Zapojte se
Loading


Jak se žije ve slumu

Autor: Lenka Sobotová

Slumy jsou nedílnou součástí metropolí rozvojových zemí napříč kontinenty. V různých částech světa mají slumy, chudinské čtvrti obklopující mnohamiliónová velkoměsta, své regionální názvy. Přesto mají mnoho společného – vysoký počet obyvatel na malém kousku země, katastrofální hygienické podmínky, vysokou kriminalitu, nedostatek pitné vody a místa pro život, často chybí elektřina. Toto jsou fakta, jak ale žijí tito lidé opravdu? Lze si jejich každodenní život představit jinak než čísly hovořícími o chudobě rozvojových zemí? Existují řešení přinášející těmto lidem novou naději na důstojnější život?

Stát Manila

 

Jedním z takových velkoměst je i Manila, hlavní město souostroví Filipíny, ležící na největším ostrově Luzon. V roce 1975 vznikl National Capital Region více známý jako Metro Manila spojením 17 měst a obcí, který měla spravovat nově utvořená správa. Cílem bylo vyřešení problémů spojených s rostoucím počtem obyvatel v tomto regionu jako byly doprava a infrastruktura, poskytování elektřiny a dalších veřejných služeb včetně sběru odpadků. Podle klasifikace OSN se Manila zařadila mezi tzv. megalopole již v roce 1990, kdy počet jejích obyvatel přesáhl 8 miliónů.[i] Dnes žije v aglomeraci National Capital Region známé více jako Metro Manila téměř 12 miliónů obyvatel. V současné době je městská aglomerace Metro Manila složená z 12 měst, 5 městských částí a 1694 barangay, neboli úřadů spravující část.[ii]
 
Metro Manila se neliší od ostatních velkoměst v rozvojových zemích. Obrovské množství lidí žijící a dojíždějící za prací z blízkého okolí představuje problém a vyžaduje odpovídající infrastrukturu. V roce 1996 se OSN a Asijská rozvojová banka pokusili vytvořit společný postup ve snaze čelit problémům metropolí novým urbanistickým managementem. V Manile pokusy o změny a vytvoření udržitelného městského plánu nebyly příliš úspěšné. Anylýzy a prognózy rozvoje města byly nedostatečné a městská správa nejednala při řešení organizačních problémů dostatečně razantně. Již od roku 1975 je situace v Metro Manila podceňována. Jednou z příčin je přehlížení zátěže infrastruktury a dopravy obrovským množstvím lidí, kteří denně dojíždějí do metropole za prací z přilehlých provincií. Navíc žádné další město na Filipínách nemá status megapolopole. Neexistuje zde žádná zkušenost s podobnými problémy, kterým Metro Manila v posledních dvou dekádách čelí.

 

Současná situace

 

Důsledkem neudržitelného růstu městské populace a nedostatečné reakce města a vlády je zátež životního prostředí, znečistění ovzduší, kontaminace pitné vody a problémy s kanalizací, všudypřítomné odpadky a nedostatek životního prostoru. Tyto negativní otázky života ve světovém velkomněstě  se týkají všech jeho obyvatel, nikoli však stejnou měrou. S dopady jednotlivých problémů jsou denně konfrontováni především chudí lidé žijící na periferiích dynamicky rostoucí aglomerace. Vodovod a kanalizace jsou pro ně nedostupné. Jen pro ilustraci okolo 12% městské populace v Metro Manila využívá zavedenou potrubní kanalizaci.[iii] Většina odpadních vod však bez jakéhokoli chemického ošetření či filtrace končí v kanálech vedoucích do zátoky Manila Bay. Každodenně Manila vyprodukuje množství odpadků, které někdy ucpou kanalizační potrubí a dochází k lokálním povodním. Vlivem katastrofálního odpadního systému se řeka Pasig River, na jejímž ústí Metro Manila leží, během druhé poloviny 20.století proměnila v páchnoucí stoku, která se v době tajfunů vylévá z břehů a zaplavuje ulice.
 
Městský orgán zabývající se bojem s extrémním dopravním provozem a opakovanými povodněmi je Metropolitan Manila Development Autority (MMDA). Mezi jeho nové úkoly v roce 2007 přibylo vyčištění Pasig River a vybudování kanalizační sítě pro celou Manilu.[iv] Největším úkolem MMDA je zajistit do roku 2010 alternativní řešení pro lidi bez domova, kteří polehávají v ulicích, usazují se ve skupinkách v parcích, parkovištích nebo podél silnic. Někteří z nich střechu nad hlavou mají, ale domovu se moc nepodobá. Kromě moderních čtvrtí s výškovými budovami, které městu dominují, jsou součástí rozsáhlé městské aglomerace i okrajové části, odkrývající jinou tvář Manily. Prakticky celé Metro Manila obklopují chudinské čtvrti tzv. slumy, v nejrozšířenějším filipínském dialektu Tagalog nazývané také loobans. Výše vyjmenované problémy jsou ve slumech realitou.
 

Život ve slumu

 

Lidé žijí v chatrčích ze dřeva, plechu nebo jiného materiálu, namačkaných na sebe, jedna vedle druhé. Příbytek má většinou jedinou místnost, kde bydlí celé rodiny. Slumy je možné najít pod mosty a viadukty, na březích řeky Pasig River nebo táhnoucí se okolo silnic a železnic vedoucích z Metro Manila. Okolo projíždějící auta míjejí děti a pouliční prodavače, kteří využívají červené na semaforech a proplétají se mezi auty, nabízejí své zboží, nebo žebrají. Občas se stane, že některé z dětí skončí pod koly rozjíždějících se aut. Tuto tragédii prožívají obyvatelé slumů velmi silně, jelikož prakticky i další děti jsou vystaveni tomuto nebezpěčí. MMDA odhaduje, že v Manile žije okolo 85 tisíc lidí v podobných podmínkách.[v] Podle odhadů UN-HABITAT z roku 2003 žije v manilských ulicích a slumech celkem 2,5 miliónů obyvatel, kteří obývají 526 izolovaných komunit v celém Metro Manila.[vi]
 
Většina chudých obyvatel Manily se do hlavního města přestěhovala z venkovských provincií v naději, že zde najdou práci a jejich děti budou moci chodit do školy. S vidinou lepší budoucnosti skončili zde, vystaveni ještě větší chudobě. Některé rodiny tu žijí i po celé generace a ztratily kontakt s rodnými provinciemi. Patří nyní do Manily a snaží se najít práci, peníze na školní docházku svých dětí a přestěhovat se ze slumu. Někteří, ti šťastnější pracují jako prodavači na tržištích, pracovníci v továrnách, pradleny, uklízeči ulic, řidiči jeepney nebo pedikatů. Jelikož se jedná o lidi bez vzdělání, je težké sehnat jinou a lépe placenou práci. Proto stále setrvávají ve slumu, aby uživili své děti a mohli jim dopřát to, co jejich rodiče získat nemohli – vzdělání. Na druhou stranu děti nemají vždy možnost školní docházku dokončit, žebrají podél ulic, pracují nebo se starají o mladší sourozence, aby pomohly svým rodičům.
 

Ohrožená budoucnost

 

Problematika slumů se stává v posledních letech aktuální. Lidé bez domova si staví chatrče na veřejné půdě, nebo hůře na soukromých pozemcích. Obyvatelé slumů a továrny, které je zaměstnávají, představující největší zněčišťovatele Pasig River a zátoky Manila Bay. Klíčovým a dlouhodobým úkolem MMDA je snížovat a postupně likvidovat slumy. K cílům MMDA se obyvatelé slumů staví s obavami. Jednotlivé rodiny ve slumech se snaží spojit a bojovat proti úsilí úřadů je vystěhovat. Mnoho lidí nemá kam jít a oprávněně se obávají, že jim radnice nebo barangay neposkytnou náhradní alternativu. Je znám případ, kdy policisté pod záminkou práce odvedli dospělé muže ze slumu pod Quirino Avenue Bridge na policejní stanici, zde je zamkli a umožnili tak demolici chatrčí v místě kvůli opravě mostu. Ženy a děti se nemohly bránit. Úřady jim neposkytly jinou možnost, proto si lidé vystavěli podobná obydlí o kousek dál.[vii] Tento příběh se rozšířil i do jiných komunit a obyvatelé slumů se nyní bojí opustit své domovy, hrozí-li jim likvidace či přesídlení. Tato hrozba se stává reálnou především v posledních letech, kdy vláda chce vystavět novou železniční trať v těsné blízkosti některých chudinských čtvrtí. Zájem je o to větší, když se na projektu podílí i čínstí investoři.
 
Starosta městské části Quezon City, kde leží jeden z největších slumů v Metro Manila, spolu se starostou části San Juan podporují strategii prezidentky Arroyo vytvořit komisi pro přesídlení slumů. Ve spolupráci s MMDA v současné době mapují devítikilometrový úsek řeky San Juan v okresu Laguna, kam by měli být obyvatelé slumu přestěhováni a kde by mohli žít důstojnější život. V této komisi jsou zástupci místních správ, neziskových organizací, církve, úřadu National housing autority a dalších národních agentur zabývajících se problematikou bydlení a vlastnictví půdy. Odstranění slumů a šance na lepší život je také novou prioritou vlády prezidentky Glorie-Macapagal Arroyo do roku 2010.
 
Problémem zůstává kam jsou skutečně lidé z chudinských čtvrtí přesunuti. Často jen z jednoho slumu do druhého. Nedostatek práce, dostupnost k základním veřejným službám a špatné hygienické zázemí nebývají v novém místě výrazně lepší. Někdy dokonce naopak. Lidé jsou odsunuti na vzdálenější periferie, odkud se složitě dostávají do továren a míst s lepší možností výdělku. Ke stížnostem přesídlených lidí přistupuje administrativa odmítavě, protože v kompetencích jednajících úřadů není zajistit lidem práci a vybudovat nové domovy.
 
Život ve slumech nepředstavuje ohrožení jen životního prostředí a udržitelného růstu megalopole. Katastrofální hygienické podmínky ohrožují především zdraví dětí, lékařská péče není na odpovídající úrovni a je v mnoha případech nedostupná. Některé slumy nemají přístup k elektřině. Většinou proto, že si ji jejich obyvatelé jednodušše nemohou dovolit. Řeší to často nelegálním napojením na elektrické obvody, kdy několik rodin sdílí tzv. jumper. Tento způsob není bezpečný, nejčastější příčinou požárů ve slumech je právě selhání po domácku napojeného elektrického obvodu. Chatrče jsou navíc postaveny ze dřeva a jiných snadno hořlavých materiálů, natěsnány těsně vedle sebe. Oheň se zde rozšíří velmi rychle. Poslední velký požár byl zaznamenán letos v březnu v Tondu, oblasti v Quezon City, kdy vyhořela škola. Přestože byl v Tondu od roku 2004 zaveden nový systém požární ochrany. Baseko, čtvrť v Tondu, zachvátil v roce 2004 jeden z největších požárů posledních let. O střechu nad hlavou přišlo okolo 4500 lidí.[viii] Slum představoval pro mnoho lidí nucený domov, nyní zmizel i ten.
 

Nová naděje

 

Chudí lidé žijící po nějaký čas společně na jednom místě, sdílející dohromady špatné sociální a hygienické podmínky a čelící podobným problémům, tvoří komunitu, navzájem si pomáhají a spolupracují. Jsou takto silnější proti tlaku úřadů a jiným ohrožením. Podobně na tom byli obyvatelé Baseka, kteří dostali druhou šanci. Několik neziskových organizací a sdružení pod vedením filipínské organizace Gawad Kalinga (GK) se po požáru rozhodlo vrátit lidem novou naději na důstojnější život. Strategii zvolili jinou než vláda. Začali stavět nové domy na stejném místě. První domy postavili děti, dospělí něvěřili, že by na této půdě mohli znovu najít domov. První dům byl postaven během pěti dnů. Peníze na stavbu poskytli různí dárci z Velké Británie a Filipín. Samotné domky si lidé museli za pomoci odborníků postavit sami. Dnes v místě požáru stojí nová skromná obydlí a dokonce i škola. Místní komunita si společnými silami za pomoci organizace Gawad Kalinga opět vybudovala střechy nad hlavou.
 
Tato organizace v Tondu působí již čtvrtým rokem a dnes v komunitě GK Baseko nežijí jen původní obyvatelé postižení požárem. Někteří odešli za prací a lepším životem a přichází další lidé hledající podporu. Nově postavený „slum“ byl však od začátku zamýšlen jako přechodná alternativa. I v Baseku platí zásada neposkytovat místním příliš velký luxus a dnešní domky mají maximálně dvě místnosti pro jednu rodinu. Skromné hygienické zařízení sdílí více rodin. Stále je co zlepšovat. Lidé jsou vedeni k nalezení práce a zlepšit své životních podmínky vlastním úsilím. Taková strategie by měla vést obyvatele opustit slum a žít v důstojnějších podmínkách.
 
Ústřední myšlenkou projektu je vzájemná pomoc a spolupráce v rámci komunity. Gawad Kalinga podporuje společné podnikání komunity a umožňuje některým vyškolení v různých řemeslech. Podmínkou setrvávání v GK Baseko, nebo nově přijetí do komunity, je účast na aktivitách a iniciativách komunity. Jedná se nejen o projekt zajišťující lidem místo pro život, alespoň dočasně, ale podporující společenství lidí, kteří si navzájem pomáhají v každodením životě. Fungují zde místní dobrovolní koordinátoři z jednotlivých bloků GK Baseko, kteří se pravidelně setkávají spolu s koordinátory Gawad Kalinga. Mají možnost promluvit si s nimi o problémech a starostech v jejich bloku a především hledat společná řešení. Za zmínku stojí fakt, že na rozdíl od jiných chudinských čtvrtí je v Baseku kriminalita relativně nízká. Lidem záleží na místě, kde žijí.
 
Tento projekt má však i svá negativa. Je těžké provizorní domovy opustit, zvláště když práci nemá každý. Životní úroveň převyšuje standardní podmínky v opravdovém slumu a namačkaných chatrčích. Takové jsou hned naproti za městským vodním kanálem, všem z GK Baseko nadohled. Někteří z Baseka tam denně chodí prodávat na tržiště. Další problém představuje samotné okolí. Jedná se o jakýsi ostrůvek uprostřed chudinských čtvrtí v Tondu, v bezprostředním okolí zůstávají hory odpadků a zapáchající znečištěný kanál. Budoucnost a udržitelnost projektu v oblasti, kde dochází k častým záplavám a požárům, je nejistá. Přesto projekt naplnil svůj hlavní cíl – poskytnout lidem novou naději a důstojnost.
 

Mabuhay

 

Gawad Kalinga znamená v překladu z Tagalogu starat se nebo pečovat o někoho. Organizace funguje od roku 1995 a GK Baseko není jejím jediným projektem. Všechny její aktivity však sledují stejný záměr vymítit slumy a poskytnout chudým lidem lepší podmínky k životu, nejen v Manile, ale i venkovských provinciích. Podle stanovené vize z roku 2003 je cílem organizace poskytnout 7 tisícům komunit v sedmi provinciích 700 tisíc nových domovů v 7 letech.[ix] Zatím se jim tento odvážný cíl naplňovat daří. Gawad Kalinga stejně jako v projektu v Baseko sleduje i v ostatních komunitách, v nichž působí, podobnou strategii. Chudí lidé musí být součástí změny jejich životů k lepšímu. Jak říká regionální koordinátor GK Baseko Tito Casulis: „Filipíny mají dotatek zdrojů a prostředků, problémem není že by zdroje a peníze chyběly. Jen je neumíme rozdělit. Nesdílíme-li tyto zdroje s nejchudšími, neznamená to, že neexistují.“[x]
 
Aktivity Gawad Kalinga nejsou jen o novém domově. Organizace denně zve nejen do GK Baseko místní úředníky, politiky, žurnalisty, známé osobnosti i zahraniční delegace. Tento projekt se nazývá Mabuhay, což v Tagalogu znamená Vítejte. Hostům během návštěvy jednoho z projektů ukáží život místních lidí, jejich pohostinnost, ale i problémy, kterým musí čelit. Filozofií je ukázat celému světu, že začít znovu je možné, že i lidé ze slumů mají budoucnost, pokud na ní společně pracují. Místní lidé chápou potřebu takové publicity, byť jim není vždy příjemná. Když i ostatní vidí realitu a poví o ní dalším, realita se krok po kroku začne měnit.
 

Hledání řešení

 

Součástí Rozvojových cílů tisíciletí jsou i úkoly do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí bez dlouhodobě udržitelného přístupu k nezávadné pitné vodě a základní hygieně a do roku 2020 dosáhnout výrazného zvýšení kvality života minimálně 100 milionů obyvatel příměstských chudinských čtvrtí v celém světě. Různé mezinárodní instituce a nevládní organizace se snaží přispět svými projekty k naplnění těchto podcílů. Existuje více cest boje s chudobou na periferiích dynamických megalopolí v rozvojovém světě. Často se rozvojové projekty zaměřují spíše na prevenci stěhování venkovského obyvatelstva do měst, kde většinou končí ve slumu. Na druhou stranu je nutné změnit i situaci lidí, kteří již ve slumech žijí a nemají se kam vrátit. Budoucnost podobných projektů jako GK Baseko leží především v rukou místních obyvatel. Udržitelnost a naplnění myšlenky se ukáží během dalších let. Avšak hledání řešení nezadržitelného růstu populace v městských aglomeracích a s ním spojených urbanistických problémů se bude pravděpodobně týkat stále více světových velkoměst v rozvojových zemích. Tento úkol představuje výzvu nejen pro vlády daných zemí, ale i pro experty a organizace z řad zemí vyspělých.
 
[i] 30.června 2005, The Manila Times
[ii] The Challenge of slums, Global report on human settlements 2003. UN-HABITAT
[iii] The Challenge of slums, Global report on human settlements 2003. UN-HABITAT
[iv] 4.září 2007, The Manila Times
[v] 4.září 2007, The Manila Times
[vi] The Challenge of slums, Global report on human settlements 2003. UN-HABITAT
[vii] Gold under the bridže. A story of life in the Slums, Marilyn Gutierrez
[viii] 13. ledna 2004, The Sunstar
[ix] Gawad Kalinga
[x] 30.5. 2007, GK Baseko, Metro Manila

12345...19>

Mediální pokrytí nejméně rozvinutých zemí (LDC) a související zahraniční rozvojové spolupráce v médiích v České republice 2015–2016

Analýza základních charakteristik mediálního pokrytí s důrazem na hlavní média/novináře, témata, aktéry přítomné ve zpravodajství a vybrané zpravodajské hodnoty. Srovnání výsledků analýzy Mediální pokrytí nejméně rozvinutých

Saúdská Arábie, štědrý a nevyzpytatelný dárce

Rezoluce Generálního shromáždění OSN z roku 1970 udává, že bohaté státy mají na rozvojovou pomoc přispívat 0,7 % svého hrubého národního příjmu. Saúdskoarabské království je v tomto ohledu spolehlivým přispěvatelem. 

Kolumbie na rozcestí

V posledních týdnech se o Kolumbii nemluví jako o zapomenuté zemi s nálepkou vnitřního konfliktu a obchodu s drogami.  Podpis mírové dohody mezi kolumbijskou vládou a nejsilnější gerilovou skupinou v zemi (FARC)

Dětské svatby

Jedním z problémů postihujících především mladé dívky jsou nucené dětské svatby (nazývány též brzké svatby či dětská manželství). Ty jsou definovány jako sňatek dvou osob, kdy jednomu či oběma ze snoubenců ještě

Migrace z Afriky do Evropy

Migrace z afrických států, která plnila přední stránky novin v úvodních měsících uprchlické krize, začala být v jistých momentech přehlížena. Pozornost politiků, akademiků i veřejnosti se v průběhu současné migrační krize

Investice do rozvoje? Analýza dopadů investicí EU na potravinovou bezpečnost

Aktuálně publikovaný policy paper na téma dopady evropských investic na potravinou bezpečnost odhaluje převahu soukromého korporátního sektoru. Korporátní sektor je prosazován, jak v investicích Evropské Unie, tak i

Regionální distribuce rozvojové pomoci v Kambodži

Kambodža je malý asijský stát, který, má za sebou pohnutou historii a před sebou velmi nejistou budoucnost. Kambodža zažila jednu z nejkrutějších genocid v dějinách lidstva a v současnosti patří mezi nejméně rozvinuté státy

Mediální pokrytí nejméně rozvinutých zemí (LDC) a související zahraniční rozvojové spolupráce v médiích v ČR

Jak česká média zobrazují rozvojové země a rozvojovou spolupráci? Na to odpovídá kvantitativní analýza médií v letech 2013 a 2014, kterou zadala společnost Člověk v tísni Institutu komunikačních studií Karlovy univerzity.

Cena zlata: O dolech a lidech

Jak se žije v arménských dolech a jejich bezprostředním okolí? Podrobný text Martina Ocknechta.

12345...19>

O nás

Aktuality

Studijní materiály

Naše témata

©2011-2018 ROZVOJOVKA


Šafaříkova 635/24
120 00 Praha
Tel: 226 200 410
rozvojovka@clovekvtisni.cz

Web běží v rámci bezplatného serverhostingu společnosti CZECHIA.COM