Loading


Česká lékařka vedla půlku nemocnice v Jižním Súdánu

Lékařka v akci, foto: archiv R.Onderkové

Petra Klusáková, Zdravotnické noviny 4.6.2012 | 18.07.2012

Téma: Zdraví

Region: Afrika

MUDr. Radka Onderková pracuje ve Všeobecné fakultní nemocnici na jednotce intenzivní péče 4. interní kliniky. Její specializací je interní a intenzivní medicína, zároveň od roku 2005 pracuje pro Lékaře bez hranic – naposledy se v Jižním Súdánu starala o děti a rodičky.

Na poslední misi jsem byla v roce 2011. V Jižním Súdánu jsem pracovala jako hospital manager, tedy řídila jsem nemocnice, kterou jsme provozovali. Projekt Lékařů bez hranic (MSF) probíhal v nemocnici, jež patřila ministerstvu zdravotnictví Jižního Súdánu. Lékaři bez hranic provozovali polovinu nemocnice, a to pediatrické oddělení, porodnici, dětskou ambulanci a terapeutické výživové centrum. První dva měsíce jsme v rámci projektu pracovaly dvě Češky, byla se mnou ještě farmaceutka. Naše polovina nemocnice měla celkově 240 zaměstnanců, expatů nás v týmu bylo okolo 16, z toho 11 zdravotníků. Zbytek zajišťoval logistiku. Tato mise nebyla o mé klinické práci, protože jsem zde pracovala na manažerské pozici. Navíc v MSF se rozlišují pouze specializace chirurg, gynekolog, anesteziolog; všechno ostatní spadá do kolonky všeobecný lékař, kam patří i pediatři, internisté, praktici a další.

Práce s místním personálem

Největší rozdíl oproti předchozím misím byl v nízké úrovni znalostí a schopností místního personálu. To bylo zatím ze všech misí nejtěžší, protože je tam naprostý nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Lidé, kteří pro nás pracovali, neměli patřičné vzdělání, měli pouze bed side training poskytnutý nějakou humanitární organizací nebo Lékaři bez hranic. A bez kvalifikovaného personálu většina věcí nefungovala tak jednoduše, jak by mohla. Tento projekt je dlouhodobý, běží 3 roky a určitě bude ještě několik let pokračovat. Jeho účelem není, abychom se o pacienty starali my, ale aby to uměli právě místní zaměstnanci, až odejdeme. Lékaři bez hranic nyní zajišťují fungování poloviny nemocnice jak materiálně, tak personálně. Většinu pracovníků nemocnice však tvoří místní lidé, a jejich školení, zavádění protokolů a jednoduché organizace jejich práce jsou tedy důležitou součástí projektu. Obtížné bylo právě to, že jsme museli na personál dohlížet, vysvětlovat a kontrolovat více než jindy. Jedním z oficiálních jazyků je angličtina. Já však působila ve městě Aweil ve státě Severní Bahr al-Ghazál, kde jsou hlavním kmenem Dinkové, takže se tam mluví převážně jejich řečí. S pacienty se vždy domlouváme přes tlumočníky, protože většinou neumí anglicky, francouzsky ani žádnou jinou oficiální řeč daného státu a my zase neumíme jejich kmenové jazyky.

Léků dostatek, krve málo

Do Jižního Súdánu jsem se dostala v sezoně malárie, která byla v porovnání statistik a počtu pacientů významně horší než předchozí rok. Dostupnost primární lékařské péče tam také zdaleka není ideální, a proto se k nám pacienti často dostávali pozdě, bez předchozího ošetření a ve velmi těžkém stavu. Většina dětí s malárií, které jsme přijímali, byla v bezvědomí, s těžkou anemií, hypoglykemií a křečemi. Mortalita na naší pediatrii činila v průměru 8 procent, ale 80 procent všech úmrtí připadalo právě na malárii. Navíc 80 procent z takto nemocných dětí zemřelo do 24 hodin po příjmu. Původcem malárie je v této oblasti téměř výhradně Plasmodium falciparum. K perorální terapii, která se týkala v podstatě jen ambulance, jsme používali kombinované tablety artesunatu + amodiaquinu a k parenterální potom intramuskulárně podávaný artemether. Problém s nedostatkem léků jsme řešit nemuseli. Lékaři bez hranic vždy používají své léky a materiál zajištěný přes oddělení logistiky v Bordeaux, tudíž nebýváme závislí na dostupnosti léčiv v dané zemi. Problémem byly hlavně transfuze, protože v Jižním Súdánu neexistuje systém dobrovolného dárcovství krve, a tak jsme byli závislí na využití příbuzných pacienta jako dárců, což nebylo vždy možné. Navíc ani příbuzní nebyli vždycky ochotní nechat se vyšetřit a krev darovat, protože dárcovství a převody krve byly mezi místními provázeny řadou mýtů a lidé se toho často báli.

Doma rodí skoro všichni

Porody v nemocnici probíhají v Jižním Súdánu jen minimálně. Stávalo se, že i manželky našich zaměstnanců rodily doma – do porodnice zavolaly, až když měly komplikace, a my za nimi jeli domů. K porodu tam přistupují jako k běžné součásti života. Každá žena, která má s porodem zkušenost, dokáže pomoci další ženě, a tak nemají přílišnou potřebu s tím chodit do porodnice. Je zde tedy především důležité vytvořit systém prenatální péče, abychom identifikovali ženy, u kterých lze předpokládat komplikaci, a vysvětlili jim, že doma za těchto okolností bezproblémově neporodí. K prenatálním vyšetřením však ženy byly celkem ochotné docházet. Prenatální péči jsme původně dělali my z Lékařů bez hranic, pak jsme tuto část naší práce předali místnímu ministerstvu zdravotnictví. Ženy chodily hodně, ale možná to ovlivnil fakt, že jsme pracovali ve městě. V malých vesnicích je to s přístupem k péči obtížnější. Běžně se stávalo, že se žena pokoušela porodit doma dva dny a ještě další den trvalo, než se k nám dostala. Kromě normálních porodů jsme tedy museli řešit i řadu komplikovaných. Poměrně častou diagnózou byla ruptura dělohy právě v důsledku protrahovaného nepostupujícího porodu. Pokud byla spojena s výrazným krvácením, jednalo se bohužel stejně jako u všech ostatních masivních peripartálních krvácení o diagnózu fatální. Vzhledem k nedostatku krve, o kterém jsem mluvila, byl pro nás hemoragický šok neřešitelnou situací. Přesto se nám podařilo – a to hlavně díky nesmírně zkušené porodní asistence, která za sebou měla 6 misí s Lékaři bez hranic, a schopné gynekoložce – udržet mateřskou úmrtnost v naší porodnici pod jedním procentem.


Mise byla náročná, ale jistě k přežití


Výhodou jihosúdánské mise bylo, že zde po politické stránce panoval klid. Tedy alespoň v oblasti, kde jsem působila. Nemuseli jsme řešit konflikty s ozbrojenci, kteří v některých oblastech zneužívají zdravotníky ve svůj prospěch. Navíc jsme měli situaci významně zjednodušenou tím, že jsme provozovali pediatrii a porodnici, takže se nám nemohlo stát, že bychom museli ošetřovat vojáky. Obecně lze ale říci, že Lékaři bez hranic se zneužívat nenechají. Tam, kde pracujeme, vyžadujeme naprostou nezávislost a respekt k naší práci. A zdravotní péči z principu poskytujeme každému, třeba i lidem zraněným v boji – máme jen jedinou podmínku, všichni musejí odložit zbraně před nemocnicí. Ale i tak byly některé situace velmi náročné. Když jste uprostřed práce s těžce nemocnými pacienty, nemáte mnoho času zabývat se sami sebou ani „neštěstím světa“. Když ale člověk večer přijde „k sobě“, pomáhá, že je nás tam víc, společně to probereme, pobavíme se i o něčem jiném, podíváme se na přihlouplý film – a to nás rozptýlí a odvede od myšlenek, které by nám jinak nedaly usnout… Pokud se ale ptáte, jestli bych se chtěla do Jižního Súdánu odstěhovat a zůstat tam, pak rozhodně ne. Kdybych se tam narodila a žila, asi by mi to ani tak nepřišlo, protože bych nezažila nic jiného. Ale Evropanů, kteří by tam chtěli bydlet, moc nenajdete. Teď se nějakou dobu na další misi nechystám, zůstanu prozatím v Česku. V okamžiku, kdy nabudu dojmu, že by mě zaměstnavatel mohl uvolnit, dám Lékařům bez hranic vědět a oni mi nabídnou místo na některé ze zrovna probíhajících misí. Můj zaměstnavatel – Všeobecná fakultní nemocnice – mi vychází vstříc tím, že mi na dobu pobytu na misi dává neplacené volno, takže mezitím nemusím dávat výpověď.

***

Jižní Súdán

Lékaři bez hranic působí v Jižním Súdánu od roku 1983. Téměř 200 mezinárodních spolupracovníků zde spolu s 2000 místními zaměstnanci poskytuje zdravotnickou a humanitární pomoc ve více než 12 projektech v 8 federálních státech.

***

Lékaři bez hranic

Lékaři bez hranic jsou nezávislá mezinárodní humanitární organizace, která poskytuje zdravotnickou pomoc obětem přírodních katastrof, ozbrojených konfliktů, násilí či lidem bez přístupu ke zdravotní péči. Organizace byla založena v roce 1971 a dnes působí ve stovkách projektů ve zhruba 65 zemích světa. Ročně vyjíždí na misi kolem 6500 zdravotnických i nezdravotnických profesionálů, mezi nimi i několik desítek spolupracovníků z České a Slovenské republiky.


• O projektech Lékařů bez hranic se více dozvíte na webech: www.lekaribezhranic.cz, www.facebook.com/ lekaribezhranic

• Informace o možnostech spolupráce najdete na: www. lekaribezhranic. cz/spoluprace

***

Jak můžete podpořit Lékaře bez hranic

• Lékaři bez hranic jsou z více než 90 % financování soukromými dary, které zajišťují nezávislost organizace na vládách či mezinárodních agenturách. Nejúčinnější formou pomoci je pravidelné dárcovství formou trvalého příkazu. Více informací: www.lekaribezhranic.cz/pravidelne
• Lékaři bez hranic mají také vyhlášenou veřejnou sbírku na finanční pokrytí svých humanitárních a zdravotnických misí – číslo účtu: 210 10 50 700 / 2700
• Informace o dalších možnostech podpory najdete na: www.lekaribezhranic.cz/dary


foto: Noel Rojo

VŠE O BANÁNECH I.: Víc hlav víc ví aneb jak fungují družstva

Banány jsou nejoblíbenější ovoce Evropanů. Dle Organizace pro zemědělství a výživu (FAO) se jich před dvěma lety do Evropy dovezlo 4,8 milionů tun. Každý z nás sní v průměru téměř jedenáct kilo tohoto ovoce ročně. Odkud jsou

Blízká setkání se vzdálenými kulturami

Česká dobrovolnice Kateřina Chlumská má zkušenosti z Palestiny, Nepálu nebo z Číny. Zabývá se výukou angličtiny a moderními vyučovacími metodami.

Diana Robinson, (CC BY-NC-ND 2.0)

Ochrana zvířat jako byznys

Soukromý kapitál se v Keni podílí na ochraně přírody. Buduje turistickou infrastrukturu mimo území národních parků a tím pomáhá jak venkovanům, tak žirafám, lvům či nosorožcům

Cibule, okra nebo dýně. Češi učí Jihosúdánce pěstovat zeleninu

Miliony chudých Afričanů jsou závislé na humanitární pomoci. Většina z nich si tak zvykla na to, že pro vlastní obživu nic nedělají a jen čekají. To se ale některé organizace, jako například Člověk v tísni, snaží změnit.

Firmy a vlády okrádají chudé o půdu, jediný zdroj obživy

Na konci světové potravinové krize z let 2007 a 2008 se mezinárodní investoři začali čím dál více zajímat o úrodnou půdu, často dostupnou v rozvojových zemích za velmi nízké ceny. Zábory půdy (land grabbing) se staly v mnoha zemích

foto: European Parliament, (CC BY-NC-ND 2.0)

Malála Júsufzaj: Nenechat se zastrašit

Je nejmladší držitelkou Nobelovy ceny. Když jí bylo patnáct, pokusili se ji zastřelit bojovníci Talibanu. Přežila jen zázrakem. Nyní o osmnáctileté Malále Júsufzaj a jejím inspirativním otci běží nový dokumentární film.

glennhurowitz, Flickr.com (CC BY-ND 2.0)

Česká stopa ve zjizvené Amazonii

Jsou za ním miliardy korun, má český původ a získal české občanství. Přesto se u nás o Dennisovi Melkovi, podnikateli narozeném v San Francisku, ví málo. Firmy spojené s Melkou vykácely nejprve v Asii, poté v peruánské Amazonii tisíce

FOTO: AUTOR

FOTOREPORTÁŽ: Marocké děti nejsou na ulici dobrovolně

Některé děti v Maroku vyrůstají v nebezpečném prostředí bez péče své rodiny. Život na ulici si nevybrali. Jsou tady, aby přinesly domů peníze, a nebo protože nemají kam jinam jít.

Solární kufr zachraňuje životy

Díky jednoduchému solárnímu kufru mohou ženy v mnoha zemích světa rodit bezpečněji. Vymyslela ho lékařka poté, co mnohokrát na sále zažila výpadky elektřiny.

Projektyvšechny >

Časopis Rozvojovka 1/2016

Nejdůležitější dokumentyvšechny >

Novinky mailem

Chcete-li pravidelně dostávat novinky z našeho webu přímo do Vaší e-mailové schránky, přihlaste se.

O nás

Informační zdroje

Studijní materiály

Kampaně a projekty

(C) 2011 ROZVOJOVKA
Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz