Loading


Alžběta Jungrová: Fakt že jsi ženská, ti někdy nepomůže

Alžběta Jungrová, foto: Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Karel Vrána, příloha Ženy ve světě, MFD 17.7. | 23.07.2012

Téma: Válečné konflikty, humanitární krize, přírodní katastrofy, obnova | Gender

Region: Regionálně nezařazené

Dokumentovala pouliční nepokoje v pásmu Gazy. Fotografovala v Pákistánu překupníky heroinu nebo děti pracující v cihelnách. Dostala se na největší vrakoviště lodí na světě i do zlatých dolů v Kolumbii. Za své fotografie získala řadu prestižních ocenění.“Fotím od malinka. Je to můj způsob deníku. Je to můj způsob vyjadřování,“ říká fotografka Alžběta Jungrová.

Jako fotografka jste byla u řady ozbrojených konfliktů i dalších nebezpečných situací. Jak takové situace prožíváte?

Vždycky se snažím koncentrovat na samotné focení. Zní to hrdinsky, ale v tu chvíli je to samozřejmě šílená vlna adrenalinu. Člověk se snaží soustředit na to, že je tam kvůli fotce a snaží se najít ten správný moment. Ono to vypadá jednoduše, ale najít v tom zmatku okamžik, který situaci vystihuje, je strašně obtížné. Takže člověk musí zachovat co největší klid. Z nějakých 80 % se snažím soustředit na práci a z 20 % se snažím krýt, koukat se kolem sebe, dávat na sebe pozor. Ono mě to vždycky dožene až po akci. Když to celé skončí, tak se mi pak klepou ruce i nohy, je mi zle. Většina fotografů, se kterými jsem mluvila, to má podobně. Vlastně vám to celé dojde až zpětně.

Dokáže vás ještě něco dojmout, emocionálně zasáhnout?

Jsem hodně citlivá. Vůbec se za to nestydím. Když se mi chce brečet, tak brečím. Nemyslím, že by to byla slabost.

Co vás vlastně táhlo do rozvojových zemí?

Bylo to postupně. Ještě v Lidovkách jsem byla na Kubě dělat reportáž o nemocnicích a manželkách politických vězňů. Tenkrát jsme přivezli story, kterou vlastně Člověk v tísni využívá dodnes. Takhle to šlo krok za krokem. Pak jsem byla dlouho v Asii. Fotila jsem HIV pozitivní děti v Kambodži. Na základě toho mi nabídli tu práci.

Jsou země, kam byste nikdy nejela?

Asi neřeknu, že je země, kam bych nejela. Jsou ale země, kam bych odmítla jet v určité době. Třeba před 4-5 lety jsem odmítla jet do Somálska. V tu danou chvíli bylo riziko neadekvátní tomu, co odtamtud bylo možné přivézt. Odjel tam španělský fotograf. Toho unesli a 40 dní zadržovali, než za něj zaplatili výkupné.

Když fotíte problémy, chcete pomoct i jinak než tou fotkou?

Je to otázka mých možností, jak skutečně můžu pomoct. Já nejsem doktor, tak nikoho neoperuju. Jsem fotograf, tak fotím. Jsem samozřejmě ráda, když moje fotky k něčemu pomůžou - třeba když je využije Člověk v tísni na svoje kampaně.

Je pro Vás jako pro ženu těžší nebo snazší pracovat v rozvojových zemích?

Vždycky je to o tom člověku. Když bude žena extrémně nepříjemná, tak se k ní lidé budou chovat nepříjemně, a pak přijede milý chlap a oni se mu budou snažit pomoct.

Samozřejmě u žen mají lidé víc tendenci je ochraňovat, pomoct jim a poradit. Zároveň je ale podceňují a nechtějí je ani pustit do těch krizových situací. Ale obecně lidé reagují na ženy dobře, není jich ještě tolik. I ostatní fotografové jsou hodnější, když je mezi nimi ženská.

S tím se váže jedna historka. Čekali jsme na pumpě u hranic pásma Gazy. Den předtím Palestinci vybombardovali nákupní centrum v Izraeli. V plánu byl palestinský pochod. Izrael dopředu avizoval, že proti němu tvrdě zasáhne. Teď tam byly zátarasy, které se snažily ten průvod zastavit. My jsme tam seděli a čekali a kluci, co mi měli přinést neprůstřelnou vestu, ji zapomněli v kanceláři. Uklidňovali mě, že pochod nebude.

Průvod samozřejmě zátarasy překonal a běžel k hranici. Byl tam jeden anglický novinář. Říkal, že vestu potřebovat nebude a půjčil mi ji. Tak jsem si ji navlékla, běžela do toho zmatku. Střílelo se, tak jsem zalehla za nějaký panelový blok. Na mě si lehlo dalších pět Palestinců. Říkala jsem si: to je perfektní, jsem celá přikrytá, já to přežiju. V tu chvíli mi zvoní mobil, tak to v tom mumraji vytáhnu a tam slyším toho Angličana. Říká, že kdyby mě v té vestě s logem jeho novin zastřelili, že to v práci nikdy nevysvětlí a že by tu vestu potřeboval. Takže jsem ve finále běžela zpátky 500 metrů, hodila mu tam vestu s helmou a běžela zpět fotit. Takže ani to, že jsi ženská, ti někdy nepomůže.

Ale jako žena se můžete dostat do komunit, kam muž nemá přístup.

Speciálně v  arabských zemích jsou opravdu hodně přísní, tak se stává, že vyhodí všechny novináře chlapy a nechají tam jenom mě, protože jsou přítomny i ženy. Ale pak přijedu třeba do Jeruzaléma, kde mi ortodoxní Žid neřekne nic, protože jsem žena a měla bych chodit 10 metrů za ním.

Kam všude se vám podařilo dostat?

Za posledních 6 let byla každá cesta taková výzva. Ke každé bych mohla říct nějakou historku, jak to bylo problematické.

O tématu rozhoduje vždycky zadavatel. Mám šanci částečně to ovlivnit. Pokud někam jedu na měsíc, tak můžu navrhnout nějaká přidružená témata.

Něco je jen práce, ale něco vás vyloženě baví, ne?

Samozřejmě jsou i témata, která jsou mi bližší. Ale pro mě je rozhodující to focení - to mě prostě baví, naplňuje. I když jedu na dovolenou, tak beru foťák a pořád fotím. Fotím od malinka. Je to můj způsob deníku. Je to můj způsob vyjadřování.

Na jaké téma, které se vám podařilo vyfotit, jste nejvíc hrdá?

Kromě zakázek samozřejmě dělám svoje projekty, které fotím tady. Na ty jsem hrdá. S těmi mám nejvíc práce, úsilí, sebedisciplíny. Nejvíc mě baví věci, které podle mě mají možnost přežít tohle století. Nemyslím, že by to byly krize, války, katastrofy. Když se dívám na 100 let staré fotky, tak mě zajímá, jak ti lidi žili, čím se bavili, jak chodili oblékaní.

Ještě další témata máte pro radost?

Dlouhodobě sbírám takový soubor „štěstí“. To vzniklo jako reakce na to všechno, co jsem fotila. Z toho budu vytahovat ty šťastné momenty, které jsou všude. Ať se děje cokoli, ať jsem kdekoli na světě. Všichni chtějí být šťastní. Ale je strašně relativní, co pro koho to štěstí je. Pro někoho je to miska rýže. Pro někoho je to drahá kabelka. Je to celé postavený na hlavu. Tenhle projekt budu dělat celý život.

Alžběta Jungrová (1978)

Vystudovala v Praze fotografii, poté spolupracovala s předními českými deníky a evropskými agenturami jako fotografka a reportérka. Brodila se největší skládkou odpadu v Kambodži, ropným bahnem na vrakovišti tankerů v Bangladéši, fotila ozbrojené děti a civilisty v pásmu Gazy, děti v cihelně v pákistánském Péšávaru nebo trávila dny s indiány kmene Nukak Maku v kolumbijské džungli. Získala řadu prestižních ocenění, mimo jiné uspěla několikrát i v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Ve spolupráci se společností Člověk v tísni nafotila putovní výstavy Voda nad zlato a Ukradené dětství.

 

 

 


Lain (CC BY-NC-ND 2.0)

Vzdělaním proti dětským svatbám

Za posledních dvacet let se poměr nevzdělaných dívek k chlapcům ve světě příliš nezměnil. Celkem dvě třetiny všech negramotných tvoří dívky a ženy. Přitom vzdělání se ukazuje jako jeden ze základních předpokladů, jak uniknout

foto: archiv Pavla Mikeše

Afričané znají český fotbal, žiletky i rozvojové projekty, říká diplomat

Pavel Mikeš je znalec Afriky a diplomat. V současnosti je velvyslancem v Nigérii, kde místní seznamuje s českými firmami i Járou Cimrmanem.

Cory Doctorow (CC BY-SA 2.0)

Lidé z Latinské Ameriky odchází za prací i větším bezpečím

Mnozí kubánští přistěhovalci se vydávají na strastiplnou cestu z Kolumbie do Panamy. Raději riskují život, než aby se nechali deportovat zpět na Kubu.

Matt Druin(CC BY-NC-ND 2.0)

Předčasné svatby a unášení nevěst v Gruzii

Ázeři tvoří více než 6 procent (233 024) populace Gruzie a představují tak největší etnickou menšinu této země. Většina z nich žije na jihovýchodě země u hranic s Arménií a Ázerbájdžánem. Tato komunita si udržela svou pospolitost

www.scidev.net

Humanitární krize jako na dlani

Humanitárním organizacím při práci stále častěji pomáhají satelity. Díky nim se daří zmírňovat i ty nejvážnější a nejkomplexnější krize, například v Sýrii nebo v Jižním Súdánu.

foto: Tereza Hronová

Nejvíc lidských životů zachraňuje obyčejný záchod

Záchod je jeden z nejdůležitějších vynálezů v historii lidstva. Díky němu se poklidného stáří dožilo zřejmě víc lidí, než díky penicilinu nebo očkování. Jenže přes miliardu obyvatel planety nemá ani obyčejnou latrínu.

Göran Höglund (Kartläsarn)(CC BY 2.0)

Vzdělávání je naděje pro Tibeťany v Indii

Čínská vláda se snaží na svém území zlikvidovat původní kulturu a náboženství lidí z Tibetu. Ti utíkají do SOS vesniček v Indii, které tu jsou od roku 1963. Řadu let spolupracují s tibetskými dětskými vesnicemi, kde se nacházejí

foto: Jan Dražan

Hiphoperky ze Západního břehu

Dívčí hlas je naléhavý. Monotónní. Nabírá na síle. Duc, duc, duc. Pak teskné podmanivé tóny. Dívčí hlas víc mluví, než zpívá. Vypráví. Vypráví o Nakbě. Katastrofě, která tomuto národu nedá spát. K níž se vrací zas a

foto: Tereza Hronová

Vstupuje svět do éry nedostatku zdravého jídla?

Změny klimatu způsobují výkyvy v teplotách a srážkách, což ovlivní světovou úrodu, výrobu a spotřebu potravin, i naše zdraví, tvrdí studie.

Novinky mailem

Chcete-li pravidelně dostávat novinky z našeho webu přímo do Vaší e-mailové schránky, přihlaste se.

Časopis Rozvojovka 3/2016

starší >

Akcevšechny akce >

09.12.2016
Konference Mediální obraz rozvojových témat (Praha)

Jak být v dnešní době dobrými učiteli? Jaké dovednosti žákům předat, aby se naučili

09.12.2016
2. fórum potravinové suverenity "Jídlo v souvislostech" (Praha)

Jestli se zajímáte o témata ekologického zemědělství, udržitelných zdrojů či potravinové

10.12.2016
Konference o efektivním altruismu (Praha)

Jaké jsou implikace efektivního altruismu v praxi? Jak mohou být principy efektivního altruismu

12.12.2016
Svíčka pro Aleppo III

Třetí shromáždění za solidaritu s obyvateli syrského Aleppa uskutečníme v pondělí 12. 12.

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2016 ROZVOJOVKA
Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM