tvrdí, „zákazník je náš bůh“.

Sám Talekar začínal v osmnácti letech také jako roznašeč. „Není to lehká práce, nakonec nese dohromady 35-40 hrnců, tedy 60 kilogramů těžkou zátěž,“ říká. Systém funguje tak, že jídlo, které uvaří doma manželka většinou pracujícího úředníka, pak předá prvnímu dabbawalovi po deváté ráno. Po poledni ho má manžel v kanceláři. Přitom projde rukama až šesti lidí a urazí někdy i přes šedesát kilometrů, protože část zákazníků bydlí na vzdálených předměstích, ale pracuje v centru. První dabbawala spěchá s jídlem na vlak nebo sběrnou stanici, odkud se nese k vlaku.

Pak cestuje vlaky, je na nádraží rozděleno podle čísel a barevných kódů a pak je dopraveno na pracoviště. Odpoledne se prázdné trojdílné či čtyřdílné hrnce vrací prázdné zpátky k zákazníkům. „Klíčový je časový management. Proto nosíme i tradiční bílou čapku, která je povinná. Lze pak snadno zaregistrovat dabbawalu z jedoucího vlaku. Důležité je to, když vlak zastaví jen na pár sekund a je třeba rychle přeložit náklad,“ vysvětluje Talekar. A také jde o spolehlivost a zastupitelnost jednotlivých členů systému. Předák mukadam vždy najde za chybějícího člověka náhradu nebo sám zaskočí. Pomáhá i to, že dabbawalové pocházejí z jedné malé oblasti a tvoří svým způsobem rodinu.

Většina z nich je negramotných nebo pologramotných. „S negramotnými lidmi se lépe jedná. Se vzdělanými lidmi jsou problémy, mají spoustu výmluv a ptají se vás, proč se to má dělat takhle a nedělá se to jinak. Negramotní prostě dělají,“ pochvaluje si Talekar, který sám vzdělání má. Vystudoval technickou školu v Bombaji. Zdůrazňuje ovšem, že každý z členů organizace dostává stejný plat, zhruba deset tisíc rupií měsíčně. Tedy nyní asi tři tisíce korun. Průměrný příjem v Indii přitom není ani poloviční. Dabbawalové totiž tvoří vlastně družstvo, byť podle zákona jde o charitativní nadaci.

Nový trh jsou teď diabetici

Původně, v devatenáctém století, byl systém dabbawalů koloniální záležitostí - část Britů v Indii nesnášela indickou kuchyni a tak si do úřadu nechávala přinést jídlo dabbawalou od manželky. Pak si na tento systém zvykli i Indové. Nyní ovšem mnoho žen pracuje a jsou tu i firemní kantýny. Dabbawalové se ovšem přizpůsobili.

„Kupovat jídlo na ulici nebo v kantýně je pro lidi drahé, navíc z něj občas lidé mají zažívací problémy. Máme pro lidi, kterým nemá kdo vařit doma, vlastní vývařovnu, ale není to restaurační jídlo. Navíc jak se tu rozmáhá cukrovka a srdeční choroby, my jsme schopni pro tyhle lidi vařit speciální dietu. Naše služby jsou levné, stojí jen 600 rupií (asi 180 korun) měsíčně,“ říká Talekar. Počet doručovaných jídel vzrostl za posledních pět let o třicet tisíc a nyní se dají objednat i prostřednictvím SMS. „Většina lidí ale stejně postaru zastaví někoho s bílou čepičkou a řekne mu, odkud kam chce začít nosit jídlo,“ říká ovšem Talekar.

O autorovi| Marek Hudema,  marek.hudema@economia.cz


Gruzie: 10 let po válce. A kde jsou lidé?

Tato země na pomezí Evropy a Asie se v posledním desetiletí stává čím dál více opěvovanou turistickou destinací. Ekonomika se snaží vymanit ze sovětské slepé uličky, občanská společnost usiluje o demokratizaci, spolupráce s Evropskou

Velká zelená zeď má vrátit Sahelu zeleň

Desertifikace nejen v Sahelu, ale i na jiných místech po celém světě ohrožuje živobytí miliónů lidí. Vyřeší rozšiřování pouště projekt Velká zelená zeď?

Sto a jedna tvář Gruzie

I přesto, že je Gruzie ekonomicky na vzestupu a Evropská unie zde platí spoustu rozvojových projektů, stále se potýká s množstvím problémů. Ne všechny musí být na první pohled znát. Přímořské letovisko Batumi je toho dobrým příkladem.

Jak včely pomáhají dětem do školy

Globální oteplování a náhlé změny v teplotách a sezónách deště v rozvíjejících se zemích komplikují farmaření a snižují úrodu. Klimatické změny mohou také za kolísání cen kukuřice, rajčat nebo brambor. Ohrožují tak stabilní

foto: Tereza Hronová

Družstevnictví jako motor pro rozvoj zemědělství a drobného podnikání v Gruzii

Během éry Sovětského svazu se družstva stala nástrojem pro vyvlastňování půdy a znárodnění soukromého sektoru, přičemž jejich účelem nebyla ani tak spolupráce, ale především plnění pětiletky a kontrola ekonomiky. V postsovětském

Pixabay

Banány živí i ničí Latinskou Ameriku

Zatímco dříve u nás lidé stáli dlouhé fronty na banány, dnes je toto tropické ovoce široce dostupné, oblíbené a mnohdy levnější než to pěstované v Česku.

Dědictví Rudých Khmeru

V sedmdesátých letech minulého století se celá Kambodža ponořila na čtyři dlouhá léta do temnoty pod hrůzovládou Rudých Khmerů. Kdo byli Rudí Khmerové a jak se dnešní kambodžské království vyrovnává se šrámy minulosti?

Jak stromy zachraňují bolivijské farmáře před suchem

Bolívie zažila v posledních letech jedno z nejhoršího sucha ve své historii. Tato malá země zároveň vede žebříčky v kácení pralesů, čímž nenávratně přispívá k dalším klimatickým změnám. Farmáři, kteří se nacházejí

U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist Seaman Christopher Lange

Saúdská Arábie, štědrý a nevyzpytatelný dárce

Rezoluce Generálního shromáždění OSN z roku 1970 udává, že bohaté státy mají na rozvojovou pomoc přispívat 0,7 % svého hrubého národního příjmu. Saúdskoarabské království je v tomto ohledu spolehlivým přispěvatelem.

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM