Loading


Aralské jezero: příběh jedné tragédie

Přestože Kazachům pomáhá Světová banka, většinu peněz do obnovy Aralského jezera dávají ze svého., g

Tomáš Eyem, For Men, 6.4.2012 | 28.06.2012

Téma: Voda, hygiena | Zdraví | Zemědělství

Region: Asie

Bývalo prosperující oázou na Hedvábné stezce a čtvrtým největším jezerem světa. Z většiny zůstala slaná a jedovatá poušť. Stále ale existuje naděje, že se podaří zvrátit jednu z nejhorších ekologických katastrof způsobených člověkem.

Při pohledu z vesmíru vypadají i jeho zbytky jako ohromné smaragdy pohozené uprostřed vyprahlého písku. Už jen naznačují, kde bývaly břehy omývané ještě v šedesátých letech vodou Aralského jezera. Fotografie zrezivělých rybářských lodí rozesetých v nekonečné poušti jsou symbolem zkázy jezera starého přes pět milionů let. „Posílali jsme rybí konzervy do celého světa, do Československa, do každého státu Sovětského svazu, do dalších zemí, třeba do Španělska,“ říká v působivém dokumentu Aral, El mar perdido (Aral, ztracené moře) obyvatel kdysi prosperujícího rybářského města Mujnak.
Starší muž postává před rozpadající se lodí a vzpomíná, jak kdysi chodil po kapitánském můstku.

Metr za metrem

V uzbeckém Mujnaku začátkem šedesátých let žilo čtyřicet tisíc lidí. Místní konzervárny zpracovávaly tisíce tun ryb a Aralské jezero se rozlohou blížilo velikosti Irska. Obyvatelé města se opalovali na pláži, děti si hrály v mírných vlnách, ale pak začala voda ustupovat. Rybáři nejdřív přístav s vodou propojili kanály, později museli úlovky převážet vrtulníky, protože nebylo kudy do města doplout. A lidé začali odcházet.
Teď jich v Mujnaku žije pár tisíc. „Nikdy jsme si nedokázali představit, že to takhle dopadne. Přišlo to po roce 1975. Jeden den jste se mohli koupat tady, a druhý den jste museli jít někam jinam.
Jezero mizelo rychle,“ popisuje v dokumentu z roku 2010 bývalý námořník rychlost, s jakou přicházeli on i jeho kolegové o obživu.

Mujnak zůstal rozpadajícím se pomníkem někdejší rybářské slávy a na dovolenou sem už nikdo nejezdí. Leda otrlí západní turisté, kteří chtějí na vlastní oči vidět kdysi obrovskou flotilu lodí, teď rozežíranou rzí. „Byl jsem šokovaný,“ prohlásil před dvěma lety generální tajemník OSN Pan Ki-mun. V rámci svého středoasijského turné zavítal také k uzbecké části Aralského jezera. Nebo spíš k tomu, co z něj zbylo. „Je to jedna z nejhorších ekologických katastrof na světě... Vyzývám vůdce (středoasijských zemí), včetně uzbeckého prezidenta Karimova, aby zasedli k jednacímu stolu a našli v této otázce konečně řešení.“ Zůstalo nakonec zase jen u rozčarování a prázdných slov. „Politikům stále chybí vůle, Uzbekové se chovají tak trochu jako Severní Korea. Nejsou ochotní něco udělat, dokud jim tam svět nenapumpuje nějaké peníze nebo jim nedá nějakou náhražku za bavlnu,“ hodnotí situaci na jižní straně Aralu prof. Bohumír Janský z katedry fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty UK. Naráží na klíčový problém a základ celého problému – bavlnu.


Bílé zlato

Ten nápad se začal rodit už ve třicátých letech dvacátého století. Sovětský svaz chtěl zkrotit přírodu a jedním z míst, kam komunističtí plánovači upřeli pozornost, byla mohutná řeka Amudarja, nejdelší vodní tok Střední Asie. První kapky vody sbírá z ledovcových vrcholků Hindúkuše a po dvou a půl tisících kilometrů dlouhé cesty ústí širokou deltou do jižního cípu Aralského jezera. Tedy, tak to bývalo, než Sověti v šedesátých letech začali ve věčně vyprahlé stepi budovat obří zemědělské farmy a živit je vodou právě z Amudarji. V roce 1965 řeka sytila tři miliony hektarů (víc než třetina rozlohy ČR) pšenice a bavlny, jedněch z nejžíznivějších plodin vůbec. Průtok vody v této řece rázem dramaticky klesl.

Příkladem toho, jak obrovský byl zásah do původních přírodních podmínek, je Karakumský kanál. Skoro čtrnáct set kilometrů dlouhá „řeka“ se vyděluje z Amudarji a namíří si to do Turkmenistánu. „Kdysi se Sovětský svaz chlubil, že postavil největší umělý kanál světa, a také to byla pravda. Teče v něm devět kubických metrů vody za vteřinu. Je to otevřené betonové koryto zhruba deset metrů široké a dva metry hluboké. Voda protéká Karakumskou pouští a až tři čtvrtiny se jí zde odpaří. My to na přírodovědecké fakultě ukazujeme studentům jako odstrašující příklad,“ říká prof. Janský o tom, jak sovětští inženýři využili vodu z Amudarji.

Podobný závlahový systém umělých kanálů vznikl také na severním přítoku Aralu na řece Syrdarja. Výsledek? Přísun vody do jezera se začátkem osmdesátých let prakticky zastavil. Kdysi mírně slaný Aral postupně dosáhl salinity mořské vody. Původní druhy ryb v takovém prostředí nedokázaly přežít. Rybáři proto vysadili druhy zvyklé na slanou vodu. Byl to ovšem jen marný pokus udržet neudržitelné. Podobně dopadla ostatní zvířata a rostliny, které nebyly na extrémně slané prostředí zvyklé. Zkáza jezera pokračovala dále. V roce 1990 se jezero rozdělilo na větší jižní uzbeckou část a severní kazašskou a do roku 1996 Aral ztratil přes padesát procent z původních téměř 68 000 kilometrů čtverečních rozlohy. Zdaleka to ale nebyl konec! Před třemi lety mělo jezero pouhou desetinu původního objemu. Z obří masy vody nakonec zůstaly čtyři menší víceméně oddělené části.

Až na pár desítek tisíc obyvatel kolem Aralu celou dobu problém nikoho netrápil. Sovětští plánovači kdysi s takovým scénářem počítali a někteří dokonce pokládali Aralské jezero za „omyl přírody“. Rozhodující byl úspěch v pěstování bavlny. Kazachstán se stal jedním z největších producentů „bílého zlata“ a šestou příčku ve světovém žebříčku si drží dodnes. Cena za takový úspěch je však vysoká. Oblast se dnes stala jen těžko obyvatelnou. Aral ve své původní velikosti fungoval jako jakýsi „regulátor klimatu“. Když zmizel, teploty začaly stoupat k extrémům, zimy jsou zde mrazivější a léta mnohem sušší než dřív. Jezerní dno se proměnilo v poušť zanesenou solí a pesticidy z intenzivního zemědělství. Každých pár týdnů zvedne písečná bouře do vzduchu tuny jedovatého prachu a odnáší ho i stovky kilometrů daleko.

Jedovatý prach z Aralu se najde dokonce až v přes pět tisíc kilometrů vzdáleném Východočínském moři! Solí kontaminovaný písek z jezera zanáší i obrovské plantáže bavlníku a dalších plodin, takže je potřeba stále více vody, aby se produkce udržela. Je to uzavřený kruh, na jehož okraji stojí lidé, kteří ještě ve městech a vesnicích kolem Aralu zůstali. Dramaticky mezi nimi vzrostl výskyt rakoviny hrtanu a jícnu, nemocí spojených s dýchacími problémy, stoupla rovněž úmrtnost novorozenců.


Zachránit alespoň něco

Plánů na obnovu Aralu existuje mnoho. Některé pocházejí ještě z dob někdejšího Sovětského svazu a hraničí s megalomanskými projekty, které vedly ke zkáze jezera. Jeden z nich dokonce počítal s možností odklonit toky řek Volhy, Obu a Irtyše z Ruska a plnit vyschlou aralskou pánev jejich vodou. Odhady ceny takového projektu šplhají k padesáti miliardám dolarů a téměř nikdo rozumný už o podobné variantě neuvažuje.

Jedinou nadějí Aralu tak zůstávají přirozené a odkloněné přítoky. Realita je ale neúprosná. I kdyby Uzbekistán naráz přestal zavlažovat svůj bavlník vodou z Amudarji a ta plnou silou znovu tekla do Aralu, trvalo by podle optimistických propočtů pětasedmdesát let, než by se jezero znovu naplnilo! Pro sentiment tady nezbývá místo. Uzbekistán se svého hlavního vývozního artiklu nevzdá bez kompenzací za ztráty, které by mu to přineslo. Podle hydrologa Bohumíra Janského proto pozornost zůstává u severní strany, takzvaného Malého Aralského jezera v Kazachstánu. „Je tady malá varianta. Znamená zachránit, co se dá, tedy severní třetinu, a zbytek nechat být.“ Kazachstán začal uvažovat o obnově svého cípu Aralu už krátce po rozpadu Sovětského svazu a rozhodnutí to tehdy bylo radikální. Radnice města Aralsk poslechla doporučení odborníků a nechala postavit provizorní přehradu, která odřízla celý zbytek vysychajícího jezera od přísunu vody ze severu. Sice se několikrát zhroutila, vláda ale nakonec dohodla se Světovou bankou projekt ve výši bezmála devadesáti milionů dolarů, který pomohl postavit přehradu Kok-Aral. Třináctikilometrová hráz dokončená v roce 2005 zatím drží.

Hladinu zvedla o několik metrů a salinita vody se blíží původním hodnotám ze šedesátých let. Voda se sice přibližuje k původním břehům, stále ale zůstává zhruba dvacet kilometrů od přístavu v Aralsku, odkud rybáři kdysi vyráželi za svými úlovky. Mírný optimismus je ale namístě: „Ta přehrada,“ řekl před dvěma lety Joop Stoutjesdijk, zmocněnec Světové banky pro oblast Aralu, „ukázala, že se něco udělat dá.“ Do Aralského jezera se nevrací jen voda. Hráz pomohla obnovit deltu Syrdarji a ekosystém mokřadů. Znovu zde bují rostliny, které roky dusil slaný písek, míří sem po dlouhých rocích také stěhovaví pelikáni, plameňáci nebo kachny. Po malých nesmělých krůčcích se znovu probouzí rybářský průmysl. Systém kvót je sice přísný, ale v Aralsku znovu běží tři továrny na zpracování ryb. Místní jich můžou z vody vytáhnout dva a půl tisíce tun každý rok.

Kazašská vláda nedávno ohlásila začátek druhé fáze obnovy jezera, která má vodu přivést až k Aralsku. Odhady počítají s termínem do roku 2020, ale může k tomu dojít i dřív. Je to trochu paradoxní, ale optimistům v tomto případě nahrává globální změna klimatu. Jak potvrzují výzkumy týmu Bohumíra Janského, Syrdarja má v posledních letech víc vody kvůli rychleji tajícím ledovcům v Kyrgyzstánu. Na druhé straně ale také rostou nároky na odběry z řeky pro potřeby rostoucí populace, průmyslu a samozřejmě zemědělského zavlažování.

Přestože Kazachům pomáhá Světová banka, většinu peněz do obnovy Aralu dávají ze svého. Jako osmnáctému největšímu producentovi ropy na světě jim do karet hrají vysoké ceny této suroviny. Prezident Nazarbajev by rád z jezera udělal turistickou destinaci. Jeho zájem podtrhlo, když před čtyřmi lety ohlásil, že dá ze státní kasy 250 milionů dolarů na obnovu Aralu. Symbolicky přitom stál na přehradě Kok-Aral a nešetřil optimismem. Ten ale rozhodně chybí na jihu. Finální cíl, k němuž by resuscitace Aralu měla dospět, je propojení severní a západní části jezera, která zatím také vzdoruje úplnému vyschnutí.
Jih je podle většiny odborníků už definitivně ztracený. „Za současných podmínek není možné Aralské jezero obnovit na jeho původní úroveň,“ uvádí jedna z posledních zpráv Mezinárodního fondu na záchranu Aralského jezera (IFAS).

„Není ale pochyb o tom, že větší efektivita při využívání vodních zdrojů může významně zlepšit podmínky a zvrátit trend směřující k úplnému vyschnutí Aralského jezera.“ Na uzbecké straně břeh ustoupil zhruba o dvě stě kilometrů, hranice se střídavě mění. Před třemi lety jihovýchodní jezero vyschlo úplně, pak se ale díky podzemním vodám a dešťům znovu částečně naplnilo. „Z jiného pohledu, člověk si může říct, proč ho zachraňovat,“ naznačuje pragmatický postoj Bohumír Janský. „V tropech je spousta jezer, která zanikla v naší době nebo dřív. Další v oblastech kolem obratníků spějí k zániku, protože výpar výrazně převládá nad přítoky a srážkami. Tak se to prostě v přírodě děje.“ Vyhlídky jsou neúprosné. S mohutným bavlníkovým průmyslem v zádech někdejším kapitánům rybářských lodí, kteří ještě zůstali, zbývá odejít, nebo chovat velbloudy a dobytek.

„Na kazašské straně jezero žije. Tam je to v pořádku,“ říká v dokumentu Aral, El mar perdido jeden z obyvatel Mujnaku. „Lidé v Kazachstánu tam mohou znovu rybařit. Tady to je ale všechno v háji,“ máchne rukou a smířeně odchází prašnou cestou do města, které bývalo rybářským rájem.


foto: Lucie Pařízková

Hladové prokletí

Proč lidé ve východní částí Demokratické republiky Kongo trpí podvýživou? Otázka, která se zdá být bez odpovědi. Přitom v tamní půdě vyroste a dá plody cokoliv, co do ní zarazíte.

foto: Alberto Prina

V BŘIŠE AFRIKY: výstava fotografií z Ugandy (1.-17.10., Praha)

Přijďte zjistit, co jsou příčiny hladu ve světě! Unikátní fotografie z Ugandy vám umožní nahlédnout do tohoto problému.

archiv SIRIRI

Pomůžou Středoafrické republice „modré přilby“?

Soužití většinových křesťanů i minoritních muslimů ve Středoafrické republice bylo až do března 2013 relativně klidné. Dnes je dějištěm dramatických událostí.

foto: fairphone

Fairphone: Chytrý telefon s rodokmenem

Fairphone je výkonný, stylový přístroj a zároveň i první telefon zohledňující etické a ekologické principy. Lidé, kteří vedli od roku 2010 kampaň za férovější elektroniku, se rozhodli ukázat, že se dá vyrobit „jiný“ mobil.

foto: Michal Przedlacki

Nové číslo Rozvojovky připomíná opomíjené humanitární krize

Životní podmínky Palestinců v Gaze, exodus před válkou v Jižním Súdánu nebo Středoafrické republice, vraždění nevinných pro jejich náboženské vyznání v Iráku nebo Sýrii. Opomíjené krize mají jedno společné. Nemluví se o nich

foto: (c) Jiří Pasz, Amnesty International

Radostná nejistota současné Barmy

Tvrdá vojenská diktatura v Barmě sice povolila, i tak zemi zmítá velké množství etnických i náboženských konfliktů.

Chudých i hladových ubylo, ale…

Některým zemím se prvního Rozvojového cíle podařilo dosáhnout, pro jiné není snížit extrémní chudobu a hlad o polovinu v jejich silách.

Save the children

Hledám práci. Zn.: Je mi 10 let

V Bolívii snížili věk, od kterého je možné vydělávat, na deset let. Nejchudší stát Jižní Ameriky je tak jedinou zemí světa, jejíž právní systém povoluje tak malým dětem pracovat.

Práce v Perském zálivu je jako vězení

44 procent z celkového počtu obyvatel zemí Perského zálivu pochází ze zahraničí. V Kataru je to 94 procent tamní pracovní síly.

Projektyvšechny >

Časopis Rozvojovka 2/2014

Nejdůležitější dokumentyvšechny >

Novinky mailem

Chcete-li pravidelně dostávat novinky z našeho webu přímo do Vaší e-mailové schránky, přihlaste se.

O nás

Informační zdroje

Studijní materiály

Kampaně a projekty

(C) 2011 ROZVOJOVKA
Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz