Zapojte se
Loading


Alžběta Jungrová: Fakt že jsi ženská, ti někdy nepomůže

Alžběta Jungrová, foto: Nguyen Phuong Thao, MF DNES

23.07.2012
Karel Vrána, příloha Ženy ve světě, MFD 17.7.

Téma: Válečné konflikty, humanitární krize, přírodní katastrofy, obnova, Gender

Region: Regionálně nezařazené

Dokumentovala pouliční nepokoje v pásmu Gazy. Fotografovala v Pákistánu překupníky heroinu nebo děti pracující v cihelnách. Dostala se na největší vrakoviště lodí na světě i do zlatých dolů v Kolumbii. Za své fotografie získala řadu prestižních ocenění.“Fotím od malinka. Je to můj způsob deníku. Je to můj způsob vyjadřování,“ říká fotografka Alžběta Jungrová.

Jako fotografka jste byla u řady ozbrojených konfliktů i dalších nebezpečných situací. Jak takové situace prožíváte?

Vždycky se snažím koncentrovat na samotné focení. Zní to hrdinsky, ale v tu chvíli je to samozřejmě šílená vlna adrenalinu. Člověk se snaží soustředit na to, že je tam kvůli fotce a snaží se najít ten správný moment. Ono to vypadá jednoduše, ale najít v tom zmatku okamžik, který situaci vystihuje, je strašně obtížné. Takže člověk musí zachovat co největší klid. Z nějakých 80 % se snažím soustředit na práci a z 20 % se snažím krýt, koukat se kolem sebe, dávat na sebe pozor. Ono mě to vždycky dožene až po akci. Když to celé skončí, tak se mi pak klepou ruce i nohy, je mi zle. Většina fotografů, se kterými jsem mluvila, to má podobně. Vlastně vám to celé dojde až zpětně.

Dokáže vás ještě něco dojmout, emocionálně zasáhnout?

Jsem hodně citlivá. Vůbec se za to nestydím. Když se mi chce brečet, tak brečím. Nemyslím, že by to byla slabost.

Co vás vlastně táhlo do rozvojových zemí?

Bylo to postupně. Ještě v Lidovkách jsem byla na Kubě dělat reportáž o nemocnicích a manželkách politických vězňů. Tenkrát jsme přivezli story, kterou vlastně Člověk v tísni využívá dodnes. Takhle to šlo krok za krokem. Pak jsem byla dlouho v Asii. Fotila jsem HIV pozitivní děti v Kambodži. Na základě toho mi nabídli tu práci.

Jsou země, kam byste nikdy nejela?

Asi neřeknu, že je země, kam bych nejela. Jsou ale země, kam bych odmítla jet v určité době. Třeba před 4-5 lety jsem odmítla jet do Somálska. V tu danou chvíli bylo riziko neadekvátní tomu, co odtamtud bylo možné přivézt. Odjel tam španělský fotograf. Toho unesli a 40 dní zadržovali, než za něj zaplatili výkupné.

Když fotíte problémy, chcete pomoct i jinak než tou fotkou?

Je to otázka mých možností, jak skutečně můžu pomoct. Já nejsem doktor, tak nikoho neoperuju. Jsem fotograf, tak fotím. Jsem samozřejmě ráda, když moje fotky k něčemu pomůžou - třeba když je využije Člověk v tísni na svoje kampaně.

Je pro Vás jako pro ženu těžší nebo snazší pracovat v rozvojových zemích?

Vždycky je to o tom člověku. Když bude žena extrémně nepříjemná, tak se k ní lidé budou chovat nepříjemně, a pak přijede milý chlap a oni se mu budou snažit pomoct.

Samozřejmě u žen mají lidé víc tendenci je ochraňovat, pomoct jim a poradit. Zároveň je ale podceňují a nechtějí je ani pustit do těch krizových situací. Ale obecně lidé reagují na ženy dobře, není jich ještě tolik. I ostatní fotografové jsou hodnější, když je mezi nimi ženská.

S tím se váže jedna historka. Čekali jsme na pumpě u hranic pásma Gazy. Den předtím Palestinci vybombardovali nákupní centrum v Izraeli. V plánu byl palestinský pochod. Izrael dopředu avizoval, že proti němu tvrdě zasáhne. Teď tam byly zátarasy, které se snažily ten průvod zastavit. My jsme tam seděli a čekali a kluci, co mi měli přinést neprůstřelnou vestu, ji zapomněli v kanceláři. Uklidňovali mě, že pochod nebude.

Průvod samozřejmě zátarasy překonal a běžel k hranici. Byl tam jeden anglický novinář. Říkal, že vestu potřebovat nebude a půjčil mi ji. Tak jsem si ji navlékla, běžela do toho zmatku. Střílelo se, tak jsem zalehla za nějaký panelový blok. Na mě si lehlo dalších pět Palestinců. Říkala jsem si: to je perfektní, jsem celá přikrytá, já to přežiju. V tu chvíli mi zvoní mobil, tak to v tom mumraji vytáhnu a tam slyším toho Angličana. Říká, že kdyby mě v té vestě s logem jeho novin zastřelili, že to v práci nikdy nevysvětlí a že by tu vestu potřeboval. Takže jsem ve finále běžela zpátky 500 metrů, hodila mu tam vestu s helmou a běžela zpět fotit. Takže ani to, že jsi ženská, ti někdy nepomůže.

Ale jako žena se můžete dostat do komunit, kam muž nemá přístup.

Speciálně v  arabských zemích jsou opravdu hodně přísní, tak se stává, že vyhodí všechny novináře chlapy a nechají tam jenom mě, protože jsou přítomny i ženy. Ale pak přijedu třeba do Jeruzaléma, kde mi ortodoxní Žid neřekne nic, protože jsem žena a měla bych chodit 10 metrů za ním.

Kam všude se vám podařilo dostat?

Za posledních 6 let byla každá cesta taková výzva. Ke každé bych mohla říct nějakou historku, jak to bylo problematické.

O tématu rozhoduje vždycky zadavatel. Mám šanci částečně to ovlivnit. Pokud někam jedu na měsíc, tak můžu navrhnout nějaká přidružená témata.

Něco je jen práce, ale něco vás vyloženě baví, ne?

Samozřejmě jsou i témata, která jsou mi bližší. Ale pro mě je rozhodující to focení - to mě prostě baví, naplňuje. I když jedu na dovolenou, tak beru foťák a pořád fotím. Fotím od malinka. Je to můj způsob deníku. Je to můj způsob vyjadřování.

Na jaké téma, které se vám podařilo vyfotit, jste nejvíc hrdá?

Kromě zakázek samozřejmě dělám svoje projekty, které fotím tady. Na ty jsem hrdá. S těmi mám nejvíc práce, úsilí, sebedisciplíny. Nejvíc mě baví věci, které podle mě mají možnost přežít tohle století. Nemyslím, že by to byly krize, války, katastrofy. Když se dívám na 100 let staré fotky, tak mě zajímá, jak ti lidi žili, čím se bavili, jak chodili oblékaní.

Ještě další témata máte pro radost?

Dlouhodobě sbírám takový soubor „štěstí“. To vzniklo jako reakce na to všechno, co jsem fotila. Z toho budu vytahovat ty šťastné momenty, které jsou všude. Ať se děje cokoli, ať jsem kdekoli na světě. Všichni chtějí být šťastní. Ale je strašně relativní, co pro koho to štěstí je. Pro někoho je to miska rýže. Pro někoho je to drahá kabelka. Je to celé postavený na hlavu. Tenhle projekt budu dělat celý život.

Alžběta Jungrová (1978)

Vystudovala v Praze fotografii, poté spolupracovala s předními českými deníky a evropskými agenturami jako fotografka a reportérka. Brodila se největší skládkou odpadu v Kambodži, ropným bahnem na vrakovišti tankerů v Bangladéši, fotila ozbrojené děti a civilisty v pásmu Gazy, děti v cihelně v pákistánském Péšávaru nebo trávila dny s indiány kmene Nukak Maku v kolumbijské džungli. Získala řadu prestižních ocenění, mimo jiné uspěla několikrát i v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Ve spolupráci se společností Člověk v tísni nafotila putovní výstavy Voda nad zlato a Ukradené dětství.

 

 

 


 / Autor: Paulo Philippidis , Flickr.com, (CC BY 2.0)

Mongolská pošta dává adresu i dosud „neviditelným“

Až 75 % obyvatel planety nemá žádnou poštovní adresu. Problém by mohl vyřešit nový systém, který místo GPS souřadnic využívá tři jednoduchá slova popisující lokaci.

Afghánské ženy se dávají na novinařinu navzdory kritice

V malé třídě v Kábulu - chráněné silnými závěsy před pohledy strkajících se mužů, kteří by alespoň nakrátko chtěli zahlédnout takovou vzácnost - dvanáct mladých Afghánek dokončilo týden školení žurnalistiky.

 GovernmentZA (CC BY-ND 2.0)

Političtí dinosauři v Africe

Některé země subsaharské Afriky mají přes 30 let stejnou hlavu státu. A místní prezidenti si mohou dělat takřka, co chtějí. Ten burundský vyhrává se svým týmem všechny fotbalové zápasy, syn prezidenta v Rovníkové Guineji nakupuje

foto: Tereza Hronová

Historii „velkého“ Konga píší války a chudoba

Demokratickou republiku Kongo sužuje nejhorší konflikt od 2. světové války. Milliony lidí zde zemřely v důsledku nemocí a hladu. V provincii Jižní Kivu dlouhodobě působí česká neziskovka Člověk v tísni. Situaci v regionu, který patří

Zabrání rozvojové projekty migraci? Odpoví nová publikace 10 MÝTŮ O MIGRACI A ROZVOJI

10 nejčastějších mýtů o vztahu rozvoje a mezinárodní migrace shrnuje nová publikace, kterou ve spolupráci s dalšími organizacemi připravila konfederace evropských nevládních organizací CONCORD a v české verzi ji vydal Člověk v tísni.

foto: Jeden svět

Senegal odsoudil afrického Pinocheta za zločiny proti lidskosti

Po sedmnáctileté snaze skupiny právníků byl 30. května 2016 odsouzen na doživotí bývalý čadský diktátor Hisséne Habré zodpovědný za zločiny proti lidskosti spáchané během jeho vlády v osmdesátých letech. Jedná se o vůbec první

Česko dokáže zlepšovat život chudých ve světě, mělo by ale přidat na financích i efektivnosti

ČR spolupracuje na odstraňování chudoby ve světě a má výsledky. Je to díky funkčnímu nastavení systému zahraniční rozvojové spolupráce (ZRS) a humanitární pomoci (HP).

foto: Tereza Hronová

Tři ze čtyř obyvatel Česka si myslí, že je potřeba pomáhat lidem v rozvojových zemích

Češi a Češky chtějí pomáhat. To vyplývá z posledního průzkumu Eurobarometr, který vychází z dotazování v listopadu a prosinci 2016. Celoevropský průměr je přitom ještě vyšší než u nás - pomoc v rozvojových zemích považuje

foto: Tereza Hronová

Policistka Carla pomáhá týraným ženám

Snila o tom, že půjde do armády, bude létat helikoptérou a spouštět se dolů na laně. Místo toho Carla Guiembi pracuje už 20 let na kriminální službě v městě Kuito uprostřed africké Angoly.

Chcete-li pravidelně dostávat novinky z našeho webu přímo do Vaší e-mailové schránky, přihlaste se.


Časopis Rozvojovka 1/2017

starší vydání >

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2017 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM