Zapojte se
Loading


Česká kolonie v Africe

Němec v Togu se svými nosiči... Zdravotní koloniální služba bojuje v Togu se spavou nemocí

22.08.2011
Petr Podaný

Téma: Situace v rozvojových zemích

Region: Afrika

Po skončení první světové války část Čechů snila o zámořských koloniích. Mluvilo se i o africkém Togu. Prý bychom na to měli kapacity. Buďme nejspíše rádi, že zůstalo jen u vizí.

Piroga pluje zvolna po Tožském jezeře. Lodník znavený poledním vedrem se mátožně odráží bidlem ode dna, třebaže dostal na místní poměry královsky zaplaceno. Náš cíl, vesnice Togoville, podle níž je pojmenována celá země, tedy Togo, a jíž dominuje silueta bílé katedrály, jako by se nepřibližoval. V přístavu leží ve stínu stromu domorodci. Elom Adjamagbo na přídi lodi je ale plný života. „Za chvíli uvidíš, že všechno užitečné v naší vsi postavili Němci. Vděčíme jim za vše,“ opakuje už poněkolikáté.¨Konečně dorážíme ke břehu, poslední metry se brodíme vodou.

Elom je vysokoškolák, studuje v hlavním městě Lomé a považuje se za znalce koloniální minulosti své země. Hlavně té německé. A přivydělává si jako průvodce po stopách Němců v Togu. Jak jinak, vždyť je z Togoville, kde všechno oficiálně začalo. U malého muzea se tady krčí sousoší pruského lékaře, výzkumníka a cestovatele Gustava Nachtigala a místního krále Mlapy III. Oba muži podepsali v Togoville 5. července 1894 dohodu o ochraně - říšský kancléř Bismarck ji nazval „papírem s křížky negrů“ -, jež stála u zrodu kolonie Togoland (od roku 1905 Togo). První němečtí misionáři přišli do této oblasti už roku 1852, pak následovali němečtí obchodníci, ale Bismarck se myšlence zámořských kolonií dlouho vzpíral.

Nachtigala sice Bismarck jmenoval říšským komisařem pro západoafrické pobřeží, ale vztyčením německé vlajky v Togovile ho nepověřil. Jeho emisar to učinil z vlastní iniciativy, a tak se z objevitele Afriky stal její dobyvatel. Nachtigal si ale svou slávu dlouho neužil. Rok poté ho zabila tuberkulóza na palubě dělového člunu Möwe (Racek), když plul z Kamerunu, jenž se jeho přičiněním stal také říšskou kolonií. Ještě další tři roky trvalo, než Němci z úzkého pásu pobřeží u Guinejského zálivu začali pronikat do hloubi vnitrozemí.

Za Němců bejvávalo dobře


Na místě podpisu smlouvy, jež legitimovala další německou expanzi, stojí malé zdravotní středisko. Elom se snaží nevynechat nic, co kdysi postavili či stále sponzorují Němci; stát, nevládní organizace i jednotlivci. Nemocnice, lékárna, úzkokolejka, svatostánek, řemeslnické dílny... „Měla by tu vlát německá vlajka,“ dodává. Vyčerpáni dorážíme k asi třicet metrů hluboké, stále funkční studni s německým nápisem Gebaut 1910 (Postaveno 1910). A to nás ještě čeká architektura v metropoli Lomé, kterou Němci kdysi označovali za nejčistší město západní Afriky, ba africkou Paříž, či oblíbená rezidence koloniálních úředníků Kpalimé.

Elom patří k Tožanům, kteří si své první koloniální pány, po nichž přišli Francouzi a Britové, idealizují. Nutno ale dodat, že pro většinu obyvatel Toga jde o dávnou historii, o níž nevědí téměř nic. Jejich hlavní starostí je, jak v jedné z nejchudších zemí kontinentu přežít další den. „Samozřejmě že Němci chtěli vydělávat. Ale snažili se nás i něco naučit, abychom se měli lépe. Francouzi z nás jen dřeli kůži,“ tvrdí Elom. „Je to podivuhodné, ale většina Tožanů ještě i dnes smýšlí o německém panství kladně. Přitom nás kolonizovali stejně krutě jako Francouzi,“ argumentuje tožský historik Kwassivi Amegan. Historky o dobrých Němcích podle něho přežívají hlavně díky rodinám Tožanů, kteří to ve správě pod vlajkou s říšskou orlicí někam dotáhli. Třeba na písaře, pošťáka či policistu. Někde dodnes uchovávají jako vzácné relikvie kusy uniforem.
I akademici či pracovníci Národního muzea v Lomé však zvedají s údivem obočí, když slyší, že se kdysi kdesi ve střední Evropě spekulovalo o tom, že Togo by mohlo dostat do koloniální správy čerstvě vzniklé Československo.Realita je tvrdá. Ze sta Tožanů mají jen tři stálou práci.Foto:P.Podaný
Šálivé koloniální vize


Když se po skončení první světové války znovu porcoval svět, došlo i na africký koláč. Hlavně na zbylé německé drobky na západě, jihozápadě a východě kontinentu. Z německých kolonií (přesněji „chráněných území“) padlo Togo do rukou nepřítele nejdříve. Bylo to vlastně první vítězství Britů a Francouzů v první světové válce. V malé a poměrně poklidné kolonii měla říše jen nevelkou policejní jednotku. Hrstka německých a několik set domorodých policistů neměly proti vojenské přesile šanci. Togo kapitulovalo 27. srpna 1914. Mlsná na kolonie přepadla po válce i některé Čechy. Za „šéfideologa“ československého kolonialismu lze označit Jana Klecandu (1883-1964), známějšího pod pseudonymem Jan Havlasa, autora četných cestopisných a dobrodružných příběhů. Z pera tohoto cestovatele a diplomata pochází i kniha České kolonie zámořské, jež dala křídla fantazii podobně smýšlejícím krajanům. Klecanda, propagátor Toga coby československé kolonie, byl součástí asi stočlenné delegace, jež v lednu roku 1919 vyjela ve zvláštním vlaku z Prahy: směr pařížská mírová konference.

O možném zájmu Československa o Togo se oficiální dokumenty z Versailles nezmiňují. Pakliže vůbec, tak se o věci hovořilo nejvýše v kuloárech. Britští a francouzští diplomaté se asi museli v duchu usmívat, protože jejich vlády si tožskou kořist rozdělily v tajné dohodě už roku 1916. Paříži připadlo 54 tisíc kilometrů čtverečních (dnešní Togo) a Londýnu 33 tisíc kilometrů čtverečních (dnešní východ Ghany). Téma se ovšem zalíbilo tisku, hlavně českému a německému. Někteří Češi se už hlásili jako zájemci o úlohu kolonistů. „Což by obsazení Toga nebylo vhodným úkolem pro legie?“ psalo se. A co nerostné bohatství, tropické plodiny, levná pracovní síla? Na podobné argumenty kdysi slyšeli i Němci. A z Říšského sněmu v Berlíně se ozývalo volání po „místě Německa na slunci“. Předmětem seriózních diskusí ve vyšších patrech se sice získávání zámořských kolonii nestalo, ale Klecanda a jemu podobní ještě i dnes působí jako katalyzátor snů o tom, co by bylo, kdyby... Jací by byli Čechoslováci kolonizátoři, měli by na to vůbec sílu, jak by to změnilo jejich historii?

Kolonie OE balvan na noze


„Československo by dozajista malou kolonii velikosti Toga spravovat dokázalo. Pokud by třeba část československých legionářů byla zapojena do této operace, asi by se to podařilo v mezích možností malého, nově vzniklého státu,“ míní Jaroslav Olša ml., český diplomat a znalec Afriky. „Nesmíme zapomenout, že Československo v mnoha faktorech převzalo zahraničněpolitické aspirace celého rozpadlého RakouskoUherska, takže by to do jisté míry konvenovalo i politickým záměrům... A to nemluvíme o některých firmách, třeba Baťa by tak získával své vlastní zdroje surovin včetně kůže, jež jinak musel složitě zajišťovat v mnoha koloniích po celé Africe.“
Kakao, káva, kaučuk, palmový olej, sisalová lana, kopra, kukuřice, buráky, pepř. Plus z rostlinné říše různé druhy tropického ovoce. To vše z Toga dováželi Němci. Chytlavá představa i pro Čechoslováky. Leč šálivá. Kolonie totiž nebyly jen mísou plnou exotiky. Měly mnohé stinné stránky a nelze se ubránit dojmu, že je koloniální buditelé Klecanda a spol. prostě opomíjeli, anebo neznali všechna fakta. Vlastně ani nemohli, část údajů o koloniích nebyla tehdy veřejně přístupná. Jak lákavé bylo podlehnout propagandě Berlína, pro nějž byla zámořská území sice ozdobou a věcí prestiže, avšak ve skutečnosti šlo o jasně prodělečný byznys. Alespoň z hlediska daňových poplatníků.Všechny kolonie se po celou dobu jejich existence dotovaly z říšského měšce. Výjimkou byl Togoland, hrdě označovaný za „vzorovou kolonii“ (Musterkolonie), neboť měl už od roku 1900 téměř vyrovnanou bilanci. Tedy také žádná sláva. Velký kapitál se Togu vyhýbal, vydělávat se snažili spíše jednotlivci, malé a střední firmy. Třeba němečtí výrobci tabáku a alkoholu, jenž se v Africe využíval i jako platidlo. Šnaps nepodléhal clu, a ničil domorodce. Pálil ho i Bismarck. Obecně byly ale kolonie bezedný sud... Už jen lodní doprava je tak drahá, že parníky směřující do Německé Východní Afriky (zhruba dnešní Tanzanie) spálí více uhlí, než kolik kolonie vydělá říši, postěžoval si list Vossische Zeitung. Mezi Německem a jeho koloniemi pluly víceméně pravidelně přes tři stovky lodí. Jak by dopravu bez vlastní flotily a mořských přístavů řešili Češi?

Čechův bič na „negra“?


Ještě i po dvaceti letech Němci připouštěli, že jim chybí dlouhá koloniální zkušenost Angličanů či Francouzů. A Čechům? Studium německé koloniální historie odhaluje, jak těžké byly africké začátky a že i za drobnými úspěchy se skrývaly roky tvrdé dřiny. Tři roky se třeba hledala správná odrůda bavlny a způsob jejího pěstování. Za tímto účele se dovezla i „trojice zkušených negrů“ z Ameriky.
A proč posílat do Toga legionáře, když šlo o spíše klidnou oblast a kolonie potřebovaly hlavně experty? Ostatně roku 1914 žilo v Togu jen 368 Evropanů, mezi nimi 67 žen. Jaký jazyk by se v českém Togu učili domorodci? Směli by si Češi brát za manželky černošky? Němci nemohli, ale někteří muži si vydržovali konkubíny (jeden dokonce sedm, jež šlo pořídit už za krabičku cigaret). A jak trestat lenochy? Němci zavedli (humánně) nejvýše 25 ran a minimálně zraňující typ biče. Kolik Čechů by kosily tropické choroby? Úmrtnost na ně Němci snížili do roku 1914 u kolonistů na deset procent.

A co Togo jako zmíněný zdroj kůže pro Baťu? Obuvníci ze Zlína by se museli rozhlížet někde jinde, neboť oblast nebyla pro dobytek žádný ráj. Německá koloniální ročenka uvádí, že úspěchy dobytkářství nestojí v Togu téměř za zmínku, chovům se nedaří, stáda zabíjejí mouchy tse-tse a různé nemoci. Ta hlavní otázka, byť hypotetická, ale zůstává: „Zvládli by Češi vybudovat kvetoucí kolonii tam, kde nedokázalo překročit svůj stín velké Německo?“ Odpověď zní: velmi pravděpodobně nikoli.

Ze vzoru trosky

Tak či onak, Čech putující dnešním Togem má ojedinělou příležitost hrát si ve svých myšlenkách s otázkami typu: co by, kdyby... Není to zrovna povznášející hra. Kdysi vzorová německá zemička, úzká nudle dlouhá asi 600 kilometrů, zažila roku 1963, záhy po vyhlášení samostatnosti (1960), jako první z nezávislých zemí černého kontinentu krvavý puč. Moci se na dalších čtyřicet let chopil Gnassingbé Eyadéma. Togo změnil v policejní stát a zacházel s ním jako s rodinným majetkem. Po vůdcově smrti převzal otěže vlády pomocí zfalšovaných voleb jeho syn Faure. Nejeden cizinec, nic zlého netuše, zchytal rány od policistů, když si chtěl vyfotografovat prezidentův palác. Je příznačné, že z německých budov slouží dodnes svému původnímu účelu hlavně věznice - a několik kostelů.
Togo je hospodářsky na dně. Třetina z asi 6,4 milionu obyvatel si musí vystačit s méně než osmnácti korunami na den. Země má čtvrté největší zásoby fosfátů na světě, ale kvůli mizernému managementu klesla od roku 1997 těžba z 3,4 milionu asi na čtvrtinu. Upadá i objem exportu kávy a kakaa. Rolníci ve vnitrozemí hladovějí a současně jim hnije úroda, chybějí cesty k dopravě výpěstků na trhy. A stará železnice vybudovaná Němci už není v provozu. Je ale místo, kde se všeobecná deprese na jeden den jako zázrakem vytrácí. O víkendu na široké pláži v Lomé. Tehdy se pobřeží zaplní až desítkami tisíc Tožanů, kteří se radují, muzicírují, sportují, relaxují. Úchvatný pohled. Se soumrakem davy zmizí a pláž se opět mění v nekonečnou veřejnou toaletu. Neúnavně ji čistí dýchající oceán.


Gruzie: 10 let po válce. A kde jsou lidé?

Tato země na pomezí Evropy a Asie se v posledním desetiletí stává čím dál více opěvovanou turistickou destinací. Ekonomika se snaží vymanit ze sovětské slepé uličky, občanská společnost usiluje o demokratizaci, spolupráce s Evropskou

Velká zelená zeď má vrátit Sahelu zeleň

Desertifikace nejen v Sahelu, ale i na jiných místech po celém světě ohrožuje živobytí miliónů lidí. Vyřeší rozšiřování pouště projekt Velká zelená zeď?

Sto a jedna tvář Gruzie

I přesto, že je Gruzie ekonomicky na vzestupu a Evropská unie zde platí spoustu rozvojových projektů, stále se potýká s množstvím problémů. Ne všechny musí být na první pohled znát. Přímořské letovisko Batumi je toho dobrým příkladem.

Jak včely pomáhají dětem do školy

Globální oteplování a náhlé změny v teplotách a sezónách deště v rozvíjejících se zemích komplikují farmaření a snižují úrodu. Klimatické změny mohou také za kolísání cen kukuřice, rajčat nebo brambor. Ohrožují tak stabilní

foto: Tereza Hronová

Družstevnictví jako motor pro rozvoj zemědělství a drobného podnikání v Gruzii

Během éry Sovětského svazu se družstva stala nástrojem pro vyvlastňování půdy a znárodnění soukromého sektoru, přičemž jejich účelem nebyla ani tak spolupráce, ale především plnění pětiletky a kontrola ekonomiky. V postsovětském

Pixabay

Banány živí i ničí Latinskou Ameriku

Zatímco dříve u nás lidé stáli dlouhé fronty na banány, dnes je toto tropické ovoce široce dostupné, oblíbené a mnohdy levnější než to pěstované v Česku.

Dědictví Rudých Khmeru

V sedmdesátých letech minulého století se celá Kambodža ponořila na čtyři dlouhá léta do temnoty pod hrůzovládou Rudých Khmerů. Kdo byli Rudí Khmerové a jak se dnešní kambodžské království vyrovnává se šrámy minulosti?

Jak stromy zachraňují bolivijské farmáře před suchem

Bolívie zažila v posledních letech jedno z nejhoršího sucha ve své historii. Tato malá země zároveň vede žebříčky v kácení pralesů, čímž nenávratně přispívá k dalším klimatickým změnám. Farmáři, kteří se nacházejí

U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist Seaman Christopher Lange

Saúdská Arábie, štědrý a nevyzpytatelný dárce

Rezoluce Generálního shromáždění OSN z roku 1970 udává, že bohaté státy mají na rozvojovou pomoc přispívat 0,7 % svého hrubého národního příjmu. Saúdskoarabské království je v tomto ohledu spolehlivým přispěvatelem.

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2019 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM

Děkujeme, že se zajímáte o rozvojovou spolupráci a globální témata. Aktuální informace naleznete na www.clovekvtisni.cz