Loading


Alžběta Jungrová: Fakt že jsi ženská, ti někdy nepomůže

Alžběta Jungrová, foto: Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Karel Vrána, příloha Ženy ve světě, MFD 17.7. | 23.07.2012

Téma: Válečné konflikty, humanitární krize, přírodní katastrofy, obnova | Gender

Region: Regionálně nezařazené

Dokumentovala pouliční nepokoje v pásmu Gazy. Fotografovala v Pákistánu překupníky heroinu nebo děti pracující v cihelnách. Dostala se na největší vrakoviště lodí na světě i do zlatých dolů v Kolumbii. Za své fotografie získala řadu prestižních ocenění.“Fotím od malinka. Je to můj způsob deníku. Je to můj způsob vyjadřování,“ říká fotografka Alžběta Jungrová.

Jako fotografka jste byla u řady ozbrojených konfliktů i dalších nebezpečných situací. Jak takové situace prožíváte?

Vždycky se snažím koncentrovat na samotné focení. Zní to hrdinsky, ale v tu chvíli je to samozřejmě šílená vlna adrenalinu. Člověk se snaží soustředit na to, že je tam kvůli fotce a snaží se najít ten správný moment. Ono to vypadá jednoduše, ale najít v tom zmatku okamžik, který situaci vystihuje, je strašně obtížné. Takže člověk musí zachovat co největší klid. Z nějakých 80 % se snažím soustředit na práci a z 20 % se snažím krýt, koukat se kolem sebe, dávat na sebe pozor. Ono mě to vždycky dožene až po akci. Když to celé skončí, tak se mi pak klepou ruce i nohy, je mi zle. Většina fotografů, se kterými jsem mluvila, to má podobně. Vlastně vám to celé dojde až zpětně.

Dokáže vás ještě něco dojmout, emocionálně zasáhnout?

Jsem hodně citlivá. Vůbec se za to nestydím. Když se mi chce brečet, tak brečím. Nemyslím, že by to byla slabost.

Co vás vlastně táhlo do rozvojových zemí?

Bylo to postupně. Ještě v Lidovkách jsem byla na Kubě dělat reportáž o nemocnicích a manželkách politických vězňů. Tenkrát jsme přivezli story, kterou vlastně Člověk v tísni využívá dodnes. Takhle to šlo krok za krokem. Pak jsem byla dlouho v Asii. Fotila jsem HIV pozitivní děti v Kambodži. Na základě toho mi nabídli tu práci.

Jsou země, kam byste nikdy nejela?

Asi neřeknu, že je země, kam bych nejela. Jsou ale země, kam bych odmítla jet v určité době. Třeba před 4-5 lety jsem odmítla jet do Somálska. V tu danou chvíli bylo riziko neadekvátní tomu, co odtamtud bylo možné přivézt. Odjel tam španělský fotograf. Toho unesli a 40 dní zadržovali, než za něj zaplatili výkupné.

Když fotíte problémy, chcete pomoct i jinak než tou fotkou?

Je to otázka mých možností, jak skutečně můžu pomoct. Já nejsem doktor, tak nikoho neoperuju. Jsem fotograf, tak fotím. Jsem samozřejmě ráda, když moje fotky k něčemu pomůžou - třeba když je využije Člověk v tísni na svoje kampaně.

Je pro Vás jako pro ženu těžší nebo snazší pracovat v rozvojových zemích?

Vždycky je to o tom člověku. Když bude žena extrémně nepříjemná, tak se k ní lidé budou chovat nepříjemně, a pak přijede milý chlap a oni se mu budou snažit pomoct.

Samozřejmě u žen mají lidé víc tendenci je ochraňovat, pomoct jim a poradit. Zároveň je ale podceňují a nechtějí je ani pustit do těch krizových situací. Ale obecně lidé reagují na ženy dobře, není jich ještě tolik. I ostatní fotografové jsou hodnější, když je mezi nimi ženská.

S tím se váže jedna historka. Čekali jsme na pumpě u hranic pásma Gazy. Den předtím Palestinci vybombardovali nákupní centrum v Izraeli. V plánu byl palestinský pochod. Izrael dopředu avizoval, že proti němu tvrdě zasáhne. Teď tam byly zátarasy, které se snažily ten průvod zastavit. My jsme tam seděli a čekali a kluci, co mi měli přinést neprůstřelnou vestu, ji zapomněli v kanceláři. Uklidňovali mě, že pochod nebude.

Průvod samozřejmě zátarasy překonal a běžel k hranici. Byl tam jeden anglický novinář. Říkal, že vestu potřebovat nebude a půjčil mi ji. Tak jsem si ji navlékla, běžela do toho zmatku. Střílelo se, tak jsem zalehla za nějaký panelový blok. Na mě si lehlo dalších pět Palestinců. Říkala jsem si: to je perfektní, jsem celá přikrytá, já to přežiju. V tu chvíli mi zvoní mobil, tak to v tom mumraji vytáhnu a tam slyším toho Angličana. Říká, že kdyby mě v té vestě s logem jeho novin zastřelili, že to v práci nikdy nevysvětlí a že by tu vestu potřeboval. Takže jsem ve finále běžela zpátky 500 metrů, hodila mu tam vestu s helmou a běžela zpět fotit. Takže ani to, že jsi ženská, ti někdy nepomůže.

Ale jako žena se můžete dostat do komunit, kam muž nemá přístup.

Speciálně v  arabských zemích jsou opravdu hodně přísní, tak se stává, že vyhodí všechny novináře chlapy a nechají tam jenom mě, protože jsou přítomny i ženy. Ale pak přijedu třeba do Jeruzaléma, kde mi ortodoxní Žid neřekne nic, protože jsem žena a měla bych chodit 10 metrů za ním.

Kam všude se vám podařilo dostat?

Za posledních 6 let byla každá cesta taková výzva. Ke každé bych mohla říct nějakou historku, jak to bylo problematické.

O tématu rozhoduje vždycky zadavatel. Mám šanci částečně to ovlivnit. Pokud někam jedu na měsíc, tak můžu navrhnout nějaká přidružená témata.

Něco je jen práce, ale něco vás vyloženě baví, ne?

Samozřejmě jsou i témata, která jsou mi bližší. Ale pro mě je rozhodující to focení - to mě prostě baví, naplňuje. I když jedu na dovolenou, tak beru foťák a pořád fotím. Fotím od malinka. Je to můj způsob deníku. Je to můj způsob vyjadřování.

Na jaké téma, které se vám podařilo vyfotit, jste nejvíc hrdá?

Kromě zakázek samozřejmě dělám svoje projekty, které fotím tady. Na ty jsem hrdá. S těmi mám nejvíc práce, úsilí, sebedisciplíny. Nejvíc mě baví věci, které podle mě mají možnost přežít tohle století. Nemyslím, že by to byly krize, války, katastrofy. Když se dívám na 100 let staré fotky, tak mě zajímá, jak ti lidi žili, čím se bavili, jak chodili oblékaní.

Ještě další témata máte pro radost?

Dlouhodobě sbírám takový soubor „štěstí“. To vzniklo jako reakce na to všechno, co jsem fotila. Z toho budu vytahovat ty šťastné momenty, které jsou všude. Ať se děje cokoli, ať jsem kdekoli na světě. Všichni chtějí být šťastní. Ale je strašně relativní, co pro koho to štěstí je. Pro někoho je to miska rýže. Pro někoho je to drahá kabelka. Je to celé postavený na hlavu. Tenhle projekt budu dělat celý život.

Alžběta Jungrová (1978)

Vystudovala v Praze fotografii, poté spolupracovala s předními českými deníky a evropskými agenturami jako fotografka a reportérka. Brodila se největší skládkou odpadu v Kambodži, ropným bahnem na vrakovišti tankerů v Bangladéši, fotila ozbrojené děti a civilisty v pásmu Gazy, děti v cihelně v pákistánském Péšávaru nebo trávila dny s indiány kmene Nukak Maku v kolumbijské džungli. Získala řadu prestižních ocenění, mimo jiné uspěla několikrát i v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Ve spolupráci se společností Člověk v tísni nafotila putovní výstavy Voda nad zlato a Ukradené dětství.

 

 

 


foto: Pro-Contact

CIMRMAN pomáhající

Český velikán Jára Cimrman byl v minulosti nedoceněn, a to navzdory své genialitě, respektive tvůrců své osoby. Jeho přínos měl vždy sloužit celému lidstvu, nejen lidem v jeho milované domovině.

24 hodin českého lékaře v Afghánistánu

Ráno vstanu v 6:30. Moc se mi nechce z teplé postele, v noci začala být zima. Spím tady pod takovým zvláštním, těžkým kobercem. Polštář se nedá zmlátit, tak mě bolí za krkem.

foto: Tereza Hronová

Tři roky, které mění svět

Výživa v prvních 1000 dnech života – od početí do dvou let dítěte – nevratně rozhoduje o budoucnosti. Dobře živené děti mají vyšší IQ, jsou méně nemocné, lépe se učí a pak i hledají práci. Přispívají tak k rozvoji svých

Dvě miliardy lidí ohrožuje skrytý hlad, varují odborníci v nové studii

Od roku 1990 se ve 26 zemích světa snížil počet hladovějících o více než polovinu. Přesto dnes asi dvě miliardy lidí trpí tzv. skrytým hladem, tedy nedostatkem vitamínů, minerálů a stopových prvků. Ten ohrožuje nejen chudé země,

foto: Jiří Pasz

Proč 1000 dní rozhoduje? Čtěte v nové příloze!

Co je tisíc dní proti věčnosti? Nic. A právě tyto zhruba tři roky v životě každého člověka dokážou změnit svět. Jak? To si můžete přečíst v nové příloze, která vyšla 13. října v MF DNES.

flickr.com

Debata - Občan a spotřebitel: Můžeme měnit rozvojový svět? (ZÁZNAM)

Máme možnost svým chováním ovlivňovat životy lidí v rozvojových zemích? Jakou moc máme jako spotřebitelé a občani? Pomůže opravdu někomu na globálním Jihu to, že omezíme konzumaci masa nebo plýtvání jídlem?

foto: Harry Freeland

VRAŽDÍ NÁS kvůli pověrám a chamtivosti

„Narodil jsem se jako jeho 35. dítě a narodil jsem se bílý. Jako jediný,“ vypráví muž, který mhouří červené oči. Tanzanec Josephat Torner (45) to nikdy neměl jednoduché, přesto vystudoval práva a dnes bojuje proti vraždám a diskriminaci

foto: Magdalena Vaculčiaková

Jak se žije v kambodžském slumu

Plechové domečky, jeden vedle druhého. Mezi nimi jsou uličky akorát pro proklouznutí dětí, které tady běhají bosky. Odpadky, špinavá voda, bláto, všechno se míchá v jeden veliký nepořádek.

foto: tereza hronová

Česko si v žebříčku transparentnosti rozvojové spolupráce vede hůř

V transparentnosti zahraniční rozvojové spolupráce zemí Evropské unie ČR za poslední rok klesla ze 7. na 10. místo. Vyplývá to ze zprávy, kterou dnes zveřejnila mezinárodní kampaň Publish What You Fund.

Projektyvšechny >

Časopis Rozvojovka 2/2014

Nejdůležitější dokumentyvšechny >

Novinky mailem

Chcete-li pravidelně dostávat novinky z našeho webu přímo do Vaší e-mailové schránky, přihlaste se.

O nás

Informační zdroje

Studijní materiály

Kampaně a projekty

(C) 2011 ROZVOJOVKA
Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz