Loading


Muslimské šátky v Indonézii: Ano či ne?

Muslimky z Indonézie, foto: flickr.com

Barbora Baronová | 07.08.2012

Téma: Gender | Lidská práva

Region: Asie

Muslimské šátky vzbuzují bouřlivé debaty. A přitom ještě před sto lety bylo na českém území běžné, že žena, která se rozhodla žít jen s jedním mužem, také své půvaby zahalila.

Indonézské muslimce Yufě po vysoké škole její zaměstnavatel zařídil studijní stipendium v Paříži. Ale život v Evropě nebyl jen příjemný. „Vyhodili mě třeba z bazénu, protože jsem si oblékla muslimské plavky. Vypadají jako tenká neoprenová kombinéza s kapucí. A oni do bazénu pouštěli jen ženy v jednodílných plavkách nebo bikinách,“ vypráví Yufa a pokračuje: „Nebo jsem absolvovala kurz němčiny v Mnichově a majitel nemovitosti mě odmítl ubytovat s tím, že by musel čelit nadávkám sousedů, že dům pronajímá teroristům. Islám pro něj znamenal jen terorismus...“

Rozhodnutí nosit šátek

Indonézie sice patří mezi největší muslimskou zemi na světě, náboženství však společenské normy tolik nesvazuje. Přesto se tamější mladá generace žen začíná znovu dobrovolně zahalovat šátkem.

„Šátek je pro mě prostředek, kterým dospělá muslimka zakrývá svou krásu před cizími muži,“ říká Yufa. Sama začala nosit šátek až v den svých osmnáctin. „Předchozí roky bez šátku však nebyly promarněné, zajímala jsem se i o křesťanství, buddhismus, hinduismus. Nakonec jsem ale stejně došla k islámu,“ říká Yufa.

Nosit šátek každý den nebylo v Indonézii ještě donedávna příliš obvyklé. I Yufa jej zprvu nosívala jen u příležitosti náboženských svátků: „Když jsem jej pak začala nosit trvale, přátelé se ptali, proč. Po mém vysvětlení mi gratulovali, že jsem dospěla do stadia, kdy jsem připravena tento islámský zvyk dodržovat naplno.“

To třiatřicetiletá asistentka v cestovním ruchu Ari si na šátek tak úplně nezvykla nikdy. Vlasy si začala zakrývat v jedenácti letech na maminčinu prosbu. Mezi spolužáky na veřejné škole byla jediná. „V té době platil v Indonézii na tomto typu škol zákaz nosit šátek.Vláda jej zrušila až o dva tři roky později,“ vzpomíná Ari.

Připoutávám se ke svému muži

U muslimských žen hraje šátek roli jakéhosi závazku. „Myšlenka založená na islámu říká, že krása je exkluzivní. Že se neukazuje každému nahodile. Že jen jeden muž zasluhuje právo vidět mě bez šátku - můj manžel,“ vysvětluje Yufa.

Podobně tomu bylo i v české minulosti. „V lidovém prostředí si vdaná, počestná žena uvazovala šátek a v tu chvíli přestávala být dostupná dalším mužům. „Pokud se přesto začala družit s někým jiným, všichni viděli, že je to špatně,“ dokládá etnoložka Klára Císaríková.

Čepení, nebo-li zakrývání vlasů čepcem či šátkem, vždy provázely zpěvy o zaslíbení se jedinému muži. „Bylo to loučení s dosavadním bezstarostnostným životem a odevzdání se k pomoci s prací, s dětmi. Začepená, i když mladá žena, se dál nepodílela na životě dívek, nechodila za družičku ani volně na zábavy,“ připomíná Císaríková. Více zavázány svatbou se cítí i ženy v Indonézii.

V bezpečí i na pochybách

Mamince dvou dětí a učitelce čtení Anne, která žije na Jávě, dává šátek pocit bezpečí. „Alláh nás šátkem chrání, nejenom před opačným pohlavím, ale i před námi samými. Střídmým oblečením předcházíme nebezpečí. Navíc nás druzí lidé chovají ve větší úctě,“ popisuje Anne své důvody pro zahalování se.

I Yufa vnímá rozdíl mezi ženou se šátkem a bez něj. „Zahalené dámy mají v islámu respekt, muži se k nim chovají jemněji. Já sama se díky šátku cítím pohodlněji. Pokrývka vlasů nám ženám pomáhá nesvádět muže nahodile a svévolně,“ objasňuje.

Ari ovšem stejnou věc nevnímá tak pozitivně: „Někdy se mě lidé kvůli šátku straní až příliš, zvláště při prvním setkání. Jako by mě šátek v něčem limitoval. Kvůli šátku jsem nedostala ve své vlastní zemi několikrát práci. Jednou mě zaměstnavatel zase zdvořile požádal, ať šátek z hlavy sundám. Je totiž rozdíl mít práci u křesťana nebo na hinduistickém Bali.“

Dnes si Ari zakrývá vlasy, jen když je u rodičů: „Vyhýbám se tím jejich zostuzení. Někdy se cítím provinile, že šátek nenosím, ale možná jej jednou zase obléknu, když mi Bůh dovolí. Každopádně pro mě, pro muslimskou ženu, není snadné jej začít nosit ani sundat...“


www.labourbehindthelabel.org

V textilních továrnách pracují vážně podvyživené

V průměru 1598 kalorií, tolik přijmou podle nové studie organizace Labour Behind the Label denně pracovnice textilních továren v Kambodži. To je asi polovina doporučovaného množství.

Jak se žije v nejmladším státě světa pět let po jeho vzniku

Jižní Súdán oslaví 9. července své páté narozeniny. Po desítkách let válek se v roce 2011 křesťanský jih dokázal oddělit od muslimského severu. V referendu tehdy pro vznik nového státu hlasovalo 98 % registrovaných voličů. Zatím

© 2015 Marcus Bleasdale for Human Rights Watch

Indonéský tabák často sklízí děti

Na tabákových plantážích v Indonésii pracují malé děti, ukázala nová zpráva Human Rights Watch. Jsou více citlivé na otravu nikotinem z listů než dospělí.

Rod Waddington CC BY-SA 2.0 flickr

Turismus vytváří druhé světy

Jediná cesta k udržitelnému turismu je, že se návštěvník nebude snažit měnit prostředí, kde je hostem, tvrdí Martina Pásková z Katedry rekreologie na Univerzitě Hradec Králové.

 16:9clue (CC BY 2.0)

Maročtí Berbeři a příchod elektřiny

Maročtí Berbeři žili po dlouhá staletí odříznuti od vlivu okolí. Kvalita jejich života se odvíjela pouze od dostatku pitné vody, jídla a střechy nad hlavou. Vlivem globalizace ale začaly i do těchto nehostinných oblastí pronikat nové

ilustrační foto: Petr Štefan

Na úteku vo vlastnej krajine: ako žijú presídlenci v Kyjeve?

Konflikt na východe Ukrajiny nedávno vstúpil do tretieho roku svojej existencie. Zhruba 150 národných i medzinárodných humanitárnych organizácii na Donbase aktuálne pomáha 2.5 miliónu tých najzraniteľnejších ľudí.

Foto: Jana Asenbrennerova

Východní Timor se šplhá z poslední příčky zemí s nejvyšší mírou domácího násilí

I když se OSN formálně postavila proti domácímu násilí už před čtyřiceti lety, stále jsou země, kde je jeho míra alarmující. I když se odehrává za zdmi domů, bez svědků a je těžké ho odhalit, statistiky za nejhůře postiženou

Foto: Jitka Kosíková, MSF

Podvyživené děti dokážeme vyléčit do tří měsíců

Fotografie vychrtlých dětí ze Somálska v době hladomoru viděl snad každý. Ale i při humanitárních katastrofách jako jsou konflikty či zemětřesení, hrozí lidem nedostatek kvalitního jídla. Podvýživu pak zhoršují i špatné hygienické

Boty, které rostou s dětmi

Bota, která se dokáže zvětšit až o pět velikostí a vydrží roky.

Projektyvšechny >

Časopis Rozvojovka 2/2016

Nejdůležitější dokumentyvšechny >

Novinky mailem

Chcete-li pravidelně dostávat novinky z našeho webu přímo do Vaší e-mailové schránky, přihlaste se.

O nás

Informační zdroje

Studijní materiály

Kampaně a projekty

(C) 2011 ROZVOJOVKA
Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz