Loading


Česká lékařka vedla půlku nemocnice v Jižním Súdánu

Lékařka v akci, foto: archiv R.Onderkové

Petra Klusáková, Zdravotnické noviny 4.6.2012 | 18.07.2012

Téma: Zdraví

Region: Afrika

MUDr. Radka Onderková pracuje ve Všeobecné fakultní nemocnici na jednotce intenzivní péče 4. interní kliniky. Její specializací je interní a intenzivní medicína, zároveň od roku 2005 pracuje pro Lékaře bez hranic – naposledy se v Jižním Súdánu starala o děti a rodičky.

Na poslední misi jsem byla v roce 2011. V Jižním Súdánu jsem pracovala jako hospital manager, tedy řídila jsem nemocnice, kterou jsme provozovali. Projekt Lékařů bez hranic (MSF) probíhal v nemocnici, jež patřila ministerstvu zdravotnictví Jižního Súdánu. Lékaři bez hranic provozovali polovinu nemocnice, a to pediatrické oddělení, porodnici, dětskou ambulanci a terapeutické výživové centrum. První dva měsíce jsme v rámci projektu pracovaly dvě Češky, byla se mnou ještě farmaceutka. Naše polovina nemocnice měla celkově 240 zaměstnanců, expatů nás v týmu bylo okolo 16, z toho 11 zdravotníků. Zbytek zajišťoval logistiku. Tato mise nebyla o mé klinické práci, protože jsem zde pracovala na manažerské pozici. Navíc v MSF se rozlišují pouze specializace chirurg, gynekolog, anesteziolog; všechno ostatní spadá do kolonky všeobecný lékař, kam patří i pediatři, internisté, praktici a další.

Práce s místním personálem

Největší rozdíl oproti předchozím misím byl v nízké úrovni znalostí a schopností místního personálu. To bylo zatím ze všech misí nejtěžší, protože je tam naprostý nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Lidé, kteří pro nás pracovali, neměli patřičné vzdělání, měli pouze bed side training poskytnutý nějakou humanitární organizací nebo Lékaři bez hranic. A bez kvalifikovaného personálu většina věcí nefungovala tak jednoduše, jak by mohla. Tento projekt je dlouhodobý, běží 3 roky a určitě bude ještě několik let pokračovat. Jeho účelem není, abychom se o pacienty starali my, ale aby to uměli právě místní zaměstnanci, až odejdeme. Lékaři bez hranic nyní zajišťují fungování poloviny nemocnice jak materiálně, tak personálně. Většinu pracovníků nemocnice však tvoří místní lidé, a jejich školení, zavádění protokolů a jednoduché organizace jejich práce jsou tedy důležitou součástí projektu. Obtížné bylo právě to, že jsme museli na personál dohlížet, vysvětlovat a kontrolovat více než jindy. Jedním z oficiálních jazyků je angličtina. Já však působila ve městě Aweil ve státě Severní Bahr al-Ghazál, kde jsou hlavním kmenem Dinkové, takže se tam mluví převážně jejich řečí. S pacienty se vždy domlouváme přes tlumočníky, protože většinou neumí anglicky, francouzsky ani žádnou jinou oficiální řeč daného státu a my zase neumíme jejich kmenové jazyky.

Léků dostatek, krve málo

Do Jižního Súdánu jsem se dostala v sezoně malárie, která byla v porovnání statistik a počtu pacientů významně horší než předchozí rok. Dostupnost primární lékařské péče tam také zdaleka není ideální, a proto se k nám pacienti často dostávali pozdě, bez předchozího ošetření a ve velmi těžkém stavu. Většina dětí s malárií, které jsme přijímali, byla v bezvědomí, s těžkou anemií, hypoglykemií a křečemi. Mortalita na naší pediatrii činila v průměru 8 procent, ale 80 procent všech úmrtí připadalo právě na malárii. Navíc 80 procent z takto nemocných dětí zemřelo do 24 hodin po příjmu. Původcem malárie je v této oblasti téměř výhradně Plasmodium falciparum. K perorální terapii, která se týkala v podstatě jen ambulance, jsme používali kombinované tablety artesunatu + amodiaquinu a k parenterální potom intramuskulárně podávaný artemether. Problém s nedostatkem léků jsme řešit nemuseli. Lékaři bez hranic vždy používají své léky a materiál zajištěný přes oddělení logistiky v Bordeaux, tudíž nebýváme závislí na dostupnosti léčiv v dané zemi. Problémem byly hlavně transfuze, protože v Jižním Súdánu neexistuje systém dobrovolného dárcovství krve, a tak jsme byli závislí na využití příbuzných pacienta jako dárců, což nebylo vždy možné. Navíc ani příbuzní nebyli vždycky ochotní nechat se vyšetřit a krev darovat, protože dárcovství a převody krve byly mezi místními provázeny řadou mýtů a lidé se toho často báli.

Doma rodí skoro všichni

Porody v nemocnici probíhají v Jižním Súdánu jen minimálně. Stávalo se, že i manželky našich zaměstnanců rodily doma – do porodnice zavolaly, až když měly komplikace, a my za nimi jeli domů. K porodu tam přistupují jako k běžné součásti života. Každá žena, která má s porodem zkušenost, dokáže pomoci další ženě, a tak nemají přílišnou potřebu s tím chodit do porodnice. Je zde tedy především důležité vytvořit systém prenatální péče, abychom identifikovali ženy, u kterých lze předpokládat komplikaci, a vysvětlili jim, že doma za těchto okolností bezproblémově neporodí. K prenatálním vyšetřením však ženy byly celkem ochotné docházet. Prenatální péči jsme původně dělali my z Lékařů bez hranic, pak jsme tuto část naší práce předali místnímu ministerstvu zdravotnictví. Ženy chodily hodně, ale možná to ovlivnil fakt, že jsme pracovali ve městě. V malých vesnicích je to s přístupem k péči obtížnější. Běžně se stávalo, že se žena pokoušela porodit doma dva dny a ještě další den trvalo, než se k nám dostala. Kromě normálních porodů jsme tedy museli řešit i řadu komplikovaných. Poměrně častou diagnózou byla ruptura dělohy právě v důsledku protrahovaného nepostupujícího porodu. Pokud byla spojena s výrazným krvácením, jednalo se bohužel stejně jako u všech ostatních masivních peripartálních krvácení o diagnózu fatální. Vzhledem k nedostatku krve, o kterém jsem mluvila, byl pro nás hemoragický šok neřešitelnou situací. Přesto se nám podařilo – a to hlavně díky nesmírně zkušené porodní asistence, která za sebou měla 6 misí s Lékaři bez hranic, a schopné gynekoložce – udržet mateřskou úmrtnost v naší porodnici pod jedním procentem.


Mise byla náročná, ale jistě k přežití


Výhodou jihosúdánské mise bylo, že zde po politické stránce panoval klid. Tedy alespoň v oblasti, kde jsem působila. Nemuseli jsme řešit konflikty s ozbrojenci, kteří v některých oblastech zneužívají zdravotníky ve svůj prospěch. Navíc jsme měli situaci významně zjednodušenou tím, že jsme provozovali pediatrii a porodnici, takže se nám nemohlo stát, že bychom museli ošetřovat vojáky. Obecně lze ale říci, že Lékaři bez hranic se zneužívat nenechají. Tam, kde pracujeme, vyžadujeme naprostou nezávislost a respekt k naší práci. A zdravotní péči z principu poskytujeme každému, třeba i lidem zraněným v boji – máme jen jedinou podmínku, všichni musejí odložit zbraně před nemocnicí. Ale i tak byly některé situace velmi náročné. Když jste uprostřed práce s těžce nemocnými pacienty, nemáte mnoho času zabývat se sami sebou ani „neštěstím světa“. Když ale člověk večer přijde „k sobě“, pomáhá, že je nás tam víc, společně to probereme, pobavíme se i o něčem jiném, podíváme se na přihlouplý film – a to nás rozptýlí a odvede od myšlenek, které by nám jinak nedaly usnout… Pokud se ale ptáte, jestli bych se chtěla do Jižního Súdánu odstěhovat a zůstat tam, pak rozhodně ne. Kdybych se tam narodila a žila, asi by mi to ani tak nepřišlo, protože bych nezažila nic jiného. Ale Evropanů, kteří by tam chtěli bydlet, moc nenajdete. Teď se nějakou dobu na další misi nechystám, zůstanu prozatím v Česku. V okamžiku, kdy nabudu dojmu, že by mě zaměstnavatel mohl uvolnit, dám Lékařům bez hranic vědět a oni mi nabídnou místo na některé ze zrovna probíhajících misí. Můj zaměstnavatel – Všeobecná fakultní nemocnice – mi vychází vstříc tím, že mi na dobu pobytu na misi dává neplacené volno, takže mezitím nemusím dávat výpověď.

***

Jižní Súdán

Lékaři bez hranic působí v Jižním Súdánu od roku 1983. Téměř 200 mezinárodních spolupracovníků zde spolu s 2000 místními zaměstnanci poskytuje zdravotnickou a humanitární pomoc ve více než 12 projektech v 8 federálních státech.

***

Lékaři bez hranic

Lékaři bez hranic jsou nezávislá mezinárodní humanitární organizace, která poskytuje zdravotnickou pomoc obětem přírodních katastrof, ozbrojených konfliktů, násilí či lidem bez přístupu ke zdravotní péči. Organizace byla založena v roce 1971 a dnes působí ve stovkách projektů ve zhruba 65 zemích světa. Ročně vyjíždí na misi kolem 6500 zdravotnických i nezdravotnických profesionálů, mezi nimi i několik desítek spolupracovníků z České a Slovenské republiky.


• O projektech Lékařů bez hranic se více dozvíte na webech: www.lekaribezhranic.cz, www.facebook.com/ lekaribezhranic

• Informace o možnostech spolupráce najdete na: www. lekaribezhranic. cz/spoluprace

***

Jak můžete podpořit Lékaře bez hranic

• Lékaři bez hranic jsou z více než 90 % financování soukromými dary, které zajišťují nezávislost organizace na vládách či mezinárodních agenturách. Nejúčinnější formou pomoci je pravidelné dárcovství formou trvalého příkazu. Více informací: www.lekaribezhranic.cz/pravidelne
• Lékaři bez hranic mají také vyhlášenou veřejnou sbírku na finanční pokrytí svých humanitárních a zdravotnických misí – číslo účtu: 210 10 50 700 / 2700
• Informace o dalších možnostech podpory najdete na: www.lekaribezhranic.cz/dary


foto: Tereza Hronová

Tři roky, které mění svět

Výživa v prvních 1000 dnech života – od početí do dvou let dítěte – nevratně rozhoduje o budoucnosti. Dobře živené děti mají vyšší IQ, jsou méně nemocné, lépe se učí a pak i hledají práci. Přispívají tak k rozvoji svých

Dvě miliardy lidí ohrožuje skrytý hlad, varují odborníci v nové studii

Od roku 1990 se ve 26 zemích světa snížil počet hladovějících o více než polovinu. Přesto dnes asi dvě miliardy lidí trpí tzv. skrytým hladem, tedy nedostatkem vitamínů, minerálů a stopových prvků. Ten ohrožuje nejen chudé země,

foto: Jiří Pasz

Proč 1000 dní rozhoduje? Čtěte v nové příloze!

Co je tisíc dní proti věčnosti? Nic. A právě tyto zhruba tři roky v životě každého člověka dokážou změnit svět. Jak? To si můžete přečíst v nové příloze, která vyšla 13. října v MF DNES.

flickr.com

Debata - Občan a spotřebitel: Můžeme měnit rozvojový svět? (ZÁZNAM)

Máme možnost svým chováním ovlivňovat životy lidí v rozvojových zemích? Jakou moc máme jako spotřebitelé a občani? Pomůže opravdu někomu na globálním Jihu to, že omezíme konzumaci masa nebo plýtvání jídlem?

foto: Harry Freeland

VRAŽDÍ NÁS kvůli pověrám a chamtivosti

„Narodil jsem se jako jeho 35. dítě a narodil jsem se bílý. Jako jediný,“ vypráví muž, který mhouří červené oči. Tanzanec Josephat Torner (45) to nikdy neměl jednoduché, přesto vystudoval práva a dnes bojuje proti vraždám a diskriminaci

foto: Magdalena Vaculčiaková

Jak se žije v kambodžském slumu

Plechové domečky, jeden vedle druhého. Mezi nimi jsou uličky akorát pro proklouznutí dětí, které tady běhají bosky. Odpadky, špinavá voda, bláto, všechno se míchá v jeden veliký nepořádek.

foto: tereza hronová

Česko si v žebříčku transparentnosti rozvojové spolupráce vede hůř

V transparentnosti zahraniční rozvojové spolupráce zemí Evropské unie ČR za poslední rok klesla ze 7. na 10. místo. Vyplývá to ze zprávy, kterou dnes zveřejnila mezinárodní kampaň Publish What You Fund.

foto: Tereza Hronová

Kakaové velmoci vyváží, ale nezpracovávají

Pobřeží Slonoviny a Ghana jsou společně s Indonésií největší vývozci kakaa na světě. Většinu bobů rovnou exportují a přichází tak o zisk.

Posledních sedm let v Tibetu

Starý Tibet je právě teď postupně rozebírán. Na jeho místě se staví Tibet nový. Loajálnější. Zahraniční novináři sem nesmí. I český žurnalista musí přijet v „přestrojení“. Jako turista.

Projektyvšechny >

Časopis Rozvojovka 2/2014

Nejdůležitější dokumentyvšechny >

Novinky mailem

Chcete-li pravidelně dostávat novinky z našeho webu přímo do Vaší e-mailové schránky, přihlaste se.

O nás

Informační zdroje

Studijní materiály

Kampaně a projekty

(C) 2011 ROZVOJOVKA
Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz